Za svůj poměrně krátký život jsem se setkal s jedním spolehlivým identifikačním znakem zmrda. Je jím politická korektnost, leckdy pořádně říznutá uplatňováním „netolerantní tolerance“.
Osobně nevím o zmrdovi, jenž by touto poruchou netrpěl, i když těch zmrdů zase až tolik neznám, neboť se jejich společnosti snažím vyhýbat.
Ve svém příspěvku bych rád čtenářům popsal svůj téměř dva roky starý příběh s dvojicí politicky korektních zmrdů, které jediná věta mého článku dohnala k pozoruhodné hysterii.
Dlouhá léta při gymnaziálním i univerzitním studiu píšu do regionálního studentského měsíčníku, o němž se domnívám, že je vcelku kvalitní. Ještě za svého gympláckého působení jsem patřil k zakládající generaci listu a s hrdostí jsem sledoval, kterak se původně čistě studentský list stává uznávanou součástí mediální arény v mém regionu. Poznal jsem v něm spoustu skvělých lidí různých názorů a vzhledem k tomu jsem si myslel, že naše redakce je zcela zmrduvzdorná. Bohužel jsem se mýlil a dnes uznávám, že zmrd se dostane přes každé hradby.
Náš magazín jsme vždy chápali jako volnou tribunu stanovisek a stylů, tudíž rozdílnost pohledů nikdy neškodila vzájemným redakčním vztahům. Maximálně jsme se polemicky vykecali a dostali tak větší chuť na chmelovou limonádu. Nikdy jsem se netajil svou konzervativní patriotickou orientací a to se pochopitelně projevovalo v některých mých článcích se společenskou tématikou. Nikdo s tím neměl problém, mnozí leckdy souhlasili, až jednou…
Když jsem editorce odevzdával recenzi na mou oblíbenou knihu od Pata Buchanana, netušil jsem jaké haló zmrdíci ztropí při první poradě po vydání čísla. V oné recenzi jsem si totiž v jedné větě dovolil upozornit na Buchananovo ( i mé ) stanovisko, že angažovaní homosexuálové nejsou zrovna oporami tradiční západní společnosti.
Následovalo toto – Po příchodu na redakční poradu zmrdi ani nenechali šéfredaktora přivítat kolegy a začali na mě řvát, co jsem to za člověka. Jeden z nich se dostal do řečnické extáze, která vyvrcholila jeho teatrálně zařvaným požadavkem, že trvá na tom, abych se „gayům v příštím čísle okamžitě omluvil“. „Ano, ano…“ podporoval jej exaltovaně druhý zmrd za zběsilého mávání kostnatou pěstičkou. Taktně jsem oba zmrdy upozornil, že po mě v tomto ohledu nemají co žádat, neboť jsem podřízen pouze šéfredaktorovi a editorce příslušné rubriky, což zřejmě přeslechli, poněvadž hulákali dál, předhánějíce se, kdo lépe zformuluje obvinění mé osoby z homofobie.
Po položení mého dotazu, zda ten článek četl pořádně a především celý, mi zmrd odpověděl vskutku zajímavě: „To je jedno…“ a přidal obvinění z šíření nenávisti. Druhý zmrd nehodlal zůstat pozadu, přičemž pištěl cosi o homofobních a xenofobních názorech. Tehdejší šéfredaktor – skvělý kamarád, avšak nadměrný idealista, který věří, že se zmrdy se dá rozumně dohodnout – se pokusil oba zmrdy poněkud uklidnit, což je vybičovalo k ještě většímu rodeu. Liberálně levicoví zmrdi opět prokázali, že přirozená hierarchie jim nic neříká, neboť vykřikovali, i když je jejich vlastní nadřízený vyzval ke klidu.
To už se ovšem do sporu vložila „morální většina“ v redakci. Redaktorky a redaktoři začali na zmrdy tlačit, aby neblokovali poradu a šli se vyřvat jinam, nejlépe do nejbližšího gay baru, kde štamgasti jistě ocení jejich heroické zápolení s homofobií. Poté konečně zavládl klid, narušený pět minut před koncem porady agilním zmrdem, jenž požadoval „celou věc dořešit“ mumlaje přitom něco o mém vyloučení z redakce. Šéfredaktor otráveně pronesl, že nikoho vylučovat nebude a že je pro něj celá věc uzavřená. Zmrd protáhl obličej, načež se šel dodatečně ujistit za svým zmrdím kolegou o správnosti svého postoje.
Normální člověk by se domníval, že „pohádky je konec“ to by ovšem další vlastností zmrdů nesměla být nenávistná zarputilost. Redakce se přesunula do nedalekého podniku na pár piv, což představuje jednu z jejích trvalých tradic a užívala si páteční večer. Zmrdi seděli naproti sobě u malého stolku, kde si neustále cosi šeptali a vysílali ke mně pohledy, které by se daly srovnat s výrazem islamisty hledícího na dánskou karikaturu proroka Mohameda. Krom toho v průběhu večera neustále lezli za šéfredaktorem ( když si mysleli, že je nevidím) a hustili do něj, že „s tím je fakt třeba něco dělat“ a „to si přece nesmí dovolovat“. To činili natolik vytrvale, až je náš mírný šéfredaktor poslal oba do prdele.
V tu chvíli jsem začínal přemýšlet, zda nedám zmrdům pocítit svou fyzickou převahu, nicméně slečna servírka přede mě postavila čerstvě natočené pivo a do dveří vstoupila moje kamarádka. I ona se po pár minutách dověděla o celé „aféře“. Nikoliv ode mě, nebo od kolegů, které už problém vůbec nezajímal, nýbrž od zmrdů. Ti nejspíš považovali za nutné otravovat se souvětím z mé recenze celé osazenstvo baru. Při odchodu se neobtěžovali odpovědět mi na pozdrav a pompézně odkráčeli do noci, nejspíš kázat o nebezpečí homofobie.
A jak to všechno dopadlo ? Žádnou omluvu jsem pochopitelně nenapsal a v redakci se velmi rychle „hladina uklidnila“, i když se zmrdi ještě nějakou dobu snažili „dělat vlny“.
Všechno zlé je navíc k něčemu dobré. Asi dva dny po zmrdím výstupu a la prokurátor Urválek mi volala naše půvabná anketářka, že se klidně podepíše pod každé slovo, které jsem v recenzi na Buchanana napsal a slíbila se za mě nekompromisně postavit, pokud by zmrdi na poradách dále prudili. To potěšilo…
P.S. Název časopisu, stejně jako region jeho působnosti, záměrně neuvádím, aby mě redakce D-FENSovi mylně nepovažovala za zmrda, jemuž jde o skrytou reklamu.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)