Jak jsem slíbil, pokračování Jendova vyprávění věnujeme silničnímu provozu.
Bohužel jsem článek nestihl do oslav svatého Kryštofa, ani na měsíc narozenin uniformovaných orgánů, ale jak to vypadá, Jendovy historky, potažmo neschopnost celého policejního aparátu bude nějakou dobu ještě aktuální, takže Jenda a jemu podobní se budou podobnými historkami jen hemžit i v budoucnu.
Tuhle mám nejradši a při představě historky v reálu mám vždy obavy o svou bránici. Osobně jsem několikrát viděl Jendu cvičit, hrát fotbal a provádět další různé tělesné aktivity pro utužení těla, při kterých vypadal, jako by ho měl v další vteřině chytat hrobník do náruče. Jenda měří skoro dva metry, nohy má dlouhé a tenké jako sirky, ostatní tělíčko šlachovité a v místě pasu to vypadá, že donáší dvanáctiletá trojčata. Už máte představu? Představte si třeba Zemana hrát basket, nebo Paroubka na chůdách.
Pohled na cigánské etnikum, má dle mého názoru asi 99% obyvatel ČR shodný. Jsou tady dlouho, víme že se jich nezbavíme, nikdy se nepřizpůsobí, topit s nimi nejde i když přírůstek mají rychlejší, než dříví v lese. A co žlutí? Tady to vidím tak 50:50 podle toho, jak se kdo spálil koupí od specialistů na boj ve vysoké trávě. Většina obyvatel však o nich neví, jediná jejich viditelná trestná činnost je ojebávání státu o clo a prodej neznačkového kšuntu pod záštitou originálu, což mi je v některých ohledech i sympatické. Většinou je však máme zafixovány jako slušné a pracovité lidi s tendencí začlenit se nebo alespoň přizpůsobit svoje zvyky většinové společnosti. Jenda ne. Jeden usměvavý stánkař, který se ve čtyřiceti už pyšnil prvními stopami knírku pod nosem a znalostí českých slov „ tópra kvalita, sto, dvasto, tristo, dekůji, náshle“, bude Jendu strašit ve snech asi hodně dlouho.
Ještě v době, kdy se policejním hurá akcím neříkalo Kryštof, Jenda stavěl u Prioru K-marktu Tesca u hlavního nádraží řidiče a krom zjevných smrtelných hříchů, jako je týden prošlá lékárnička, nebo prasklá žárovka u blinkrů na blatnících předních kol, kontrolovali také obsah kufru. Pokuty se utěšeně množily, kufry obsahovaly většinou to co mají, rezervní kolo bez mrtvoly a hever bez AK47, takže se Jenda těšil, že s kolegy dnes dříve navštíví nějakou oblíbenou zašívárnu a den spláchnou několika zrzavými. Čest Jendovi za to, že zastavoval především vozy, u kterých by poctivý pracovník STK poznal že neprojdou, už při pohledu ze vzdálenosti dvou kilometrů.
Zastavený Ford Skorpio, kterým bylo vidět skrz nejen přes skleněné výplně a který pneumatikami jasně dokazoval vývoj tohoto odvětví od sedmdesátých do devadesátých let, obsahoval jednu maličkatou čtyřčlennou Vietnamskou rodinku. Jenda klasicky oslovil řidiče a požádal ho o lejstra a o vystoupení z vozu. Vietnamec, ač z celého Jendova monologu nejspíše rozuměl jen tomu, že peníze bude solit tentokráte sám, nevykazoval žádné známky násilných pohnutek, což bylo díky jeho výšce, ve které měl dobrý výhled tak akorát na Jendovo klenutí kolem pasu, pochopitelné. Když však Jenda naznačil posunkem, ať otevře kufr, Vietnamec skočil do auta a pokoušel se o start. Motor Fordu nenaskočil a Jenda jednou rukou vytáhl za koženkovou bundu Vietnamce z auta ven. Něco se zablýsklo, vzduchem zasvištěl nějaký předmět a Jenda zíral na svůj obnažený pupek, který se prodral ven přes čistý vertikální průřez jeho uniformou. Pohledu si moc neužil, protože čiperný žluťásek se napřahoval k dalšímu řezu. Jenda měl štěstí, protože porcování policajta a gyrosu jsou naprosto odlišné disciplíny a tak se Vietnamec Jendovi zařízl jen do pendreku, který visí každému policajtovi u boku. Kurevsky ostrá mačeta s perleťovou rukojetí zůstala viset Jendovi na obušku a Vietnamec vida neutěšený výsledek svého počínání počal prchat, ponechavše svou rodinu napospas Jendovi a jeho kolegům. Co budu zdržovat. V kufru byla nalezena mrtvola zavražděné matky útočníka, útočník zmizel díky sektářskému a mafiánskému systému Vietnamců nadobro a načatý pendrek má Jenda doma pověšený na zdi.
Jak známo, že co se týče chlastu, asiaté toho moc nevydrží a pár kořalek je pro ně vstupenka do několikadenní kocoviny. Jenda si po dobu své služby vytvořil pravidlo „vožralej žluťák, nasranej a nebezpečnej žluťák“ a podle tohoto pravidla přistupoval k potyčkám vyvolaných tímto etnikem pod rouškou noci v Brněnských podnicích a ulicích. Jedinou výjimku z tohoto pravidla si pamatuje, když zastavil Mercedes S-klasse řízený připitým Vietnamcem, který převážel dva kolegy v podobném stavu. Dechová zkouška potvrdila přítomnost alkoholu a tak přivolaní kolegové odvezli řidiče „na krev“. Jenda se rukama nohama domlouval se zbytkem vietnamské osádky co udělat s odstaveným vozem. Alkoholem nasátí Vietnamci přijali Jendovu nabídku, a ten jim medvěda postavil na přilehlé parkoviště. Zatímco vyřizoval papírovou agendu, projel kolem jeho policejní felicie odchycený Mercedes, pomalu, klikatě, ale jistě na další trasu, řízen jedním ze dvou naprosto nahulených Vietnamců. Jenda ho dojel, zastavil, provedl dechovou zkoušku a přivolaní kolegové naložili naprosto klidného Vietnamce a chystali se ho odvézt za prvním delikventem. Než se Jenda otočil od auta kolegů, Mercedes se opět dal do pohybu projel kolem Jendy a napálil čumákem do značky dej přednost v jízdě. Vietnamec opustil vozidlo po čtyřech a při jeho nakládání do policejní felicie se řehtal na celé kolo. Policajti a Jenda s ním. 1.8, 1.9, 2.1, promile alkoholu v krvi. To vše asi na pětisetmetrovém úseku.
Tak co. Věříte ještě Jendovi jeho historky nebo mu mám říct, aby to zabalil?
Související články: Chránit a sloužit, aneb z vyprávění jedné švestky
(Zatím nikdo nehlasoval)