Je třeba odstoupit od Schengenské smlouvy. Není dodržována. - zpět na článek

Za bolševika byl dokonce kartónový odpad ze sámošek problém. Nebylo dořešený, kdo a kam to oficiálně má odvážet. A protože skutečně dávali za nemastný a suchý karton korunu za kilo, na dvoukolák se dalo naložit i přes metrák /šlo by i víc, ale objemově ne/ a dalo se to za sobotní dopoledne otočit do Sběrných surovin i 5-6x. Tímhle způsobem tři kámoši vydělávali na tehdy hodně drahý výkonový tranzistory a další věci, co nám rodiče jednak nemohli koupit a kdyby jo, tak bysme si toho tolik nevážili. Pochopitelně se to neobešlo bez všeobecného posměchu spolužactva, který ustal v momentu, kdy zjistili, na co všecko jsme si tímhle způsobem vydělali. Když přijdete do školy na konci osmičky v kompletu od LeviStrauss, tak se to neobejde bez všeobecný, často nežádoucí pozornosti.. Každýmu bylo jasný, že v obechodě tohle koupit nejde a nestojí to pár stovek..Kvůli jedné učitelce, co to asi nemohla zkousnout, jsem byl promptně nabonzován a volán do ředitelny, volali ze školy i našim. Ti jenom potvrdili, že o tom ví, že jsem si na to vydělal sám, jsou na to svědci i účty ze sběrny. Kámoši, co jsme spolu jezdili, měli obdobný problémy – prostě jak děcko či člověk vyčuhoval z řady, byl problém.
Přitom – vůbec nikdo tenkrát o ten papír a jeho odvoz nestál, fakt nikdo. Vedoucí sámošek byly rády, že jsme si to odtahali a ony měly o problém míň. Nikdy po nás nikdo nechtěl žádný podíly – někdy jsme ještě při některý otočce dostali limču, chleba s paštikou, nebo v zimě čaj..Asi proto, že vedoucí byly baby..
Všichni byli spokojení: Vedoucí sámošek se zbavily bordelu, my vydělali slušný peníze /za jediné sobotní dopoledne každý 5-6 stovek, mj. polovinu měsíčního platu matky../ a vedoucí ve Sběrných měl čárku a prémie za nadstandardní výkup kvalitní suroviny.
Dělali jsme to od půlky sedmičky do konce devítky, prakticky každou sobotu /sobotní dopoledne byly sámošky otevřené, dalo se jezdit už od půl sedmé ráno a do 12, zároveň takhle bylo otevřeno i ve sběrně/.
Za průměrnej měsíc, za čtyři soboty /i v zimě, pokavad byla prohrnutá silnice/ se dalo takhle vydělat okolo 2-2,5 tisíce. To bylo za měsíc vlastně víc, než dostával měsíčně za neskutečnou dřinu ve fabrice můj táta..
Na tehdejší poměry opravdu neskutečný peníze, ale tak byli jsme mladí, skoro neutahatelní a taky – po něčem konkrétním jsme toužili, teda já určitě. Kámoši to měli podobně, ale tak samozřejmě bylo i na občasný pařby, na který se snažily vetřít místní slepice :D, ale kašlali jsme na ně.
Měli jsme svoje holky. Hodný, hezký, přespolní a skromný, kterejm nepřišlo nijak divný, co to děláme v sobotu dopo. Věděla o tom skoro celá škola. A nebyly s náma pro prachy, ale spíš že s náma byla prdel :D
A když jsme jim něco hezkého chtěli koupit, tak to bylo z naší hlavy a skoro vždycky to skončilo průserem. Jednou jsme je začátkem června vzali do zlínskýho Tuzexu, jakože jim koupíme něco hezkýho. Ty holky z toho byly tak vyvalený, úplně bez sebe..Nakonec jsme teda po velkým přemlouvání koupili nějaký trička, Superky džíny a byl z toho zas průser jak kráva, páč to holky doma neuměly vysvětlit. A ve škole taky – spolužačky je začaly pomlouvat, že jsou prodejný děvky, který si takhle kupujem. No prostě mladý a blbý, no..
Pocházeli jsme všichni tři i holky ze stejný sociální skupiny a byli jsme všeci z domu vedený k práci. Někdo chtěl drahý tranzistory, někdo magneťák, někdo třeba terénní motorku. Plnili jsme si sny, který by nám v tý době rodiče splnit ani nemohli.
Že se nám skoro všichni spolužáci zpočátku smáli a skoro všecky místní spolužačky námi pohrdaly, bylo ze začátku fakt těžký a blbý. Ale změnilo se to po pár školních měsících dost rychle – jen co někteří zjistili, kolik máme vlastně peněz. Těm chytřejším došlo, co děláme a uměli si i zjistit za kolik. Jo ale vstát v sobotu ráno a máknout, to se jim už nechtělo, to už bylo „pod jejich úroveň, vozit na káře papír do sběru“. Jiní si přivydělávali šmelením s deskama, jiný s německýma ošmatlanýma Bravama, čímž jsme pohrdali zase my – akorát se mezi sebou tím šmelením navzájem okrádali. My jsme jenom zvedli prachy, co v podstatě ležely na chodníku, jenom bylo potřebí trochu máknout a s tím nebyl problém.
Pozděj se k nám pár spolužáků chtělo přidat, ale my už to celý měli tak pod palcem, že jsme to v pohodě stíhali vyvážet z obou sámošek a někdy ještě i z jednoho smíšeňáku.
Nikoho dalšího na drobení příjmu už teda nebylo potřeba a taky jsme to paním vedoucím taktně naznačili :D Pán ve Sběrných si na každou sobotu musel udržovat v kase poměrně vysokou hotovost :D, neboť jsme byli vždycky tři a navezlo se tam toho ze dvou místních sámošek a každou sobotu tak 18-20 metráků. To bylo vlastně jedno vyklizení spodku rampy sámošky a toho, co se tam shromáždilo za ten týden. Obě sámošky byly na tu dobu celkem velký a obsluhovaly každá skoro půl městečka, byl tam dost velkej obrat.
Každá sámoška měla velkou vykládací rampu na zboží, asi tak 6x6m, možná i větší. Vysoká byla asi 1,20-1,40m a zespodu celá ta rampa fungovala jako odkladiště kartónů a papíru, aby to nezavazelo a neteklo na to.
Za jeden pracovní týden byla vždycky doslova znova nafutrovaná. Lítali jsme s tím pochopitelně pěšky – za kolem metrák a něco neuvezete ani s přefoukanýma kolama a na pincky jsme papíry ještě neměli.
Tímhle ujetým způsobem jsem si za necelý tři školní roky /7-9/ vydřel peníze na všecko, co jsem v tý době chtěl. Prachy se pozděj u známého tiráka měnily za bony po 4,50, nejprv v osmičce na první komplet Levisek i s džískou a těsně před koncem devítky nakonec na vysněnýho Revoxe, tenkrát to byla A77.
Měli jste vidět ty ksichty prodavaček v Tuzexu, když jsem ho byl objednávat a skládat nezbytnou zálohu..Zavolali k tomu pak dokonce i paní vedoucí, nějak nemohla ta zmalovaná čůza pobrat, že by si takovej mladej šušeň mohl dovolit koupit v podstatě nejdražší cívkáč, jakej Tuzex tehdá nabízel.
Se divím, že tehdá nezavolali fízlům – i když si nedělám iluze, že už jen objednávkou toho stroje jsem se nedostal do nějakýho jejich zájmu. Ale nikdy se mě nikdo na nic neptal, ani našich, který o tom věděli.
Paní vedoucí zlínskýho Tuzexu po asi 20 minutách pochopila, že jsem do toho blázen, že to myslím vážně a do toho magiče jsem zamilovanej :D Mám ho dodneska, jediný „opravy“ za 45 let spočívaly ve výměně tří sad hlav.