V poslední době jsem ve více či méně bulvárních médiích zaznamenal několik reportáží, věnujících se problematice nekompetentních, na svých rodičích zcela závislých mladých lidí. Články o lidech okolo třicítky, nadmíru finančně vysávajících své rodiče pod hrozbou násilí ? Dvacetileté slečny demolující vybavení bytu své matky, dožadující se finanční injekce?
Je možné, že jste o podobném případu již také slyšeli. Taková závislost na rodičích, nekompetentnost, či řečeno místním žargonem „zmrdství“ se může projevovat různě. Z mé praxe mohu říci, že vnější znaky takové závislosti se mohou projevovat různě a jsou zejména závislé na konkrétním věku potomka, ve kterém rodina začne problémy pociťovat a také na sociálně-finančních poměrech v rodině. Mezi potomky a vždy nejméně jedním z rodičů lze však napříč jednotlivými pozorovat společné znaky. Než se však pokusím tyto znaky identifikovat a udělat jakýkoliv závěr, rád bych se nejprve o tématu trochu rozepsal a čtenářům několik věcí vysvětlit.
Napsal jsem, že o problematice mohu hovořit „z mé praxe“. Takový výrok může budit dojem, že jsem vzdělán jako psycholog či psychiatr a problematice se věnuji. Nevěnuji. Veškeré poznatky jsou pouze důsledkem vlastních, mnohaletých zkušeností, které jsem v rodině s jedním takovým „nekompetentním“ strávil. Vlastně vám tedy povím příběh jednoho z nich.
Jak to začíná
Celkem nevinně a v útlém věku, třeba výchovnými problémy ve škole. Konkrétně zde se projevil první společný znak, který lze alespoň u jednoho z rodičů takových dětí vždy nalézt – nadměrná protekce. Chová se vulgárně k učitelům, bije své spolužáky ? To je špatné. Většina rodičů hodnotí chování dítěte jako „špatné“. Co ovšem neuzná, je jeho potrestání autoritou, v tomto věku tedy učitelem. Důtka třídního učitele na prvním stupni ? Jako jedinému ze třídy ? „To přece nedopustím. Co si o sobě ta učitelka myslí !“. Rodiče usoudí, že úroveň základní školy, kterou dítě momentálně navštěvuje, je nevalná. Soudí, že dítě má výchovné problémy právě proto, že si s ním učitelé nedokáží poradit, nebo ani nechtějí. Případně si na dítě zasedli. Výmluva se vždy najde, uvádím pouze ty, které jsem sám zažil. Proto je dítě z iniciativy rodičů převeleno na jinou základní školu.
Pozorovateli může dojít, že naprostá ignorace příčin v rodině, absence výchovného působení na dítě a řešení problému změnou prostředí není úplně v pořádku. Poprvé se dítě začíná učit, že pokud jeho chování ostatní neschvalují, není potřeba, aby se nad sebou zamyslelo, nýbrž se spolehne na rodiče, kteří problém vyřeší. Jenže relokace do jiné školy zdaleka nepomůže. Ke změně chování u dítěte logicky nedojde, nemělo k tomu sebemenší důvod. Spíše se problémy prohloubí. Dítě se samozřejmě v novém prostředí po čase začne projevovat zcela identicky. A zcela identicky ho nové prostředí začne usměrňovat. Opět ten samý kolotoč, tedy rozhovory s rodiči, třídní důtky, ředitelské důtky, zhoršené známky z chování. Ani tentokráte zpravidla nedojde k prozření rodičů, že problém není v prostředí, ve kterém se dítě pohybuje, ale v dítěti samotném. V jeho výchově, v rodině, v čemkoliv jiném. Ba naopak, v případě, který jsem zažil, nabyli rodiče přesvědčení, že učitelé v již druhé základní škole nejsou „zasedlí“ jen na dítě, ale záměrně dítě poškozují kvůli osobním nesympatiím s rodiči. Následuje tedy další změna základní školy. A nemusíte být zrovna mistři v úsudcích na základě statistiky abyste odhadli, co se bude dít dál.
Extrahujme tedy základní, opakující se rysy chování:
1. Dítě není nuceno k sebereflexi a alespoň částečnému přizpůsobení se.
2. Rodiče přijímají výtky k chování dítěte jako osobní útok. Nepovažují za možné, že by s chováním dítěte bylo cokoliv v nepořádku, byť se jedná o banality. Tento rodičovský mindset vystihují věty jako: „Chcete říct, že MOJE dítě je agresivní ?“., či „Chcete říct, že MOJE dítě nemá na studium ?“.
3. Dítěti není nic vytýkáno v rámci rodiny, jsou plněna všechna jeho přání.
Jak to pokračuje
Bídně. Dítě se prokouše základním vzděláním a nastupuje střední školu. Doporučení učitele, aby dítě nastoupilo spíše dráhu tříletého učebního oboru, je označeno za cituji „kádrový posudek jako za komunistů a nenávist zasranýho učitele“. Obzvláště tato věta mi utkvěla v paměti.
Zde věci začínají být velmi zajímavé. Střední škola se vyznačuje několika specifiky. Tak třeba tím, že se z ní dá nepohodlný student vyhodit. Kantor může studenta mnohem snáze ohodnotit nedostatečně a tedy nepustit do dalšího ročníku. Děti jsou rovněž pod menším dohledem a mají volnější přístup k „požitkům“, kterých si do té doby nemohli tolik dopřávat. Alkohol, tráva, cokoliv vás napadne a také co kterému studentovi lahodí. Dítě tedy může svým rodičům dopřát perné chvíle. A vzhledem k tomu, že do této chvíle prakticky nebylo vychováváno, ba naopak, bylo všemi směry přesvědčováno, že si může dělat co chce, problémy na sebe nenechají dlouho čekat. A rodiče je opět řeší stylem doposud zajetým, tedy protekcí dítěte a napadáním okolí.
Pětky na konci roku ? Dítě slíbí, že si prospěch v rámci reparátu opraví. Ale protože není zvyklé plnit jakékoliv povinnosti, musí být z důvodu neschopnosti naučit se dva předměty za dva měsíce reparát několikrát posunut. Samozřejmě díky přímluvě rodičů ve škole. Přijde konec dalšího ročníku a vsadím se že víte, co se stane. Opět samé kule. A protože předtím dítě prošlo díky přímluvě rodičů, ani tentokrát se přece nemusí učit a do dalšího ročníku se určitě dostane. Jenže ouha. Poprvé v životě narazí a do dalšího ročníku neprojde. Poprvé ve výchově narazí i rodiče, protože jejich taktika nezafungovala. Začnou tedy dítě uplácet hmotnými statky, aby takzvaně „mělo motivaci k učení“. Dítě do školy chodit nechce. Stěžuje si na dojíždění autobusem, které denně trvá neuvěřitelných 30 minut ? Zařídíme. Pořízení motocyklu, v den osmnáctých narozenin samozřejmě doplníme automobil. Samozřejmě přidáme mobilní telefon, oblečení a další statky dle požadavků, zejména pořízení automobilu. Hlavně ať se dítě učí.
Jenže ono se nám nejen že neučí, ale díky nabytým statkům může ve svém řádění pokračovat. Do školy se najednou nemusí vstávat tak brzo, protože vlastní auto přece počká. Dítě si usmyslí, že první hodinu může vynechat a vstávat až tak na osmou. Stejně to funguje s pobytem ve škole. Dítě se může kdykoliv dopravit ze školy domů. Jakmile okusí onen útěk ze školy, zůstane již při chuti. Rodiče neomluvené hodiny vyřeší klasicky, tedy vyřešením problémů za dítě samotné ve formě „lobby“ ve škole. Dítě tedy nejen že nemá lepší prospěch, už nám dokonce ani nechodí do školy, i přes horentní sumy, které byly vynaloženy.
To rodiče přece musí naštvat. Takových peněz a on se neučí. Dostali jsme se tedy do fáze, kdy dítě nejen že nesnáší celý učitelský sbor, který se třese každým dnem jen a jen na příležitost jak se zbavit studenta, jehož chování a vystupování zejména k učitelům připomíná něco mezi mixem namyšleného mafiána a tolik známých polointeligentních opic, jejichž společné chování je všeobecně známé jako takzvané gangsta, ale dítěti se podařilo dokonce naštvat i vlastní rodiče.
Kam to dospěje
Dítě tedy štve své okolí, štve své vlastní rodiče. Ti se poprvé v životě pokoušejí nasadit výchovné prostředky. Omezení kapesného, zákazy, určení základních povinností. Dítě však na něco takového není připraveno. Neví, že cesta vede v přizpůsobení se. Doteď si zkušenostmi vštípilo, že změna prostředí pomůže. Začne utíkat z domova, případně se domů vracet až pozdě v noci, ideálně nad ránem. Jenže ouha. Takový útěk z domova, to je ostuda, pomyslí si rodič. Co si o nás lidi budou myslet. Proto rodiče raději ze svých požadavků sleví, jen když se dítě přestane do noci zdržovat se svými kamarády a bude alespoň chvíli doma. Tím je definitivně hotovo. Dítě se naučí vydírat i své rodiče. Stačí najít jejich slabé místo. Zahrát na city, vyhrožovat ostudou, cokoliv se najde. A rodiče raději vždy sleví. Hlavní kritérium je zachování obrazu normální rodiny vůči vnějšímu světu. Fakt, že si rodiče kopou vlastní hrob a definitivní konec se blíží, je vedlejší.
Dítěti opět nic nebrání uspokojovat své potřeby. Ví, jak si je zajistit. To, co ostatní vnímají jako nelidské zacházení s rodiči, vydírání, rozmazlenost, nezodpovědnost a kdo ví co ještě, on nevnímá nijak zvlášť negativně. Vše co dělá se mu zdá v pořádku. Ostatní vydělávají peníze a posluhují, ono uspokojuje své potřeby. Do školy vstává zásadně pozdě, pokud do ní vůbec odjede. Zpravidla ji opouští mnohem dříve, než je oficiální konec výuky. Po výuce se nevrací domů plnit úkoly, přispět svou prací k chodu domácnosti či se snad učit. Mnohem pravděpodobnější je výlet do některého z barů, ve kterém obsluhuje kamarádka či jiná známá. Mezi další oblíbení aktivity je kouření, rozvoz ostatních (palivo platí rodiče, tak proč ne ?), válení se u vody, konzumace alkoholu patří sem tam návštěva domova. Dochází k tomu většinou večer a je dopředu oznámena větou: „Helééé, už jako jedu, vohřejte mi večeři a votevřete mi vrata.“. Myslíte si, že žádný člověk s mozkem v hlavě takové přání nemůže splnit člověku, od kterého je soustavně vydírán a se kterým má samé starosti ? Myslíte špatně. Večere už se nese a vrata čekají otevřená dokořán. Na otázku, proč tak činí, je odpověď typu :“Vždyť ho přece nebudeme vyhánět, jsme rádi že je doma.“ naprosto vražedná. Jakmile dojde k ukojení hladu a žízně, ozve se opět zvuk motoru a jede se za zábavou. Je jedno, zda-li je Pondělí nebo Pátek. Někdo „na pařbu“ či „na cigáro“ se vždy najde. Pokud se tedy nejede za některou z náctiletých slečen souložit. Takových se evidentně najde vždy dost. Kterou mladou holku by také nelichotilo, kdyby ji neustále vozil skvěle voháknutej borec s vlatstním fárem a elektronikou od firmy, která prodává běžný hardware za neběžnou cenu (rozuměj Apple). Takovou slečnu je samozřejmě nutné také brát do baru, na večere, na diskotéky a asi jen bůh ví, kde všude. Rodiče to sice sponzorují, ale vlastně ani neví, kolik toho dotují.
Resumé
Připadá Vám to jako fikce ? Nemožné ? Napadá vás, že nikdo přece nemůže být tak nepoučitelný ? Ale ano, může.
Těchto dětí blahobytu, kteří mají vše a nemusí nic, začíná přibývat. Některé faktory, které situují nejprve do role ochránců, poté do role šikanovaných, jsem již zmínil. Na papír jsem si vypisoval okolnosti v různých rodinách s podobnými problémy. Kupodivu se opakuje stále to samé, v různých variacích.
1. Pocit neomylnosti ve výchově. „Naše dítě přece není špatné.“ „Vy naše dítě nesnášíte, proto má tak špatný prospěch.“
2. Vlastní ego. „To si ke mně ta kráva přece nebude dovolovat, kritizovat moje dítě“ či „Co si vlastně ta učitelka myslí, že sežrala všechnu moudrost světa ? O výchově ví kulový.“
3. Neschopnost snést nátlak dítěte. Dítě toto velmi brzo vypozoruje a začne rodiče šikanovat, kdykoliv se mu to hodí. Je si vědomo, že rodiče ve svém výchovném snažení poleví.
4. Touha po zachování ideální obrazu vůči okolní společnosti. „Přece nebudeme ti, kteří mají dítě grázla.“ „Co si o nás lidi pomyslí“.
5. Mé oblíbené nakonec. Časové vytížení rodičů. Je téměř pravidlem, že v takových rodinách je dítěti věnováno málo času.
Jak se situace vyřeší už pak záleží hlavně na rodičích. Potomek je totiž neschopen existence v běžné společnosti. Někteří nakonec dostanou rozum, své dítě i přes problémy, které taková cesta nutně přináší, začnou usměrňovat. Někteří dostanou rozum dříve, jiní později, jiní vůbec. A podle rčení, že starého psa novým kouskům nenaučíš, je to v pokročilém věku dost těžké, ne-li nemožné. Pak se rodiče ptají, kde udělali chybu. Hledají problémy všude možně, jen ne u sebe.
Na celé situaci mě ještě zaujala manipulovatelnost školních výsledků rodiči. Děti, které mají být pro své chování či neprospěch vyřazeny, se dále drží a vyřazeny nejsou. Rodiče, kteří si na přítomnost těchto problémových dětí ve třídě a jejich negativní působení na výuku svých v normě vychovaných ratolestí stěžují, jsou často ti, kteří musí ustoupit a poskytnout svým dětem vzdělání jinde.
(9x známkováno, průměr: 1,56 z 5)