Ještě k nacistickým kořenům EU

Featured Image

Děkuji Rootovi za odvahu, s níž publikoval článek Nacistické kořeny Evropské Unie, schopný vyvolat mimo názorových flame i nežádoucí zájem státem (za peníze daňových poplatníků) protežovaných eurozmrdů v řadách složek dosud prolezlých ex-soudruhy vystudovavšimi Dzeržinského akademii.

Po přečtení jsem strávil poslední den své letošní dovolené pořizováním poznámek a výpisků z citovaného materiálu Josefa Šímy SJEDNOCOVÁNÍ EVROPY: O hledání evropské identity a zneužití myšlenky Evropy bez hranic, který považuji za jednu z nejlépe napsaných věcí, s jakou jsem se kdy setkal. Rozsah 150 stran může ledaskoho zvyklého na SMSkově zkratkové vyjadřování odradit, ale informační nabitost, logická provázanost a přínos čtenáři námahu bohatě vyvažují !!!

Materiál pana Šímy obsahuje mimo přílohy a obsáhlého seznamu literatury 134 textových stran, z nichž Root vybral necelých osm. Samozřejmě nemůže postihnout celý původní text, nicméně i tak jeho výběr nepovažuji za nejšťastnější, jak bude v závěru mé stati dokázáno. Pokusím se shrnout myšlenky dle mého pokorného názoru stěžejní a, ještě jednou, vyzývám čtenáře, aby si vše prostudoval sám a učinil vlastní závěr.

V úvodu materiálu J. Šímy je rozebrán rozdíl mezi pojmy „cesta“ a „cíl“. Autor nabádá k důkladnému odlišování obou pojmů a současně uvádí jejich záměnu v každodenní praxi eurozmrdů. Samo sjednocení Evropy by mělo být pouze PROSTŘEDKEM k dosažení určitého CÍLE – jakého ? J. Šíma následně přesvědčivě dokazuje nemožnost stanovit všeobecně přijatelný cíl opravňující vytvoření direktivami řízených superstátů. Hovoří o přitažlivosti myšlenek velkého sjednocení pro všechny formy totality, fašistickou ( Říše ), komunistickou i byrokratickou ( EU ), mezi nimiž v tomto směru nečiní rozdílu. Vyzdvihuje historicky osvědčenou kulturní různorodost Evropy a její přínos pro ekonomickou prosperitu. Za stěžejní pak považuje myšlenku přímé konkurence jednotlivých politických názorů („volbu nohama“ uskutečnitelnou bez nutnosti nedůstojné emigrace), která evolučním principem povede k rozšíření lepších a zániku zhoubných idejí, z nichž se postupně vydělí všeobecné principy, jejichž platnost NEBUDE OMEZENA PEVNĚ STANOVENÝMI HRANICEMI.

Zdrcující kritice je podrobena existence centrálních bank (zakládaných panovníky pro snadnější financování válek), umožňující fiskální nedisciplinovanost a tiskem měny nepodložené komoditami v důsledku znehodnocování majetku občanů (jako příklad je uvedeno řádění Miloševiče, který v lednu 1994 dosáhl měsíční míry inflace 313 miliónů procent …) a naopak skupině lidí ovládajících tisk peněz přinášející pohádkové zisky. Pozornosti čtenáře doporučuji tabulku představující vývoj cen v USA od roku 1750 a jejich exponenciální růst po založení centrální banky v roce 1913. Materiál důkladně rozebírá zhoubnost ochranářských opatření ( cla, kvóty na dovoz zboží ) i jakýchkoli jiných zásahů do svobodného fungování trhu.

Je prokázána nezbytnost vytváření právních norem „zdola“ spolu s pošetilostí snah formovat občana do světa zákonů a nařízení nařízených vládní mocí, či ještě hůře tvořených byrokraty bez reálných vazeb.

J. Šíma dává logikou odpověď na klesající volební účast a podporu politických stran všeobecně : „Kam se na takto definované škále politických názorů má zařadit člověk zastávající myšlenky politické decentralizace a individuální svobody ? Na pravolevé škále pro něj není prostor.“, viz. str. 65. Klade důraz na opravdu svobodné vzdělávání, školy nezávislé jakýmkoli způsobem na státu. Zhoubnost monopolizace vzdělávání uvádí na příkladu začarovaného kruhu ve vztazích mezi učitelem a úředníkem, kdy učitel je svou existencí závislý na rozhodnutích byrokratů, které proto všemožně podporuje ( Srovnej s D-fensovým: „Koho chleba jíš, toho prdel lízej.“) a přispívá tak k omezení plurality názorů již ve fázi jejich vytváření.

Je nastolena otázka vztahu ( nadřazenosti ) většinového rozhodnutí a vlastnického práva: „Uplatnění demokratických principů, a to na úkor respektování práva na majetek, a zavedení všeobecného hlasovacího práva představovalo otevření cesty pro vznik masového vyvlastňování a přerozdělování, kterému proces většinového rozhodování dodal legitimitu.“, viz. str. 73

Současná legislativa podle J. Šímy představuje produkt boje zájmových skupin uvnitř centralizovaného státu ( Důsledky činnosti nejrůznějších lobby vidíme až příliš často, přičemž pozoruhodně zřídkakdy se o ně zajímají orgány činné v trestním řízení – moje poznámka ).

„Úředníky zajímá bezpečí – ale nikoli bezpečí veřejnosti, ale bezpečí jejich postů.“, viz. str. 87. Autor uvádí zhoubnost byrokratického způsobu řízení při tvorbě euronorem a současně upozorňuje na nebezpečí provázející systematické soustřeďování vědeckého výzkumu do státních institucí, proti němuž staví efektivitu výzkumu prováděného v soukromých firmách, tak typického pro USA ( Pozor, americká NASA je výjimka potvrzující pravidlo, agentura placená drtivou většinou ze státního rozpočtu, dále viz. D-fensův článek Zmrdi a failure mode).

J. Šíma odmítá ideu jednotné Evropy jako prostředku zajištění života v míru a bezpečí : „V superstátech se válka přesunuje z oblasti mezistátní do oblasti vnitrostátní, kde nabývá forem etnického či rasového násilí, občanské války, nepokojů, apod.“ viz. str. 100.

Důkladně je rozebírána problematika umělého stanovování center moci, pravděpodobně každý čtenář se setkal s pojmy pragocentrismus, pokusy o nadvládu městečka nad okolními vesnicemi, problematikou rušení okresů a vzniku krajské „samosprávy“ apod. : „Z pohledu jednotlivce je jedno, je-li mu vládnuto z Prahy, Paříže nebo Bruselu. Argumenty euroskeptiků, že přesun rozhodovacích pravomocí do Bruselu je zbaví svobody rozhodovat, je sice platný, jedná se ovšem o argument jedné postižené strany – úředníků, jejichž úlohu převezmou úředníci jiní.“ Viz. str. 102

Za největší devizu materiálu J. Šímy považuji nejen pojmenování problémů a historickými fakty podložený rozbor jejich více či méně neúspěšných řešení, ale i předložení východiska ze současné situace, které svou jednoduchostí minimálně stojí za zvážení : „Jakýkoli vlastník či vlastníci pozemku, který se nachází na hranici mezi kantony se v kterémkoli okamžiku může rozhodnout ke změně hranic tak, aby se jeho pozemek dostal do jurisdikce sousedního kantonu.“, viz. str. 105. Pojem „kanton“ v daném případě znamená velmi volně definovaný útvar. Např. pro účely obrany by takovým kantonem mohla být – chtějí – li občané – třeba celá Evropa, pro účely spoření na důchod pak nevelký okrsek obhospodařovaný organizací soukromou či veřejnou, který bude nabízet penze za určitých podmínek PODROBENÝCH TVRDÉMU KONKURENČNÍMU TLAKU z okolí. Občan by tedy NAPŘÍKLAD platil ze svého svobodného rozhodnutí za obranu do Bruselu, daně v Londýně, namísto policie bezpečnostní agentuře z Oděsy, penzijní fond v Berouně a zdravotní pojišťovně v Uppsale. Své rozhodnutí by mohl kdykoli změnit pouhým přeregistrováním, beze změny místa bydliště. Jaké důsledky by taková možnost volně posuvných hranic přinesla ? Pokud kdokoli (včetně politiků, byrokratů, policistů, učitelů, … ) dělá svoji práci dle názoru občana hůře než jiný, přeregistruje se a zmenší území dotyčným spravované, a tím i jeho příjmy a potažmo vliv. Extrémně špatně fungující samosprávy (úřady, školy, agentury, fondy, banky, … ) lavinovitým přeregistrováváním zaniknou, naopak rozvíjet se budou varianty pro občany nejvýhodnější. Pokud vám uváděná idea přijde jen minimálně odlišná od klasické demokracie v její současné podobě, přečtěte si ještě jednou tento odstavec. Demokracie „dojíždí“ na pevně stanovené hranice obcí, regionů, států, atd. Uvedu příklad mobilních operátorů. V dobách státem posvěceného monopolu stály služby Eurotelu nekřesťanské částky. Volná konkurence s možností přeregistrovávat se způsobila snížení cen volání na úroveň, kterou si dnes může dovolit prakticky kdokoli ( a jejíž další snížení blokuje stále de facto trvající monopol Telecomu na pevné linky ) při současném zlepšení služeb. Nechovaly by se stejně i systémy státní správy a vlády při vystavení trvalému konkurenčnímu tlaku?

Obava z malého vlivu správních útvarů o velikosti regionů, a tedy poklesu životní úrovně, je rozptylována J. Šímou na str. 117: „Nelze najít žádnou souvislost mezi velikostí politických jednotek a jejich bohatstvím či blahobytem. Co má ovšem zásadní vliv na produkci bohatství je ekonomická svoboda.“

Tuto část uzavřu ještě jedním citátem z práce Josefa Šímy : „Chtějí – li se Evropané vrátit k hodnotám, které Evropu stvořily, musejí nikoli věnovat své úsilí tomu, aby „jejich“ politici zabránili dovozu amerických sojových bobů a levného zboží z jihovýchodní Asie, odstranili konkurenci obyvatel severní Afriky a východní Evropy, kteří nabízejí levně svou práci, zakazovali vysílání amerických televizních seriálů, bránili vědcům, aby bádali v nestátních institucích, a hledali důvody, jak neumožnit vznik skutečně soukromým školám, ale musejí si uvědomit zkázonosnost takového počínání. Musejí si uvědomit, že si tímto podřezávají větev sami pod sebou. Jakmile si toto uvědomí, musejí vyvinout veškeré úsilí k odstranění institucí, které zneužívají moc a brání rozvoji společnosti, jež by byla založena na toleranci, úctě k člověku, respektu k jeho životu a majetku.“ Viz. str. 127.

V čem se Root dle mého pokorného názoru mýlil ? Začnu oklikou. Ve společnosti funguje jistý zvyk považovat určité výrazy za naprosto nepřijatelné, dokonale zprofanované, snad ani nevyslovitelné mezi slušnými lidmi, dávající nesmytelnou nálepku, již už nelze odstranit. Těmito zlými výrazy bylo za časů Říše slovo „Žid“, ve východním bloku „imperialista“, v USA za Mc Carthismu „komunista“ a dnes „terorista“, v muslimských zemích „Amerika“, v naší současnosti pak mimo mnoha jiných „fašista“.

Root z citované práce J. Šímy vybral kapitolu 4.2, v níž mimo jiné jsou postaveny na roveň myšlenky ideologů Evropy sjednocené pod vlajkou Říše a jejich o málo mladších následovníků pracujících už s nálepkou eurooptimismu. Samozřejmě srovnat současné propagátory EU a Hitlera je:

a) nové, neotřelé, odvážné
b) něco, co se běžně nedělá
c) zavání vzpourou proti establishmentu
d) vrací některé lidi před listopad ´89 a dává jim pocítit určitý konspirativní pocit „zakázaného ovoce“

Osobně za mnohem šťavnatější považuji kapitoly 4.2.1 a 4.2.2, kde jsou rovnou uváděny případy eurozmrdíků pracujících původně pro Ádu a Benita, kteří svoji kariéru ukončili v Bruselu … no comment. Nicméně celá kapitola 4.2 shrnuje historická fakta a práci J. Šímy pouze doplňuje, těžiště materiálu vidím jinde.

Roota uznávám pro obvykle vysokou vytříbenost slohu a brilantnost myšlenek. Bohužel v článku Nacistické kořeny Evropské Unie vybral z jiné práce určitou stať ne s cílem argumentovat či snad podpořit určitý názor, ale dosáhnout maximálního, troufám si tvrdit šokového, účinku na čtenáře překvapivým, leč v důsledku laciným přirovnáním eurobyrokratů k fašistům. Přijde mi, že, snad nechtěně, trošičku sklouzl do bulváru.

(c) 2005, Ještěr.


Rootův dovětek: Autor má samozřejmě pravdu. Mým cílem bylo jednoznačně čtenáře provokujícím způsobem dostat k zajímavému materiálu, nad nímž by mohli přemýšlet. Všechny varianty (a – d) jsou správně. Ano, měl jsem původně v úmyslu z onoho materiálu citovat i další pasáže, včetně onoho uvedeného konceptu FOCJ (Functional Overlapping Competing Jurisdictions). Ještěr mne předešel a je asi pravdou, že kdo chce, ten uvedený dokument prostuduje včetně tohoto konceptu. Ovšem většina lidí toto bohužel neučiní. Tedy ptám se čtenářů, máme dále zveřejňovat pasáže ze zajímavých materiálů, na které narazíme? Záměrně se neptám formou webové ankety a neberu v potaz jednoslovné odpovědi Ano/Ne.

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
53x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:07
D-FENS © 2017