Článek nazvaný Očima dálničního piráta a uplynulý víkend, při kterém jsem najezdil něco přes 500km mě přivedl k tomu napsat tenhle článek. Článek bude především o chování na silnicích, o řidičských kvalitách a o vzájemné toleranci, nebo spíše netoleranci.
Vincenzo – aktivní řidič, odježděno cca 220 000km na všech myslitelných autech do 3,5 tuny. Pro obrázek – 20 000km s mikrobusem (Vito, Transit) 8+1 – řidič průvodce. 30 000km na MB Sprinter 308 (maxi) – projel jsem se zbožím celou republiku včetně denních jízd po D1. Dobrých pár tisíc ve službách pánů Daelsyho, Hillbloma a Lynna. Přičteme k tomu pár tisíc na Opel Omega MV6 – 6 válců, cca 250k, ? N.m.???. Modří vědí. 70 000km se Š130. 30 000km s MB124 / 230E. 25 000km s Lantrou 1.8GT 130k, 165 N.m.. Podíval jsem se i za hranice – Rakousko, Německo, Slovinsko, Chorvatsko, Polsko. A mohl bych pokračovat. Momentálně provozuju Thalii 1,4 75k, 114 N.m., 8-ventil, 7700km.
Já sám jezdím svižně. Thalia mi bez potíží dovolí cestovat po dálnici 160-180kmh (všechny rychlosti uvádím dle tachometru). Po okreskách jezdím kolem 110kmh. Ve městech a obcích vesměs dodržuju 60kmh, jezdím podle citu, někdy pomalejc, někdy rychlejc. Na každej pád se nerad v autě mlátím jako hadrová panenka, takže jezdím plynule.
Možná mě zařadíte mezi dálniční piráty popsaný ve výše zmíněným článku, ale to je mi tak nějak buřt. Málokdy opustím levý pruh a jezdím nad limit, ale nelepím se na zadek přede mnou jedoucím autům. Nechám si odstup 20-30m, pustím levý blinkr a nemám problém jet za ním kilometr třeba 120kmh. Když má vpravo dostatek místa a vrátí se, stoupám zpět na svých 160-170kmh. Zrcátka si hlídám a jakmile vidím někoho evidentně rychlejšího, snažím se uklidit tak rychle jak to jde, ale bez vyvolávání zbytečnýho chaosu okolo.
Ignoruju spěchálky – a v tom se ztotožňuju s D-Fensem, největší procento jsou O1, v poslední době i O2 – který maj ve zvyku se nalepit ve zmíněný rychlosti na zadek, tak že není v zrcátku vidět maska a blikají nebo i troubí. To jestli je vpravo místo nebo není – neřešej, tak na ně prostě dlabu. Jenom pustím pravej blinkr na znamení že o nich vím. A protože v té rychlosti odmítám brzdit – s tunou a půl naštvanýho a nevypočitatelného železa za zády se to rovná sebevraždě – čekám, až v pravém pruhu bude dostatečná mezera, abych se moh bezpečně zařadit do pravýho pruhu. Na silnici pořád vládne fyzika a tu nepřeveze sebelíp načipovaná raketa nebo hrdinský sebevědomí. Navíc pokud jedu 40-50+ nad limit, jede stejně on a oba porušujeme zakon, tzn. oba bychom měli ctít nepsaný zásady bezpečný rychlý jízdy a ne aby si jeden hrál na školitele a pána silnic.
Filozofii těchle spěchálků nechápu – jak mám se mam bezpečně uklidit ve 170kmh, když mi visí 2-3m za zadkem? Vysoká rychlost je o vzájemným respektu, a já kvůli těmhle magorům nechci přijít o krk.
Většinový příznaky spěchálků jsou nadměrný brzdění a následná akcelerace – jede na doraz k před ním jedoucímu autu, potom jde na brzdy protože je moc blízko, aby následně akceleroval a znovu si to celý x-krát zopakoval. Přitom brzdnej účinek samotnýho motoru v takhle vysokejch rychlostech, spolu s přiměřeným odhadem vzdálenosti bohatě stačí na korigování vzdálenosti mezi autama jen prací s plynem – sám tuhle metodu využívám a podařilo se mi celkem slušně snížit spotřebu ve vysokejch rychlostech.
Klidně mě sperte, je mi to jedno, ale radši cestuju 160kmh a plně se soustředím, než se poflakovat únavných a nudných 120kmh, při kterých se moje koncentrace rozplývá do neznáma. A pokud se pravý pruh táhne 100 – 120kmh a levý 140 – 160kmh, vybírám si levý. A když dodržuju všechno co jsem popsal výše, pro všechny ostatní na dálnici jsem jen stříbrnej rendl, kterej se prohnal rychlejc než se smí. Ale nikdo kvůli mě netroubí a nemusí brzdit. Teda kromě spěchálků, který si za volantem načipovanejch superraket honěj ego a kterejm jsou absolutně cizí zásady slušnýho a bezpečnýho chování za volantem. Navíc při stabilní jízdě vyšší rychlostí se spotřeba benzínu ustálí na poměrně konstatní hodnotě – a naopak při neustálém přejíždění, akceleraci a následné deceleraci je ekonomika provozu neúnosná. A pak, nebaví mě motat se neustále z pruhu do pruhu. A když to auto motoricky i podvozkově stíhá – tak proč to nevyužít?
Úplně jinde jsou HTP/P přibližovadla. Kočí škodováckých kruciálněsupermegabožálněpyramidálních povozů bičujou stádo svých 60 poníků až na krev, ve 140-150kmh, když pomalu stoupám se můžou zbláznit jak jedu pomalu. Pouštím je okamžitě před sebe, jakmile to podmínky dovolí, potom se řadím zpátky do levýho a dál stoupám. Ve 160+ (osobně nechápu jak dokážou tyhle nízkoobjemový tříválcový parodie na motor rozhýbat auto na takovouhle rychlost) začínaj MB-3V ztrácet dech, pak stačí mírnej stoupák a skončí.
Naopak šoféři luxusních a drahejch přibližovadel jsou většinou v pohodě – nechají si odstup, pustí levý blinkr a počkají až uhnu. A v rychlostech 200+ stačí včas sundat nohu z plynu a nemusíte se dotknout brzdy. A pak se jen převalí kolem a často i zamrkáním poděkujou. Stejně jako když jsem jezdil s Korejcem 200+. Prostě stačí neprudit, s lidma jako já se nechá domluvit.
A teď pár postřehů z uplynulejch 500km.
Postřeh č.1: Řidičum je „šumák“, co se kolem nich děje.
Jedinej cíl je jet co nejrychlejc, bez ohledu na ostatní, uvedu na příkladu páteční ranní cesty do práce – 7:45, najíždím na jižní spojku na Spořilově, řadím se do prostředního pruhu, rychlost kolem 100 kmh.
Zádrhel číslo jedna – zůžení do dvou pruhů před Lanovým mostem. Na okruhu je limit 80kmh, na mostě samotným 60kmh. Nějakej smysl to mít bude, je to tam poměrně úzký. V levým pruhu, který se postupne zavírá a přechází do prostředního, jinak levýho na mostě, se hrne dopředu stříbrnej MB S500, pražská RZ. Jedu v prostředním pruhu, v želvím poklusu se šinoucí, ale neustále se pohybující koloně – rychlost kolem 30kmh. Mercedes se přihrne až k mostu, přesně k místu kde se to zavírá na dva pruhy, najede na úsek s vodorovným dopravním značením, který označuje sbíhání pruhů a zastaví se. Pak strčí do kolony čumák a donutí jednoho nešťastníka zastavit. V tu chvíli jde na brzdy celá kolona, dlouhá možná kilometr. Určitě byl děsně spokojenej, jak s těma sockama, který nemaj na pořádný auto vyjebal. Vraždil bych.
Zádrhel číslo dvě: štěrboholská radiála kolem Europarku. U sjezdu na Štěrboholy denní úkaz – auto se přihrne těsně ke sjezdu, protože pan někdo přece nebude čekat v půlkilometrový frontě. Takže vznikne následující situace: Pravej pruh už stojí – tvoří se kolona ze samotnýho odbočovacího pruhu. Pan Rychlej kolonu objede, zařadí se zpátky do pravýho, zastaví těsně u sjezdu a snaží se vmáčknout do kolony. Pak vznikne velmi výživnej guláš – auta zmateně přejížděj z pruhu do pruhu, dokud někdo tomu idiotovi neudělá místo a může se zařadit. Jenže projíždějící auta musej zpomalit, něco jako bezpečná vzdálenost se u nás nenosí, takže šoféři, který si nenechaj rozumnej odstup, zastavěj na nulu a začne se tvořit kolona. Kvůli jednomu jedinýmu volovi.
Zádrhel číslo tři: Hnedka jak se vymotáme z týhle šlamastiky, je zaděláno na další. Tentokrát je připojovací pruh ze Štěrbohol směrem na M.B. a H.K.. Moje rychlost v koloně (rozestupy cca 20m, nic moc) v levým pruhu 110kmh (speed limit 80kmh), pravej pruh, souběžně vedoucí s připojovacím, je volnej. Proč asi, že jo. V připojovacím pruhu je šňůra aut, nabíraj rychlost, blikaj a chystaj se zařadit do pravýho. Osobáky, dodávka, tirák. Když podjíždíme most, myškou se za mnou objeví bílá Marea Combi s pražskou RZ. Vteřinu mi visí za zadkem, problikne mě a hnedka začne předjíždět. Tenhle guláš je o něco ostřejší – speciální 30-tunová přísada v režimu nouzovýho brzdění tomu dává skutečně grády. Spotřeba pracího prášku musí po takových dnech rapidně vzrůstat.
Města a obce jsou kapitola sama pro sebe. Jezdím trasu Praha – M.B – Sobotka – Jičín – Úlibice – Hořice. 120km, průměrný čas 1h 15min. Na trase je kolem 20 obcí, měst, vesniček. Jezdím přes ně cca 60kmh, pracuju v továrně která vyrábí tachometry a vím něco o tolerancích, policajtovi s radarem to ukáže 54-55 kmh a nemůže vám říct ani Ň. Průjezd přes vesnice – k vesnici dojíždím se zařazeným kvaltem a nechávám rychlost samovolně klesat. U značky počátek obce podřadím a udržuji stabilních 60kmh. Když mám na dohled značku konec obce, podle situace postupne zrychluju a z vesnice vyjíždím 70-80kmh. V obci se předpis dodrží, nemusíte nijak zběsile brzdit a policajt vůbec nemá důvod vás stavět. A vy se můžete v klidu věnovat studiu psychopatickýho chování ostatních kočích, jako na potvoru nejčastějc Octavií a Passatů. Černej Passat, černý skla, černej kouř z výfucku, pražská RZ, 2A5 xxxx, zbytek jsem bohužel nechytil. Předjížděl do malýho kopečka těsně před vjezdem do obce Konecchlumí. Ten kopeček je térénní převýšení cca 3-4m s poměrně ostrým zlomem – hodně zrádný místo. Je to takovej hup, když si to dáte moc rychle, zvedne se vám kufr. Celý jsem to sledoval s odstupem asi 50 metrů a kdyby ten chlapík v protisměru i předjížděnej dost ostrým manévrem neuhnuli, lítalo by po polích možná 5 tun železa.
Předjíždění kolony o deseti a nejlíp ještě víc autech, šinoucí se šedesátkou v obci, je nepsaný pravidlo. Nedělní návrat z chalupy do prahy – obec Židněvěs před Mladou Boleslaví. Plně naložená bílá O1 TDI s hradeckou RZ, manželka a děti v sedačkách na palubě. Byl jsem účastníkem lokálního cannonballu. Měl přibližně stejnej efekt, jako povečeřet ostravskou sekanou zakoupenou v Tetter city Meinl Einkaufzentrum. Když ten rychlík ve stovce zjistil, že Karosa v protisměru si nehodlá dát pauzu na kafe v zahradě vedle silnice, snažil se uklidit zpátky. Nejdřív na sebe upozornil troubením a pak si našel oběť – zelenýho Formana, chudák málem skončil v pangejtu. Nasurovo na něj najel a málem ho vytlačil ze silnice. Je fakt ze mu nic jinýho nezbejvalo, doleva to nešlo, před sebou karosa, to je pak tezky. Já jsem byl třetí za formanem a i když jsem čekal že se bude brzdit, měl jsem co dělat abych to zastavil a děkoval bohu že nemám ABS. Trvalo to možná vteřinu, ale za tu dobu se mi na zádech stala z trička mokrá utěrka. Nato s patřičným kouřovým efektem pokračoval v cannonballu.
Příznivcům motorek bude něco říkat závod „300 zatáček Gustava Havla“, každoročně pořádanej v květnu v Hořicích v Podkrkonoší. Jede se zčásti ve měste, zčásti po silnici vedoucí lesem. Pro nezasvěcený – celoročně je to veřejná silnice, pouze na jeden víkend v roce se část uzavře, včetně části města a stane se z toho závodní okruh. Bariéry z pneumatik, baráky obalený pytlema, dva dny kvílení vysokootáčkovejch pil. V sobotu jsem 3x absolvoval trasu, vedoucí zčásti po „závodním okruhu“. Znám na něm každou zatáčku a každej šutr, dokázal bych ho namalovat zpaměti. Vozil jsem stavební materiál, z chalupy k příbuzným prázdný, od příbuzných na chalupu o 400kg těžší. Trasa měřila 22km. Při jedný zpáteční cestě – byl jsem prázdnej – mě na jedný táhlý rovince ve městě, vedoucí do kopečka, předjel Golf IV. Moh jet kolem 100kmh proti mým 60kmh. U značky konec obce jsem se rozhodl rozproudit si adrenalin a „dát si to ostře“. Tenle úmysl se odebral do pekel za první zatáčkou. Golf má slušnej podvozek, je to radost si to s nim dávat, ale šofér – hrdina ve městě, se tady změnil v kočího podělaný hromady plechu. V místech, pokud je tam prázdno, a prázdno bylo, kde si zkracuju zatáčky a držím auto na hraně, vychutnávám si přetížení a rychlý výjezdy v rychlostech 90+, Golf jel možná 50kmh, přitom 70km rychlost je naprosto bezpečná. Šinul se jak minovým polem. Silnice byla suchá, bez bordelu, viditelnost perfektní.
Pro ty co by me chtěli kamenovat jako nezodpovědnýho dobytka – trasa vede přes les s hodně vysokejma stromama, znám na tý silnici každej metr, přes les vidíte do zatáček, pokud vidím že se blíží auto, dávám se do klidu – mohl bych jet i tak ostře, já osobně bych tu situaci nejspíš ustál, ale na silnici neznám nic nebezpečnějšího než vylekanej a zmatkující šofér.
Na každej pád to není o tom, že tam měl jet stejně ostře jako jsem chtěl já. Nevím jak moc byl nebo nebyl vyježděnej, ale to nehraje roli. Pointa je v tom, že frajer se ve měste prohání stovkou s drsňáckým výrazem ve tváři a když se dostane na silnici, kde může ukázat jak umí řídit, a má k tomu všechny podmínky – dobrý auto, dobrou a prázdnou silnici – nejede ani optimální a bezpečnou rychlostí pro daný úsek. Optimální a bezpečná rychlost je relativní pojem, pro mě to znamená takovou rychlost, kdy ostatní spolujezdci v autě se cítej v pohodě a nejsou vylekany a vyjukany co se děje. A s lidma na palubě ostře nejezdím.
Takovýhle frajeři většinou dojedou na špatnej odhad spolu s mizernou technikou – radši utratí desítku za nový rádio s reprákama než za kvalitní pneumatiky. Zažil jsem jako spolujezdec pár situací, který mohly skončit hodně ošklivě. Kamarád za volantem Fordu Sierra 2,0i, byl jsem na sedadle spolujezdce, dostali jsme na šotolině hodiny. Na vlastní oči jsem viděl a cejtil jak šel na brzdy, a jeho chaotický ovládání, vlastně spíš neovládání volant se mi vůbec nelíbilo. Připomínalo mi nadšený mávání a gestikulaci asistentky Gábi od Horsta Fuchse. Přitom se slovně prezentoval a sám považoval za výbornýho řidiče a svůj výkon, když se auto konečně zastavilo, ohodnotil jako „v pohodě, sem to měl v ruce“. Džíny sem měl na zadku propocený a od tý doby sem si s ním do auta sedal jen když to bylo nezbytně nutný.
Já sám toho mám odježděno celkem dost. Mám za sebou i zaviněnou nehodu, naštěstí bez jedinýho škrábance u všech zůčastněných a nebylo to nic malýho, 3 auta + autobus, rok 99´.Viděl, jak se proti mě roluje a láme kapota, kolem kabiny doslova prší úlomky skel ze světěl, do toho stříká vysoko do výšky proud páry z chladiče a motor vyje jako zraněný zvíře – narazil jsem v 60kmh, bez brzdění a nepřipoutanej ze vzdálenosti asi 4m do auta stojícího přede mnou. Jediná věc kterou sem stihnul bylo to, že jsem se rukama zapřel o volant. Dva dny mě potom ještě bolely ramena. Když policajti hledali brzdnou dráhu, a já jim poté oznámil že se snaží marně, protože jsem nebrzdil, koukali na mě celkem vyjeveně a ten jeden mi pak povídá – chlape, vy byste měl bejt mrtvej. Podle všech předpokladů jsem měl z auta vycestovat čelním sklem. Při mojí výšce – téměř dva metry – by to znamenalo trepanaci lebky a na troskách auta by to připominalo květákovej mozeček s kečupem. Nepřeju nikomu nic zlýho, ale dokud jsem se v autě nevymlátil, nezískal jsem k tý tuně a víc železa respekt. To má co dělat s přirozenou úctou k sobě a k ostatním. Mám se prostě rád a chci dojet živej a v pořádku. Nedokazu si predstavit jaky by to bylo zit s pocitem ze sem nekoho zabil. Doufám že mě to nepotká.
Teď můžete říct že kážu vodu a piju víno, že píšu o úctě a respektu k ostatním a přitom porušuju předpisy. Takže bych to shrnul asi takhle:
Jsou věci který se „nesměj“ a věci který se „nedělaj“. Věci který se nesměj jsou mi svatý – jako třeba stopka, červená na semaforu, přednost zprava, jízda bez vlivu nebo lidská důstojnost atd. Věci který se nedělaj dělám, ale tak aby to nikoho nesralo. Takže sice jezdím nad limit, nebo sem tam porusim jiny pravidla, ale vždycky tak abych nikomu neublížil, abyste nemuseli brzdit, uhýbat nebo se rozčilovat, a je jedno jestli jedete za mnou, přede mnou nebo v protisměru. A když to nejde udělat bez ublížení, tak to prostě neudělám. Aspoň tak to vidím ze svýho auta já.
(4x známkováno, průměr: 2,25 z 5)