Je právo držet a nosit zbraň základní lidské právo?

Featured Image

 

Zřejmě každý si všiml zvláštní dichotomie práva na obranu a práva opatřit si k realizaci tohoto práva adekvátní prostředky.


Právo na obranu můžeme rozdělit na jednání v NO nebo KN a na právo na tzv. branný odpor, tj. práva postavit se legitimně na odpor státu a jeho mocenským složkám. Jeho obsahem je obecně možnost lidí klást aktivní účinný odpor v případě napadení nebo ohrožení bez ohledu na to, jestli je ohrožuje jednotlivý kriminálník nebo ten organizovaný (typicky zločinecký stát).

Nejprve krátce o přirozeném právu. Právo přirozené funguje jako korekce pro případ, že státem vytvářené právo začne být nelegitimní. Jeho základním východiskem je, že existuje „vyšší zákonodárce“ (bůh, příroda, rozum) než je stát, který vytváří právo trvalé, nezměnitelné, platné pro jakoukoliv dobu, lidi, právo na státu nezávislé. Stát ho nemůže vytvořit, pouze uznat. V historii je takovým momentů řada. Právo na branný odpor v Čechách (dle zachované zprávy od vyšehradského kanovníka) poprvé uznal dne 5. června 1130 kníže Soběslav, a to při soudu s těmi, kteří jej měli zavraždit, když prohlásil, že k tomu neměli legitimní důvod, neboť vládl spravedlivě…. Písemně tak činí např. Deklarace nezávislosti, která je základem Ústavy USA, slovy: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé……. . jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy.“

Nevýhoda může být s přesným vymezením jeho obsahu. Na druhou stranu to, že jsou některé činy z podstaty špatné, např. zabít někoho, protože má křivý nos a jmenuje se Goldberg, nebo (ne)věří v Alláha, musí být jasné každému psychicky nenarušenému jedinci. Všimněte si, že kdejaký šmejd, který spáchá nějaké svinstvo „podle zákona“, pak tvrdí, že jen dělal svojí práci, poslouchal rozkazy, neudělal nic protizákonného, jen pomáhal policii, spravedlnosti, je spořádaný občan, a krom bezobsažného blábolení není schopen odpovědět na otázku, proč to, co udělal, je správné (ve velkém viz. např. Norimberské procesy, v malém se s tím setkal každý).
Jak si z tohoto pohledu stojí právo na obranu? Bezpochyby je přirozené bránit se napadení, ohrožení, nebo tomu, kdo chce nepřípustně zhoršovat životní podmínky. Žádné limity rozum ani příroda nedává ve volbě zbraní, způsobu obrany, v přípravě na obranu. Budu bojovat s tím co umím a s prostředky, které mám k dispozici. Nedávalo by smysl, záměrně volit něco horšího, méně efektivního, než co můžu reálně mít. Rozum pouze říká, že člověk nesmí jednat přehnaně, nenechat se vyprovokovat k odvetě, aby zbytečně nevyvolával další násilí, které ho může zničit.

V podstatě jediným, v jehož zájmu je člověka omezovat, je stát. Ten přistupuje v různé míře ke stanovování hranic dovolené obrany a k omezování prostředků k ní. Hlavním cílem je postavit mocenské složky státu do pozice, kdy budou mít faktickou převahu, ať už je důvod pro to „dobrý“ nebo „špatný“. To je mj. i nutný předpoklad, aby se případná aplikace pozitivního práva, které je v rozporu s právem přirozeným, nesetkala s účinným odporem. Lidé zbavení možnosti obrany budou v obavě o sebe a svoje blízké ochotnější akceptovat změny, které by za jiných okolnosti odmítli. Začátky procesu omezování práv jsou vždy stejné. Nějaká skupina lidí se v něm systematicky znevýhodňuje, typicky potenciální obránce, držitel zbraně. Vychází se z toho, že většina lidí víceméně respektuje a dodržuje i psané právo, které není spravedlivé, a to až do momentu, kdy je se stane úplně nespravedlivé. Pak už je to jen pseudoprávo, psané bezpráví, které popírá principy, na kterých původně stálo. Efektivní právní obrana není v tu dobu možná a na případný odpor nejsou prostředky.

Pokud porovnáme omezování práva na obranu v historickém kontextu, dojdeme k závěru, že nejsilnější restrikce práva na držení zbraní byla vždy v době nesvobody a útlaku obyvatelstva. Z přirozenoprávního pohledu stojí zmínku, že ve Zřízení o ručnicích z r. 1524, jakožto první právní úpravě držení a nošení střelných zbraní na českém území, v kapitole Příčiny ručnic zápovědi, které bylo vydané v době, kdy převaha moci ve státě náležela panstvu, ve větě první stojí, že „Ručnice jest braň velmi ukrutná, a tak nekřesťanská i nemužská….“. Tj. přímo se míří proti přirozenoprávnímu základu těchto práv. Jsou známé historické případy podstatně mladší. Příklad Německa 30. a 40. byl na zdejším webu několikrát zmíněn.

Shrnutí na závěr. Pro stát je výhodné tvářit se, že jsou to práva samostatná, na sobě nezávislá. Zatímco zejm. právo na branný odpor je chápáno jako právo základní a přirozené (mj. zakotvené v Ústavě ČR) a nelze do něj zasahovat, neplatí to pro právo být ozbrojen, které lze naopak omezovat vcelku libovolně. To bohužel podpořil i Ústavní soud v nálezu č. 68/1999, podle kterého není právo mít zbraň chápáno jako právo ústavní. S augmentací se ÚS příliš nebabral, v podstatě se spokojil s konstatováním, že to tak prostě je.

To, že jedno bez druhého nemůže existovat, reflektuje z mně známých ústav pouze ta americká, resp. její Druhý dodatek, takto: “Protože řádně sebraná domobrana je nezbytná pro bezpečnost svobodného státu, právo lidí vlastnit a nosit zbraně nebude omezováno.”

Je tedy právo držet a nosit zbraň přirozené základní lidské právo? Je, naprosto. Bez něj můžete jen čekat, co vám dominující moc laskavě dovolí, v krajním případě třeba, abyste žili.

Je to právo absolutní, nebo jej lze omezit, příp. za jakých podmínek a jakému jinému právu by muselo ustoupit? Na to se můžeme podívat někdy příště.


20.12.2015 Porta


Související články:


12345 (162x hodnoceno, průměr: 1,27 z 5)
8 444x přečteno
D-FENS © 2016