Rovnou uvedu, že patřím k mladším ze zdejších čtenářů, takže koho by to uráželo či se ho to jinak nelibě dotklo, má možnost se čtením ihned skončit. Cílem článku je poukázat na to, kterak si systém vychoval svého nepřítele a nakonec pomocí několika fotografií poukázat na nezměrnou aroganci bezpečnostních složek.
Protože jsem se narodil čerstvě po revoluci lidem, kteří byli mladší než já teď. Všechno tak bylo při mém narození sluníčkové a dokonalé. Rodiče se o mě dokázali skvěle postarat a dokonce mě i vychovávat. Učili mě úctě ke stáří, respektu ke všem lidem, učili mě nezahazovat odpadky a dělat si tak z kapes popelnice. Učili mě, že demokracie je to nejlepší, co můžeme mít. Že máme zákony, které fungují, jsou správné, i když možná nedokonalé, a je třeba se jich držet. Když mi byly asi dva roky, otec dostal likvidačně vysokou pokutu za vjezd do zákazu vjezdu. Značka chyběla, patrně ji někdo ukradl. Díky tomu nebylo nějakou dobu na jídlo. Ale mně to bylo jedno, byl jsem ještě příliš malý, abych si to uvědomoval.
Nesnášel jsem práskače, ale sám taky občas práskal. Pokud někdo porušil pravidlo, které je svaté, je třeba to na něj říct. Takže jako malého jste mě mohli potkat venku, jak vás úpěnlivě žádám, že támhleti kluci kouří a to se nesmí, tak s tím něco udělejte. Někdy v první třídě mě to přešlo, ale zajímavé je, že i v tom práskání jsem viděl rozdíly. Dnes už ne.
Mezi tím mě ve škole učili o zlých komunistech, kterým předcházeli Němci, co jedli kočárky s dětmi, před nimi tu byl hodný starý pán TGM a před ním Habsburkové, kteří utlačovali náš moudrý, sluníčkový a statečný národ. Naučili mě vážit si státní hymny, klanět se Václavu Havlovi, který pro naši budocnoust dokonce seděl, a váží si ho po celém světě. Taky se mě snažili naučit něco o policii, ale to nešlo. Policie jsem se strašně bál. Možná pozůstatek z nejmenšího dětství (u té pokuty jsem byl osobně). Taky mě učili, že romové jsou taky lidé a jsou na nás zlí, protože my jsme zlí na ně. Takže cestou ze školy jsem potkal partu romů a začal jim vysvětlovat, že je mám rád. Netřeba říkat, jak to dopadlo.
Pak jsem objevil počítačové hry. Když mi bylo asi deset, začali jsme chodit do počítačové herny. Důvod: Lanparty, kterou jsme si sami zařídit nedokázali. Chodili jsme na takzvané noční pařby, které končili ve čtyři hodiny ráno. Spočívalo to v tom, že každý spal u někoho (nejlépe všichni u mě, přičemž u mě nikdo nebyl), večer jsme se odebrali do herny a ve čtyři hodiny ráno hernu opustili. A měli přes celé město cestu k nám.
Třikrát jsme na takové pařbě byli a třikrát nás při tom chytla policie. Poprvé za námi jela parkem. Kamarádi se dali na útěk, já naivně zůstal. Policajt zastavil, zeptal se, co tam dělám, celkem v pohodě jsme si popovídali, taky zjistil, jak se jmenuju, že zná spoustu mých známých, takže na mě věděl všechno. Ale nechal nás být, však jsme ničemu nevadili.
Podruhé to bylo horší, protože krev plná adrenalinu po celonoční patbě Alien versus Predator vám nedovolí klidně stát. Ale policejní auto si vybralo mě a já zase neutekl. Podíl na tom mělo i to, že jsem na zádech měl batoh pálených CD. Každé 8x, protože na lanparty nás bylo 8… Snažil jsem se utéct po mostě, ale to jaksi nejde, kvílející gumy otáčejícího se policejního auta mě donutili po několika otočkách útěk vzdát. Policajt byl jeden, mnohem mladší. Vyběhl z auta, zařval, at zůstanu, a jal se chytat kamarády. Já už babu měl, takže jsem zůstal. Mého kamaráda dostihl, podrazil mu nohy a okamžitě nasadil pouta. S rozbitým nosem ho posadil ke mně do auta. Zbytek utekl. Společně jsme ujeli asi 150m, abychom dojeli k dalšímu policajtovi.
Filmovým stylem nám bylo vysvětleno, že buď budeme spolupracovat, nebo se nám to nebude líbit. A tak jsem vyklopil pravdu. Seděl jsem vedle spoutaného kamaráda, ze kterého tekla krev, bál se prozrazení u rodičů, a měl batoh plný pálených CD. A práskl svoje kamarády. Za odměnu nás pustili domů. Ne odvezli, pěkně mě nechali vystoupit na místě a pěšky. S tím, že ve škole uvidíme. Takže jsem to měl ještě delší než předtím.
Ve škole nic nebylo, ale já přišel o kamarády. Vůbec se jim nedivím. O něco později šly televizí zprávy o policejní brutalitě v našem městě. Pak to šlo s mojí důvěrou v systém z kopce. To už jsem bydlel ve větším městě. Začal jsem studovat zákony, sháněl informace o OSA a BSA… Zvláštní je, že zákonům jsem stále věřil. Patrně proto, že jsem nevěděl, jak nevymahatelné jsou.
S přibývajícími zkušenostmi (pokuta za parkování předního kola mopedu na trávě, neochota policie poradit cestu, žádný problém s prodejem alkoholu v samoobsluze, totální nečinnost, když mě zmlátil náhodnej chlápek na ulici…) skončila moje důvěra ve společnost. Pochopil jsem, že zdaleka není tak sluníčková, jak vypadá. Moje pověst na základce byla naštěstí naprosto výjimečná (soutěže, olympiády, prospěch, slušné vychování, zdravý rozum), takže mi procházela drzost vůči učitelům, kterých jsem si nevážil, i dobře zřetelný nůž v kapse. Občas se někomu nelíbil, ale vysvětlil jsem mu, že ho zítra přinesu znovu a sebrat si ho prostě nenechám. Tak jsem pochopil, že když má za sebou člověk sílu, ostatní se ho bojí. Ten nůž mi sebrat mohli, ale nikdo to neudělal, protože by s tím měl problém. Takže jsem celou osmou a devátou třídu chodil do školy s nožem v kapse a všichni to věděli. Dneska by mě nejspíš prohlásili za teroristu. Dokonce mi i prošli všechny rvačky, protože když jsem se pral, bylo to s někým, kdo často pobýval v pasťáku, nebo se tomu alespoň blížil. Učitelé šli okolo a neřešili. Nůž vždycky zůstal v kapse a vždycky jsem z boje odešel se ctí, i když jsem třeba nezvítězil.
Jeden takový týpek jednou s partou hodně zmlátili mého spolužáka. Spolužákův otec za to vzal týpka lešenářskou tyčí po zádech. Šel za to sedět. Ale týpek už nikoho dál neohrožoval, protože nemohl. Po několika pobytech v pasťáku to s ním dopadlo takhle. Pro mě byl otec hrdina. Pro systém zločinec.
No a pak už to se mnou bylo jenom horší. Pravidla jsem začínal ignorovat a stavěl svoje. Záhy jsem pochopil, že není dobré se systémem bojovat přímo. A tak jsem se alespoň snažil se mu vyhýbat. Nenavštěvoval jsem lékaře při preventivních prohlídkách, nic nepsal na svoje jméno. Pokud to šlo, hodil jsem to na někoho jiného. Takže mám sice auto, ale nikde na jeho dokladech není moje jméno. Stejně tak telefon, dokonce se mi to povedlo i u brigád. Ještě na průmyslovce jsem narazil na Dfens, filmy Equilibrium, Mechanický Pomeranč (Clockwork Orange), Operace: Hacker (Swordfish). Zkrátka vývoj šel špatným směrem.
Nic jako důvěra v policii neexistovalo. Jenom paranoidní strach. Nedokázal jsem s nimi mluvit, protože jsem z nich byl zoufale nervozní. A tak jsem se s nimi začal bavit jenom tak. O ničem. Začal jsem psát emaily úředníkům, proč dělají věci tak, jak dělají. Ještě stále jsem totiž trochu věřil ve smýšlení lidí a doufal, že to všechno je v zájmu nějakého neviditelného vyššího dobra.
Komunikace s Technickou Správou Komunikací Praha mě nadobro přesvědčila, že opravdu ne. Nebyli schopní pochopit, že pro dopravní značení máme normu, která neumožňuje lepit na značky rozmočené samopeky popsané růžovou fixou.
Do té doby jsem chtěl systém stále napravit. Ale řešení odtahů za čištění ulic bylo poslední kapkou. Ze systému se stal nepřítel.
Důkladně jsem přečetl FSM a spousty jiných článku s názory, nejen na tomto webu. S mnoha z nich jsem nesouhlasil. S některými jsem souhlasit začal s postupem času (stále ubývají iluze), s některými souhlasit prostě nemohu. Ale všechny názory mají něco společného – jsem rád, že existují, protože se s nimi mohu seznámit. A jak už se tu mnohokrát objevilo, ačkoli s nimi nesouhlasím, budu bojovat za to, aby tyto názory směly existovat a být veřejně šířeny.
Sám se považuji za vohnouta, protože mým cílem není systém změnit, necítím se k tomu oprávněn. Lůza to tak chce. Ale některé věci přes srdce nepřenesu, a to je nespravedlnost a arogance. Ať už policie, justice, méda nebo politici.
Lacinizace mi leží v žaludku. Pokud bych šel jednou střílet do lidí, první na řadě bude zmr. Kořán.
Vadí mi, když se ke mně policie, kterou všichni hromadně živíme (přiznávám, že já mnohem méně než vy) chová jako k póvlu. Nějakou dobu jsem je pozoroval a fotil. Ne nějak cíleně, ale prostě vidíte policejní auto, vytáhnete mobil, cvaknete, jdete dál. Občas je to dostane do vtipných situací. A já mám stále pocit, že systém by mohl jít napravit, ale musí se začít. Já začal u nich. Je mi jedno, jaké zákony pro policii platí, jaké jsou rozdíli mezi státní a obecní policií. Vadí mi jejich arogance. Vadí mi, když mě předjíždějí po tramvajových kolejích, zatímco já stojím v koloně, a vyfakují mne. Pěkně bez majáčů. A tak jsem vzal několik fotek ze situací, které se mi vyfotit podařilo. U některých se možná i zasmějete. Každý z nás nějakou takovou situaci zažil, soudě dle frekvence, s jakou se stávají mně (každý den). Ale já jich i několik vyfotil, byť nejsou průkazné.
Při pohledu na podobné značky mě nenapadlo nic jiného, než: „Děláte si ze mě prdel?!“ Poslal jsem je mailem TSK Praha. Odpověděli ve stylu: „A co je jako špatně, můžete mi PŘESNĚ uvést, který bod které normy to zakazuje?“ To bylo natolik absurdní, že jsem s nimi po několika mailech přestal komunikovat. Tyhle značky jsem nafotil zhruba půl roku na to. O ty původní jsem bohužel přišel. Chápete, že na základě značky s odlepovací cedulkou popsanou růžovým fixem vám odtáhnou auto?! A nakonec to dokonce zacvakáte.
Policie stojí u křižovatky naproti chodníku. Nevypadalo to, že by měli něco na práci, ale po několika mých fotografiích odjeli.
Zdejší policista u Rudolfina nejdříve takhle příkladně přešel silnici, pak jen 20 minut stál v odbočovacím pruhu. Na delší pozorování jsem neměl čas.
Ačkoli to tak nevypadá, tato policejní oktávka stála v křižovatce skoro 10 minut. Bez majáčků. Když jsem si je začal fotit, někoho uvnitř napadlo majáčky zapnout. Po delším čekání přišel lážoplážo policista, který nasedl na místo řidiče a bez blinkru odjel. Majáčky nevypnul, protože nejspíš netušil, že jsou zapnuté.
Tento policista byl sám, než jsem začal fotit, tak se dokonce usmíval. Ale nevypadal, že by někam spěchal, stál v křižovatce a na trávníku. Bez diskotéky. Bavil se se starší ženou napravo. Bohužel mi morálka zabránila se ho ptát, proč stojí jako kokot. Nedokázal bych mluvit slušně. Holt úcta ke stáří a usmívajícím se lidem.
Na této fotografii je kromě zákazu vjezdu zajímavé také to, že když se snažili vycouvat, ohrozili tím cyklistu jedoucího po silnici.
Klasické zastavování aut přímo v provozu bez ohledu na to, jak bezpečné je opustit automobil, případně jestli náhodou nepřekáží provozu.
Jezdit mezi ožralými a zfetovanými pražáky po chodníku musí být kchůl. Když jsem je začal fotit, přijeli blíž ke mně, chvilku stáli, pozorovali mě, a pak sjeli na silnici.Netuším, jestli empíci něco takového smí. Je mi to jedno. Sere mě ta arogance, s jakou se byli navečeřet v blízkém KFC.
Když je málo parkovacích míst, není problém zastavit na chodníku. Šli jsme do hospody, byli tam. Šli jsme z hospody, byli tam stále. Těžko říct, jak dlouho to bylo. Nicméně každé ráno těmito místy projíždí odtahovka a běda, pokud máte kolo na obrubníku…
Hlavu si nedělají ani z parkování na parkovišti. Šel jsem nakoupit, byli tam. Šel jsem zpátky, byli tam stále… nicméně nepřekáželi, alespoň to. Tohle je jednotka z Tachova. Jsou schopní pokutovat vás ve dvě hodiny ráno uprostřed města za zapnutou mlhovku v mlze, případně za chybějící lékárničku. Pokud projevíte trochu síly, zdejchnou se jako pára nad hrncem.
Tady chytají za průjezd zákazem vjezdu, zmínil jsem se o tomto případu v nějaké diskuzi. Kromě toho, že stojí v protisměru a na trávníku (za což já dostal pokutu u mopedu), mají auto taky nastartované. Vypnout motor nemohou, protože zařízení ve voze to vyžaduje. Takže není divu, že není na benzín, když motor nesmí stát, ani když jsou empíci venku a buzerují. Pohotovostí bych neargumentoval, v tomhle místě se opravdu jen tak rychle neotočí, samotné nastartování tak představuje minimální zdržení. Zajímalo by mě, jak ti chudáci tankují, když s nastartovaným motorem se to nesmí. Možná mají výjímku.
Ze začátku pro mě focení byla spíše sranda, protože bylo zábavné sledovat reakce policistů. Když se vžijete do mojí situace, já se policistů opravdu bál, je to jako profesor Snape v sukni vaší tlusté tety. Jenže postupně jsem zjistil, že projevů arogance je v případě policie hodně. Příliš. Dokonce většina. Většina situací, kdy je vidím, páchají něco podobného. Možná je v tom to skryté dobro…
A všimněte si zajímavého důsledku. Kdyby se nestalo několik věcí během mého dětství, stal by se ze mě eurohujer, čecháček, zmrd a práskač. Těžko říct, jestli by mě někdy okolnosti donutily změnit názor.
(7x známkováno, průměr: 3,86 z 5)