Jezdíme se stodolou aneb Šest let s Fiatem Scudo

Požadavky na velikost osobního či rodinného auta má každý jiné. Někomu vyhovuje obléci si Porsche nebo Mini, jiný usedá do sedanu, nakládá kombík… ale někdy ani to nestačí. Před šesti lety i nám okolnosti naznačily, že se do dosavadního auta už dost dobře všichni nevejdeme, a tak odstartoval Projekt Šest – to od jeho hlavního zadání, které znělo „auto, kam se vejde šest lidí a kočárek, respektive bagáž“.

Další omezující podmínky říkaly „nové auto“, „manuální převodovka“ a „rezerva“, kurvítky byly zejména budíky uprostřed a zadrátované čelní sklo. (Pro případné diskutující – zkuste prosím tyhle vstupy brát v duchu zásady De gustibus non est disputandum. Byly to konec konců naše peníze.)

V autech se moc nevyznám a nevyznal jsem se ani tehdy, takže jsem zpočátku byl naladěn optimisticky; z letmého pročítání nějakých těch zpráv jsem měl ponětí o existenci sedmimístných variací větších osobních aut či MPV. Pohled na trh ale ukázal, že kandidátů zas tak moc není a mnozí mají nějaké to kurvítko, které jsme nechtěli akceptovat. Seznámení s kandidáty v reále dopadlo ještě hůř (byli jsme důkladní – asi ne úplně každý obchází autosalóny s kočárkem za účelem zaměření) – většina slavných sedmisedadlovců se ukázala mít při využitých sedmi sedadlech nákladní kapacitu tak na balíček papírových kapesníků a prostor na zadní řadě sedadel odvozený od typizované sardinkové krabičky. Moc dobře to nevypadalo.

A pak jsme při návštěvě u Renaultů potkali Traffic v devítimístné verzi. Zní to divně, ale až tehdy nám došlo, že tyhle varianty taky existují. Je to sice velké jako kráva, ale… kdo to tam v zadání říkal něco o prostoru? Další kolo internetového předvýběru vyhodnotilo Fiat Scudo jako optimálního kandidáta pro začátek, a byl to i konec, láska na první pohled a už šest let naše hlavní rodinné přibližovadlo.

Takže se seznamte, Scudo Combi 10Q L2H1 Family 2.0 MultiJet 120 k. Italské auto vyrobené ve Francii v rámci projektu SEVEL Sud, jinak též s jinými odznáčky jako Peugeot Partner nebo Citroen Jumpy, které ovšem měly úplně jinou cenovou politiku. L2H1 znamená prodlouženou verzi, celková délka kousek přes pět metrů a deset centimetrů. Pohání to dvoulitrový turbodiesel o papírových sto dvaceti koních, tehdy ještě bez DPF, přes manuální šestistupňovou převodovku.

Zvenku nikoli škaredé, designéři si odpustili umělecké počiny, prostě to vypadá jako auto. Klasická karoserie menší dodávky, posuvné boční dveře na obou stranách pro rychlý nástup a výstup i na stísněném parkovišti, zadní dvoukřídlé – to už byl příplatkový downgrade, verze Family 120k má v základu zadní dveře výklopné vzhůru, což možná vypadá hezky a může sloužit jako přístřešek proti dešti, ale zabere to víc místa za autem, hůř se tam nakládá, protože chybí možnost cpát věci za zavřenou polovinu dveří, a hlavně to osoba menšího vzrůstu bez štaflí nezavře. Křídla dveří se dají otevřít o 180 stupňů a každé má stěrač s ostřikovačem.

Vevnitř se nezapře dodávkovitost v podobě preference praktičnosti před luxusem. Všechno ovládání je soustředěno na palubku, na které nenajdete žádné měkčené plasty ani jiné změkčilosti, zato jasné stopy modularity umožňující jednoduchou výrobu verzí s pravým i levým řízením. Přístroje ručičkové, neošizená svatá čtveřice rychloměr-otáčkoměr-teploměr chladicí kapaliny-palivoměr, mezi nimi displej palubního počítače, druhý je na středu palubní desky (tam vám počítač tak nanejvýš řekne, které dveře jste zapomněli zavřít), většina ovládání kolem volantu.

Sedadla řidiče i spolujezdce v podobě samostatných křesel (mezerou mezi nimi lze projít dozadu), za nimi dvě řady po třech sedadlech dělené 2+1 a takto i sklopné a vyjímatelné. Sklopné tady znamená „lze sklopit opěradlo k sedáku a taky celek přiklopit dopředu“, žádné schovávání do podlahy. Jednotlivé bloky sedaček lze páčkami uvolnit od úchytů v podlaze a vytáhnout z auta, čímž si pěkně zacvičíte zvlášť s dvojsedadly, která mají snad třicet kilo každé, zato po vyložení všech sedadel získáte krásnou rovnou nákladní plochu o délce přes dva a půl metru. Všechna sedadla jsou velká a pohodlná, vysoko posazená (tady se do auta skutečně nastupuje, nikoli zapadá) a příjemná i na dlouhé cesty, řidič a spolujezdec mají sklopné područky. I při vztyčených všech sedadlech je vzadu spousta místa – pokud jste líní jako já, kočárek není třeba skládat, stačí zabrzdit a postavit do auta. Ten prostor je návykový, pokud něco (normálního) potřebujete odvézt, prostě to naložíte, když se to nevejde, vyndáte pár sedadel a naložíte to. Rezerva je umístěna vzadu pod autem, tam sice trpí vlhkostí a špínou, ale lze ji vyndat bez vyložení nákladu. Ke zde často diskutovanému tématu mimodopravních praktik ve voze jen zopakuji, že tam můžete mít přes dva a půl metru rovné plochy, navíc s fixačními body po sedadlech v podlaze, pokud vás tohle oslovuje.

Nějakých úložných prostorů vevnitř moc není, schránka před spolujezdcem, shora nad ní velmi praktická lavórovitá prohlubeň a kapsy vpředu pod střechou, tak na brýle nebo reflexní vesty, symbolické poličky na předních dveřích, kam se petflaška sice vejde, ale nedrží, popelníky-bordelníky u řidiče i spolujezdce, nad každým výsuvný držák na kafe, no a jinak je úložným prostorem celé auto. Velká zpětná zrcátka spolu s kvádrovitým tvarem zádi pomáhají k jednoduchému couvání, parkovací senzory jsou příjemný bonus. Výhled ven čelním oknem velikosti výkladu ve spojení s vyšším posezem parádní, dozadu je to horší, zvlášť pokud máte naloženo, ale od toho jsou ta vnější zrcátka, pod vnitřním je standardně druhé panoramatické na sledování dění v kabině (a sprdávání dětí). Při objemu vnitřního prostoru je velmi fajn samostatně ovládané větrání pro cestující napojené na klimatizaci, a taky přídavné topení, jinak by se tahle stodola asi vytápěla dlouho.

Motor je na auto téhle hmotnosti dostatečně silný, auto nefunguje jako překážka provozu ani na dálnici, při nikoli plném obsazení se na šestku spokojeně a svižně projede stošedesátkou – v Německu, jak jinak, tam to nezabíjí. Je samozřejmě nutno počítat s tím, že jde o větší a hlavně vyšší vozidlo, boční vítr s vámi dokáže pěkně zacloumat a v zatáčkách se můžete zakymácet, stabilita je ale dobrá a i na sněhu nebo ledě vůz zvládne hodně, dobře drží stopu, ovšem už hodně poznáte, jestli jedete s nákladem nebo s prázdnou. Za to všechno si v našem kombinovaném provozu vezme zlehka přes sedm litrů na sto. Nádrž pojme osmdesát litrů – když jsem to poprvé tankoval, koukal jsem dospodu, jestli nafta někde neteče zase ven – takže tisíc kilometrů na ni ujedete zaručeně.

Jezdí to spolehlivě, závadu vyžadující přerušení jízdy jsem zatím potkal jen v podobě defektu kola. Za těch šest let se opravovalo dvakrát; jednou hned po koupi – nefungovalo větrání pro cestující, někdo zapomněl zapojit drát, a jednou krátce potom – měnilo se boční sklo rozbité letícím kamenem. Jinak jen běžný servis-olej-kapaliny a párkrát žárovka. A zatím nevykazuje žádné známky toho, že by nemělo jezdit ještě dalších šest a více let. Na obkladech vnitřku začíná být místy vidět opotřebení, ale to je tak všechno.

Abych stodolu jen nechválil, najde se na ní pár prvků, které přimějí přinejmenším k zamyšlení. Na první pohled zarazí páka ruční brzdy nalevo od sedadla řidiče, ale to je překvapivě praktické; při nastupování nepřekáží, protože je dost vzadu, a mezi řidičem a spolujezdcem je tak volný prostor, ať už na průchod nebo k uložení nákladu. Jednosedadlo v zadních řadách nelze ponechat samostatně, je uchyceno na dvojsedadle. Pokud křídla zadních dveří otevřete bez zaklapnutí do aretace, dokáží do sebe zapadnout tak, že je zevnitř nelze otevřít a musíte vylézt předem. Ovládání předních okének je na dveřích u řidiče umístěno tak, že když si chcete stáhnout okénko, musíte si nejdřív levou ruku zalomit dozadu, co to jde, pak ještě kousek, pak konečně něco nahmatáte… tak to jste nahmatali přepínač nastavování vnějších zrcátek, a pokud se vám jej povede stlačit, jak byste očekávali od ovladače okénka, tak byl v prostřední poloze a zrcátka vám přiklopí k autu, což za jízdy může překvapit. Ovládání okének je ještě o kousek víc vzadu. Asi nejvíc zamrzí ovládání světel – všechny prvky nacpané na levou páčku pod volantem, takže pokud si chcete rozsvítit mlhovky a netrefíte, čím máte otočit, můžete si lehce zhasnout (za jízdy opět potěší); na mlhovky je jeden prstenec, takže vždycky rozsvítíte napřed přední, a zhasínáte naopak, čili nelze mít zadní mlhovky rozsvícené bez předních (což vede k dilematu, když jedete v mizerné viditelnosti, kde by ty zadní byly fajn, ale nechcete přes zrcátka vypalovat oči tomu chudákovi, co jede před vámi); a k přepnutí mezi potkávacími a dálkovými světly musíte vždycky přitáhnout k sobě páčku s hodně dlouhým chodem, takže i při skvělé reakci vypadáte jako jouda, který se se sklapnutím dálkových loudá. A jako daň béééézpečnosti auto otravně kvílí při jízdě s nezapnutým pásem u řidiče.

Podtrženo a sečteno – jsem s tím autem velmi spokojen, můžu doporučit, pokud odejde, koupím nejspíš něco podobného.

21.08.2016 Mant

Související články: