Jak vzniká vlastenectví… A státy

Featured Image

Aneb “paralely mezi gangy a státy, jak fungují lidská společenství a kdy je moudřejší přestat být hustě racionální”

Je bezesporu inspirativní používat analytické části mozku, skvělého to nástroje lidského plémě, k přemýšlení o světě a zejména kritickým úvahám o tom, jaké obecné mechanismy se dají vysledovat za jeho fungováním a zejména pak za fungováním lidské společnosti. Takovým analyzováním se dají objevit překvapivé věci, které člověku otevřou oči: umožní mu lépe předvídat, jak se některé situace vyvinou, lépe plánovat své osobní strategie… A vedou jej k reprioritizaci životních hodnot: nutí jej pokládat si otázku “proč bych měl dělat něco, k čemu mám sklony jen díky podvědomé manipulaci okolím? proč bych měl přistupovat na tuto hru?

Takový přístup má, vzdor svým přínosům, jeden poměrně zásadní problém. Člověk, který jej vyznává a nechává se jím skutečně formovat, nakonec funguje na zcela jiných principech, než většina lidí kolem něj. Řídí se jinou sadou sociálních pravidel a leckdy má sklony se řídit i jinou sadou pravidel morálních a ignorovat i ty zákony, na potřebě jejich vynucování panuje napříč společností poměrně široká shoda.

To může samozřejmě být velmi správné: kupříkladu v Německu v pozdních 30.-40. letech 20. století, v Sovětském svazu či na území ovládané Hamásem či Islámským Státem je jedinci skutečně ke cti, neposlouchá-li uznávané vůdce a nechová-li se tak, jako většina ostatních. Leč konce takového jedince bývají rychlé a nepěkné; a je-li tomu v naší společnosti jinak, je to jen a pouze díky tomu, že je po zkušenostech s jistými Hitlerem a Stalinem naočkována právě snahou “nebýt jako oni” a tolerovat i jedince, kteří nejdou s davem: liberální demokracií. Slovy Ortegy y Gasseta:

»Forma, která v politice představovala nejvyšší vůli k soužití, je liberální demokracie. Žene úmysl mít k druhému ohled až do nejzazších mezí a je prototypem „nepřímé akce“. Liberalismus je právně politický princip, podle něhož veřejná moc, ač všemohoucí, omezuje samu sebe a stará se třeba i na svůj úkor, aby ve státě, který ovládá, bylo dost místa i pro životy těch, kteří nemyslí a necítí v souladu se státem, se silnějšími, s většinou.
Liberalismus, a to je dnes třeba zvlášť připomenout, je svrchovaně šlechetný: je právem, jež většina udílí menšinám, a je tedy nejvznešenějším hlasem, který na Zemi kdy zazněl. Vyhlašuje nutnost soužití s nepřítelem, a víc než to: se slabým nepřítelem. (…) Soužití s nepřítelem! Spoluvláda s opozicí! Nezdá se vám už taková něžnost nepochopitelná?
«

Toto naočkování je unikátní pro podruhoválečný euroatlantický prostor. Nikde jinde a nikdy jindy nedošla společnost k ohleduplnosti tohoto druhu, k onomu “soužití se slabším nepřítelem”. Proč tomu tak je? Krom naočkování – kde došlo k unikátní kombinaci imunitního systému v podobě mixu těch nejlepších prvků z liberalismu, autentické lásky ke svobodě, racionalismu, osvícenství a judeokřesťanské tradice s vakcínou v podobě přechodné zkušenosti s totalitními režimy – zejména proto, že si to můžeme dovolit.

Milost je totiž něčím, co člověk může poskytnout z pozice síly: popravčí nemůže skutečně “omilostnit” někoho, kdo proti němu stojí s armádou; poslední v závodě nemůže “milosrdně” nechat vyhrát toho, který vede; a oběť loupeže nemůže “milostivě” darovat útočníku život a pár drobných ze své peněženky. Naopak král, který drží v rukou vojsko i biřice, milosti dávat může, stejně jako již tradičně vítězící jezdec vůči zoufalému „loserovi“ nebo zamýšlená oběť přepadení, která najednou vytáhla brokovnici a stala se tím, kdo má v rukou život lupiče jako v tomto neuvěřitelném příběhu.

Západní společnost si tuto milost dovolit mohla. Jako celek si totiž byla dostatečně sebejistá svou vlastní identitou, prospěchem a skvělostí, než aby cítila zakomplexovanou potřebu “odstínit” od sebe veškeré nositele “konkurenčních” názorů, tradic a kultur, které by vnímala jako hrozbu. Zároveň byla schopna velmi efektivně vynucovat obecně uznávanou sadu pravidel přijatelného a nepřijatelného chování a přitom, díky snaze “nebýt jako oni”, toto vynucování omezovala na poměrně úzkou sadu pravidel, která nechávala široký manévrovací prostor pro odlišné názory, životní styly i kulturu. O tom ještě dále.

V existenciálním ohrožení či při ekonomické či společenské nestabilitě ovšem toto vše padá, leckdy velmi rychle, a různé útvary lidí začínají fungovat dle poněkud Hobbesovské “lidské přirozenosti”. Co je pro ni typické?

Sdružování do skupin.

Machiavelli se svého času zamýšlel nad otázkou, zda je lepší být milovaný nebo obávaný a jednoznačně doporučoval druhou možnost. Samozřejmě nebyl první ani poslední sám. Reputace obávaného muže je však možné docílit jen fyzickou manifestací držby moci ničit a ubližovat a ochoty ji použít.

Což znamená, že takový člověk (či lidé) potřebují oběť, respektive exemplární příklad. Pokud možno ale snadnou: pokud je oběť součástí nějaké organizované skupiny, hrozí, že namísto manifestace moci spadne do vleklé války a nakonec mu někdo v noci uřeže hlavu.

Stejně tak predátorští zločinci vidí ostatní lidi jako “zdroje” pro saturaci svých potřeb. Samozřejmě ale nebudou riskovat, že při saturaci svých potřeb přijdou k úhoně; a jelikož mají naprostou volnost si vybrat oběť, čas i způsob útoku, vyberou si jej tak, aby byli v drtivé výhodě a na své straně měli krom momentu překvapení i silovou převahu.

To si samozřejmě uvědomují nejen potenciální aspiranti na reputací obávaných, nýbrž i jejich potenciální oběti. A zařizují se podle toho: sdružují se do aliancí, které díky spojování zdrojů – lidských, materiálních i vědomostních – násobí jejich obranyschopnost. A predátorům i reputaci hledajícím násilníkům úměrně tomu zvyšují náklady k překonání obrany oběti a tím je odrazují od útoku samotného.

Takovéto alianční skupiny většinou nevznikají náhodně: pokud mám riskovat a jít do boje za obranu cizího člověka nebo pomstu za něj, musí mi být alespoň trochu sympatický; musím být schopen se s ním přátelit nebo alespoň komunikovat. Šli byste do války za blahobyt vašich nejneoblíbenějších politiků? Vidíte. Ale šli byste do stejně krvavého boje proti někomu, kdo chce vyvraždit vaši rodinu či přátele? A jsme u toho.

V nestabilní situaci, zejména pokud se města či jejich části propadají do bezvládí, ale sdružování leckdy probíhá víceméně náhodně: člověk se prostě musí přidat do některého z gangů “aby měl ochranu”; studijního materiálu z výpovědí bývalých gangsterů z Bronxu 70. let či Favelas je více než dost.

Akceptance společných pravidel

Aby byly ony “ad hoc obranné aliance” vzniklé primárně na obranu proti vnějšímu napadení obranyschopné, musí být vnitřně koherentní: jakýkoli vnitřní konflikt totiž oslabuje onu kruciální výhodu, již mají oproti samostatně ranařícímu jedinci, to jest, výhodu multiplikovaných zdrojů; jak onehdá pravil jistý Ježíš Kristus, “je-li království vnitřně rozděleno, nemůže obstát.”

Jak to zajistit? Současní analytici dokáží formulovat to, co po tisíciletí provází lidstvo na podvědomé úrovni: přítomnost obecně platných pravidel výrazně snižuje výskyt konfliktů. Ve společnosti sice bez pravidel zato s omezenými zdroji na sebe totiž nutně naráží osobní ambice každého jedince proti každému jeho konkurentu o zdroje; a jelikož má každý z nich subjektivní víru ve své schopnosti, neznají své objektivní limity a mohou je zjistit pouze v praxi konfliktu o zdroje, kde “silnější bere vše” tak dlouho, dokud jeho síla stačí na další konflikt o další zdroj a zároveň zajištění a správu zdrojů již naakumulovaných.

Pokud se ale skupina dokáže domluvit na nikoli individuálních, nýbrž kolektivně platných pravidlech, tento konkurenční boj ne že by zcela vymizel, ale dostává předtím absentující mantinely: namísto subjektivního “na co si věřím/troufnu” je zde objektivní “co smím, aniž bych riskoval sankci”.

Krom toho mají kolektivní pravidla ještě jede významný přínos: eliminují “strach ze ztráty tváře”. Z roviny “na to jabko nebudeš sahat protože jsem silnější a zlámu ti ruce”, která protistranu nutí k reakci “Ne, to JÁ jsem silnější!” aby udržela svůj společenský status jako projekci svých možností, přenáší interakci do roviny “na to jablko nebudeš sahat protože SE to TU takto nedělá”: je silně či zcela potlačena se osobní rovina sporu.

Soupeření o zdroje samozřejmě nemizí a jeho výsledkem je v čase nestabilní hierarchická struktura determinovaná prostředky (fyzickou silou, ekonomickými zdroji, přesvědčivostí…) toho kterého člověka; je ale uklizeno pod povrch pravidel. A co více, jelikož se následné soupeření odehrává v respektu ku pravidlům, utužuje “týmového ducha”, upevňuje navyklost všech na pravidla a tedy i koherenci aliance.

Z pohledu tupé sociální dynamiky je jedno, zda jsou tato pravidla psaná či nepsaná, stejně jako je jedno, zda jsou racionální či ne: jejich pointou je udržení koherence skupiny jako obranné aliance, sociálně vzato jsou toliko prostředkem, nikoli cílem. Jejich vyznavači je ovšem musí subjektivně většinově vnímat jako správná a rozumná, jinak se ztrácí motivace na jejich dodržování i vymáhání – aby pravidla fungovala, musí být vynucována na těch, kteří neposlechnou jejich oznámení a ignorují je – a koherence a tudíž obranyschopnost aliance se propadá.

Vymezení a ovládnutí území

Ku své osobní ochraně se různí lidé zařazují do různých skupin/aliancí. Ty se vyvíjejí různým způsobem, podle toho, jaké hodnoty vyznává většina jejich členů či ti nejpřesvědčivější z nich, a tudíž vyznávají rozdílná pravidla; krom toho mají své vlastní hierarchie, které determinují rozdělování nově získaných zdrojů.

Pokud na sebe narazí dvě aliance s takto nekompatibilními představami o tom, čí pravidla by měla platit a kdo by měl profitovat z toho kterého zdroje, vzniká opět konflikt. Ten je vypořádán buď, v nejzažším případě, zničujícím fyzickým soupeřením, které poražené straně odejme schopnost konkurovat vítězi ve využívání zdrojů, nebo – zejména pokud jsou síly relativně vyrovnané a vůle nést ztráty pojící se s násilnou expanzí z území již zajištěného na území ovládané konkurenční aliancí malá – vymezením sfér vlivu uznávaných objema aktéry.

Členové obou aliancí pak uznají, že za tím či oním území platí cizí pravidla, a navrch k tomu určitá omezení: kupříkladu preventivní zákazy stěhovat dovnitř území aliance vyzbrojené konkurenční bojovníky nebo jinak narušovat tamní stabilitu.

Pokud některá ze stran nabyde buď dojmu, že je silnější než druhá nebo získá pocit, že ovládnutí toho kterého kousku území je pro ni záležitost přežití, samozřejmě vznikají konflikty. U etablovaných aliancí, které přibližně znají své mocenské zdroje, ale málokdy dochází k pokusu o ovládnutí celé sféry vlivu konkurenčního aktéra: to by znamenalo existenciální konflikt na život a na smrt, do kterého dá konkurenční skupina vše co má.

Zpravidla se tedy bojuje toliko o změnu vymezení oněch sfér vlivu, jelikož je zde předpoklad, že daný kousek území má pro konkurenční skupinu jen určitou cenu, nad kterou jej postoupí konkurentu-útočníku, přičemž útočník je schopen obránce donutit zaplatit tuto cenu a něco nad to.

Sociální dynamika udržování vzájemné důvěry

Dokud jsme měli samostatně ranařící alianci, k zajištění vnitřní koherence stačila obecně uznávaná pravidla. Nyní je ale ve fyzickém dusahu od členů aliance aliance konkurenční; jiná; s jiným uspořádáním, jinými hodnotami, jinými příležitostmi.

Proto si různí členové aliance začínají uvědomovat, že se objevuje nová hrozba: hrozba zrady. Pokud by konkurenční skupina byla pro některé členy “té naší” lákavější, mohli by změnit stranu, což by pro alianci mělo dva velmi negativní následky.

Jednak by byl oslaben její multiplikační efekt zdrojů, tedy obranyschopnost a tedy “odstrašující efekt” vůči konkurenčním skupinám, díky čemuž se zvyšuje pravděpodobnost konfliktu, který ničí zdroje a tedy je nežádoucí: každý, kdo takto osobně zvyšuje pravděpodobnsot konfliktu je pak vnímán jako osobní hrozba životům, zdraví a majetkům ostatních.

A jednak může takový “zrádce” působit jako agent ve prospěch konkurenční aliance vést konflikt. Takový agent má nepřeberné množství způsobů, jak alianci uškodit: jelikož nemusí překonávat její obrannou linii a jako “našinec, nikoli cizinec” má volnost pohybu, otevírajíse mu široké možnosti sabotáže. Může také získávat informace o obranných opatřeních aliance a předat je nepříteli; a jak víme, informace jsou moc. Tím vším opět zvyšuje šance konkurenční aliance uspět v souboji s tou “naší”, zvyšuje riziko konfliktu a nejen to: nad to všechno zvyšuje ještě riziko, že “my” konflikt prohrajeme a každý z nás se ocitne zcela bez ochrany své aliance, jsa vydán napospas všem vlkům a gangům.

Každý, kdo si toto uvědomuje, se tak více či méně začíná podezřívavě rozhlížet okolo sebe a hledat, kdo vykazuje známky rostoucích sympatií ke konkurenční alianci a tedy se může jednat o budoucího zrádce v ranném stádiu vývoje. A jelikož si uvědomuje, že se dívá takto podezřívavě, zároveň jej psychologický mechanismus projekce nutí, aby navenek k osattním vykazoval, že sám takovýmto potenciálním zrádcem není: aby vykonával demonstrativní skutky loajality.

Co to je? Kupříkladu jak napsal LeShan,

»Nenávist k někomu mimo skupinu zmírňuje interpersonální stres; čím horlivěji vnímáme a vyjadřujeme nepřátelství k někomu mimo skupinu, tím více jsme akceptování – a tím nadšenější se cítíme – uvnitř této skupiny.«

To samozřejmě vysvětluje všechno černobílé, fanatické vymezování se, ať proti „imperialistickým USA“, „rozpínavým Rusákům“, „Němčourům co nás vždycky chtěli okupovat“ nebo „muslimákům kteří nám všichni do posledního chtějí podřezat krky/znásilnit manželky“ nebo komukoli jinému: nejde o to, zda daná skupina představovala hrozbu či ne nýbrž o to, že pokud se tak vehementně a okázale stavím proti ní, vysílám jasný signál: určitě k ní nechci přeběhnout a tedy jsem důvěryhodný. Nejsem zrádce.

Jiným demonstrativním skutkem loajality je okázalé nadšení z úspěchů aliance. Hrdost na technologické výdobytky, na vítězství v konfliktech, ba i na úspěchy sportovních reprezentantů aliance, to všechno vysílá shodný signál: “pokud považuji naši alianci za lepší a mám radost z jejích úspěchů, nemám důvod přebíhat k té konkurenční”… A opět vysílám signál, že jsem důvěryhodný. No vida: rázem máme vysvětlení vlasteneckého fandění, které tak zaráží Urzu!

Ten samý mechanismus dokazování loajality ale funguje mnohem hlouběji a je smrtelně nebezpečný. V mnohých sociálních skupinách, v jiných zemích ale i v subkulturách v ČR, se totiž může projevit i v případě násilí skupiny proti jedinci. Například v něčem původně tak nevinném, jako když se návštěvník “naší putyky” začne rvát s “jedním z nás”.

Ve členech aliance na libovolné úrovni to “nakopne” modus operandi “obrana aliance”, kvůli kterému přeci aliance původně vznikla, pamatujete? A tak se ostatní členové cítí povinni zapojit se do rvačky. Jenže! Pozor! Co když je někdo agentem toho cizáka, reprezentanta konkurenční aliance? Zrádcem?! To by s ním sympatizoval a snažil se jej bránit, nebo proti němu alespoň bránil alianci jen na oko a ve skutečnosti mu poskytoval úlevy.

A… Jejda, co když by ostatní jako takového zrádce vnímali mně? To bych se ocitl na jedné straně s tím nepřítelem a byl zničen! Má aliance by se obrátila proti mně!

A nastupuje to, čemu Miller říká “Group Monkey Dance”: každý další člen skupiny, který se zapojí do mlácení “cizáka”, si počíná brutálněji než ten předchozí aby dokázal, že je loajální ke své skupině.

No co to tu…

Každopádně tu máme alianci, která nás chrání před tím, aby z nás někdo udělal demonstrativní oběť své moci nebo predátorský zdroj daleko lépe, než bychom to zvládli kdybychom ranařili za sebe. Máme něco společného, pro co jsme se dokázali dát dohromady: minimálně část vyznávaných hodnot. Máme konsensuálně, většinově daná pravidla, která v alianci zmenšují vzájemné násilí členů. A umíme je vymáhat. Máme jasné území, na kterém platí námi stanovená pravidla. A dovedeme je udržet proti konkurenční alianci. Umíme už i odhalit zrádce. A jsme demonstrativně jednotní.

Otázka za pět bludišťáků: co to tu máme?

Nu ano, stát. V ranných fázích mu můžeme říkat třeba kmen; nebo horda; ale jedná se o společensky organizovanou strukturu, která má všechny znaky budoucího státu. A přitom to vše kdysi vzniklo zcela přirozeně a logicky.

Máme jediný problém: hrozí nám, že přijdeme o bod jedna. O důvod, proč jsme se sdružili s tím, s kým jsme se sdružili. Ten totiž měli naši dávní předci, když alianci zakládali, ale my už jsme se do ní narodili a byli postaveni před hotovou věc.

Jistě; mohli bychom alianci rozpustit a zkusit založit novou tak, abychom do jedné aliance koncentrovali lidi, kteří se “fakt můžou”. Ale to znamená se na tranzitivní období vzdát veškeré ochrany aliance; a to v situaci, kdy se konkurenční aliance opravdu nerozpustí a my tak budeme v akutním ohrožení; a v situaci, kdy je pokus alianci rozpustit ostatními vnímán nejen jako zrada, kterou v této situaci vůbec nevnímáme jako adekvátní ”protože já jsem nikomu věrnost nepřísahal a tudíž jej nemohu zradit”, ale hlavně jako ohrožení jejich životů, zdraví a majetků skrze ohrožení “aliance spřízněných duší”, která je chrání… Což, sociologicky bráno, ve zdravé společnosti vzbudí “imunitní reakci” tím intenzivnější, čím více je aliance a její pravidla a hodnoty v ohrožení.

Co ale více,

Skutečně by restart aliance byl takové terno?

My jsme se sice do aliance pasivně narodili, ale naši prapředci zároveň formovali onu alianci… A zároveň vychovávali a formovali nás. Což znamená, že většina lidí, kteří se na území té které aliance narodila, s ní bude sdílet i přinejmenším část svých hodnot. A tedy skousne valnou část jejích pravidel – těch psaných i těch nepsaných.

Zároveň má většina lidí jisté zdroje, které je vážou na dané území. Zdroje všeho druhu: sociální (přátele, kluby), finanční (zaměstnání, políčko, provozovna), materiální (domek, hromada knih která se špatně stěhuje)… A nemá žádnou jistotu, že “s nimi kompatibilní” aliance by se utvořila zrovna tam, kde oni bydlí. Dost možná by se tedy museli stěhovat skrze území právě se etablujících a tedy o to nestabilnějších a násilnějších konkurenčních aliancí, což je o život – pro názornou ukázku se podívejte na zpravodajství o dělení britských kolonií mezi nově vznikající Indii a Pákistán.

Nebo hůře, s jejich hodnotami kompatibilní aliance by ani nevznikla a oni by uvízli kupříkladu v “socialistickém ráji”, zelené, “trvale udržitelné” pracovní komuně či třeba Duginovském odvárku na “Den opričnika”. Nic moc perspektiva.

A konečně, “pokud naši předkové založili alianci s lidmi, se kterými si celkem rozuměli, nám již nevyhovuje a tak provedeme restart, není pravděpodobné, že za pár let nebude ta naše skvělá, za cenu takových obětí a slz restartovaná aliance nevyhovovat našim potomkům podobně, jako nám nevyhovuje ta stávající?

To vše opět hraje do karet podvědomé snaze bránit “svou alianci”, graduálně ji “posouvat k obrazu svému”, namísto nekonečných restartů k zelené louce… A bránit ji. A pokud nyní největší nebezpečí nepředstavují konkurenční společnosti, ale rozklad zevnitř s následnou ztrátou obranyschopnosti “našeho majetku a hodnot”, co s tím?

No najít nějaké věci, které většina ze členů aliance sdílí a zároveň jsou pro ni unikátní a mohou být použity k vymezení se proti konkurenci, samozřejmě.

Třeba jazyk. Nebo společné úspěchy, na které je možné být hrdý. Nebo kulturu, která všechny oslovuje. A pokud je takových hodnot poskrovnu, alespoň zmenšit napětí uvnitř skupiny oním LeShanovským vyvoláváním nenávisti k vnějšímu nepříteli.

A hele ho, nacionalismus!

Tím spíše vyvolávající nenávist ke všem ostatním, čím méně má k dispozici pozitivních “sdílených hodnot” dávajících sebejistotu, že obstojí v porovnání s konkurencí (nebo čím větší je v dané společnosti afinita k násilí.)

Vítejte ve třicátých letech a tažení proti Židům/kulakům jako sjednocujících prvcích nové německé, respektive sovětské společnosti, pardon, aliance, stavěné na zelené louce na troskách té staré. Nebo v Islámském státě, kde jsou Tradiční hodnoty a samotná existence této Wahhabistické sekty odvozené od učení frustrovaných beduínů bombardovaných RAF parmenantně ohroženy nablýskanou konkurencí Západu.

Kterak přemoudřelá opička po čuni dostala

Určitě znáte příběh o „experimentu s opicemi, žebříkem s banánem, ledovou vodou a vynucováním nesmyslných pravidel.“ Ve skutečnosti se tak, jak je popisován nikdy nestal a naopak zahrnoval jen opici, která nevěděla nic a opici, kterou člověk trestem naučil, že se něco nemá dělat a která pak tuto „znalost pravidel“ naučených „zákonodárcem“ přenášela na opici neznalou. To ale není relevantní.

Představte si, že se v experimentu přesně takovém, jak jej popisuje “urban legend” vyskytne přemoudřelá opička: ví, že voda neteče, že ostatní opice mlátí ty, které se snaží sníst banán a že je to iracionální. A vskutku: mlátit přemoudřelou opičku proto, že si leze pro banán a ani nevědět proč je naprosto iracionální.

Leč dá se to předpokládat; a pokud přemoudřelá opička ví, že ostatní opičky ji vždy zmlátí, byť z iracionálcích důvodů, měla by se racionálně adaptovat a smutně iracionální a násilnické chování ostatních opic zahrnout do svých kalkulací.

V případě vlastenectví, nacionalismu a „výchovných výprasků“ se bavíme o sociálním násilí. Většinou s sebou nese poměrně jasně naznačené poselství, od jakého konání má člověk upustit nebo co naopak musí předvést, aby nedostal přes ústa. Ano, třeba skákat, aby tím v podvědomí polodementního, na mol ožralého hokejového fanouška prokázal, že “je Čech” a naopak není de facto zrádce české národní reprezetnace a tedy nepřítel hodný likvidace.

Ale vědomí, proč ostatní konají něco, co z pohledu něčího žebříčku hodnot (zejména pokud se jedná o žebříček hodnot postmoderní a kosmopolitní) nedává smysl a snadno se stane předmětem manipulace nesmí zavdávat pocit, že člověk pak může uprostřed těch iracionálních, zmanipulovaných bláznů žít “racionálně po svém” a ještě jim vysvětlovat, že žijí špatně a jejich hodnoty jsou jen zmanipulovaná bublina.

To pak totiž přemoudřelá opička snadno dostane přes ústa.

Pokud se někdo bude v rozpadajícím se státě snažit tu muslimskou/německou/ruskou rodinu z přízemí, o které fakt ví, že šaríu/NárSoc/Opričnictví zavádět nechce, nejsou to žádní funtamentalisti ani teroristi a chovají se slušně, ten nenávistný ozbrojenec s Kalašnikovem, k smrti vyděšený jak z chaosu, tak z představy, že by mohl vypadat jako zrádce, mu maximálně tak strčí hlaveň do úst a zmáčkne spoušť “protože Group Monkey Dance” – děsivým svědectvím o tom, že “u nás” se to snadno může stát též jednoduše proto, že už se to tu nejméně jednou stalo budiž poválečný masakr v Ústí nad Labem:

»Před mostem jsem viděl vysokého mladého muže v bílé košili, rajtkách a holínkách, který držel dlouhou tyč, jejímž koncem procházel silný dlouhý hřebík. Tyč i jeho košile byly zakrváceny. Díval se vítězoslavně kolem sebe a chlubil se: „S tím jsem likvidoval Germány“. Počet obětí, který tenkrát řekl, si už nepamatuji. Řekl jsem „To je přece hrozné“. „Co je hrozné“ zařval,“ chceš jít za nimi“. Blíže k mostu jsem viděl hromadu ženských těl. Jedna z těchto lynčovaných žen zvedla hlavu a podívala se na mne nechápavým kalným pohledem. Zřejmě byla v agónii. Za dané situace jsem ji nemohl pomoci. Požádal jsem proto civila s puškou, aby její trápení ukončil. Podařilo se mu to až třetí ranou. Ještě po druhém výstřelu zvedla hlavu a opět se na mne podívala.«

A stejně tak pokud už se země dává do války a roztáčí se soukolí celé mašinérie, vysvětlování, že je to manipulace a blbý nápad se najednou stává terčem kolektivní “imunitní reakce proti zrádcům” a najednou se jí namísto “kritického myšlení” a “svobody slova” říká “rozvracení bojové morálky”, “spolupráce s nepřítelem” nebo tak podobně a je nutné si rozmyslet, zda člověku boj se zlem stojí za nucené práce, deset let v base, trestnou rotu či popravčí četu, nebo zda je lepší sklapnout a snažit se nějak přežít na frontě.

Pro ilustraci prozměnu Remarque, jehož dílo “Cesta zpátky” není v učebních osnovách literatury, snažící se předat žákům určité poselství, ani omylem náhodou:

»Hoši si horlivě přisazují. Jeden hrozí drobnou pěstičkou. “S vámi budeme muset trochu zamávat, žejo?” křičí chlapeckým hlasem. “Zbabělci!” přidává se druhý. “Pacifisti!” třetí. “Bolševici musí být všíchni odrovnáni, neboť dříve se Německo neosvobodí,” odříkává čtvrtý hlasitě a hbitě naučenou průpovidku.

“Správně!” Vůdce mu klepe na rameno a pak postupuje proti nám. “Zažeňte je, hoši!”

V tu chvíli se probouzí Vilík. Dosud spal. V tom ohledu je pořád ještě stará vojna, jak se natáhne, už chrní. Vstává. Vůdce v mžiku přestává postupovat. Vyvalenýma očima se Vilík rozhlíží a propuká v řehot:

“Je tady maškarní bál?” ptá se. Pak mu dochází, oč jde. “Tak je to v pořádku,” vrčí na vůdce, “vy jste nám už opravdu zase dlouho chyběli! Jo, jo, vlast -tu máte jenom vy ve výhradním dědičném pachtu, viďte? Všichni ostatní jsou zrádci, že ano? To je legrace, že tím pádem byly tři čtvrtiny německé armády zrádci! Hleďte zmizet, vy strašidla! Cožpak nemůžete chlapcům dopřát těch pár let, kdy o tom ještě nevědí?”

Vůdce stáhl svou armádu. Ale les se nám zprotivil. Vracíme se do vesnice. Leč za námi zní rytmicky a úsečně sborové volání: “Frontě zdar! Frontě zdar! Frontě zdar!”

“Frontě zdar —” Vilík si rve vlasy. “Tohle tak někdo říct vojdovi v poli!”

“Ano,” říká Kosole zlostně, “tak už to chvála pánubohu začíná zase znova.”«

Jenže o pár let později již takové Remarqueovské Vilíky a Kosole, nezmlkli-li, zavírali do koncentračních táborů jako “nepřátele Říše”. A ty zmlklé hnali na východní frontu.

Ne, to jsem tím nemyslel

Tím, co jsem napsal neříkám, že celý koncept aliancí, pravidel a sdílených hodnot je manipulace a cynická přetvářka utilitaristicky vytvořená jako sociálně-inženýrské pojivo. Naopak. Lidé jsou duchovní stvoření a důležitou součástí našich životů je hodnotový žebříček, který pravidla společenství vytváří; jen jejich fungování si pak žije do jisté míry vlastním životem.

Žít ve společnosti, která má hodnotový žebříček úplně jiný je utrpení a proto je mnohdy nejen racionální, ale vyslověně moudré riskovat svůj život v boji za obranu aliance, společnost či dokonce státu pokud je ve hře to, zda bude na území kde žiji já a mí blízcí platit původní a pro mne přijatelný hodnotový žebříček, nebo zda by byl nahrazen kupříkladu pro mne absolutně nepřijatelnou Šaríou, která je dokonce i podle Evropského Soudu pro Lidská Práva naprosto neslučitelná s lidskými právy i demokracií.

Na druhou stranu to neznamená, že se člověk má nechat zmanipulovat k tomu, aby šel do nesmyslné války. Kupříkladu boj o svobodu pro Afghánce je sice v principu šlechetný, leč odehrává se ve špatné zemi proti špatným lidem a špatným způsobem a tudíž nelze vyhrát a nestane-li se zázrak, drahocennými lidskými životy tam lze platit jen odložení nevyhnutelného. Teze o tom, že právě tam se “bojuje o svobodu slova” jsou pak vysloveně směšné.

(Mimo to rozhodně neříkám, že by byl kterýkoli z diskutérů na D-F přemoudřelou opičkou.)

Tím, co jsem napsal také (nutně) neříkám, že by lidé nutně měli rezignovat na boj se zlem, stupidními předsudky, štvaním národa do války či vyvoláváním genocidálních nálad. Pokud dovedu identifikovat, co se děje a kdo manipuluje veřejností k jakému účelu, je do značné míry morální povinností se ozvat a kupříkladu vysvětlovat, že ne všichni muslimové jsou grázlové ohrožující náš způsob života protože takoví jsou jen aktivní šiřitelé Šaríi, kterých je mezi nimi doposud menšina; nebo že Noční vlci jsou sice Duginovská paka, ale když naše Ústava říká, že lidé smí dělat vše, co není zákonem zakázáno a Vlci žádný zákon neporušují, opravdu není v pořádku se dožadovat prznění Ústavy a jejich zákazu jen proto, že se někomu nelíbí jejich názory; nebo že i kdyby byly stokrát vyvrácené konspirační „Protokoly“ pravdivé, opravdu to nikoho neopravňuje k vyvraždění té židovské rodiny, která je ráda, že tak tak přežívá.

Na druhou stranu je nutné počítat s tím, co jsem psal na začátku: vystupovat vůči lidem fungujícím ve vleku společenské dynamiky či dokonce na této bázi zmanipulovanými si můžeme bez nutně násilné protireakce dovolit tehdy, dokud žijeme ve stabilní společnosti a čelíme civilizovaným jedincům. Jakmile na scénu nastupují celospolečenské hysterie, celospolečenská nenávist a Group Monkey Dance, dá se jen tiše, po špičkách uklidit do ústraní a čekat, až to ty magory přejde.

Tak prostě obecně fungují lidé a tím pádem i společnosti a společenství, která se z nich skládají.

»Se s tim smiř.«

12345 (7x hodnoceno, průměr: 1,57 z 5)
678x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:51
D-FENS © 2017