Jihočeské zahradní stíhačky

Featured Image

Zatímco v hypotečních rezidentních oblastech kolem Prahy postačí na solidní sousedský spor, když si někdo umístí na vlastní pidizahrádku trpaslíka nebo sušák na prádlo, my v jižních Čechách na to jdeme jinak. Na území jižních Čech najdete několik soukromých pozemků, na kterých parkuje vojenská stíhačka.

Myslím, že se jedná o skvělá místa, která provozují opravdoví nadšenci a kdo má v létě zájem, může je navštívit, protože to stojí za to a pomůže to poopravit náhled na jižní Čechy jako oblast, kde se jen vaří pivo a pojídají vepři s ploutvema.

Fenomén zahradního MiGu má historické pozadí. Na konci 80. let končila životnost mnoha letadlům ČSLA, které byly nakoupené v dobách intenzivního zbrojení. Tyto stroje přišly dílem sešrotovat, dílem byly použity jako učební pomůcky a dílem jako dekorační předměty. Vyřazené MiGy tak postávaly před školami nebo různými institucemi. Se změnou politických poměrů začaly být ruské stíhačky chápány jako symboly starého režimu a z veřejných míst začaly mizet. Naštěstí pro ně se našli lidé, kteří nebyli zatíženi politickým pohledem na věc a letadla vnímali jako technický artefakt, takže je skupovali za částky pohybující se v řádu desítek tisíc korun a stěhovali je na své pozemky.

Jsou jedinci, kteří v důsledku mentální zpozdilosti disponují politickým pohledem na vyřazené stíhačky podnes. Někdy předloni například nechal jakýsi anglický mamrd zahrabat MiG-21 do země poblíž „laserového centra“ Eli Beamlines v Dolních Břežanech. Byl to nepochybně kokot. Význam celého aktu vysvětlil ostrovní pomatenec tak, že jde podle něj o symbolický akt, při kterém se loučí epocha vývoje představená letounem MiG. Bohužel jsem ještě neslyšel o ničem, co by se v tomto chrámu vědy postaveném za „evropské peníze“ povedlo vyzkoumat, ale třeba budeme jednou překvapeni.

Ne všichni jsou tak ignorantští a zpupní jako ostrovní zmrd. MiG-21 MF (trupové číslo 9414, jeden z posledních hnědozelených MiGů ve službě) si koupil provozovatel leteckého simulátoru DC-9 ve Vratislavicích, aby s ním naložil stejně jako s pilotní sekcí DC-9, tedy udělal z něj základ pro simulátor. Některým čtenářům tohoto článku se díky tomu určitě poštěstí pilotovat MiG-21, supersonický stíhač vyrobený v největším počtu v historii.

Pravděpodobně největší zahradní sbírkou v ČR, ne-li na světě, je Tarantíkova expozice ve Zruči u Plzně. Rozsahem jí může konkurovat patrně už jen AMARC. Její hlavní výhodou je jednak interaktivnost (spoustu věcí můžete vzít do ruky) a také její dvojrychlostní provedení, kdy je část expozice vyhrazena pouze pro vážné zájemce a s trochou štěstí s výkladem od samotného pana Tarantíka.

Ostatně snaha uchovat technické artefakty pro příští generace je přítomna i na západ od nás, kde se zare rozmáhá fenomén zahradního Starfightera. Viz například F-104 pana Rehorsche v Zuffenhausenu.

Ale nyní již zpět k tématu jihočeských zahradních stíhaček.

MiG-15 bis SB – Jilem

Jilem se nachází poblíž Jindřichova Hradce na silnici směrem na Brno. Vesnice je jinak zcela bezvýznamná a většina lidí si ani nepamatuje její jméno. Je známa jako „ta vesnice, kde je MiG“. MiG-15 se nachází v areálu agrobazaru na ocelovém podstavci se zdviženou přídí. Původně tam byl autobazar. Drak MiGu postrádá motor a další agregáty.. Vlastníkem letounu je letecký nadšenec p. Petr Pokorný z České Olešné, který jej (podobně jako několik dalších strojů) koupil v devadesátých letech, kdy se různé instituce zbavovaly statických exemplářů letadel. protože ne interpretovaly jako symbol socialismu. Rozhovor s p. Pokorným týkající se různých peripetií kolem tohoto exempláře najdete zde.

Ačkoli se jedná o nejprofláknutější zahradní MiG, jen málo lidí si povšimlo, že se jedná o poměrně raritní variantu MiG-15 bisSB. Bylo jich vyrobeno asi 70 a jejich výroba probíhala v Československu. Na začátku 60. let velení armády zjistilo, že pokud hodlají bránit mír a socialismus před imperialisty, budou muset pravděpodobně najít způsob, jak házet na kapitalistické žoldáky bomby. Ruské pístové bitevní letouny Il-10 stály za vyližprdel a jejich bojová hodnota byla pochybná, jiným bombardérem letectvo nedisponovalo. Začal tak program konverze stíhacích Migů-15 na bombardéry oznarčené SB. Ten zahrnoval zesílení křídla, instalaci dalši dvojice závěsníků na bomby případně neřízené rakety a uvažovalo se i o startovacích raketách, aby se socialistický bombardér dostal do vzduchu. Přestavba s sebou nesla celou řadu problémů. Například se zjistilo, že v případě odhození výzbroje z pod jednoho křídla vznikne v důsledku asymetrického odporu a rozvážení náklon na stranu „plného“ křídla, který nelze kompenzovat řídícími plochami, takže by se soudruh pilot mohl zřítit na cíl i s bombardérem. Do letounu tak bylo nutné instalovat zařízení, které v případě odhozu nákladu zpod jednoho křídla automaticky odhodí náklad podvěšený pod křídlem druhým. Letouny vydržely ve službě do roku 1983, pamatuji je ještě ve vzduchu.

Když přijdete v otvírací době, pracovník agrobazaru vás nechá vás MiGa prohlédnout si zblízka. Není na něm moc vidět, ale pro modeláře to může být zajímavé.

MiG-21 MF 9804, Libořezy

Pan David Formánek je v dobrém smyslu slova šílenec a jeho zahrádku v obci Libořezy zdobí celá řada zajímavých věcí, kterým dominuje MiG-21MF ve stíhacím provedení, vyrobený v Moskvě v roce 1974. Letoun s číslem 9804 létal původně v hnědozelené kamufláži, která byla později změněna na kamufláž dvěma odstíny šedé.

Jednalo se o předposlední provedení, které se u ČSLA a pak u porevolučního letectva používalo. Znalci jistě rozpoznají, že ačkoli je MiG šedivý, nejedná se o tzv. šedivku, tedy posledni sérii MiGů-21 u ČSLA, nastříkaných tzv. nebeskou šedí.

9804 je letuschopný a velmi krásný. Už jen moment, kdy přijíždíte do Libořez a mezi stodolami vyčnívá ocas od MiGu, udělá jistě na mnoho příznivců sovětského aeroplánu dojem. Letoun je plně funkční a letuschopný, s předpokladem vynaložení nějakých 10 mil. Kč by bylo možné jej dostat do vzduchu.

V Libořezech se nachází další malý poklad, a to sice MiG-19 PF. Jedná se nepříliš známou variantu známého nadzvukového stíhacího stroje, jehož stíhací provedení MiG-19 S se licečně vyrábělo v Československu. Zde se dostáváme opět k osobě p. Petra Pokornýho, který letoun v devadesátých letech získal do své dispozice (údajně stál někde za hospodou) a do Libořez jej zapůjčil. Fotografie z transportu naleznete zde. Současný stav stroje mi není znám, loni touto dobou se nacházel přibližně ve stavu, v jakém byl vyfotografovaný při transportu. Renovace údajně probíhá. Verze PF se od stíhací verze vyznačovala tím, že v přídi nad nasávacím otvorem byl integrován radar a letoun současně mohl nést řízené střely. Soudruh pilot mohl na určitou tak napadnout a sestřelit cíl, například humanitární bombardér, aniž by ho viděl. Na jakou vzdálenost, o tom se prameny různí, sovětský přístroj nebyl zrovna dokonalý, ale jsou to nějaké desítky km. Na svoji dobu nevídaná věc.

MiG-19 byl skvělý stroj, osobně ho pokládám za ještě více přelomový typ než byl MiG-21. Piloti oceňovali jeho dobrou ovladatelnost a stoupavost, po spálení poloviny paliva dosáhl poměr hmotnosti a tahu 1:1, což z něj činilo ucházející dogfighter. Piloti Phantomů nad Vietnamem se báli MiGů-21, ale ve skutečnosti se měli bát spíš MiGů-19.

Loňská výprava do Libořez představovala skvělý zážitek. Pan domácí nechal dokonce Kakunu posadit do MiGu. Tož ostatně doporučuji každému, je to skutečně zvláštní pocit. Pokud se nějak srovnáte se stísněným prostorem malé kabiny, ze které není nic vidět, tak jako další level zážitkové turistiky doporučuji si představit, že právě jdete na přistání (přistávací rychlost je 340 km/h, u pozdějších verzí s ofukováním klapek 300 km/h).

Také nám něco řekl o osudech obou strojů včetně krátkého popisu služby MiGů-21 v armádě a průběhu typické mise. Pan Formánek má poměrně značné ambice, pokud jde o záchranu a uchování MiGů. Klub muzea naleznete zde, během návštěvy je samozřejmě možné připět na místě, což jsem s radostí udělal. Jeho motivaci chápu. Vyrostl v Rožnově u Českých Budějovic a přistávající stroje mu létaly nad hlavou. Já jsem na tom byl stejně. Obdivuji i trpělivost jeho paní manželky Jany, která o něj dosud nepřerazila smeták a toleruje mu sklad ruských letadel a několika socialistických youngtimerů na zahradě se slovy, že je to pořád lepší, než aby seděl v hospodě.

Idyla s letadly v Libořezech nám vydržela bohužel jen do chvíle, než se dostavila banda pumpičkářů z Prahe. Tohle navíc byli pumpičkáři pracující v ajtý, což nedávalo velké vyhlídky na to, že by další okamžiky probíhaly normálně. Až dosud zajímavá přednáška na téma takticko-technických parametrů MiGu se zvrtla na rozjařené pokládání dotazů typu „může to nasát člověka?“ nebo „proč to má tu špic?“ Vůbec nebrali v úvahu, že jsou tam lidé, kteří se o letadlo zajímají a chějí si na něm nafotit různé detaily, třeba z toho důvodu, že se jim líbí nebo že staví modely, a že letadlo na zahradě je něco jako muzeální exemplář vyžadující určitý respekt a odstup, a nikoli atrakce jako kolotoč nebo lochneska, vystavěná za účelem pobavení ignorantů ve Spandexech. Pumpičkářské poněkud neurvalé zacházení s některými součástmi MiGu se naštěstí obešlo bez následků, protože stroj je původem z Ruska a je konstrukčně pojat tak, aby snesl zacházení od kdejakého imbecilního mongoloida v základní službě za Uralem, takže mu nemůže ani uškodit hovado z openofficu. Daleko veselejší zážitek byl, když se jeden z pumpičkářů rozhodl oblažit přítomnou plochou blondýnu technickým výkladem o tom, jak fungují různé prvky letadla. Blondýnu zajímala zejména Pitotova trubice. To je taková celkem dlouhá tenká tyč, která se u MiGů-21 druhé a třetí generace nachází vpředu nad nasávacím otvorem (u generace první byla pod nasávacím otvorem, což mělo za následek mnohá zranění pozemního personálu, protože se o ní dalo snadno udeřit do hlavy). Blondýnu z celkem pochopitelných důvodů tato tyč přitahovala a byla toho názoru, že to by mohlo být kanón. Asi byla také od IT nebo pořádný kanón v životě neviděla. Naštěstí zde ale byl technicky zdatný přítel v obtažených gatích, který se jal jí funkci tajemného ztopořeného žihadla objasnit. Prohlásil, že na konci žihadla jsou umístěny sondy, které zprostředkovávají data o průběhu letu, která jsou následně přenášena do palubního počítače za účelem řízení letu. V tom se do hovoru zapojil jakýsi postarší motorkář v kožených gatích, který až dosud byl inaktivní a pořizoval si fotky různých detailů. Vyjmul si z úst nějakou rostlinu, kterou žvýkal, zahleděl se na pumpičkářského rozumbradu a prohlásil: „Hovno data, všechno je analogový, tam je jen kus hadice. Tohle nejni airbus, tohle muselo fungovat“.

MiG alley v Doubravici

Obec Doubravice se nachází asi 3 km od Českých Budějovic směrem na Nové Hrady. Místní usedlík si vyzdobil zahrádku skutečně nevídaným způsobem.

Alej MiGů v Doubravici sice není instucionálně tak silná jako v Libořezích, není muzeem ani nemá za sebou žádnou právnickou osobu, zato je to zdroj čisté radosti pro všechny, kdo jdou okolo a především pro její majitele. Na nevelké zahradě rodinného domu najdete MiG-21 F-13, tedy stroj první generace, další MiG-21 MF (4421), kterou jsem už zapomněl, MiG-15, MiG-23 a vrtulník Mil-2. známý jako Spermie. Letadla v Doubravici jsou unikátní tím, že se ke všem váže nějaký příběh. U některých je to provázanost s rodinou samotnou (dědeček byl armádní pilot, jeho syn a současný správce sbírky chtěl být vojenským pilotem, ale nemohl ze zdravotních důvodů, takže létá alespoň na letadlech sportovních, ale oba mají vřelý vztah k budějovickému letišti, což se ostatně projevuje i tím, že je na něj ze zahrady vidět) Letadla deponovaná v Doubravici jsou většinou stroje, které létaly na letišti v Budějovicích. MiG-21 MF 4421 je navíc jedním z mála MiGů, které přežily srážku ve vzduchu. K poměrně známé události došlo v roce 1993 v Plzni a druhým aktérem srážky ve vzduchu byl stroj stejného typu s trupovým číslem 7701. To je také velmi známá a modelářsky atraktivní jednadvacítka, její stopa bohužel mizí, pravděpodobně jsou z ní už plechovky na pivo.

Majitel pozemku v Doubravici je velmi přátelský, pokud projevíte minimální zájem, na zahradu vás vezme a povídá a povídá, zvláště když zjistí, že narazil na spřízněnou duši. Do oprav a konzervace letadel se již zapojil i vnuk, který je také v dostatečné míře blázen do letadel. Můžete se od nich dozvědět celou řadu detailů, které jinde nezjistíte, například že přistávací reflektor u MiGu-21 byl nahrazován světlometem z automobilu Škoda 100, protože dodávky náhtadních dílů od soudruhů z Moskvy vázly nebo že z nějakých tajemných dosud neobjasněných důvodů odcházela žárovka v zeleném pozičním světle podstatně častěji než v červeném. Na zahrádce najdete i něco příslušenství, jako třeba závěs na taktickou jadernou pumu, který tam ale nemůže být, protože v ČSSR přece jaderné zbraně nebyly a proto tu nemohou být ani závěsníky na ně, stejně jako tu rozhodně nemohly být taktické jaderné bombardéry Su-7, protože ty byly „bitevní“. Jednou jsme si z pánem domu užili nekonvenční rozbor filmu Pod nohama nebe, což byl takový socialistický Top Gun po česku, který je doslova napěchován leteckými záběry (když se zrovna nelítá, zabírá kamera zadek herečky Markéty Fišerové). Chyby ve filmu jsou pro většinu diváků nepostřehnutelné, ne tak ovšem pro crew z Doubravice, jejichž kritickému oku neuniklo naprosto nic (hned nahoře v seznamu se nachází záběr na herce Munzara provádějícího zkušební let na MiGu-23, přičemž jsou mu za hlavou vidět „uši“ v podobně vstupů vzduchu do motoru letounu L-39 Albatros). Všichni mají skvěle najeté všechny možné verze MiGu-21 včetně raritních variant ať již používaných ČSLA (například verze PF, která byla nejrychlejším letadlem na světě, ale jen při přistání) nebo celosvětově (například verze SM a SMT vyvinuté pro sovětské námořnictvo, které ovšem byly u pilotů extrémně neoblíbené).

Vždy kolem 28. října se tam pořádá den otevřených dveří a rozhodně doporučuji se tam vydat. Kromě prohlídek a osahání si reálných komponent a pilotní výstroje je to dobrá příležitost popovídat si o různých peripetich provozu MiGů na budějovickém letišti.

Dovětek – MiG-21 v zrcadle času

Sovětský stíhací letoun MiG-21 je už několik let předmětem velmi solidní retrovlny. Ta se projevila například docela nedávným modelářským počinem Eduardu, který mě také nenechal v klidu. Sice není pravděpodobné, že bych model někdy během svého života ještě postavil, ale když ono je to tak pěkný. Těžko říct, co širokou veřejnost na tom letadle tak přitahuje, protože z mého pohledu to byl celkem krám. Je to něco jako kovová trubka, ve které je strčený motor, nádrž a kabina pilota. Zhruba bych to přirovnal k F-104 Starfighter. Oba stroje jsou plody téže éry, kdy největší hrozbu připomínal strategický bombardér. Ten většinou vypadal jako jiná trochu větší trubka, ve které byl motor, nádrž pilot a bomba. Pilot stíhačky ho měl dostihnout (k tomu ta dvoumachová rychlost), odpálit na něj rakety a vracet se honem na základnu. V jeho trubce už nebylo palivo, dvě rakety byly vystřeleny a pilot byl po půlhodně maximálního soustředění zralý na týdenní dovolenou. Letadlo tak fungovalo jako range extender pro rakety, které dovezlo blíže k cíli a pomohlo jim s počátečním zaměřením. Potom došlo k proměně strategické doktríny, ICBM odsunuly strategické bombardéry do pozadí a pro MiGy-21 se hledal nový profil mise, který se vlastně nikdy nenašel. Když procházíte záznamy o vyřazených strojích ČSLA nebo porevolučního letectva, najdete tam často údaj typu „dva tisíce vzletů, jeden tisíc letových hodin“. Průměrná mise tak trvala půl hodiny a nezdá se mi, že by se časem toto číslo nějak zásadně měnilo.

Víra vojenských představitelů ve všemocnost řízených raket byla neochvějná na obou stranách a nakonec se ukázalo, že takhle doktrína prostě nefunguje. Narychlo se hledalo, jak do letadel zkonstruovaných pro něco úplně jiného dostat hlavňovou výzbroj, více paliva a systémy umožňující jim alespoň nějakou autonomii nad nepřátelským územím. Přes úpravy provedené na druhé a třetí generaci se MiG-21 nikdy nestal skutečným strojem pro vybojování nadvlády ve vzduchu a konfrontace s Mirage nebo Phantomy pro ně nedopadaly vůbec dobře. Izraelští piloti nad Sinají nebo američtí ve Vietnamu sice měli z MiGů nasráno v kalhotech, ale málokdy pro ně znamenaly skutečné riziko. MiGy-23 nebo 29 byly podstatně hodnotnější stroje, ale neměly to, co MiG-21 má – totiž vizáž trubky s křídlama. Ano, myslím si, že popularita MiGu-21 je z větší části způsobená tím, že je prostě bizarní. Vypadá nebezpečně i na dnešní dobu.

Pokud byste měli reference na nějakého dalšího zahradního MiGa, uvítám odkaz do diskuse.

 


07.07.2019 D-FENS

12345 (236x hodnoceno, průměr: 1,14 z 5)
25 170x přečteno
Updatováno: 7.7.2019 — 20:57
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!