Předseda ústavně-právního výboru Reichstagu Hieronymus Tietz dorazil domů po vyčerpávajícím dni. Ne že by toho tolik dnes udělal, ale matérie, kterou se zabýval, byla slušně řečeno vysilující. Hieronymus byl vzděláním právník a s kurvením právního řádu měl obecně osobní problém, a to, co prohlasovali dnes, bylo podle něj už daleko přes čáru. Jeho kolegové vycítili Hieronymovu skepsi a pokoušeli se mu jako už několikrát vysvětlit, že jeho pohled na právo je překonaný.
Hieronymus byl nositelem přesvědčení, že právo má odpovídat nějakým obecným zásadám, zatímco jeho moderněji zaměření kolegové byli toho mínění, že takový zákon je dobrý, který veřejnost přijala.
Ne nadarmo tvrdili Američané, přemýšlel Tietz, že ústava je darem od Boha. Fakt je, že jim měl Bůh raději nadělit lepší protiradiační kryty, říkal si Tietz dále. Raketový útok ze 4. července 1987 spolu s náletem několika gruppen strategických bombardérů Messerschmitt vrátilo severní Ameriku do středověku. Takže budou mít možnost proces tvorby ústavy zopakovat a případně reflektovat moderní přístupy k tvorbě práva…
Zapálil si cigaretu Dromedar leicht, jejichž zásobu držel ilegálně a kdyby ho vyčenichaly bezpilotní drony nebo průzkumní roboti, v pohodě by to postačovalo k ztrátě mandátu a nepodmíněnému trestu za porušení zákona o veřejném zdraví. Přemýšlel o minulosti.
V roce 1942 se dostavil ředitel RSHA Adolf Eichmann k vůdci, aby poreferoval o výsledcích konference ve Wannsee. Předestřel, jaké postupy budou zvoleny ke skoncování s osobou židovskou a co k tomu bude zapotřebí. Uvedl zejména větší množství kapacity říšských železnic, která byla už takhle spotřebována mezinárodní mírovou misí do Ruska a přísunem materiálu pro humanitární bombardování Anglie, lidi, objekty a další nezbytnosti. Vůdce však na poslední chvíli změnil názor. „Eichmanne! Cením si vás jako vynikajícího straníka a slušného esesáka. Ale jako stratég jste k ničemu! My je zatím potřebujeme živý, my je nepotřebujem spálit! Co budeme mít z mrtvých? Nic. Někdy za sedmdesát let, až budeme mít atomovou bombu, raketu, co dolítne na západní pobřeží USA, dopravní letadlo, co doletí bez tankování z Berlína do Tokia, tak si je klidně spalte. Ale dokud nevytěžíme jejich potenciál, tak je necháte na pokoji a budete se maximálně starat, aby nezískali moc. Chápete? Ano?“
I stalo se. Vzhledem k führerově pragmatismu ohledně nepřátel Ríše dosáhla Ríše takového stupně rozvoje, o jakém se nikomu v roce 1942 ani nesnilo a tak došlo k realizaci druhé části plánu. Atomová bomba od IG Farben, raketa, letadlo byl jen začátek. Je třeba také zmínit přistání člověka na Měsíci, robota na Marsu, úspěšné lety raketoplánu od firmy Arado a běžný občan si mohl dopřát na svém počítači Apfel s operačním systémem Fenster vymoženost zvanou Reichsnetz, kde bylo možné kromě jiného nalézt informace ze všech koutů Ríše.
Tak učinil i Hieronymus Tietz poté, co dokouřil.
Po zprávách o úspěších českých inženýrů při navrhování taktických atomových hlavic, které se tak osvědčily ve válce s Čínou, a nespecifikovaných problémech při čerpání říšských strukturálních fondů při výstavbě cyklostezek ve Skotsku našel až úplně dolů zprávu o tom, že novela Zákona o poklidném soužití vstoupila do druhého čtení. Většině čtenářů tak bylo jasné, že zákon je v podstatě schválen. Na nátlak intelektuálů byl Vůdce na sklonku svého života nucen adoptovat politicky pluralitní systém, který v praxi vyústil v model, kdy o přízeň voličů soutěžila NSDAP a politické hnutí Jawohl 88, které ovládal vlastník IG Farben. Obě strany hlasovaly ve shodě, jen občas byl vyvolán spor o nějaké podstatné téma (například o rozměrech klecí na slepice), kdy se obě strany pohádaly, pohrozily si odchody z koalice a pak zase hlasovaly ve shodě. Nepřicházelo v úvahu, aby nějaký poslanec hlasoval proti, protože by se mu také mohlo stát něco nepěkného, ale hlavně bylo úplně jedno, jak kdo hlasuje, protože rozhodnutí se dělala jinde.
Ve zprávě na Neuigkeiten.de byla probírána novela Zákona o poklidném soužití. Uváděla, že viditelně označené osoby židovského původu jsou povinny dostavit se na určené místo a následovat pokynů koordinátorů poklidného soužití, tedy například nastoupit do vlaku pravdy a lásky. Neusposlechnutí pokynu se trestá smrtí. Kdo by přechovával ve svém domě nebo bytě osobu židovského původu, dopouští se správního deliktu a bude potrestán rovněž smrtí bez soudu. A tak dále. Zpráva dále zmiňovala pozitivní dopady novely, jako například více volných míst v Kindergarten, zlevnění mýdla, zlevnění barev, zejména tmavomodré, snížení počtu maloobchodníků, kteří beztak jen podvádějí a kazí ceny oblíbeným reichsmarketům a další. Uváděla také vyšší zátěž říšských úředníků způsobenou nutnosti organizovat přesuny obyvatelstva a trestání občanů za správní delikt, přičemž autor textu usuzoval, že to pro ně bude představovat nemalou pracovní i psychickou zátěž.
Hieronymus otevřel diskusi. Od článku mnoho nečekal, ale předpokládal, že s navrhovaným zákonem bude alespoň pár diskutujících nesouhlasit, dokud to cenzoři nesmažou. Potvrdil by si, že jeho svět je ještě v pořádku. Bohužel, diskutující mu neudělali radost. Nejlépe hodnocený názor zněl tak, že zákony přece platí pro všechny a jsou vždy správné, protože byly demokraticky vůlí lidu přijaty. Není vůbec přípustné, aby o nich někdo pochyboval.
Druhý nejlépe hodnocený komentář pocházel od nějakého úředníka, který konstatoval, že pouze dělá svoji práci, ke které deportace a tresty smrti patří, protože slouží Říši. Úvahy zda to bude náročné nebo ne, jsou tím pádem zcela mimo mísu.
Třetí komentář se týkal výše trestu za neuposlechnutí pokynu, tedy trestu smrti. Zde Hieronymus pochopil, že i ten byl veřejností přijat.
Hieronymus Tietz chvíli koukal nevěřícně na obrazovku. Chvíli přemýšlel, jak by se asi cítil, kdyby stál na té druhé straně. Zapálil si ještě jednu Dromedar light a popel klepal roztřesenou rukou přímo na koberec. Musel si připustit, že jeho kolegové a jejich pohled na právo sice není správný, vlastně je docela perverzní, ale zato je zcela normální a veřejnost jej akceptovala. Začínal v něm sílit dojem, že se účastní něčeho naprosto obludného a zvrhlého, co je nejen od základu špatné, ale dokonce by to mohlo způsobit určité důsledky k jeho osobě. Chvíli zvažoval různé alternativy, jak se k tomu postavit, včetně toho, že by se opil nebo zastřelil (což bylo poměrně výrazné porušení zákona o zdraví lidu), ale pak pochopil, že to není tak horké. Nakonec jeho se to osobně netýká, na té druhé straně nikdy nebude a lid novelu přijal pozitivně. Zánik tisícíleté říše, která má za sebou zatím pouze šedesát let existence, rozhodně nehrozí a tak není důvod se tím vším stresovat.
Tak to hodil za hlavu.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)