Tak. Válka za nový multikulti svět se přenesla zase o něco blíže našim obývákům. Tentokrát padla za oběť mezikulturnímu porozumění redakce satirického časopisu, který se prý ve své činnosti nezastavil před ničím. Vlastně před něčím ano.
Pro obyvatele Čtvrté říše je pohled na smrt v přímém přenosu silně znepokojivý. Smrt je neuchopitelná ve společnosti, kde se má za morální strčit babičku umírat do nějakého bábyboxu, abychom se na ni doma nemuseli dívat. Jak jen naložit s někým, kdo je tak nesluníčkový a někoho zabije? Dezorientovaní občané léta zpracovávaní multikulti masáží zapomněli na své prvotní instinkty a místo aby se snažili od hrozby (která navíc už není jen potenciální) izolovat a zahnat ji, vycházejí do ulic s papíry, na nichž je napsáno, že jsou taky Charlie a vyjadřují solidaritu někomu, kdo nežije. Rád bych někdy pochopil, jakou má tohle logiku.
Já jsem Charlie. Lepší to snad ani nešlo pojmenovat.
Vybavil se mi jeden druhoválečný pojem. Poslední letoun ve formaci řídil pilot, kterému se říkalo tail-end Charlie, Charlie na chvostu. V případě, že by na formaci zaútočil nepřítel, vybíral si zpravidla jako první cíl tohoto posledního člena formace, protože ten se nemohl bránit. Jeho zbraně mířily dopředu a tak jediné, co mohl dělat, bylo rozhlížet se kolem sebe a případnému útoku se vyhnout. Pro úlohu end-tail Charlieho byli vybíráni buď nováčci nebo letci, kteří se přihlásili dobrovolně. Byla to taková osoba na odstřel.
V socialistické Francii je jedna z nejtvrdších regulací soukromého držení zbraní vůbec. Soukromá osoba nesmí vůbec nabývat palnou zbraň za účelem sebeobrany. Soukromá osoba nesmí v žádném případě držet plně automatickou nebo „vojenskou“ zbraň. Držení a nošení krátké palné zbraně je podmíněno povolením ministra nebo vydáním povolenky, která platí jeden rok a je podmíněna mmj. absolvováním psychologického vyšetření. V případě nerespektování hrozí likvidační peněžitý trest a sedm let vězení.
Jak vidno, útočníci si s tím hlavu nelámali.
Šéfredaktor Charbonnier tedy jako správný šéf měl mít pro ochranu svých zaměstnanců pistoli v šuplíku, ale neměl ji tam, protože mu ji politici jeho země, tradiční kolébky socialismu, zakázali tam mít. Předtím cosi prohlásil, že raději zemře vstoje než na kolenou, a díky jeho vládě a zbraňovým regulacím mu to také bylo dopřáno, jako bonus navíc ještě s holýma rukama.
Příznivci striktní regulace zbraní si mohou alespoň říci, že nedostatek vhodných prostředků na straně slušných lidí bude kompenzován silnou policií. Ve Francii je také mraky policajtů (356 na 100 tis. obyvatel, což se blíží ČR – četníci ani městapo nejsou započteni). Na místo incidentu se dostavili po deseti minutách tři policisté beze zbraní na jízdních kolech. Byla to taková sluníčková patrola pravdy a lásky a také to podle toho dopadlo. Asi se ani nepředpokládalo, že by měli chránit občany před lumpy, protože měli nějaké jiné poslání, například kasírovat řidiče.
Doteď jsme mysleli, že policie není s to člověka ochránit, protože přijede vždy pozdě. Ukázalo se, že ani to není docela pravda, protože ho neochrání, ani když je místě včas. Šéfredaktor Charbonnier měl přiděleny dva policisty pro vlastní ostrahu, což je opatření, ve které běžný občan věru doufat nemůže. I tito policisté fatálně selhali. Jeden se nechal zabít. O druhém nejsou zprávy, možná měl něco jiného neodkladného na práci. V médiích se objevilo, že dveře redakce otevřela útočníkům redaktorka poté, co zazvonili a za pomoci zbraně se dožadovali vstupu, a vstup do objektu zajišťoval postarší hlídač, samozřejmě také neozbrojený. Policejní profesionálové střežící redakci se ani neobtěžovali zajistit vstupní body do objektu, natož aby efektivně ochránili svého svěřence.
Policejní zásahová jednotka, tentokráte už méně sluníčková a se zbraněmi, dorazila na asi půl hodiny začátku střelby. Bohužel ale útočníci nebyli ochotni tak dlouho čekat. Poprava vybraných jedinců na místě a způsobení nějakých dalších kolaterálních škod zabralo útočníkům asi 15 minut, přičemž se během této doby nenašel nikdo, kdo by je zastavil, a ani se najít nemohl, protože vláda sebrala slušným lidem možnost takovým situacím efektivně čelit. Said a Chérif se tedy mohli věnovat praktickému šíření islámu zcela nerušeně, narozdíl od již odkazovaného bratra Jah’Kemm Yisreala, kterého v procesu multikulturního dekapitačního rozjímání vyrušil majitel firmy se zbraní.
Myslím, že výhody restriktivní zbraňové politiky nešlo demonstrovat lépe. Ve skutečnosti kvete ve Francii trh s ilegálními zbraněmi a automatickou pušku AK-47 lze sehnat za nějakých 1000 až 1500 EUR.
Takže lidé ve Francii mohou spokojeně vyjít do ulic a prohlašovat, že jsou Charlie. Tail end Charlie.
(5x známkováno, průměr: 1,80 z 5)