Jak to chodí tam venku

Featured Image

Kdyby někoho napadlo poslouchat v rámci volební kampaně nebo jen tak ty kecy, že jsme bezpečná země, občan se tu nemá čeho bát, policie že ho ochrání, zbraně že nosí jen paranoici a další pohádky, tak mám pro něj několik vřelých slov.

Píčoviny.

Náš rodinný přítel se jmenuje Václav a je mu 86 let. Znali ho už moji rodiče a i my s ním udržujeme kontakt. V Budějovicích je poměrně známou osobou, prožil toho asi tak za tři životy, včetně vojny PTP a několika let manuální práce v Prefě ve Veselí, protože si Václav zvolil netradiční povolání a je knězem, což za komunistů neprocházelo.

Jakkoli se to jeví absurdní a neuvěřitelné, Václav byl na jaře t.r. přepaden. Pachatel ho ve středu města, v pravé poledne zatáhl někam do průjezdu, přitiskl ho ke stěně a sebral mu peněženku s několika tisícovkami. A proč taky ne. Městapo mělo na práci botičky, policie musela chytat řidiče u Mercury centra a ruku na srdce, kam byste šli vy, kdybyste chtěli spáchat loupežné přepadení? Václavovi se kromě hmotné újmy, leknutí a pár modřin nic nestalo, ostatně „díky“ letům stráveným v betonárce a na stavbách při budování socialismu nedisponuje ani ve svém věku nijak chatrnou tělesnou schránkou a svou holí by seřezal hned několik ajťáků na hromadu. Pachatele si všimla prodavačka z protějšího obchodu, vydala se pěšky za ním a následovala ho do ulice Divadelní, kde se pachatel posadil do taxíku. Tyto skutečnosti prodavačka oznámila na policii a policie s tím začala pracovat. Taxíkář příkladně splnil svou občanskou povinnost a policie si pachatele, cikána jménem Vozáry nebo tak nějak, vyzvedla v herně na Včelné, kde se právě nechával fascinovat pohledem na rotující ovoce. Cikán totiž hrál bednu.

Celé to šlo poměrně rychle, dokazování bylo přímočaré a tak cikán stanul nedávno před soudem. Když jsem se to doslechl, vydal jsem se k soudu vyposlechnout si coby veřejnost, protože mě zajímalo, jak se soudí takové hovado a co se dá za takové konstelace pronést při závěrečné řeči. Zajímalo mě taky, co to je vůbec za člověka a zda existuje něco, co by mohl uvést na svoji obhajobu, protože jak řečeno, celé mi to připadalo naprosto absurdní a nechutné a nepochopitelné. Co si do prdele někdo může zkoušet vzít na skorem devadesátiletém dědovi s taškou a kde to vůbec kurva žijem.

Před jednací síní se mi naskytl zajímavý výjev. Václav seděl na židličce napasovaný mezi dvě korpulentní cikánky, které měly dohromady asi tak třista kilo. Další gipsy mammas korzovaly různě po chodbě a vedly mezi sebou hlasitý dialog v jejich jazyce, který zněl, jako když někdo zvrací a současně u toho předčítá blog Radoslava Bangy. Protože se v tom jejich jazyce pravděpodobně nevyvinuly pojmy z práva trestního, používaly pro ně termíny v češtině, takže to znělo asi nějak takto:

Kozoroč šupazo žulák odvolačka, nesered humuha cvokš, kurákos advokát, hutelábos jokes.

Podle množství právnických pojmů v tom komunikačním kódu jsem usoudil, že se v trestním právu hmotném i procesním orientují lépe než absolventi práv z Plzně.

Jedna cigoška ke mně nakráčela a s uctivostí etniku vlastní na mě vyštěkla: „Vy ste advokát…?“

Na slušný dotaz se má slušně odpovědět, tak jsem řekl „ne, madam“, čímž jsem se pro etnikum odepsal. Nejsem advokát, nejsem koordinátor, nepřinesl jsem sociální dávky, mohu zaplatit daně i na příští rok a zhebnout opodál jako všechna gádža.

Řekl jsem Václavovi, že si dělám obavy o jeho bezpečnost. Václav odpověděl, že to není na místě, protože ublížit knězi je v tom jejich etniku obrovský problém a že momentálně je asi nejvíc v bezpečí, jak jen může být. To bylo zajímavé. Možná se bojí, že je v důsledku útoku na církevní osobu prokleje svatý Koloman a promění je v lopatu.

Dostavil se vysoce motivovaný advokát ex offo. Tomu jsem to nezáviděl. Doufám, že odvedl práci přiměřenou paušálu. Chvíli po něm dorazil státní zástupce. Stoupli si spolu bokem a začali si povídat o psech.

Přivedli obžalovaného. Bylo mu asi čtyřicet a IQ měl podobné. Celkem jsem ho charakterizoval jako rapla bez mozku, a také mi svitlo, jak se to celé stalo. Když simplex viděl důchodce v obleku, zbylé neuronové synapse v jeho mozku vytvořily propojení, že oblek a klobouk symbolizuje nebývalé bohatství a jistou kořist.

Protože obžalovanému věžeňská stráž odebrala pásek, aby se nepověsil, padaly mu kalhoty. Spadly mu u vstupu do soudní síně. Václav se zaradoval a poznamenal, že to pěkně začíná. Já byl skeptičtější a konstatoval jsem, že se mu takové kalhoty budou hodit spíše později při navazování vztahů se spoluvězni, až dostane pět let natvrdo.

Do soudní síně jsem se nedostal. Početně tam bylo snad židlí dost, ale prostorově výrazné gipsy mammas nevelký prostor zcela vyplnily, takže se tam nevešly ani ony. Jedna se mi omluvila, že je jim to líto. Nevěděl jsem co.

Měl jsem z toho smíšené pocity.

Nejvíc mi hlavou vrtala tahle věc. Lidi často podléhají dojmu, že přece není tak zle a že žijeme v prostředí, kde nám nic nehrozí. Je to tím, že se pohybujeme často v bublinách osob podobného sociálního statutu, třeba mezi spolupracovníky, přáteli nebo rodinnými příslušníky, které jsme si vybrali nebo si vybrali oni nás a jsou pro nás tak nějak předvídatelní z toho titulu, že disponují podobnou sociální inteligencí a systémem hodnot. Úplně krajní podobou tohoto problému jsou postoje kavárenských intelektuálů, kteří vůbec nechápou, že by třeba na ně někdo někde na ulici mohl vytáhnout nůž nebo vztáhnout ruku, protože žijí v natolik uzavřené a specifické bublině, že si něco takového vůbec neumějí představit. Tam venku tohle neplatí, tam se pohybují divný brouci jako imbecilní cikán s padajícíma kalhotama, co dostal čtyři roky natvrdo, protože si urgentně potřeboval zahrát bednu. Tomu to je je jedno, co bude zítra nebo za tři měsíce, protože je úplně blbej, na ničem mu nesejde a jediné, co má v tý vyjebaný makovici je, že musí někde sehat pár tisícovek, aby si zahrál bednu. Klidně vás vezme trubkou po hlavě, pokud nabyde dojmu, že jste dost bonitní a vůbec nebude řešit, zda ho zítra nebo za týden chytí.

Že nebezpečí není v danou chvíli vidět neznamená, že neexistuje, znamená to skutečně jen, že není vidět. Choďte k soudu, udělejte si čas, bublina praskne, až to uvidíte. A nenechme si od intošů nic nakecat ani si nenechme sebrat zbraně.

 


15. 10. 2017 D-FENS

12345 (603x hodnoceno, průměr: 1,14 z 5)
26 684x přečteno
Updatováno: 15.10.2017 — 23:24
D-FENS © 2017