Jeď, jeď, cestuj, žij!

Viděl jsem super reklamu na České dráhy. Vyvoněný senioři jedou pendolinem na nějakou hustou party a mezi popíjením šampaňského nabádají občanský ksindl, aby také jezdil vlakem. Na konci řve dědek jako pominutý – jeď, jeď, jeď, žij, cestuj!

Tak jsem teda jel. Bylo to přesně v sobotu 17.12. Dodnes to mám v živé paměti.

Cestoval jsem po trase České-Budějovice- Praha a zpět. Jet vlakem byl bezesporu hovadský nápad. Jenže toho týdne jsem ujel už přes 2000 km autem a jestli se mi něco fakt nechtělo, tak to bylo řídit.

Když jsem jel vlakem naposled letos na jaře pro Smrtihlavovu Alfu, jezdily ještě padesát let starý východoněmecký vagóny s kupátky a sedačkama potaženýma koženkou. Sice to bylo retro, ale dalo se tam normálně sedět. Teď někde sehnali úplně cool vagóny, kde už kupátka nejsou, ale zase jsou tam stolečky s 230V zásuvkama, takže si důchodci mají kam připojit svoje jablotrony a aligatory. Problém je jen v tom, že stolečky jsou přidělaný napevno a i když se složí, jsou tak robustní, že překážejí v sezení. Myslím, že tu konstrukci vymyslel nějaký psychotik z Vysoké školy báňské, co ze školy pobral báňské kontrukční prvky, jako jekl, plech a šestky šrouby. V případě války se stolečky odšroubují a použijí se jako protitankové překážky. Navíc to vypadalo, že stoleček je tam jen jako nosič pro ty zásuvky, ale ty mohly úplně klidně být jinde, z boku na sedadlech například, a cestujícím by pak nemusela překážet tahle ocelová píčovina.

Další fíčurou modernizovaných vozů je dvouzónová klimatizace. Pokud je venku chladno, je u okna zima a navíc to tam táhne. Naproti tomu dál od okna je teplo, takže na polovinu těla je vám horko, na druhou zima a v průměru je to tedy OK. Pokrok ovšem nelze zastavit ani u Českých drah. Například se podařilo odstranit některé chyby předchozí generace vozů, jako že ze dveří nevypadávají za jízdy děti.

Přesto musím konstatovat, že koženková Honeckerova pomsta byla ve srovnání s touhle hrůzou luxusní, přestože postrádala informační displeje.

Cesta tam proběhla bez zvláštností, kromě toho, že jsem celou dobu seděl v bundě. Ovšem cesta zpátky byla h/c. Použil jsem expres Matthias Schönerer, co odjíždí ve 14:02 z Prahy hl.n. Táhla ho ta supermoderní lokomotiva, co se o ní dráhy soudily a prosraly to, takže jsem si říkal, že dynamika jízdy bude za ty prachy na úrovni. Expres měl do Budějovic dorazit za 1 hodinu 58 minut, což je konkurenceschopné i ve srovnání s autem.

Jeď, jeď …!

Bohužel realita se od drážního plánu začala velmi rychle odchylovat. Někde u Čerčan začal expres zpomalovat, zpomalovat, jel skoro krokem až se úplně zastavil a stál. Tak, a teď se miliardová lokomotiva posrala, říkal jsem si. Vnitřek vozu se zaplnil nějakým smradem. Myslel jsem, že ten krám začal hořet a doufal jsem, že obdržím nějaké pokyny, ale všichni byli v klidu. Ani informační displeje k tomu neměly co říct. Průvodčí prošel a prohlásil, že ten smrad je od brzd, takže se nemáme znepokojovat.

Počínaje tímto okamžikem přestal vůz topit. Nějakou dobu jsem to dal, pak jsem si vzal bundu. Bohužel moje bunda nebyla stvořena pro cestování s Českými drahami a po chvíli mi byla zima i v ní, nehledě třeba botičky Lasocki pro socky, které jsou dělané na kancelář a ne na polární expres.

Po nějakých 10 minutách se dal expres opět do pohybu, ale jel přískoky, kdy ujel pár kilometrů, zase přizastavil a tak dál. V Táboře činilo zpoždění již 17 minut. To je kurva expres.

… cestuj…

Ve vlaku byla dál kláda jak v ruským filmu. Cestující se různě obalovali a odsedali si od oken. Zejména mě zaujal mladý muž, který seděl hned vedle šoupacích samočinných dveří. Obalil se mikinou a péřovou bundou, což jsem mu trochu záviděl. Asi cestuje častěji a už ví, jak na to. Jenže ve vagónu furt pípala nějaká akustická signalizace nečeho a jeho to furt budilo. Když ho to probudilo asi pošestý, tak to vzdal a tupě koukal z okna. Ale zase je to takhle o hodně bezpečnější.

Vyrazil jsem na průzkum do vedlejšího vagónu, zda je tam tepleji. Bylo to tam stejný. Cestou jsem se stavěl na záchodě, který byl pochcaný snad i na stropě. Říkal jsem si, jak je možné, že se někdo takto brutálně jeho zbraní netrefí. Hned asi za deset sekund se to vysvětlilo. Vagón s sebou začal zmítat, asi nějaké horší koleje, expres vletěl do turbulencí nebo dal strojvedoucí plnej heft, a i já měl problémy nasměrovat ho tam, kde nechaly České dráhy díru. Na druhou stranu, byla to asi jediná zábava, kterou ČD cestujícím nabízejí, taková prehistorická verze Angry birds, kdy se také máte někam trefovat ptákem, a byla to nejzábavnější část cesty. Litoval jsem, že nemám hrb jako velbloud, abych mohl hrát déle. Pokud nechcete hrát, nemáte místo koulí gyroskop a nemáte ho ani metr dlouhýho, aby dosáhl až do mísy, zkuste praktikovat genderovou solidaritu a čůrat v sedě.

Po spláchnutí už nejsou hajzlovou mísou vidět pražce, což je velká škoda. Bylo to jedno z mála povyražení, které České dráhy cestujícím nabízely a navíc zcela zdarma. Drážní časopis, který je zdarma a kde ČD zcela objektivně a nezaujatě referují o budovatelských úspěších za minulou pětiletku to kompenzuje jen z malé části.

… žij!

Zaznamenal jsem celkem 0 seniorů popíjejících šampaňské. I dostupnost šampaňského byla mizerná.

Během jízdy se dostavil pracovník národního dopravce s pojízdným stolečkem svařeným (jak jinak) z jeklů a nabízel různé pochutiny. Bagety pravděpodobně pamatovaly ještě doby, kdy na lokomotivách bylo místo žvástů o evropských dotačních programech bílé véčko. Vybral jsem si full syn croissant v pytlíku, jehož zplihlý tvar a gumová konzistence dobře ladily s celkovou úrovní služeb.

Úsek mezi Táborem a Budějovicemi byl poznamenán mírným nárůstem teploty (přistoupili cestující, kteří ještě nebyli promrzlí) a úpornou snahou mašinfíry to najet. To mělo za následek dalších několik chemických útoků smradem od brzd.

Finální zpoždění mezinárodního expresu bylo 15 minut. Palubní infotainment o vznikajícím zpoždění decentně mlčel, ačkoli to je asi jediná informace, kterou cestující, kterým navazuje nějaký spoj, reálně potřebují.

Cítil jsem, že tepelný komfort během cestování vykonal svoje. Bolela mě hlava, v krku a pálilo v nose. Nicméně vyzvedl jsem si auto z parkoviště a pokračoval v programu. Když jsem se vracel s dcerou Jájou z města, bylo mi už pořádně mizerně a toužil jsem po tom, udělat si čaj a zajet pod peřinu.

Nyní, po 14 dnech, už jsem na tom relativně dobře. Antibiotika doberu zítra. Ráno jsem v garáži opravoval zásuvku od tažného zařízení a byl jsem u toho zpocenej jako dveře od chlíva, takže to asi ještě není docela OK, ale alespoň mohu mluvit. Až na mně příště bude zase nějaký klan nositelů zubních protéz hulákat z obrazovky, mám k tomu následující:

– vyližte si prdele

– netykejte mi

– strčte si ty vaše Český dráhy, národního dopravce, někam

– příště se jede autem

31.12.2016 D-FENS

Související články: