Jak se jezdí na Ukrajině

Už dlouho se na D-FENS neobjevil článek o cestování, tak jsem se konečně dokopal k tomu, abych se s vámi podělil o tom, jak se jezdí po Ukrajině.

Asi před pěti lety jsem byl nucen z obchodních důvodů ze dne na den odjet do Kyjeva. Protože rád jezdím a ještě jsem tam nebyl a taky proto, že náš zákazník, náš pán, skočil jsem do auta a vyrazil. Byl jsem celkově dost překvapen stavem země, o které má většina tuzemců mlhavé a často nevalné mínění, a od té doby jsem tam byl už mnohokrát a najel po ní asi 30000 km. Nemusel bych, ale je to tak lepší pro můj byznys a rád se tam projedu.

Cesta je dlouhá 1200 km, jezdím přes Ostravu, Krakow a Lvov. Polská dálnice je super, povrch ok, šířka často tři pruhy, vše přehledně značené, uzavírek nemnoho, limit je 140 km/h a vím z tamějších fízlích zdrojů, že mají plošnou toleranci všude +10. Takže tempomat zůstává na 150 a Drang nach Osten. Za Katowicemi a před Krakowem je mýto, vždy po 10 zlotých. Zbytek dálnice je zatím bezplatný, ale místo pro budoucí mýtnice je nachystané. Od Tarnowa dále k Ukrajině nejsou zatím benzínky, takže 170 km není kde doplnit zásoby. To je důležité vědět, zvlášť pokud vám auto žere 13 na sto jako mě. Po 580 km a zhruba 5 hodinách od výjezdu z domu jsem na hranicích.

Do loňského léta byl pro držitele eurosojuzpasu vjezd přes přechod Krakovec do Ukrajiny rychlý, dvojí kontrola trvala max. okolo 40 minut. Pak Poláci změnili bůhvíproč systém vjezdu na hranice a čeká se pěkně pohromadě v jedné dlouhé a jedné kratší frontě. Tu dlouhou pouští semafor daleko častěji než tu krátkou, ale proč je tam i ta krátká, ale časově delší, jsem nepochopil a nikdo z čekajících to nevěděl (nebo nechtěl říct) taky. Po vjezdu na polskou část hranice musíte vylézt z auta, otevřít kufr a někdy i motor a odevzdat pasy a techničák. Po zhruba 5 minutách je Polák vrátí a můžete pokračovat k ukrajinské kontrole. Ta začíná samopalníkem, který napíše na lísteček SPZ a počet lidí v autě. Přejedete retardéry a stoupnete si do krátké fronty před ukrajinskými budkami. Občas se vám celník podívá do auta, jak kdy, často vůbec, jindy třeba několikrát, takže celá posádka vystoupí a jde k budce na pasovou kontrolu. To trvá cca 5 min. Pak se z okýnka vysune ruka z pasy, techničákem a orazítkovaným lístečkem od samopalníka. Šofér jde ještě vedle na celní kontrolu. Proces s rukou se opakuje, pokud se mezitím před vámi posunou auta, je záhodno se posunout taky – to platí pro jakoukoli část průjezdu hranic. Jakmile máte na lístečku obě razítka, tak bez ohledu na to, jestli vám někdo kontroloval auto, máte vše vyřízeno. Pokud ve výjezdu nezavazí jiné auto skočte do svého a rychle pryč, než si někdo něco rozmyslí, např. předjet a zavazet nebo znova (poprvé, ale i počtvrté) kontrolovat auto. Přijedete k výjezdu – samopalník a retardér, odevzdáte lísteček (musí sedět SPZ a počet lidí v autě) a jste v Ukrajině. Pokud ztratíte lísteček, jste asi ztracení, mě se to ještě naštěstí nestalo. Celkově je systém na hranicích Ukrajina/Polsko nebo Ukrajina/Maďarsko úplně jiný a hlavně mnohem pomalejší, než třeba Maďarsko/Srbsko, také vnější Schengenská. Je to pravděpodobně pozůstatek po Sovětech, protože stejně to funguje i na přechodech Ukrajina/Rusko a Rusko/Lotyšsko.

Po vjezdu do Ukrajiny překvapí množství benzinek, ty větší jsou vybaveny vším, jak jsme zvyklí u nás, často mají čistější zázemí a větší nabídku jídel. V EU tankuju do všech svých přepravníků vysooktanový benzin kvůli absenci lihu, v UA jsou všechny benziny bez lihu, takže stačí 95 s aditivem. Cena za litr momentálně okolo 30 hřiven, což je 27 korun. WOG, Shell nebo OKKO jsou dobrá volba, nejlepší je údajně Socar, jsou to Ázerbajdžánci, paliva mají od 31 do 36 hřiven za litr a kromě Ukrajiny jsem je viděl ve Švýcarsku, takže ta kvalita asi nebude jen údajná.

Krajina vás také zaujme, je totiž „obdělávána“ dobytkem, takže velké plochy se zdají být ladem, ale nejsou, hospodaří na nich všudypřítomné krávy. Tu čučí přes svodidla kraví hlava, tu zas ocas, tam leží tele v přikopu, býk u stromu, atd. Zvířata jsou všude, ale evidentně to nečiní nikomu problém, neviděl jsem jedinou kolizní situaci kvůli dobytku. Volání na zelenou vlnu, že někde pobíhá zvíře v blízkosti dálnice, by tady zabralo non-stop vysílání. Velké plochy pastvin a polí střídají velké plochy lesů, vše je tady celkově rozlehlejší, dále od sebe a volnější. Řeka má místo k rozlití, nikdo ji nesvazuje do koryta a tak ona na oplátku taky nikomu neškodí, když je vody více. I vesnice jsou dále od cesty, takže 60 přes ně opravdu nikdo nejede. Často se prodávají u cesty místní sezonní produkty. Mezi Krakovcem a Lvovem houby, dále po cestě zelenina a lesní plody, speciálně u Korostyšivu přímo na dálnici vše, co les dá. Je tam zrovna i hezky vidět, jak funguje úrovňová dálniční křižovatka. Počkáte, až nic z protějška nejede a pak odbočíte přes oba protější pruhy do zálivu, ze kterého ze zprava připojíte do příslušného směru. Na venkově levné a celkem dobré řešení, v blízkosti měst se stoupajícím provozem je to kolikrát o hubu, rozhodně se vyplatí zpomalit a dávat bacha. Přes dálnici vedou i přechody pro chodce. Někde mají křižovatky mimoúrovňové a tady s cíli, které zaujmou horňáky i dolňáky.

Tím se dostáváme k provozu. Celkově mě připomíná devadesátky u nás. Limity jsou jen doporučující (60/90/130), kde se vejde víc aut na šířku silnice, tak se předjíždí, kdo může uhne, základní pravidlo je nezavazet a nevysírat. Nikdy nevíte, kdo sedí v druhém autě a nabyl jsem dojmu, že hodně lidí – a to nejen v autě – je ochotno a taky schopno svůj problém řešit na místě a bez pomoci státního aparátu. To nezavazení je důležité – země je obrovská a ten, který vás zrovna předjíždí může mít před sebou ještě hódně stovek kilometrů do cíle. Nebo spěchá. A hlavně co je komu po tom. Předjíždí se kde to jde, čára není zeď. Krajnice slouží k uhýbání, střed k předjíždění. Blinkry se používají hojně a tak je většina manévrů ostatních dobře předvídatelná. I ve městech jsou k sobě šoféři celkem ohleduplní, když dáte najevo svůj úmysl, tak vám ve valné většině vyhoví, za každou laskavost se očekává poděkování mávnutím ruky nebo bliknutí čtyřlístkem.

Fízli jsou téměř vždy vidět, takže je čas zpomalit. Když je značka ДАІ 1000 m, tam jsou vždycky a rychlost je postupně snížená na 50. Kdo jede 50 a není v kamionu, jede dál. Pokud jedou v autě, mají zapnutý maják a jedou schválně pomaleji, aby bylo možno je předjet plus mínus v limitu. Pak se samozřejmě všichni vrací na svou původní rychlost. Pokud stojí u cesty, tak vás probliknou protijedoucí. Ke cti ukrajinské policie (jestli něco takového lze použít v souvislosti s policajty) slouží, že nazabukaří a stojí viditelně třeba uprostřed vesnice, u přechodu, u křižovatky apod., kde zpomalení dává i smysl. Pokud už vás zastaví, je to vždy za poplatek, jedno, co jste udělali nebo ne. Jste-li nachystaní na tuto možnost, vaše plus. Je to obvykle rychlé a levné. Jakákoli diskuze celou záležitost prodlouží a prodraží. Zkrátka oni nikdy a nikde nepříjdou zkrátka. Malá vsuvka: ДАІ je zkratka pro státní autoinspekci, neboli dopraváky. Výslovnost DAJ trefně popisuje stav věci a taky se na Ukrajině zvou džedaj. Nehod jsem několik viděl, ale nikdy nic mega. To jen v televizi, ale tam se samozřejmě koncentruje dění z celé víc než 40 milionové země. Jinak se mě po Ukrajině jezdí dobře, řidiči tam obecně nejsou tupí dodržovači předpisů, ale požívají hlavu a jsou celkem tvořiví při řešení různých situací, které přináší provoz. Kvalita sítě – vedlejší silnice nejsou silnice, spíš cesty a k jakémukoliv delšímu překonávání vzdáleností jsou absolutně nevhodné. Hlavnější tahy jsou udržované v rámci možností, někdy je těch možností méně a tomu odpovídá povrch. Ten úplně hlavní tah M-06 je většinou v cajku. Koncem zimy a těsně po ní bacha – frézujou se výtluky a to dost často není předem ohlášeno, takže hlavně po tmě extraopatrně! Kdyby nastal problém, opravny náprav a pneuservisy jsou všude. Když sněží, tak to dříve či později někdo uklidí, sněhu se místní jezdci nebojí. Dalším specifikem jsou pěší – i ti se snaží nezavazet a kromě Lvova nepočítají s tím, že auto u přechodu zastaví. Cyklisti – buď se dopravují odněkud někam a takové můžete potkat i v protisměru na dálnici v odstavném pruhu (i traktory, koně, pěší a občas auta, ale vždy je to ve vesnici nebo u ní) nebo jsou to barevně odění jedinci, které vídáme i u nás, rozdíl však je, že jsou evidentně dobře trénovaní a tu parádu na sobě nemají pro pobavení okolí a i ti nezavazí.

Jinak na cestách i necestách můžete potkat výrobky ze všech možných koutů světa. Low cost základ tvoří pozůstatky po Sojuzu. Žigulíky, moskviče, záporožce, novější výrobky z Togliatti, to vše v různém stupni rozkladu, často i tuningu, ne zřídka v krásném původním stavu. Spousta aut má zvednutý zadek, aby se daly mega naložit. Jednou jsem viděl žigula, kde kromě řidiče veškerý prostor vyplňovaly litinové radiátory. Dále buchanky a různé typy náklaďáků, hodně z nich jezdí na plyn. Volhy, hlavně novější, doprasené rádoby modernizací. Střední proud tvoří japonci, korejci a koncernová auta, sedany jednoznačně vedou. Novější auta jsou často Kie nebo číňani u nás neznámých značek. Samostatná kapitola jsou Mercedesy – géčko je v Kyjevě asi něco jako u nás čochtávka, Lexusy a Land Cruisery většinou s nápisem V8. Tolik géček a lanďáků není ani v Moskvě. Kdo chce být v průměru má Accorda nebo Camry, popř. Avalon. Jezdí tam taky dost novějších amerik. V létě lze spatřit i Carevnu a to je samozřejmě radost pohledět. Z náklaďáků zmíním Kamazy, Gazy, Uazy a jiné -azy, i Avie je ke spatření. Nejrozšířenější tahač je Renault Magnum. Návěsy často disponují reklamou českých dopravců, zkrátka po importu od nás nikdo neměnil plachtu. Autobusy jsou staré sovětské, novější sovětské a německé a nejnovější indické. Spousta tzv. maršrutek – soukromých linek – drži pohromadě silou vůle majitele a řidiče v jedné osobě. Podobně jsou na tom i trolejbusy a tramvaje – oboje české výroby a potěšily by návštěvníky technických muzejí. Musí se však nechat, že je na všem vidět snaha o údržbu a taky o čistotu – to platí všeobecně, nejen u vehiklů.

Pokud dostanete po cestě hlad a párky v rohlíku začínají místo radostného očekávání vyvolávat hrůzu, je načase navštívit restauraci. Na výběr je od kamioňáckých špeluněk až po opravdu pěkně zařízené motoresty, kde výborně vaří, což si taky nechají přiměřeně zaplatit. Velice častá je kombinace motorest+motel, kde za zhruba 700 nabízejí dvoulůžkové pokoje s vlastní koupelnou a nikde se mě nestalo, že by nebylo čisto. Co se týká ukrajinské kuchyně, boršč je klasika, dále jsou na výběr pelmeně (něco jako ravioli) popř. varenyky (větší pelmeně) s bohatou nabídkou náplní – houby, maso, sýr, zelí, brambory nebo na sladko s ovocem. Masem, velmi často telecím, se absolutně nešetří, obvyklá je úprava na roštu (šašlyk nebo vyrizka – to je zkrátka kus opečeného masa), velmi často je maso, zelenina, brambory a houby společně se smetanou zapékáno v litinových pánvích a takto servírováno doprostřed stolu. Pokud nejíte kopr, tak se moc nenajíte, je skoro ve všem. Z brambor se také dělají zrazy – něco jako bramboráky, jen jemnější a plněné vším, co člověka napadne a deruny, což jsou bramboráky. Klasický oběd stojí od zhruba 80 korun do 200, záleží na lokalitě a množství a druhu masa. Personál je většinou ochotný a očekává 10% dýško. V hodně podnicích je viditelná ochranka, která má asi v prvé řadě pacifikovat přepité jedince, ale spíš je většinou na zametání sněhu a do počtu. Pivo, víno a lihoviny jsou v nabídce všude, cena piva a vína (obojí většinou velmi dobré) je na úrovni ČR, místní panáky znatelně levnější, dobrá vodka klidně za 25 hřiven za půl deci.

Z Ukrajiny si většinou odvážím sezonní zeleninu a ovoce (nic z toho není dovozové, vše mají svoje, kromě pomerančů apod.), houby (lze používat i místo žárovek), slunečnicový olej, víno, pivo, čokoládu a cukrovinky (nevím, jak moc byl Porošenko dobrý prezident, ale sladkosti umí), kopr a občas těžší žaludek, přece jen doma tolik mastnoty nejím. Celní předpisy nedovolujou dovážet zvenku do EU maso a sýry, takže klobása a korbáčky jedou v převlečení za něco jiného. Limit 2 litry vína a 5 litrů piva na osobu je v mém případě nesplnitelný, hlavně to víno překročím i několikanásobně, nicméně celníky naštěstí zajímají jen cigarety a vodka. Takže cigarety nevozím vůbec (limit je 40 ks na osobu, cena je okolo 20 korun za např. Camelky) a vodku jen v malém balení jako dárek alkoholikům z příbuzenstva. Díky cigaretám a vodce jsou hranice plné drobných převažečů a čekací doba na výjezd je klidně 8 hodin (prý i víc, ale to jsem naštěstí nezažil) – tím se dostávám k závěru, ten výjezd je prostě otrava a nezbývá, než to přetrpět. Marně vyhlížím pracovníky neziskovek, kteří by mě z té fronty vytáhli, zabalili do alobalu a přenesli do té vysněné EU. Bohužel směr putování a špatná barva pleti mě odsuzuje k čekání. Když už se pak dostanu přes hranice, tak si říkám, že příště poletím letadlem, ale tím autem je to zkrátka zábavnější a hlavně čas otupí vzpomínky, takže za pár měsíců jedu zase.

Jazyky: rusky nebo ukrajinsky všude, uspějete i s češtinou / slovenštinou, na západě hodně umějí polsky, mladši jedinci vládnou angličtinou. Pokud neumíte azbuku, tak v hodně hospodách mají jídelák i anglicky, ve Lvově i polsky.

Ukrajina je velice zajímavá a veliká země a – aspoň podle mě – stojí za návštěvu. Je tam krásně vidět, jak lidi fungujou v podstatě v anarchii – stát je velmi slabý a evidentně nemá sílu na to, strkat lidem nos do životů. Platí tam, že svoboda jde ruku v ruce se zodpovědností, lidi jsou naučení se postarat sami, bez různých státem živených neproduktivních zbytečňáků.

A ještě jedna věc – země je de facto ve válečném stavu, sem tam je vidět přesun vojenské techniky a vojaků samotných, přesto je tam bezpečno.

A úplně na závěr: jedno anglické přísloví praví, že v momentě, kdy se vám začne v baru líbit nadpoloviční část přítomných dam, je pravý čas k odchodu. V Ukrajině byste se museli podle tohoto přísloví otočit už při příchodu. Opravdu tam mají pěkný baby a ty to umějí náležitě prodat.

Jestli tímto textem někoho ispiruju k výletu, tak přeju šťastnou cestu!

19.08.2019 Dýňomir Tykvič

Související články: