S následujícím článkem jsem dlouho váhal, protože téma slibuje různé osobní útoky a podobné věci. Avšak lidé, kterých si vážím, mě přesvědčili, že sepsat ho je nápad dobrý. Nakonec jsem textu napsal tolik, že je nutné jej rozdělit na dva samostatné články. Dnes se tedy dozvíte něco o CPZ a vazbě, příště o vězení.
Rád bych dopředu upozornil, že není mým úmyslem řešit oprávněnost či neoprávněnost, spravedlnost či nespravedlnost, přiměřenost či nepřiměřenost. Není mým úmyslem ani rozebírat vinu či nevinu. Celý článek berte jako informativní, píši ho s cílem seznámit vás s něčím zajímavým, o čem se „v oficiálních médiích“ nemluví a snad i trochu pobavit. Při čtení následujících řádků berte v úvahu, že všechny moje osobní zkušenosti jsou asi 15 let staré a od té doby se mnoho věcí mohlo změnit. Předpokládám, že ačkoliv se mění „technika“ (mobilní telefony dnes jistě jsou rozšířenější, než tehdy, například), tak lidé a principy fungování zůstávají. Pokud někdo bude mít aktuálnější informace, rád si je doplním a nebudu myslím sám. Také dopředu upozorňuji, že mé osobní zkušenosti s vazbou jsou v řádu měsíců, nikoliv let a že nejsem nijak právně vzdělán.
Představte si modelovou situaci: Policie ČR vás z nějakého důvodu podezírá z nějakého trestného činu. To se může stát téměř každému, v tu chvíli totiž není důležité, jestli oprávněně a nebo ne. Prostě podezírají. V tento moment se může velmi snadno stát, že se člověk ocitne v CPZ, tedy cele předběžného zadržení. Možná vás vyslýchali a chtějí v tom pokračovat druhý den, možná vás chtějí podusit, možná výslech skončil a čeká se na rozhodnutí soudce, jestli půjdete do vazby… Možností je mnoho, jak se do CPZ dostat.
CPZ je obvykle místnost vcelku malých rozměrů, kam když člověk vejde, tak mu z toho není dobře po těle. Zkušení trestanci prominou – bavíme se o člověku, který takové věci ještě nezažil. V samotné místnosti obvykle nejsou žádná okna (nevím, jestli někde jsou, já nic takového nezažil), u zdi je přimontované prkno, kterému budeme pracovně říkat postel a někde v koutě je záchod. Na stropě nonstop svítí světlo. Svítí stále stejně, ať je poledne či půlnoc. Poté, co člověk vstřebá prvotní šok, je pro jistotu zbaven čehokoliv, co by šlo použít pro účely sebevraždy (takže ono obligátní tkaničky z bot ven a podobně). Poté, co se za policistou zabouchnou dveře, zvané katr (pojmenování napříč všemi zařízeními vždy takto), člověk zjistí, že nic nemá. Nic, tím myslím nic. Především nemá žádnou deku, cokoliv pod hlavu. Později zjistí, že nemá ani žádné jídlo. Pokud nemá hodinky, tak velmi brzo dojde k tomu, že nemá přehled o čase. A to všechno mu po čase začne lézt na mozek. Samozřejmě obviněný má jistě nárok na nějaké jídlo. Možná. Asi. Ve skutečnosti je ZCELA na libovůli místních policistů, jak bude jeho pobyt probíhat. Nechtějí dát jídlo? Nedají. Jistě, člověk si může stěžovat. Což je to, co dělají obvinění a vězni velmi rádi a velmi často, ovšem osobně jsem nezažil, aby jakákoliv stížnost byla vyřízena v jejich prospěch. Kapitola sama pro sebe je kontrola, jestli člověk ještě žije. Opět to záleží na tom, co za policistu zrovna vykonává službu. Osobně jsem zažil, že policista v noci, kdy jsem se snažil spát, co hodinu mlátil do dveří tak dlouho, až jsem se vzbudil, řekl jsem mu, že je vše v pořádku a pak zase odešel. Musím říct, že druhý den u výslechu má člověk sto chutí přiznat i to, že s bráchou postavili Karlův most, jen aby ho pustili domů se pořádně najíst, vykoupat a vyspat.
Co v takové situaci dělat? Nepanikařit. Zabít vás nemůžou (teda… ale vy jim za to pravděpodobně nebudete stát). Zavřít můžou, pustit musí. To je základní heslo prvního dne až dvou. Pokud víme, že hrozí riziko zavření na CPZ, doporučuji se obléknout (zvlášť v zimě je potřeba počítat s tím, že tam bude kosa) a to včetně bundy, klidně i svetru… Toto oblečení se totiž dá použít k tomu, aby si člověk vyrobil improvizovaný polštář, hodil něco pod sebe, aby nespal vyloženě na prkně, měl se čím přikrýt a k tomu ideálně měl něco na přehození přes hlavu, pokud neumí spát při intenzivním osvětlení. Dále doporučuji si vzít peníze. Nikdy není od věci zkusit nějaký ten úplatek. Nic jsme půl dne nejedli? Tak zkusíme policistu: „Pane, mám tu u sebe náhodou dvě stovky, co kdybych vám je dal, vy až půjdete na oběd mi vezmete bagetu a zbytek si nechte“… Osobně ozkoušeno, funguje to, ale bude to případ od případu jiné.
Samozřejmě je možné, že všichni policisté budou slušní, dají vám najíst, napít, nebudou vás v noci budit a na požádání řeknou, kolik je hodin. No, nespoléhal bych ani na jedno z toho, člověk si ušetří nervy a zklamání. To samé se týká toho, že člověk má mít právo na nějaký telefonát a podobné věci. Nic takového. Záleží to všechno na libovůli policistů. Co se týče nějakých dalších neoficiálních cest, jak získat nějakou výhodu, například mít u sebe celou dobu mobil – nevím, nebudu se pouštět do spekulací.
Pokud máme toto všechno za sebou, může se velmi lehko stát, že se státnímu zástupci usmyslí poslat nás do vazby. On to ale nemá tak jednoduché – on s tím musí za soudcem. Takže policisté naloží sprostého obviněného do auta a šup s ním na soud. Pokud člověk nemá svého právníka, je v háji – přidělen mu bude až později, u soudu o vazbě je zcela sám. A tak se může snadno stát, že soudce vazbu potvrdí a už není úniku. Šup eskorta do příslušné vazební věznice.
Vazební věznice mají různou úroveň. Od něčeho, co bychom přirovnali ke středověkému vězení, po nové, moderní budovy, kde je čisto, teplo a obecně to tam vypadá jak v civilizovaném světě. Mnoho „slušných lidí“ říká – či se vyjadřuje v různých komentářích – Čím je to tam horší, tím lépe! Vždyť to tam je samý grázl a ti si zaslouží maximálně suchý chleba! Zde bych rád podotkl, že člověk ve vazbě je stále ještě nevinný, o jeho vině soud ještě nerozhodl. Je dokonce dost dobře možné, že soud toho člověka osvobodí, protože byl skutečně nevinný. Proto si myslím, že vazba by měla mít určitou úroveň. No, tak na to můžeme rovnou zapomenout. Oficiální stanovisko zní, že „vazba není trest“. A já k tomu dodávám – to skutečně ne, protože to tam je řádově horší jak ve vězení. Mnoho lidí, když se ocitnou na vazbě, dělají vše pro to, aby už byli konečně „na lágru“. Ale tedy od začátku:
Mnohokrát asi budu opakovat, že daná věc záleží na tom, jakého k tomu člověk zrovna chytne policistu (kterým budeme od této chvíle říkat „bachaři“). Při nástupu na vazbu člověk projde sprchou, jsou mu prohlednuta všechna místa, kde by mohl něco schovávat (záleží na bachařovi, jak důkladně), vyfasuje jednu teplákovou soupravu, 2 tílka a jedno pyžamo. Samozřejmě mu ještě předtím bylo sebráno vše, co měl u sebe, a toto bylo umístěno do skladu (je možno si ponechat hodinky, zlatý řetízek a podobně. Vřele nedoporučuji, mohou z toho později plynout problémy se spoluvězni). Následně je umístěn na celu. Podle toho, jestli jsme ve středověku či v civilizaci, to na té cele vypadá. Moje první seznámení bylo s tím středověkem, takže to byl super šok a v první chvíli si člověk říká, jestli je pořád ještě při smyslech. Místnost o rozměrech tak 3×4 metry, ve které žije šest lidí. Používají se tady „palandy“ vojenského typu (osobně bych tipoval, že to byly nějaké dvacet let vyřazené vojenské palandy), které se dají štosovat na sebe. V ideálním případě dvě na sebe, ale zažil jsem přechodně i místo, kde byly na sobě tři (Vazební věznice Ruzyně v sekci, kde se čeká, na jaký lágr bude člověk přidělen). V místnosti je dále záchod – v ideálním případě od místnosti oddělený alespoň kusem igelitu. Pokud igelit dojde újmy… Tak tam není. Jako druhý “ extrém“ jsem zažil vazební věznici, kde na stejné ploše byli lidé dva, záchod byl oddělený zdí, palandy byly bytelné, zabudované do zdi a vcelku pohodlné na ležení.
Tak jako tak, v drtivé většině případů člověk není umístěn někam na „samotku“ , ale mezi více či méně spoluobviněných. Tito lidé zde jsou z nejrůznějších důvodů – někdo kradl kola, jiný auta, jiný mlátí manželku, další prodává drogy a další dělá podvody… Záleží čistě na náhodě, kam člověk bude umístěn. A tedy na tom, co ti lidé budou zač. Vřele doporučuji se hned od začátku pro jistotu chovat slušně – pravděpodobnost, že se člověk hned ve dveřích srazí s nějakým magorem, není zas až tak malá. Pokud občas čteme, že byl někdo „na samotce“, tak se musel nejprve stát nějaký průšvih (někdo někoho zmlátil a podobně), případně by se člověk mohl snažit někoho uplatit, aby ho na tu samotku dali. Nutno říc?, že i jen mírně nadprůměrně inteligentní člověk začne za pár týdnů mít těch debilů kolem sebe dost a samotku by velmi uvítal, ale obvykle to není možné.
Podle toho, na jaký typ vazby se člověk dostane, tak má šanci se nějakým způsobem stýkat s ostatními obviněnými. Obecně platí, že je snaha obviněné k sobě nepouštět, což má určitou logiku – často jsou v jedné vazební věznici komplicové, kteří by se tak mohli domlouvat na dalším postupu. Tudíž správa věznice dělá vše pro izolaci a vězni naopak vše pro kontakt. Ten mohou chtít jednak z důvodu koordinace postupu u soudu, ale především z důvodu možnosti výměnného obchodu. Nejobvyklejší komodity jsou zde cigarety/tabák, káva, cukr, „klepky“ – tedy prášky jako Rohypnol a podobně. Výměna v rámci jedné cely je jednoduchá, ale často je potřeba řešit výměnu s člověkem v jiné cele. To se provádí několika způsoby:
1. Pokud má člověk spousty peněz a jde mu o něco extra důležitého, například dopis komplicovi, nechá se podplatit bachař. Člověk samozřejmě nemá peníze u sebe, tedy nechá službu zaplatit někoho „venku“. Není to příliš obvyklé, používá se opravdu jen v případě krajní nouze k domluvě s komplicem, pokud to nejde jinak. Samozřejmě někteří bachaři jdou uplatit lehko (takové služby obvykle stojí v řádu tisíců korun), někteří vůbec.
2. Každý člověk na vazbě má nárok na jednu hodinu denně tzv. vycházky. I na vycházce jsou však lidé z jednotlivých cel od sebe odděleni. Představte si například budovu o půdorysu kruhu a ta je rozdělená na například 10 „dílků“ zdí vysokou určitě přes 2 metry, a nad tím vším je natažené pletivo. A úplně nad tím vším bdí bystrým okem bachař. Pokud na sebe lidé začnou přes zdi pokřikovat, tak je okamžitě odvedou zpět na cely. Obvykle tedy se obvinění snaží předmět zabalit například do papíru s nějakým kamínkem a nenápadně přehodit přes zeď. Po určité době člověk získá cvik a dá se to… Samozřejmě je možné, že je potřeba dostat předmět přes 5 „dílků“ daleko – zde se počítá s určitou solidaritou mezi obviněnými a spolu s předmětem se zároveň posouvá informace, kam má předmět dojít.
3. Pokud má budova pevná okna, která nejdou otevřít, byly to všechny možnosti. Pokud však budova má otevíratelná okna, nastává možnost třetí, nejzábavnější. Nastupuje „koňování“. Nikdy se mi nepodařilo vypátrat, jak to slovo vzniklo a pokud nějaký čtenář ví přesně, potom budu vděčný za info. Koňování spočívá v tomto principu: Člověk si vyrobí improvizovaný luk, šíp, předmět připevní na šíp (při vyšší hmotnosti na provázek za něj), šíp si přiváže na provázek, který ho jistí proti ztrátě a pokouší se ho vystřelit do okna té cely, kam chce předmět dopravit. Což je samo o sobě vcelku legrační představa, no je potřeba si uvědomit určitá úskalí. Předně nemáme luk… pak nemáme šíp… no a nemáme ani provázek. Při pobytu ve vazbě a vězení jsem ale zjistil, že MacGyver by se tváří v tvář průměrnému vězni styděl do konce života. Luk se vytvoří jednoduše – někomu se seberou trenýrky, vyndá se guma a to nejhorší máme. Šíp vyrobíme z novin a časopisů zkroucením do kornoutu a utažením na co nejmenší průměr. Musí být tvrdý, tudíž časopisy jsou ideální, ale zkušený mukl vyrobí šíp i z kusu zmuchlaných novin, ač je to téměř nemožné. Provázek se obvykle vyrábí z prostěradla – ideálně odpáráním jednotlivých nití a následným spletením do pevného provazu. Tím samozřejmě dochází k ničení prostěradel, proto se bere postupně od všech. Ok, máme luk, šíp, provázek, střílíme… a občas se trefíme. Častěji však ne, tedy šíp přitáhneme provázkem a celý pokus opakujeme. Ovšem bachař nikdy nespí a snaží se takové jednání odhalit. Pokud bachař zjistí, že se koňuje z té a té cely do té a té cely, okamžitě naběhne a snaží se předmět, až už to je cokoliv, zabavit. Často se tedy stane, že proběhne úspěšné předání balíčku a ten je následně zabaven a zničen. Jedná se tedy o velmi adrenalinovou zábavu a stane se, že člověk pošle vše co má, například zlatý řetízek za balíček tabáku, a následně po předání do cely vtrhne bachař, balíček tabáku mu sebere a nemá nic.
Když píšu o tom tabáku – drtivá většina obviněných jsou silní kuřáci. Mnozí z nich pak při nedostatku tabáku vykazují abstinenční příznaky, až se jeden bojí, co se stane. Kdo má tabák/cigarety, je král. Může měnit za COKOLIV – troska na absťáku po několika dnech klidně dá zlatý řetízek za pár deka tabáku. Na vazbě jsem se poprvé v životě setkal s tzv. „vajglovinou“. Je to extra chuťovka. Totiž – na vazbě se kouří v drtivé většině balený tabák, a vajgly se nevyhazují – ti bohatší, co si mohou dovolit plýtvat a vajgly již nechtějí je nechávají v „popelníku“, kde je vybírají ti největší zoufalci, vyextrahují všechen zbylý „tabák“ a to pak kouří. Smrdí to asi tak, jako když by tam měli nastříhané nehty (jednou jsme zkoušeli jednomu maníkovi nastříhané nehty do toho tabáku přidat a nepoznal to).
Když si tohle člověk představí, buď se mu udělá nevolno a nebo ho alespoň popadne chuť se umýt, vyprat oblečení a toho smradu se zbavit. Tak se na to podíváme… Na cele neteče teplá voda. Pouze studená, a to pouze v umyvadle. Pokud se člověk chce vysprchovat v teplé vodě, má na to právo. A to jednou týdně, kdy ho odvedou do jakési umývárny, kde mu pustí tak na pět minut teplou vodu ze sprch. Když tedy zrovna teplá voda teče, ale většinou se to, pravda, povede. Pokud z jakéhokoliv důvodu tento termín prošvihne (například zrovna řeší něco s právníkem), tak má obvykle smůlu a může si počkat další týden. To samé se týká „praní oblečení“ . Jedenkrát týdně přijede maník s vozíkem, sebere všechno špinavé prádlo a vydá čisté. Člověk tedy má tuším dvě trička na týden, jedny tepláky… luxus.
Pokud člověku po pár dnech definitivně nehrábne, začne shánět někoho, kdo by ho navštívil a on si s ním mohl užít luxusu alespoň chvilky civilizace. Samozřejmě, kdo má rodinu, obvykle se potká s manželkou, dětmi a podobně. Kdo nemá, snaží se sehnat kohokoliv – kamarád, kamarádka, kdokoliv, hlavně aby to byl člověk. V průběhu času se měnily podmínky toho, jak často je možná návštěva a jestli mu návštěva může donést balík, či ne. Já zažil dost velké změny, kdy nejprve člověk mohl dostat balík, pak zase nemohl… Návštěva byla možná cca jedenkrát měsíčně, ale to se také měnilo a už vůbec netuším, jak je to dnes. Pokud je člověk umístěn ve vazbě z důvodu možnosti ovlivňování svědků, potom návštěva probíhá přes sklo a čistě za pomocí „telefonu“, který bedlivě odposlouchává nějaký bachař. Pokud byly povolené balíky, vždy měly nějaký limit hmotnosti, takže člověk obvykle dostal nějaký ten tabák, ovoce, čokolády a podobně. V případě nutnosti alkohol, drogy… Na poli alkoholu a drog se vede urputný boj, kdy se vymýšlí šíleně sofistikované metody, jak kontraband propašovat a bachaři se je snaží odhalit. Ne, napíchané pomeranče vodkou fakt už nějaký ten pátek neprojdou :-)
Představme si , že máme návštěvu za sebou, dostali jsme balíček kafe a rádi bychom si ho nějak připravili. Můžeme si počkat, až nám jednou denně po obědě jeden hrnek kávy zalije z várnice s horkou vodou služba. Pokud chceme kávu mimo tento termín, tak to není možné. Tedy… Co jsme říkali o MacGyverovi? Ideální řešení je vzít ponorný vařič a vodu si uvařit. Máme však problém – nemáme žádnou zásuvku na 220V a ani ponorný vařič. Problém je to však jen na první pohled. Ponorný vařič vyrobíme například ze dvou žiletek, ty proložíme dvěma sirkami, abychom je měli blízko u sebe a přitom se nedotýkaly. Svážeme provázkem, výroba viz dříve. Vezmeme dva dráty… Ty nejspíše někde koupíme, či je zdědíme po předchůdci, který odchází pryč. Pokud máme na cele zářivky, tak po rozebrání je zde mnoho volných drátů, které se dají ustřihnout a zkrátit. Pokud se toho nebojíme, můžeme se pokusit odmotat kus drátu z tlumivky. Máme tedy drát a ponorný vařič, ještě elektřinu. Jediný zdroj elektřiny je světlo. Světlo je tedy potřeba rozebrat, napojit dráty (to vše pod napětím), vařič do vody, voda se uvaří vcelku rychle. Pokud se „ponorka“ zfušuje, lítají jiskry, v horším případě jističe. Několikrát se podařilo například vyhodit jističe v celém bloku, idiot to nechal připojené, takže po nahození se situace opakovala. To mají bachaři moc rádi…:-) Tahle metoda je samozřejmě obecně známá a vedení věznic se s tím snaží neustále něco dělat. Probíhají prohlídky, zabavují se dráty, v modernějších provozech se instalují světla na nízké napětí, kdy transformátor je na chodbě a nedá se k němu zevnitř dostat.
Jakékoliv spotřebiče, které jsou povolené, jsou pouze na baterie. Člověka napadne docela brzo, že by si mohl nechat poslat rádio a sluchátka. To může, no… Ale tak jednoduché to není. Pokud se má na celu dostat jakákoliv elektronika, tak tato nejprve putuje do firmy (která na tom musí mít nehorázný vejvar), kde ji rozeberou a zkontrolují, jestli neobsahuje nějaké úpravy do formy telefonu a podobně. Což trvá… a trvá… mě kontrolovali rádio dva měsíce. Nové, na dvě tužkové baterky, nejlevnější na trhu. Není neobvyklé, že při této kontrole tu věc rozbijí a ta pak již nefunguje. Pokud se to stane, tak má člověk… smůlu. Neudělá nic.
Na závěr si nechávám to asi nejdůležitější: Jaké jsou možnosti komunikace s někým “ tam venku“ – ať je to rodina, potenciální svědek u soudu a podobně, případně člověk potřebuje drogy, alkohol, mobilní telefon a podobně.
1.Oficiální postup. Tedy ony zmiňované návštěvy a dále klasický dopis. Ten rozeberu trošku více… Pokud píšeme dopis, či jde dopis zvenčí k nám, tak si můžeme být zcela jistí, že ho někdo čte. Vždy ho čte minimálně nějaký zaměstnanec věznice, který to má v popisu práce, a tak není možné předávat nějaké zásadní vzkazy. Všichni si asi vybaví krabice od vína, kapříky, kila jablek či hrušek… To je tak maximum, co projde, a to ví bůh jestli. Pokud se cenzorovi zdá, že dopis obsahuje nějaké nepovolené informace, klidně ho prostě nepustí dál – a když má člověk kliku na slušné lidi, tak mu to i řeknou. Není to ale pravidlo, běžně se ztrácí dopisy ven i dovnitř, a jelikož má člověk dost omezené možnosti kontroly, tak s tím nemá moc co udělat. Vyšší level cenzury je potom situace, kdy je člověk na vazbě i s důvodem „možnost ovlivňovat svědky“. Potom všechny dopisy čte i příslušný státní zástupce. Ti mají v oblibě dopisy číst několik měsíců, ztrácet je, začerňovat pasáže (Yossarian je dozajisté jejich velký vzor) a vůbec dělat tolik naschválů, kolik to jen jde. Je to k vzteku, oni to používají jako nátlak na obviněného (Přiznej se a dostaneš těch dvacet dopisů, co ti tu zadržuju už čtvrt roku….), no mají na to „právo“ a nedá se s tím dělat nic.
2. Neoficiální postup. Zde existuje jediná možnost – uplatit, či nechat uplatit nějakého bachaře, který danou věc vyřídí. Nutno říct, že na vazbě jsou možnosti výrazně omezenější než ve vězení. Myslím, že sami bachaři jsou více kontrolovaní, více se bojí a obecně je vše složitější. Mobilní telefon jsem na vazbě nezažil, na rozdíl od vězení, kde měl mobil každý, kdo na to měl a chtěl ho. Drogy jsem viděl velmi zřídka a spíše se jednalo o ony Rohypnoly a podobné prášky, alkohol to samé. Nevylučuji, že jinde to bylo jinak, no na vazbě často probíhají různé kontroly a možnosti něco schovat jsou VELMI omezené, opět narozdíl od vězení. Jediné, co tedy funguje, je využívání bachařů jako poslíčků, kdy bachaři za řádově tisíce korun jsou ochotní pronést necenzurovaný dopis na jednu či druhou stranu.
To by bylo pro tuto chvíli vše k CPZ a vazbě. Pokud budou nějaké dotazy, rád zodpovím v diskuzi, pokud má někdo nové informace a ty mé již například neplatí, rád si je v diskuzi přečtu též. Příští téma bude „vězení, tedy lágr“ a to bude ještě mnohem zajímavější než to, co jste právě dočetli.
(32x známkováno, průměr: 3,34 z 5)