Pro některé z nás asi bude překvapením, že to, co se objevuje v novinách jako zpravodajství, není tak úplně zpravodajství, ale public relations. V tomto článku se podíváme, jak se tvoří P.R. obecních policií, tedy jak jsou formovány její vztahy s veřejností.
Jistě znáte články tohoto typu:
– strážníci chytili nějaké roztomilé malé zvířátko a odnesli ho do útulku nebo „na injekci“
– strážníci nás chrání před nějakým nepřítelem, například opilci a bezdomovci
– strážníci našli ztracené dítě (nebo nějakou věc), vrátili to rodiči nebo majiteli a ten měl obrovskou radost
– strážníci objevili něco, co bylo ohromně nebezpečné a zajistili to.
To je sice zajímavé čtení, ale podle mně zbytečné. Není důvod psát o tom, že někdo dělá za naše peníze svoji práci. Zato určitě neznáte články typu
– 90% přestupků zjištěných strážníky jsou bagatelní delikty v oblasti dopravy, jako malá překročení rychlosti a parkování
– v některých obcích vůbec strážníci nevykonávají pořádkovou činnost a měří pouze rychlost, tím si vydělávají na své výplaty a když měřit nemohou, „policie“ skončí
– strážníci stojí obce obrovské peníze, které pak chybí jinde
– strážníci fungují spíše jako poskokové lokálních politiků než aby se starali o bezpečnost občanů
No a to má svůj důvod.
Lokální představitelé velmi dobře pochopili, že mít městapo pro ně představuje výhodu. Jednak mohou pomocí lépe ovládat své občany, ale především mohou utrácet peníze za vybavení a další prostředky, a na utrácení peněz, resp. provizí z nich celý ten systém stojí. U jednodušších občanů, kteří habaďůru ještě neprokoukli, navíc může sekundárně vznikat dojem, že se tahle banda ozbrojených šimpanzů skutečně bude starat o jeho bezpečnost, což by mohlo přinášet dodatečné politické body. No a nakonec, hodně představitelů městské správy trpí napoleonským komplexem a možnost vlastnit soukromou armádu v uniformách a se zbraněmi jim prostě dělá dobře.
Problém je existenci takových subjektů dlouhodobě obhájit. V podstatě by se dalo říci, že MP mají rádi pouze lidé, kteří s ní neměli nikdy nic do činění. Z pohledu i průměrně vnímavého občana například takových Českých Budějovic nelze nevidět, že MP pouze zevluje, projíždí se auty, nasazuje botičky a koná pěší hlídky v místech, kde se dá příjemně procházet. Lidem s nimi už velmi často dochází trpělivost, organizují petice, stěžují si na ně, dokonce oznamují trestnou činnost samotných strážníků státní policii, a v menších obcích dokonce dochází k rušení obecních policií (Nová Paka, Proseč) nebo jejich nahrazování soukromými agenturami. Stranou ponechávám lidský odpad, který u MP obvykle pracuje a jeho neomalenost, aroganci a právní bezvědomí, což je dodatečným zdrojem kontroverze. Před nějakou dobu anticipovali dokonce i jinak neteční politici ČSSD nespokojenost občanů s obecními policiemi a odmítli souhlasit s dalším navyšováním jejich pravomocí. Proto se představitelé měst snaží budovat pozitivní mediální obraz těchto zbytečných a drahých (ne)bezpečnostních sborů a vštěpovat veřejnosti myšlenku, že bez městských policií by to nešlo, protože konají mnoho záslužné práce.
V novinách si můžete nechat vytisknout texty, jaké potřebujete. Vede k tomu několik cest, neoficiálních i oficiálních. Babodnes například před časem nabízela obcím jakési „publicistické balíčky„, které si místní správa zakoupila a pak se v novinách objevily zprávy o tom, jak obce vzkvétají a městapa chrání naši bezpečnost. Kromě této velmi explicitní oficiální cesty existuje i ta méně explicitní a méně oficiální, kdy si magistráty najímají P.R. agentury (v Českých Budějovicích to byla jeden čas agenura Komunik, která pracovala také pro knížete Pavla a jeho firmy) nebo mají vlastní P.R. specialisty a ti vkládají do žurnalistických hlav příslušné náměty. Žurnalistům to nevadí, naopak, jsou to individua liná a jejich nadřízení po nich požadují daleko více výstupů, než by byli schopni napsat během pracovní doby. Dochází k určitému průniku zájmů. V tomto bodě musím přiznat, že oplodňování žurnalistů patří i k mým oblíbeným činnostem. Čtenáři D-F by se patrně divili, kdo všechno se podepsal pod moje články, ale to jen tak na okraj, abyste věděli, že to jde a že to dělá kdekdo. Novináře si lze také koupit nebo různě podmanit.
Jak poznáte P.R. článek?
1. Během čtení si položíte otázku „proč o tom vůbec píšou?“. To se týká zejména článků typu „příhody ze sběrného dvora“ nebo „jak jsme opravili chodník“.
2. Článek obsahuje něco mezi 50-70% pravdivých a snadno ověřitelných skutečností, i když třeba ne zcela souvisejí s dějem.
3. V článku chybí většinou různé důležité okolnosti, které znemožňují přezkoumání jeho skutečného průběhu. Současně byste tam takové okolnosti intuitivně očekávali. Například v článku o tom, že městapo zachránilo ze stromu uvízlou kočičku byste očkávali, že tam bude vyjádření jejiho majitele, ale ono tam není, protože třeba vůbec neexistuje kočička ani strom.
Nyní jako příklad probereme nedávno odkazovanou kauzu s vrtulníčkem, který spadl do vody. Hlavní roli v něm hraje Městapo Ústí nad Labem, ano, to samé, které si najímalo dětské informátory. Jednalo se tehdy o naprosto skandální kauzu, která samozřejmě prošla bez povšimutí. Tentokrát se ovšem v článku Muži spadl při natáčení letoun do jezera. Z vody stroj lovili strážníci žurnalisty Aleše Horáčka nebudou dít žádné takové hrůzy, protože role městské policie bude pouze a jen pozitivní.
Pan Horáček má klasickou P.R. nádeničinu už zmáknutou, prostě láduje do kotle a nekecá, zatímco se Titanik silových složek sune dopředu. Strážníci mu už chytali prase, lišku i sovu, chytili nebezpečného pachatele neznásilnění, který měl oranžové montérky, které nosí odjkaživa ta nejdrsnější sorta vagabundů. Politicky korektně nám podal další policejní honění, které odnesl někdo úplně cizí životem, aniž by se zamyslel, zda něco takového je skutečně přijatelným výsledkem policejní práce. Ocenil náročnou a namáhavou práci policistů, kteří rozmluvili sebevraždu hluchému a vůbec již pohled na titulky jeho mnoha článků naznačuje, že jej policie vydatně oplodňuje a vede mu péro, pardon, pero. Jenže tentokrát se mu to nějak nepovedlo, protože majitel vrtulníku, který „strážníci“ vylovili, uvedl na stránkách hrosikuze.cz článek páně Horáčka na pravou míru.
V podstatě se dozvídáme, že
– ano, je pravda, že vrtulníček spadl do vody, ale není pravda, že by lovili strážníci. Lovil jej pilota kamarád, který je potapěčem a kterého si on sám přivolal.
– ano, je pravda, že majitel stroje přivolal strážníky, asistovali však pouze u vstupu na pozemek takříkajíc z důvodu právní jistoty.
– k tomu ještě pan Horáček doplnil foto, které zachycuje dva potápěče, zatímco na místě byl pouze jeden (ten pilotův kamarád). Asi se bude jednat o fotky z výcviku ústeckého městapa.
– stroj sice spadl do vody, ale nenacházel se v hloubce 10m, ale 5m, a po vylovení nebyl funkční, ale poškozený a neletuschopný
Novinářská práce pana Horáčka připomíná zprávy z Rádia Jerevan. Ano, v Sovětském Svazu roste pšenice jako telegrafní sloupy. Ne, není tak vysoká. Ne, není tak tlustá. Ano, je tak daleko od sebe.
Když si to přečtete detailně, v článku skutečně nikde nestojí, že potápěč byl od městské policie, ačkoli většina čtenářů si tento dojem odnese (včetně mně). Ono se prostě lepší vyjímá sdělení, že strážníci pomáhali vylovit bezpilotní letoun, než sdělení, že zevlující strážníci přihlíželi tomu, jak někdo jiný tahá z vody malý vrtulníček.
Docela by mně v těchto souvislostech zajímalo, jak to ve skutečnosti probíhala tato obecně policejní akce.
(Zatím nikdo nehlasoval)