Výborné téma pro dnešní den.
Písničkář Nohavica se prý stal „dodavatelem“ StB, vycestoval do Vídně a donášel na Kryla. Vyčítá mu to písničkář Hutka, který minulé volby kandidoval za stranu Zelených.
Nohavica se svou spoluprací s tajnou policií podpořil socialistický režim tím, že donášel na jeho nepřátele. Písničkář Hutka kandidoval za a možná ještě podporuje politickou stranu, která má ve svých programových dokumentech omezování volného trhu a občanských práv ve prospěch „životního prostředí“. Může mi někdo poradit, kde lze hledat morální východisko ze sporu zeleného a estébáckého zmrda?
Divím se, že na tuhle hru vůbec někdo v roce 2007 reaguje. Estébáci jsou již mnoho let součástí a pevnou oporou „demokratické“ státní správy, jen o tom nevíme. Moc mají nikoli pro ten fakt, že byli estébáci, ale proto, že mají vlastnost, která je pro každý režim potřebná. Jsou to „dělníci moci“, na velikém nádraží promazávají výhybky a dotahují šroubky v místech, o kterých přednosta stanice ani neví. Jsou autory a vykonavateli drobné buzerace, manipulací a šikanování. Jsou základními prvky sběru informací, udržují ve společnosti „pořádek“, hlavní předpoklad toho, aby byl režim vohnouty akceptován a politikům se snadno vládlo. Jsou to prostě takové drobné přičinlivé svině.
Pokaždé, když má vohnout nějaký sociální problém, tak skončí u závěru, že tohle za mladých let nebejvalo a že by měl někdo konečně nadělat pořádek. A tohle je k tomu nástroj. Díky estébákům režim ví, že pomáháte své domácí vynášet odpadky nebo že máte občanskou a internetovou identitu rozdílnou. Jednou se tomu říká boj proti terorismu, jednou boj proti temným strukturám a nekalým spolkům, nebo třeba boj s protisocialistickými živly, ale pokaždé jde o to samé: Oni jsou specialisté na každodenní fungování aparátu, eliminaci odchylek a nečekaných nepravidelností, které se vyskytují na úrovni „občanského života“ a každý aparát by bez donašečů byl v řiti. Třeba by se nedozvěděl, že se každou neděli scházíte s přáteli a je vás čím dál tím víc, až je vás celé politické hnutí, které může změnit politickou situaci v zemi. Díky estébákům se zasáhne včas, provedou se potřebná opatření a je zachován pořádek.
Jeden známý „privatizoval“ velký panelák na sídlišti Šumava, vytvořil s dalšími nájemníky bytové družstvo. Po nějaké jej kontaktoval big brotha v osobě jeho dlouholetého známého a požádal jej o kamarádskou výpomoc v podobě občasného sepsání dokumentu o různých excesívních událostech – kdo si žije nad poměry, ke komu často chodí neznámí lidé, kdo… známý se tomu podivil, měl zato, že v roce 1999 jsou podobné praktiky již minulost. Jeho kontaktní osoba však prohlásila – skoro všude někoho máme, podle nás to k tomu tak nějak patří. Ze známého se domovní důvěrník nestal a estébáčka vyhodil, což neznamená, že se této funkce neujal jiný nájemník. Samotnému se mi podařilo několik novodobých estábáků identifikovat a pokusil jsem se je dezintegrovat z prostředí, kam byli nasazeni, třeba už jen proto, že nepodávali adekvátní výkon. Výsledkem vždy bylo, že jsem někde narazil a nemohl v tom pokračovat, takže jsem pochopil další důležitou věc – nejedná se o infiltraci organizací ojedinělými agenty jako v případě Nohavici, ale určitý network, ve kterém se jednotlivé prvky vzájemně podporují. Kromě mé oblíbené tématiky infiltrace „krajně“ pravicových organizací estébáky (slovo „krajně“ je v uvozovkách proto, že narážím na relativismus. V zemi, kde jediná parlamentní pravicová strana má program typický pro středolevici, je v podstatě každá pravice ta krajní) jsou novodobí estébáci nasazeni na školách, ve velkých firmách, jsou vysíláni dovnitř politických stran, občanských sdružení. Chodí služebně na koncerty, a to nejen na koncerty skupiny Impérium, do kina, do divadla, do hospody, na fotbal. Sbírají data o tom, o čem se kde hovoří, přemýšlí a jaké plány vznikají. Těm lidem to mnohdy ani nepřijde nemorální – buď měli v minulosti nějaký průser a systém jim dal šanci se zpravodajskou prací rehabilitovat, ale mnohdy to dělají proto, že věří, že je to tak správně.
Mezi současnými komedianty je jistě také několik desítek spolupracovníků tajné služby a skutečně je úplně jedno, jak se zrovna ta služba jmenuje.
Naše dějiny poznaly mechanismus, jak recyklovat estébáky na slušné lidi a vracet je do slušné společnosti tak, aby je nikdo nemohl kritizovat. Jistý soudruh Tošovský sice byl estébák, ale protože se těší dobrému postavení ve finančním světě, tak je odborník a jeho minulost kolaboranta s komunismem nevadí. JUDr. Oldřich Vaníček, důvěrník StB, krycí jméno Bauer, připravuje nový silniční zákon – jmenoval jej ministr Řebíček, kterému jeho minulost nevadila, protože je přece odborník. Libovolného estébáka lze předělat na slušného člověka tím, že jej prohlásíme za odborníka. Nešlo by to opět vyřešit tím, že pan Nohavica je odborník na zpěv?
Osobně si myslím, že je třeba odpoutat se pohledu na socialismus jako na nějakou stvůru a temnou skrvnu naší minulosti a naopak u příležitosti dnešního výročí vnímat spojitost našich dějin. Není žádné „před převratem“ a „po převratu“, ten převrat je součástí – pravděpodobně zčásti plánovanou – jedněch pečlivě vytvářených dějin. Genetický základ naší země také zůstává stejný a jako v generaci předchozí se i v naší nacházejí drobná štětinatá prasátka s dlouhými rypáky, která svoje svodky už nehážou na třetí správě do schránky, ale odesílají mailem. Zatímco se mění vlády z modrých na oranžové a z oranžových na modrozelenorudé, „státní správa“ zůstává nedotčená se všemi svými mechanismy a podle rámcových podmínkek lehce modifikuje systém špiclování a buzerování.
My prostí občané vnímáme pouze jiné metody a jinak barevnou kamufláž, pod kterou se „praktické vládnutí“ skrývá. Kdyby nyní začaly opět fungovat uliční výbory, asi by se kdekdo zhnusil, ale kdyby začaly fungovat uliční environmentální hlídky, co pak?
Vyserme se na minulost. Přítomnost je mnohem palčivější.
(11x známkováno, průměr: 4,27 z 5)