Rád spojuji příjemné s užitečným, zvláště dovolenou s prací. Pokud se mi podaří sehnat v nějaké vzdálenější zemi pracovní pobyt alespoň na týden, výdělek mi většinou uhradí cestu.
Náklady na další týden pobytu rád obětuju, obzvláště dostanu-li se tak do relativně exotických zemí. (Tím nemám na mysli Kanáry nebo Seychely, tam se dostane každý, co má trochu peněz a je ochoten je za to vyhodit.) Tyto výlety podnikám nikoli sám, ale s kolegou, ve dvou se přece jenom občas cítím bezpečněji.
Jelikož v Lybii je skoro v každém městě univerzita, nechali jsme se před nedávnem pozvat na pracovní pobyt na Al-Mukhtar Univerzity do města Al-Bayda ve východní části Lybie. Postřehy, které následují, vznikly jako výsledek tří pracovních pobytů v celkové délce asi jednoho měsíce, přitom jsme projeli celkem asi 1 000 km.
Úvod
Lybie leží na severním pobřezí Afriky východně od Egypta. Politický systém by se dal nazvat socialistická diktatura, ale my, kteří máme reálnou zkušenost se životem v takto nazývaném systému, bychom uspořádání v Lybii spíš označili jako diktaturu s prvky státního socializmu.
Lybie je turisticky zcela panenská země, která má ovšem co ukázat. Lybie se rozkládá na obou stranách zálivu Malá a Velká Syrta na severním pobřeží Afriky. Západní část tvoří starověká Tripolis, kteréžto jméno převzalo současné hlavní město Lybie a východní část tvoří starověká Pentapolis, Benghází stojí na místě jednoho z pěti původně starořeckých měst. Památek z tohoto období je tu tím pádem opravdu dost. Pochybuji, že byste někde v Evropě našli kompletní starověké město s vlastním přístavem, olympijským stadionem, pěti amfiteátry, nekropolí, svatyní v jeskyni s pramenem – vše z velké části pořád nezdokumentované. Na své si přijdou ale i křesťané – nedaleko města Derna je jeskyně, kde došel osvícení Sv. Marek. Milovníci novější historie ocení Tobruk a případně Rommelovu jeskyni (kterých je ale trase Benghází – Al Alamein několik, dokonce bych řekl, že nějakou takovou ukazují v každé vesnici).
Libie se dá pomyslně rozdělit na dva světy: pobřeží a a ten zbytek, což je převážně Sahara. Na pobřeží, zvláště pokud je to ve vyšší nadmořské výšce, jako je oblast Pentapolis (kolem 1000 m n.n.m.), je klima i v létě celkem snesitelné, v zimě tu bývá (na to, že je to v Africe) celkem chladno. Oblast Pentapolis na východě je zemědělsky hodně využívaná, něco jako jižní Španělsko, s obdobnou oblastí na západě kolem Tripolis ji spojuje dálnice podél pobřeží.
Na Sahaře je horko, písek a kamení a hlavně ropa.
Silnice a dálnice
Silniční síť je hustá kolem Tripolis a Benghází , kde slouží místnímu provozu mezi zemědelskými usedlostni a pak podle pobřeží. Tripoli a Benghází je spojeno kvalitní dálnicí dlouhou asi 700 km, která vede podél moře. Pár slušných asfaltek vede směrem na jih přímo do Sahary, tyto slouží k zásobování těžebních stanic ropy.
Silnice v Lybii mají většinou velmi dobrý povrch – ve srovnání s jinými obdobně rozvinutými zeměmi. Příčiny jsou dvě: jako producent a zčásti i zpracovatel ropy ma Lybie dostatek surovin pro realizaci vynálezu inženýra Mac Adama. Druhou příčinou je počasí – prší dost málo, teplota pod nulu neklesá, povrch dálnice tím pádem drží pořád. Těžké kamiony jsem tu prakticky neviděl, většinu dopravy obstarávají pickupy nebo osobáky na ně upravené.
Vozový park
V Lybii se dá na silnicích spatřit snad úplně všechno, co kdy lidská civilizace vyrobila jako dopravní prostředek. Ve městech jsou občas vidět úplně nejnovější a nejdražší modely, ale naprostá většina aut na vesnicích jsou vraky, které drží pohromadě silou vůle majitele. Vrakoviště tu zřejmě neznají, protože auta se opravují pořád dokola, až je na nich jako na starých kalhotech víc záplat než původního materiálu. Důležité je, že to jede a má to volant. Světla důležitá nejsou, takže v noci asi třetina aut nesvítí. Ti, co svítí, mají přes světla svařený rošt z roxorů, aby o ně nepřišli při kontaktu s jinými auty, která zrovna nesvítí. Standardní výbavou aut starších deseti let je obdobná ochrana zadních rohů karoserie, pokud majitel aspiruje na funkčnost i zadních světel.
Příslušník střední třídy (vysokoškolák) v této zemi má auta dvě, nové západoevropské na dlouhé cesty a pak japonce na nákupy a cestu k holiči. Veřejná doprava tu neexistuje, protože litr benzínu je za babku (při kurzovém přepočtu asi za pětikorunu) a ojetina se dá koupit taky hodně levně, záleží jen na náročnosti a solventnosti kupce.
Servis
Značkovou opravnu jsem tu neviděl, zato v každé vesnici je dílna, kde vám spraví proraženou pneumatiku a chlápek má navíc autogen, kterým spraví ten zbytek. Opravna se pozná podle barvy, veškerá půda v okolí má barvu vyjetého oleje (nasycením země černým olejem se snižuje prašnost pracovního prostředí).
Dopravní značení
Veškeré nápisy (a bylo jich hodně) jsou psány arabsky. V dopravním značení se piktogramy ani latinka v této zemi nepoužívají. Bylo mi vysvětleno, že vládce země toto považuje za jednu z cest, jak snížit riziko imperialistické agrese (podobně jako u nás před 20 lety naprosto schematické turistické mapy, zákazy fotografování a jiné triky, jak agresora ošálit). Díky tomu jsem se brzy naučil arabské písmo, ač musím přiznat, že ke čtení měly moje schopnosti daleko, spíš k luštění piktogramů. Dělící čára na silnici mimo město je považována za ukazatele optimálni stopy při rychlosti nad 150 km/h.
Dopravní pravidla
Dopravní pravidla tu jistě existují, ale neměl jsem možnost odhalit odlišnosti od zbytku světa, protože se jimi nikdo neřídí. Následující pravidla jsem odvodil z chování mého hostitele při jízdě. „We are a free nation“ bylo jeho oblíbené úsloví na dotaz, jak je to s těmi pravidly.
První pravidlo by se dalo charakterizovat:
– dovoleno je vše
Následující pravidla jsem si intuitivně odvodil při společných cestách Benghází – Al Bayda – Derna – Sahara :
– přednost máš ty, pokud jsi přijel dřív
– nikdy nevíš, co provede ten v tom druhém autě
– strůjcem tvého osudu je Alláh
Tato axiomy rozvedené do každodenní praxe pak implikují následující pravidla:
Pravidlo křižovatky
– přednost má ten, kdo přijel první
V reálu to znamená, že pokud vidím, že se z vedlejší silnice blíží auto, sundám nohu z plynu a začnu troubit tak dlouho, dokud křizovatku neminu.
Jedná-li se o křižovatku řízenou semafory, je zřejmé, že tu křižuje víc aut. Přítomnost semaforu mne tedy informuje , že na téhle křizovatce by bylo dobré zpomalit. Vjíždím tedy na křizovatku a ve všech směrech si kontroluji, zda jsem na ni přijel první:
– pokud ano, přidám a projedu
– pokud ne, zpomalím, nacpu se do první volné škvíry a další rozhodování viz předchozí bod
Jízda vpravo
V Lybii se jezdí vpravo, pokud má pravá strana silnice lepší povrch než ta vlevo. Dálnice v tomto pravidlu výjímku netvoří. Protijedoucí řidiči se ale míjejí převážně vpravo, pokud se stihnou při míjení doprava zařadit. Tohle jsme zažili na dálnici Tripoli – Benghází. Jeden jízdní pruh dálnice byl pokryt vrstvou písku, která znemožňovala rychlou jízdu, pomalou ale nikoliv. Všichni řidiči včetně našeho přejeli bez problémů do protisměru. Provoz byl jako obvykle velmi řídký, přesto ale mám pocit, že všichni ti, kteří jeli z pohledu českého řidiče ve špatném směru, si asi přece jen byli vědomi něčeho nepatřičného, protože na auta jedoucí proti nim dost vydatně blikali. Něco obdobého jsme viděli v Jemenu – jeden pruh dálnice, která byla zaříznuta do svahu kopce, byl pokryt kameny od 10 cm do 1 metru v průměru. Místní nejdřív v kamení vyjezdili poměrně čistou stopu, která ale spíš připomínala sjezdařskou dráhu na slalomovém svahu. Pak kamení zhoustlo, tak se přejelo do protisměru. Povrch dálnice byl kvalitní, akorát nikoho nenapadlo ty kameny odstranit.
Rychlost na silnicích
Omezení maximálni rychlosti zřejmě existuje, jezdí se však tak, jak to auto dovolí. V Lybii se většina silnic sestává z dlouhých přímých a rovných úseků, které se zatáčí pouze v místě křížení s jiným dlouhým přímým a rovným úsekem. Výjimkou je občas silnice lemující pobřeží nebo některé trasy přes vrchy Pentapolis. Vzhledem k mírnému provozu se jezdí 180 – 200 km/h a to výhradně uprostřed na dělící čáře. Překážka bývá vidět na kilometr daleko. Může to být jiné auto šinoucí se padesátkou, stádo koz přecházející přes silnici nebo výše zmíněná křižovatka. V tom případě zpomalíme na 120 km/h a začneme troubit, a to tak dlouho, dokud překážku nemineme. Pak opět zrychlíme na požadovanou cestovní rychlost.
Přibližně po 50 – 100 km jsou silnice přehrazeny policejními posty, které se sestávají z několika přístřešků vytvářejích stín, zpomalovacího prahu a obvykle jednoho policisty s kalašnikovem v odrbaném khaki stejnokroji. Zde je také vhodné zpomalit, houkání se ale zásadně nedoporučuje.
Na Sahaře jsou silnice narýsované podle přímky. Pohled na silnici, která končí na horizontu, se v Evropě moc nevidí. Pokud je povrch pouště kamenitý, bývá povrch silnice čistý, takže těch 180 km/h bylo pravidlem. Pomaleji se ale jezdí mimo silnici – náš řidič to před dno vyschlého jezera po ztvrdlém a rovném bahně mydlil kolem 100 km/h. Zdůvodňoval to tím, že oblak prahu, který se za námi zvedal do výšky několika desítek metrů, se tak nedostane do vzduchového filtru motoru.
Alkohol za volantem
Problém alkoholu za volantem v Lybii neexistuje, protože islám zakazuje požívání alkoholu.
V Lybii se dá koupit nealkoholické pivo, většinou německé, které podle nápisu na plechovce obsahuje 0.4 % alkoholu. Z vlastní zkušenosti potvrzuji, že pořídit si náladu s tímhle nápojem je dosti obtížné. Po příletu na letišti vás důkladně zkontrolují, mám ale pocit, že je zajímá víc alkohol než zbraně. Přitom s tím alkoholem je to trochu složitější. Islám nezakazuje implicitně alkohol, ale požívání látek, které ovlivňují mysl člověka. Tím pádem to je alkohol a drogy. Cigarety, kávu a čaj sem islám neřadí. V Jemenu jsem měl trochu problémy kam zařadit khat (obsahuje látky obdobné amfetaminu), protože ani Arabové v tom nemají úplně jasno. Musím ale říct, že jízda s řidičem, který si dal čerstvou dávku, stojí za to.
Chodci
Silnice je pro auta, chodci na ní nemají co dělat. Přechody pro chodce se neoznačují, pěšky nechodí skoro nikdo. Pokud někdo nemá auto, patří k těm nejchudším z nejchudších. Z tohoto důvodu někdy pokus přejít v centru města čtyřproudou komunikaci připomíná spíš ruskou ruletu.
Cyklisté
Cyklisté v této zemi neexistují. Není to proto, že by na cyklistiku bylo vedro nebo že by vadil prach, když přijde pouštní bouře. Cyklista totiž není sportovec, ale ten, co nemá na auto.
Dopravní nehody
Dopravní nehody policie neřeší, to je problém řidičů, nikoli policie. Řidiči ale bourají minimálně, protože důsledně uplatňují pravidlo předběžné opatrnosti. Ti, co jedou ve vraku, jedou pomalu, protože rychle to nejede. Ti, co jedou rychle, jsou ochotni připustit v chování ostatních řidičů úplně všechno, takže se podle toho chovají. Za tu nedlouhou dobu, co jsem pobyl v této zemi, jsem viděl pouze jednu dopravní nehodu, bohužel zrovna naši.
Přítel domorodec nás přepravoval svým zánovním Citroenem mezi hotelem na pobřeží a prací ve městě. Na ulicích města byl poměrně čilý provoz, byl den trhu. Doprava se výrazně zahustila zvláště na několika křižovatkách v centru, kde byly semafory. Pokud by řidiči světla respektovali, zřejmě by byl průjezd dosti plynulý. Jelikož se ale všichni řídí vlastními pravidly, odvozenými od onoho „We are free nation“, byla křižovatka dost zahuštěná. Průjezd pak spíše připomínal poskakování, kdy cílem byla nejbližší mezera mezi auty směrem na požadovaný směr jízdy. Takto řešili tuto křižovatku úplně všichni. V jednom okamžiku zrovna uprostřed, kdy jsme poskočili do další mezery před nosem našeho auta, se ale ozvala strašná rána a bouchly dva boční airbagy na levé straně . Odpálil je náraz vozidla, jehož řidič si vyhlédl stejnou škvíru. My ale byli rychlejší, takže nám to napral boku.
Přítel domorodec prohlásil „To je vul“ (vystudoval Karlovu univerzitu v Čechách) , načež se pokusil odjet, což nešlo, byla přeražená levá přední poloosa. Tak jsme všichni vylezli, my i parta Sudánců z druhého auta. Nikdo nikomu nenadával. Ani nikdo nikomu nedával vinu, natož číslo pojistky. Škoda se zjišťovala ve smyslu JEDE TO x NEJEDE TO. Policie se nevolala. Přítel akorát vytáhl mobil a zavolal pár kamarádům ze stejného kmene, protože nám to nejelo. Jeden přivezl nové auto a druhý se postaral o Citroena. Tím pojistná událost skončila. V této zemi je dobré postavení ve svém kmeni důležitější než každoroční platby pojišťovně.
Dopravní buzerace
Dopravní buzerace zde neexistuje, protože policie se o automobilisty nestará. Viděl jsem asi pětiletého kluka, který jel někam s traktorem. Všiml jsem si ho jen proto, že jsem si chvíli myslel, že traktor jede sám nebo má dálkové ovládání. Řidič při své výšce v tomto věku nebyl skoro za volantem vidět. Jediný okamžik, kdy policie nějak zasahuje do dopravy, je chvíle, kdy musíte zpomalit na policejním postu a policajt vás znuděně odmávně, ať jedete dál.
Závěr
Lybie je ráj na zemi pro ty, kteří dopravní pravidla považují za pouhá doporučení a radši se řídí „zdravým rozumem“. Tento pocit je posílen faktem, že jsem tu po několika týdnech na silnicích neviděl ani JEDNOHO cyklistu (i když věřím, že pokud by tu nějaký byl, určitě by jel po chodníku).
„We are a free nation.“
(12x známkováno, průměr: 1,33 z 5)