Jezdím převážně autem, převážně po Praze a okolí a to převážně sám. Používám na to MPV, „štyrlitr“. Kilometr po Praze vyjde levněji než lístky na MHD… A taky rád jezdím na kole; ovšem ne po Praze.
Když mi bylo patnáct, měl jsem silničního favorita a jezdil i 200km za den. Dneska (tj. o 19 let později) mám horské kolo a jsem rád, když ujedu 1500 km za rok. Jezdím pro radost – rekreačně. A abych si odpočinul, jezdím mimo silnici a mimo civilizaci. Většinou jsou se mnou i dva psi, kterým zpevněný povrch nedělá dobře na tlapky. Takže si společně užíváme les, klid a pohodu. A k lesu se dopravím pomocí MPV, kolo v kufru, kde mi ho cestou jen tak neukradnou.
Také mám rád architekturu. Takže když se ke mně dostala informace o chystané akci „1. CYKLOPŘEDNÁŠKA O ARCHITEKTUŘE: Osamu Okamura – Hledání perel v sídelní kaši“, zbystřil jsem. Kolo mám, kondici taky – rád se zúčastním a prohlédnu si skvosty architektury na jih od Prahy. A navíc nahlédnu do světa organizovaných cyklistů, což je výzva sama o sobě. Odkliknul jsem účast a těšil se na neděli. Počasí zlobilo do poslední chvilky, takže v očekávání propršeného dne strávaného na kole jsem vyrazil.
Akce sama o sobě byla výborná. Na místě srazu bylo k vidění snad všechno, co nabízí současný trh s cyklistikou: od silničního kola s karbonovým rámem, přes roztodivné městské speciály, po horská kola vč. elektrických. Spojení kola a organizovaného výkladu o architektuře je nápad téměř geniální; prostě to dává smysl. Velký dík p. Okamurovi, který byl v roli průvodce a organizátora. A právě tu organizaci a zodpovědnost za stádo cyklistů na výletě mu rozhodně nezávidím. Moje dosavadní představa o tom, jak se chovají organizovaní cyklisté byla … jedním slovem značně optimistická.
Respekt cyklistů k dopravním předpisům a ostatním účastníkům silničního provozu: nula.
Také by se to dalo napsat jako „respekt k vlastnímu životu: nula“. Sjezd z prudkého kopce hromadně v protisměru; nájezd do pravoúhlé zatáčky za roh domu, kam není vidět ani s největším optimismem – jak jinak než v protisměru; nečekaný skok z chodníku na silnici a naopak; vjezd do křižovatky z vedlejší silnice bez sebemenšího pokusu se rozhlédnout; nerespektování světelné signalizace na křižovatce nebo železničním přejezdu; prudké vybočení do středu silnice při odbočování vpravo, pochopitelně bez předchozího ohlédnutí se, jestli za dotyčným něco nejede… To byly nejčastější a nejočividnější „přestupky“, které ve mne vyvolávaly otázku, zda se dotyční chtějí zabít nebo „jen“ frajeří. Když jsem používal ruce k oznámení úmyslu změnit směr/odbočit, připadal jsem si jako exot.
Respekt cyklistů k jiným cyklistům: nula.
Že pumpičkáři nerespektují auta, s tím jsem počítal. Že nerespektují ostatní cyklisty, to pro mne bylo překvapením. Modelová situace: někam se dojede, zastávka na výklad. Kolaři zastaví, neslezou z kola a udělají špunt, který ucpe libovolně širokou komunikaci. Když se pak přiblíží jiný cyklista (nečlen skupiny), nemá šanci projet. Nečlen nadává, většinou sprostě. Skupinka neochotně udělá uličku, která se ovšem ined po projetí nečlena uzavírá. Nejhustější Pumpičkáři neuhnou ani v případě, že nečlen projede úzkou uličkou až k nim a žďuchne do nich předním kolem. Při další zastávce se situace opakuje znovu a znovu.
Respekt cyklistů k sobě navzájem: nula.
Když nerespektují auta ani jiné cyklisty, očekával jsem, že alespoň interně se bude skupina chovat nějakým způsobem ohleduplně nebo alespoň inteligentně. Omyl. Zase modelová situace: Silnice se zužuje na úzkou stezku – klasické úzké hrdlo. Výklad na dalším checkpointu začne, až když dojede konec skupiny. Snažit se tam být dřív než ostatní je tedy celkem zbytečné. Použití metody zipu by bylo na místě. Nebo alespoň použití hlavy a slušnosti – když vidím, že se tam všichni nevejdeme, počkám těch 5 sekund, než se posunou ti přede mnou. Ne tak pumpičkáři. Musí tam být dřív a první za každou cenu: narazit do lidí před nebo vedle, pošlapat nohy a hlavně si ostrými lokty vybojovat lepší pozici. Předním kolem se přeci dá rozhrnovat dav!
Respekt cyklistů k cizímu majetku: nula.
To snad ani rozvádět nebudu.
Cyklisti a slušná výchova: nula.
Ti nejhustější Pumpičkáři se plně demaskovali při exkurzi do kostela. Když už pominu elasťákový dres jako značně nevhnodný oděv pro návštěvu modlitebny, tak sundání pokrývky hlavy by mělo být samozřejmostí. Správný Pumpičkář si ovšem nechá svoji helmišku na hlavě za každé situace!
Závěr? Velmi přínosná akce o architektuře. Trasa 45km, převýšení celkem 1000m. Na kole budu i nadále jezdit někam mimo civilizaci a při usednutí do auta se budu modlit, abych na silnici nenarazil na žádného Pumpičkáře. A to nenarazil je bohužel míněno doslovně…
(Edit: Tento text jsem psal v květnu, záběry „BIKEPUNX2011 – Jarní alleycat, Praha, 16/4/2011“ jsem viděl až teď v září; výčet přestupků, resp. nebezpečného chování, je velmi podobný; jen se to celé odehrávalo v mnohem menší rychlosti – nejednalo se totiž o závod – a zejména/naštěstí se to konalo na méně exponovaný místech.)
(Zatím nikdo nehlasoval)