Jen žádný strach!

Featured Image

V těžce zkoušené střední Evropě skončila v polovině XX. století válka; zbraně však nezmizely. Pamětníci dosud s úsměvem vzpomínají na to, kterak jako kluci nacházeli v lesích zbraně po Němcích i jiných armádách; a úsměv jim tuhne na rtech, když si vybaví, jak by se jim zbraně hodily o pár let později, po nástupu komunistické diktatury.

Většina však je skryla, zahodila nebo odevzdala, a vrátila se k tomu, co měla tak dobře nacvičené z dob Protektorátu: poslouchat diktátory a vesele pracovat.

Ne ale všichni. Někteří bojovali.

Úvodními slovy známé Halasovy básně, jež citujeme v nadpisu, nazval Ota Rambousek svou známou knihu o historii bratří Mašínů, Paumera, Janaty a Švédy. Ti ovšem nebyli zdaleka jediní; zbraň proti komunistické totalitě pozvedli i mnozí další: Jaromír Vrba, Viliam Žingor, František Zajíček… Čest jejich památce! Většinu z nich režim zavraždil a odsoudil i k zapomenutí – nebo se o to alespoň pokusil.

„Mašínové“

Historii rodiny Mašínů začal psát už podplukovník Josef Mašín: narozen v roce 1896 byl v tom pravém věku na to, aby se stal vojákem a důstojníkem Československé armády. Patřil mezi ty, kdo nesli hanebné přijetí mnichovského diktátu nejhůř; 14. března 1939 byl suspendován a obžalován pro vzpouru, neboť se odmítl podrobit rozkazu neklást odpor okupantům.

V době Protektorátu nesamozřejmě nesložil ruce do klína: spolu s Václavem Morávkem a Josefem Balabánem založili snad vůbec nejslavnější a nejúčinnější z českých protinacistických odbojových organizací, slavné „Tři krále“. Není zde možné popsat ani zlomek jejich akcí: ty sahaly od sabotáží a poprav nacistických agentů přes pomoc ostatním skupinám a zajišťování komunikace s Londýnem až po velmi dobře zorganisovaný atentát na samotného Heinricha Himmlera, který nevyšel jen krajně nešťastnou náhodou. Josef Mašín byl zadržen po přestřelce při vysílání do Londýna v květnu 1941; byl vyslýchán a mučen, s gestapáky se pral. Byl odsouzen stanným soudem k trestu smrti, který byl vykonán v roce 1942.

Josef Mašín měl tři děti, syny Ctirada a Josefa a dceru Zdeňku. Oba synové byli zapojeni do protifašistického odboje a v roce 1945 byli vyznamenáni prezidentem Edvardem Benešem čs. medailí „Za chrabrost“ za osobní statečnost v době války.

Není divu, že po komunistickém puči v roce 1948 – podobně jako jejich otec v jiné totalitě o deset let dříve – nezůstali jen nečinně přihlížet. Spolu s Milanem Paumerem, Zbyňkem Janatou, Václavem Švédou, Vladimírem Hradcem a s pomocí dalších založili partyzánskou skupinu s cílem oslabovat komunistický režim a bojovat proti němu. Skupina sháněla zbraně a výbušniny a prováděla sabotážní akce, od zapalování stohů až po přepady stanic SNB a popravy „čestapáků“. Lid je však otrávený, zastrašený a dílem i spokojený, na jejich činy nereaguje. Bratři Mašínové mezitím také poznali komunistická vězení a Ctirad skončil v jáchymovském lágru; dostal se však ven při amnestii v roce 1953. Na to se skupina rozhodla odejít na Západ.

Ctirad Mašín v armádě USA, kam odbojáři okamžitě po dosažení svobody vstoupili: věřili tehdy ještě, že „země svobody“ nemůže nechat Československo v sovětském područí a že nám americká armáda přijde na pomoc

Na rozdíl od mnoha jiných ale jejich cílem není nechat vše za sebou a ode všeho utéci; chtějí absolvovat profesionální vojenský výcvik a vrátit se s lepší šancí úspěšného boje proti komunistům. Zvolili cestu přes východní Německo do Berlína; vzhledem k tomu, že skupině hrozilo odhalení, vyrazili v rychlosti a prakticky bez vybavení. Cesta přes NDR jim trvala skoro měsíc; po celou dobu je honily desítky tisíc členů východoněmecké nechvalně známé Staatssicherheit, Volkspolizei, armády i okupačních sovětských sil. Několikrát byli obklíčeni, ale vždy se jim podařilo vyváznout nebo prostřílet se; bratři Mašínové a těžce zraněný Milan Paumer se nakonec dostali na svobodu. Bohužel, Janatu a Švédu komunisté dostali a oba skončili na popravišti.

Právě v rozdílném vnímání činnosti Mašína staršího a Mašinů mladších (v principu podobné a namířené proti podobnému nepříteli, nacistické či komunistické tyranii) lze hledat klíč současného odtažitého přístupu veřejnosti i vlády, kdy se ministerský předseda nechá slyšet, že na pohřeb Ctirada Mašína nepojede, protože nemá čas.

Milan Paumer v Čechách, na sklonku života krátce před rokem 2010, vyprávěl: „Doufali jsme až do roku 56, kdy bylo povstání v Maďarsku. To byl pro nás okamžik velké deziluze: konec všech nadějí, Američanům se do konfliktu s Rusy nechtělo.“


Výbuchy na jihu

Příběh snad trochu barvotiskově pojmenované odbojové organisace Černý Lev 777 je příliš zajímavý a zároveň, bohužel, příliš málo známý, než abychom jej mohli nevybrat jako první.

V noci z 2. na 3. července 1949 otřásl výbuch sekretariátem Komunistické strany v Sedlčanech; o necelý rok později, těsně po půlnoci 14. května, se stejné „medicíny“ dostalo sekretariátu KSČ v Milevsku. Z obou místností zbyly jen sutiny; v Milevsku zahynul příslušník SNB, v Sedlčanech měl tajemník mimořádné štěstí, že právě přešel do vedlejší místnosti.

Komunisté, kteří dosud jen terorizovali ostatní, poznali, co je to mít strach.

Vyšetřování po pět následujících roků nezjistilo nic.

Sekretariát KSČ v Milevsku po útoku „Černého Lva“


Hrdinové odboje, jimž patří dík za tuto skvělou akci, se jmenovali Jiří Řezáč a Jaroslav Sirotek; pomáhali jim také Bohumil Šíma, Josef Novák a Jiří Dolista. Ekrasit a dynamon pro nálože jim pomohl sehnat Karel Kothera. Řezáč se Sirotkem „Černého Lva“ založili hned po roce 1948; tiskli a šířili letáky, vypínali proud v době jednání komunistů … ale brzy viděli, že to nestačí, a že je třeba proti diktátorům zasáhnout rasantněji. Rozšířili tedy skupinu, a naplánovali další akce.

Už v květnu 1949 se Řezáč se Sirotkem rozhodli připomenout místnímu tajemníkovi KSČ, že až příliš horlivě prosazuje „socializaci vesnice“ – program, jehož cílem bylo svobodné rolníky přeměnit na státní zemědělce a sedláky připravit o půdu a majetek. Když komunista projížděl na motocyklu mezi obcemi Nechvalice a Bratříkovice, nad hlavou mu proletěla dávka ze samopalu; nebyl už nadále tak aktivní.

Později odbojáři tvrdili, že od začátku bylo jediným účelem tajemníka postrašit a nikoli zabít. Je to celkem pravděpodobné: veškerá jejich ostatní práce byla natolik spolehlivá, že se zdá, že pokud by jej chtěli zasáhnout, neminuli by.

Jiří Řezáč


Po několik dalších roků byla činnost skupiny omezena, protože Řezáč, Dolista a Šíma museli nastoupit na vojenskou službu; schraňovali tedy jen zbraně a občas, když to bylo možné, roznesli nějaké letáky. Bohužel, dříve, než boj s komunisty mohli opět „rozjet naplno“, znovu organisaci rozšířili – a tentokrát se jim to nevyplatilo. O činnosti skupiny se dozvěděl i František Pešička, dlouholetý Šímův kamarád – a ten, ač sám dosud žádnou akci nevedl a vše znal jen z doslechu, se „svou“ protistátní činností pochlubil své snoubence…

Celá skupina byla pozatýkána v roce 1954; rozsah její další plánované činnosti může naznačit to, že podle protokolů byly zabaveny „4 samopaly, 2 vojenské pušky, 19 pistolí, 4 lovecké pušky, 1 ládovačka (sic), součástky kulometů, 16 různých náloží, 4 krabice střelného prachu, 146 rozbušek, 7 doutnáků, 2 dělobuchy, 15 svitků a 6 m zápalné šňůry, 8 zápalnic…“

Řezáč, Sirotek a Šíma byli popraveni v únoru 1955; ostatní dostali těžké tresty.

Pistole a střelivo, jež komunisté zabavili Šímovi

Nepříliš vydařené přepadení

Prosinec, 1952. Čtyřčlenná vojenská hlídka jde ulicí Vinohradskou (jež se ovšem tehdy jmenovala Stalinova, dříve Schwerinova, předtím Fochova, původně Jungmannova) kolem rohu s ulicí Želivského (jež se tehdy kupodivu jmenovala Želivského). Náhle proti ní vystoupí čtyři postavy, ruce plné pistolí: „Dejte nám zbraně!“

Vojáci byli ozbrojeni samopaly 26; ty však nebyly připraveny k palbě – hlídka šla do strážní služby u vysílací stanice ve Strašnicích, a po cestě měla zbraně vybité a zásobníky v tornách.

Samopal 26


Odbojáři měli smůlu a udělali chybu.

Jejich smůlou bylo, že narazili na hlídku, v níž byli nejméně dva fanatičtí komunisté, a ne na běžné „záložáky“: vojáci mohli pod hrozbou pistolí zbraně odevzdat a nic by se jim nestalo; to ale dva z nich neudělali. Když byli později neodzbrojení vojáci vyzváni, aby přísahali, že po prchajících odbojářích nebudou střílet – k příčině tohoto poněkud rodokapsového přání se za chvilku vrátíme –, jeden z nich vykřikl: „Prísahal som len raz!“

Chybou odbojářů byl absurdně amatérský přístup. Lze pochopit, že neměli výcvik profesionálů; oni však neměli výcvik vůbec žádný. Akci předem neměli skoro vůbec naplánovanou; vlastní zbraně neměli pořádně vyzkoušené, a o zbraních, jež chtěli ukořistit, věděli jen minimum. Jejich velitel přistoupil k vojákům a dvěma z nich samopaly odebral; třetí se zdráhal, a velitel na něj proto namířil svůj revolver Nagant a stiskl spoušť. Rána nevyšla: podle zachovaných údajů nejspíše proto, že zbraň byla nabita zcela neodpovídajícím střelivem. Odbojář proto použil svou záložní zbraň, pistoli Sauer ráže 6,35 mm; ta vystřelila až napodruhé, a vojákovi udělala díru… v plášti.

Těžko dnes zjistit, kterým z revolverů Nagant byl Tomek ozbrojen. Pokud šlo o slavný model 1895 nebo některou z jeho variant, není divu, že neměl vhodnou munici: pro něj je potřeba speciální střelivo 7,62×38 Nagant. Zajímavý je také tím, že jeho válec se před výstřelem posune dopředu, aby utěsnil mezeru mezi válcem a hlavní a zabránil úniku prachových plynů


Co jiného by se ale dalo čekat od skoro ještě dětí?

Tři z nich – velitel Vladivoj Tomek, Vladimír Sůva a Vladimír Straka – byli studenty reálného gymnasia na Praze 7 a měli příštím rokem maturovat. Čtvrtý, učeň Ladislav Balík, byl o půl roku mladší.

Velitel vojenské hlídky pak navrhl odbojářům, ať si vezmou dva samopaly, jež mají, a zmizí. Ti se však obávali, že vojáci je zastřelí při útěku, a právě v tuto chvíli proběhla ona téměř neuvěřitelná scénka s požadavkem „přísahy, že vojáci nebudou střílet.“ Namísto přísahy vojáci, kteří zřejmě došli k názoru, že zbraní studentů se nemusí bát – jak hned uvidíme, mylnému –, začali své zbraně nabíjet. Odbojáři se pokusili o totéž s ukořistěnými samopaly, ale nepodařilo se jim to; v následující přestřelce pak stříleli Balík s Tomkem z jediné pistole ČZ vzor 27, kterou si předávali (!) a jeden z vojáků ze samopalu.

Pistole ČZ vzor 27 v ráži 7,65, jež byla nakonec jedinou zbraní, z níž odbojáři stříleli – nepočítaje jednu ránu z pistole Sauer, jež zasáhla pouze plášť


Při vší smůle a chybách přálo pro jednou odbojářům štěstí: jednoho z ozbrojených vojáků se jim podařilo zabít hned, takže nestihl vystřelit; druhého zranili. Ten naopak vystřílel postupně všechny zásobníky, jež měl u sebe; ať již proto, že zpanikařil, nebo vinou zranění však ani jediného ze studentů nezasáhl. Těm se podařilo ukořistit pouze jediný samopal (druhý při útěku nechali na místě přepadení).

Komunistům se nepovedlo studenty vypátrat, a ti v odbojové činnosti – daleko profesionálnějším způsobem – pokračovali až do roku 1959, kdy jim bohužel štěstí došlo a byli pozatýkáni.

Vladivoj Tomek byl popraven 17. listopadu roku 1960.

Uchovaný snímek Vladivoje Tomka

 

(Vybráno z knihy „Ecce Homo Armatus – vyprávění o zbraních a lidech, kteří jimi vládnou“ a mírně upraveno pro tyto stránky)

12345 (13x hodnoceno, průměr: 2,00 z 5)
1 843x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:56
D-FENS © 2017