Panem Katodou a nepřímo i zhrzenými fandy systému IZIP jsem byl vyzván, abych, napsal něco na téma bilance Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Pokusím se do toho nezatahovat politiku v míře větší, než nutné (i když to půjde těžko), abych náhodou neurazil zdejší pravicový fanklub, jelikož emoce racionální diskusi nesvědčí. Nuže, poslouchejte.
Nejdříve pár obecných dat. VZP je naší největší zdravotní pojišťovnou. Je to veřejnoprávní organizace se značným stupněm autonomie na moci výkonné. Proteče jí 110 miliard korun ročně, obhospodařuje asi 65-70% pojištěnců, tedy něco kolem 6 800 000 lidí. Každým rokem se od VZP odhlásí asi 5% pojištěnců k jiným pojišťovnám. VZP má trvalý ekonomický deficit ve výši cca 2 miliardy ročně, jehož růst poslední dobou akceleruje, takže příští rok by při současných trendech mohl skončit deficitem 5 miliard korun. Pojišťovnu vedl od roku 1992 do roku 1999 ing. Jiří Němec, kterého tam dosadila tehdejší Klausova garnitura, v roce 1999 nebyla již dále jeho působnost únosná, tak se vyměnili protagonisté, takže od té doby je tam paní ing Jiřina Musílková, což je rovněž člověk dosazený ODS na základě oposmluvních vztahů s tehdy vládnoucí ČSSD. V souvislosti s mocí ve VZP se však mluví i o jiných šedých eminencích. Jednou takovou šedou eminencí je například předseda správní rady pojišťovny JUDr. Jiří Schwarz, někteří zlí jazykové tvrdí, že on je skutečným pánem nad financemi a že Musílková je v podstatě jenom taková nastrčená figurka, která si bez požehnání pana Schwarze ani nevytře konečník. Je zajímavé, jak prý pan Schwarz v souvislosti se současnou situací ve VZP najednou zmizel na „dovolenou“ a potuluje se po ostrovech v oblasti Karibiku nebo Indického oceánu, které jsou charakteristické tím, že nemají s Českou republikou smlouvu o „repatriaci“. Obecně řečeno, VZP je dosti neprůhledná organizace zaručující slušnou míru anonymity tamních úředníků, se slušnými pravomocemi nad slušnými toky peněz a zajišťující jim faktickou skoro neodvolatelnost, přičemž faktická odpovědnost je téměř nulová. Kdykoli například NKÚ provede kontrolu a něco zjistí, úředníci ve VZP to popřou a tím je konec veškerých náprav. To je dobrým podhoubím pro machinace a korupci. Obtížná odvolatelnost managementu VZP se projevila i v současném sporu Ratha s Musílkovou.
Co způsobuje každoroční deficit pojišťovny? Příčiny se dají rozdělit do dvou základních skupin. První skupinou je skupina objektivních příčin, které jsou vedením VZP málo ovlivnitelné až neovlivnitelné. Mezi příčinami objektivními je hlavní příčinou nevhodná struktura kmene pojištěnců. Při vzniku zdravotních pojišťoven totiž vznikla celá řada pojišťoven zaměstnaneckých, která „slízla smetanu“ v podobě klientů, kteří téměř všichni byli v produktivním věku a vydělávali, zatímco na VZP zůstaly děti ale zejména důchodci a nezaměstnaní, jejichž morbidita je jak známo podstatně vyšší a příspěvek státu nižší. VZP tedy musí vydávat na zdravotní péči více prostředků na pojištěnce, než jiné pojišťovny a navíc na pojištěnce v průměru dostává méně peněz, než zaměstnanecké pojišťovny provozující cream skimming. Tato disproporce byla částečně odstraněna tím, že dochází k přerozdělování prostředků na zdravotní pojištění mezi jednotlivé pojišťovny tak, aby se množství financí na pojištěnce vyrovnalo, ale toto přerozdělování není 100%. Další objektivní příčina leží v minulosti a tou je fakt, že VZP přebírala závazky od zkrachovalých a vytunelovaných zdravotních pojišťoven, jakou byla například pojišťovna Hornická (203) nebo nechvalně známá REZAPO (214). Nevím, zda veškeré závazky těchto pojišťoven byly státem VZP refundovány, ale VZP s tím v minulosti měla rozhodně nemalé náklady. Tak to by bylo asi tak všechno, co pojišťovnu handicapuje.
Další příčiny jsou příčiny subjektivní, to jest příčiny způsobené špatnými strategickými rozhodnutími uvnitř pojišťovny. Darmo mluvit o mnohamilionových projektech typu IZIP, mořský koník, miliardových investičních výdajích do paláců obložených mramorem. Výdaje pojišťovny na provoz jsou omezeny zákonem, a nepředstavují hlavní příčiny ekonomické nestability. Představují však vzorec chování, podle kterého se řídí hospodaření i v oblasti hrazení zdravotní péče. Hlavní příčinou špatného hospodaření je jejich smluvní strategie. Smluvní strategie pojišťovny se zdravotnickými zařízeními je totiž taková, že pojišťovna zvláště v minulosti stimulovala zdravotnická zařízení – zvláště velké nemocnice – k tomu, aby extenzivně navyšovaly množství provedených výkonů. Množství provedených výkonů také znamená větší množství spotřebovaného materiálu, což vedlo k nárůstu výdajů za léky a materiál ročně o 10-14%. Výnosy VZP přitom ročně vzrůstají asi o 7%. VZP má jeden z nejvyšších podílů nákladů na léky a materiál vůbec (což je dáno i objektivně tím, že VZP má nejvyšší počet „nejdražších“ pojištěnců ale i smluvní politikou, kterou si pojišťovna nemůže dovolit). Asi poslední 2-3 roky se to VZP začalo vymykat z rukou a tak zvolila další strategii – totiž pevné zastropování plateb jednotlivým zdravotnickým zařízením. Toto zastropování bylo ve výši 103-105% prostředků z roku předchozího za 99-100% vykázaných výkonů. Platby jsou toho času realizovány paušálně. Zastropování se však netýkalo všech, což bylo dáno především slabostí centrálního managementu VZP a řekněme velmi „liberálním“ přístupem managementů lokálních poboček. VZP dosti extenzivně uzavírala smlouvy na nové kapacity – namátkou jsou to nejrůznější CT, dialýzy a jiné lukrativnější odvětví medicíny s extrémně vysokou nákladovostí – a to především se soukromými zařízeními jejichž příjmy tak rapidně vzrostly – většinou to šlo po linii majitel –> místní satrapa -> známý v pojišťovně. Totálním excesem byl například nárůst příjmů v nemocnici Šumperk, která zaznamenala meziroční nárůst příjmů od VZP o více než 45% (!!), o čemž si například nemocnice fakultní mohou nechat jenom zdát, protože těm případné pacienty navíc nikdo nezaplatí. Není jiného vysvětlení, než že se na nerovných smluvních podmínkách podepisuje korupce, jelikož ředitel fakultní nemocnice nemá žádnou motivaci uplatit ředitele místní pobočky VZP, zatímco majitel soukromého zařízení takovou motivaci má. Brzy asi přijde doba, kdy veškeré lukrativní a vysoce specializované výkony se budou dělat právě v provinčních okresních nemocnicích (například nekomplikované implantace kardiostimulátorů, dialýza apod.) – ovšem jenom ty, ze kterých něco kouká. Když půjde o průserový „koks“ (například rozsáhlá onkologická onemocnění, zánětlivé komplikace, lidi polymorbidní), kde je možno počítat s vysokými náklady a existuje vyoká míra zdravotnického a tím i ekonomického rizika, pošle se takový pacient do nemocnice fakultní – tento princip vyzobávání třešniček na dortu je známý a praktikovaný již dlouhá léta – s rádobyprivatizací menších nemocnic však eskaluje do neuvěřitelných rozměrů. Dokladem tohoto tvrzení mohou být opět některá čísla. Poté, co se v Plzeňském a Karlovarském kraji převedly špitály na obchodní společnosti, zvětšila se klientela v některých diagnostických skupinách ve FN Plzeň až o 40%!! Obdobná situace je i v jiných krajích. Lékaři FN tak doplácejí na vyčůranost managementů místních špitálů. Ti částečně svými direktivami, omezují příjímání a léčbu dražších pacientů a dále programově udržují úroveň erudice lékařů na nízké úrovni, takže specializovanou péči mnohdy ani nejsou schopni provádět – například jim nepovolí stáže, nepovolí jim doplňování atestace a kvalifikovaný personál, který nespokojen odchází za lepším, průběžně nahrazuje nekvalifikovanými absolventy ze Slovenska. Managementy tedy shrábnou odměny, zatímco odměny lékařů ve FN protečou flexilami jejich pacientů, protože odtud už není pacienty kam poslat.
Takže náklady budou transferovány na nemocnice státní s odůvodněním že „na toho pacienta si my netroufáme, tak Vám ho tady předáváme – Vám odborníkům“, zatímco příjmy z relativně dobře placených a jednoduchých pacientů, kde se dají dobře předpovědět délka hospitalizace i náklady, zůstanou ve špitálech soukromých. Tímto způsobem například prosperují i nemocnice Euromednetu (kromě toho, že se provádějí určité administrativní machinace a že se mluví i o úplatcích, kterými si majitelé nastavují nadstandardní smluvní podmínky). Což o to, například nemocnice Třinec Podlesí tak alespoň lékařům dává v průměru 60-70 tisíc měsíčně a nelze říci, že by poskytovala nekvalitní péči, naopak. Jsou však i jiné soukromé nemocnice, kde je péče na takové úrovni, že bych si tam nenechal ostříhat ani nehty – typickou ukázkou je podle mého názoru například nemocnice Boskovice, kde je platová politika taková, že primář oddělení má 60 tisíc, služební auto a výhody, atestovaný lékař tam má při 70 hodinách měsíčně přesčasů 20 tisíc hrubého. Proto došlo k hromadnému exodu lékařů z tohoto špitálu především do nemocnice Blansko a do brněnských špitálů, zatímco v Boskovicích mají problém obsadit služby kvalifikovanými lékaři a o víkendu jim tam nefunguje ani akutní laboratoř. O „falech“, které chodí z této oblasti by se daly psát celé romány.
Toto celé podporuje management VZP. Velké špitály se tím dostávají do dluhů, kdežto malé špitály prosperují (samozřejmě že se ve špitálech i krade, to je jasné), což je voda na mlýn některým politikům, kteří pak můžou říkat, že „privatizace“ malých špitálů byla úspěšná. Leda tak prd, tezi o úspěšnosti bychom si mohli připustit pouze za předpokladu, že rezignujeme na hlavní předmět činnosti těch špitálů – totiž léčit lidi.
Další strategickou chybou VZP byla její smluvní politika vůči soukromým lékařům. Soukromí lékaři většinou nejsou tak finančně silní, aby bylo spojenectví s nimi pro úředníky pojišťoven zajímavé. A tak VZP na soukromých lékařích provozuje obchodní politiku ne nepodobnou banditismu. A zde máme příčinu trvalých odchodů pojištěnců od VZP. Pro lékaře v sólopraxi je totiž nejvýhodnější konstelace, když jeho kmen pacientů je rovnoměrně rozložen mezi jednotlivé pojišťovny, což snižuje riziko ekonomického propadu, když nějaká pojišťovna přestane platit. Od mého přítele – soukromého lékaře – mám informaci, že klíčová je hodnota 50% – tedy mít méně než 50% pojištěnců VZP ve své praxi. Pak pojišťovna ví, že se lékař uživí i bez ní, ztrácí monopol a její chování se vůči lékaři podstatně mění, protože si zase nemůže v řadě případů dovolit smlouvu vypovědět, protože by pojištěnci chodili řvát do pojišťovny, že nebudou dojíždět. Proto většina soukromých lékařů trvale nabádají své pacienty, aby přešli od VZP k jiné pojišťovně. A nabádají především ty, na kterých jim ekonomicky záleží. Ty stovky pojištěnců, kteří dle médií projevili zájem o odchod z VZP od zavedení nucené zprávy, se tedy pravděpodobně příliš neliší od trvalého trendu, který je patrný již několik let. Přechod od VZP k jiné pojišťovně by za jistých okolností mohl být dokonce pro pojištěnce paradoxně méně výhodný. Tohoto trendu totiž jiné pojišťovny zneužívají a nenavýší patřičně paušální platby špitálům, takže nemocnice, které narozdíl od soukromých ambulantních lékařů jedou na paušální platby, se brání a odkládají výkony pojištěnců z jiných pojišťoven. Tak například v našem zařízení byla čekací doba pojištěnce pojišťovny Ministerstva vnitra (211) (ta je nejčastější destinací pacientů od VZP) na neakutní operaci i 5 měsíců, zatímco pojištěnci VZP byli upřednostňováni a bráni prakticky ihned. Novinářské žumpy to dobře vědí, ale nikdy nic neuveřejnili, proč, to vědí jenom oni.
VZP argumentuje tím, že do deficitu je dostaly vyhlášky Min. zdravotnictví a že příčinou všeho zla jsou nehorázné požadavky na zvyšování platů, které prosadily odbory a ČLK na jednáních ve výši 8% tarifu. To se pochopitelně závistivým nýmandům dobře poslouchá. Jak patrno i na zdejším čtenářském fóru emocionální impakt podobných prohlášení je vskutku velmi významný. VZP tuto dohodu rovněž podepsala avšak záhy oznámila, že ji plnit nebude.
Jak je to s vyhláškou a potažmo s platy? Vyhláška zastropuje výdaje VZP zdravotnickým zařízením ve výši 103% roku předchozího, přičemž se předpokládá, že příjmy VZP budou jako každý rok ve výši 107% roku předchozího. Vtip je v tom, že těch 103% dostane špitál i v situaci, kdy provede pouze 90% výkonů. Redukce počtu nákladných výkonů by měla snížit také výdaje na materiál, čímž by měl vzniknout dostatečný prostor pro navýšení mezd. O zvýšených výdajích pojišťovny se vůbec nehovoří, takže kdyby tuto podmínku VZP dodržela tak by velmi snadno dosáhla rozpočtu nejen vyrovnaného, ale i přebytkového. A to se stalo zásadním předmětem sporu. Poklesem spotřeby léků a materiálu totiž klesají příjmy farmaceutických společností a tím pádem především lidí na managerských postech. A tak se v novinách jak ze strany VZP, tak ze strany nejrůznějších existencí jako je například pan Olejár ze svazu pacientů, ozývají různá silácká prohlášení, jak nám Emmerová zničila ekonomickou situaci v pojišťovně, popřípadě, jak trpí zdraví pacientů. Podle pojišťovny a pana Olejára totiž platí, že čím víc tabletek pacient spolyká, tím bude zdravější a tím bude ekonomika zdravotnictví vyrovnanější. Tedy v tomto případě asi nepůjde ani tak o ekonomiku zdravotnictví jako o ekonomiku soukromých rozpočtů některých zaměstnanců VZP.
Pojišťovna reagovala i jinak a začala prodlužovat dobu splatnosti u soukromých lékařů s tím, že počítala, že se soukromí lékaři vzbouří, což se také stalo. Ještě s jednou skupinou lidí má totiž VZP nadstandardní vztahy a to jsou funkcionáři různých sdružení soukromých lékařů a ambulantních specialistů. Když bylo na jaře 2005 volební shromáždění ČLK, výsledkem vzájemného handrkování bylo také to, že došlo k prezentaci rozdílů příjmů různých soukromých lékařů v závislosti na jejich funkci v zájmových organizacích a člověk tak mohl obdivovat, jak jsou někteří kolegové pilní jako včeličky: tak například lékař – funkcionář, který je pro VZP zajímavý a mohl by ovlivnit ostatní lékaře má roční příjem od VZP 1,7 milionu, zatímco lékař obyčejný má podle odbornosti příjem 800 000 – 1,2 milionu. Já osobně bych se hanbou propadl, ale s těmi soudruhy tam to tenkrát ani nehnulo.
A tak se chystala stávka obvodních lékařů. Marné byly tenkrát snahy vykoupit pohledávky od lékařů prostřednictvím jedné firmy (nechce se mi hledat její název) ve výši 100%, lékaři ovlivnění svými bossy jako je například pan doktor Jelínek na to nepřistoupili. Přitom problém se lhůtami splatnosti se táhne ve vztazích VZP a lékařů již dlouhá léta. Již několik let za sebou je pojišťovna postupně prodlužuje až na lhůty 50 i více dní (část lékařů si tak musí brát překlenovací úvěr), ale poněvadž je to problém dlouhodobý, interval mezi jednotlivými platbami se příliš neliší od doby jednoho měsíce – například za květen dostal jeden můj známý platbu 26. srpna, za červen 29. září. Lékaři tak mají u VZP trvale pohledávky, ale není to tak, že by najednou vyschnul zdroj příjmů a oni zůstali bez prostředků. Navíc, ostatní pojišťovny platí celkem včas. Problém s lhůtami splatnosti je jistě nemorální a musí se řešit. Ovšem stav, který byl na sklonku léta se příliš nelišil od stavu loni a předloni a nebyl eskalován nějakou okamžitou finanční ztrátou, nýbrž byl načasován panem doktorem Jelínkem a jeho squadrou naprosto účelově – lidé organizující protest si totiž mysleli, že tím dosáhnou odvolání regulačních opatření ve vyhlášce MZ, ovšem výsledek byl zcela jiný, jak je možno se dovtípit při sledování společenského dění. Stávky se demonstrativně zúčastnil také soudruh Cabrnoch, což samo o sobě svědčí o politickém pozadí celé akce. Existuje ještě jeden racionální důvod, proč šli soukromí lékaři do konfliktu. Jejich reálné příjmy totiž rok od roku klesají. V roce 1996 byl průměrný příjem soukromé ambulance specialisty prý okolo 100 000 Kč měsíčně (z toho soukromý lékař financuje celý chod ambulance, včetně platu zaměstnanců, všech služeb a svého osobního příjmu, na který zůstává okolo 50-60 tis. Kč), pokud lékař pracoval na plný úvazek, to jest 30 ordinačních hodin týdně. V roce 2005 je tato částka rovněž 100 000 korun měsíčně. Ale sto tisíc v roce 96 a nyní, to jsou pochopitelně úplně jiné peníze. Takže se lékařům nedivím a sympatizuji s nimi. Pikantní bylo tenkrát prohlášení soudružky Emmerové, která prohlásila že si lékaři nemají na co stěžovat, když vydělají okolo 250 tisíc, což byla pochopitelně voda na mlýn páně doktora Jelínka.
Část soukromých lékařů nadává i na lékaře zaměstnance. Lékařům soukromým kdosi vsugeroval myšlenku, že základní problém jejich výše příjmu jsou lékaři zaměstnanci, protože těm se přidává, zatímco oni mají pořád stejně. To je známá technika ovládnutí „divide et impera“známá již ve starém Římě, kterou používaly všechny vlády, které zde byly u moci.
Nyní si proberme motivace exekutivy. Chorche „Hogwart“ Paroubek chce mít od zdravotnictví především klid, část úřednictva exekutivy má i chuť si příležitostně nebo pravidelně přilepšovat na motivačním programu farmaceutické a stavební lobby. V této chvíli se Chorche rozhoduje, jak s celou situací vlastně naloží. Na jedné straně ho nasírá VZP, kde se utrácejí miliardy a on z toho (narozdíl od soudruhů Cabrnocha a Ouzkého), nic nemá. Na druhé straně ho nasírají lékaři svými požadavky na zvýšení příjmů. Dále ho nasírají média, ve kterých se neustále omílá znárodňování ambulancí, ačkoli autor této teze byl již dávno vyhozen. Opozice neustále omílá teze o ztrátovosti VZP a jak za to Chorche může, protože neudělal reformu. V této chvíli udělá Chorche strategické rozhodnutí. Vyhodí Emmerovou a na její místo si zvolí Ratha. Podle mě to mohla být jediná logická věc, kterou mohl udělat.
Rath se konečně dočkal. Deset let pracoval na tom, aby se probojoval k nějaké funkci, což se mu nyní podařilo. Chorche má tak na své straně velmi inteligentního člověka, výborného rétora se značným charismatem, který je navíc bez skrupulí, jehož jediná chyba je mladická nerozvážnost se kterou pouští do světa svoje revolverové výroky, ovšem to může být za jistých okolností i jeho přednost. Zvolení Ratha okamžitě zavřelo ústa všem lékařům zaměstnancům a řadě lékařům soukromým, kteří jsou nyní v naprostém rozporu s realitou v očekávání, jak se jim budou zvyšovat příjmy. I pánové z řad vedení zájmového sdružení soukromých lékařů se nyní drží zpátky, protože nevědí, jak se jim za pár měsíců povede, protože Rath zcela jistě bude hledat chlup i na jejich smlouvách s VZP a podle předběžných údajů tam pravděpodobně najde i víc než jenom chlup. Chorche má tak jistotu, že většina lékařů bude do voleb držet hubu a Chorcheho to nebude stát ani korunu. Ve špitálech kolují petice žádající schválení zákona o veřejných zdravotnických zařízeních z pera ČSSD a ve své nasranosti je podepisují naprosto všichni, včetně těch, co vždycky volili ODS. Rath okamžitě vytáhl do boje proti VZP, což jistě ocení spousta nerozhodnutých voličů, jelikož management VZP rozhodně není ve všeobecné oblibě. Rath má s managementem spoustu nevyřízených účtů, má silnou motivaci a má rovněž po ruce i pádné argumenty, takže osud Musílkové a jejího ODS-made managementu se zdá být zpečetěn.
Socani tam poté dosadí svého loajálního člověka, a ten jim udělá i v případné opozici stejnou službu, jako dělala Musílková ODS. Rath provokuje všechny ODSáky jak červený hadr býka, čímž v podstatě umožňuje Chorchemu dál se zviditelňovat a vymezit se jako buldozer, co se nikoho nebojí. Navíc ODSáci ve stresu mohou udělat chybu, ze které může Chorche dál těžit. Ukazuje se totiž naprostá indolence opozice. Jediné, na co se v souvislosti s Rathem páni z opozice zmohou, je infantilní „drátování“ a „srátování“ a silácké prohlášení koho je třeba zavřít do blázince nebo do vazby, místo aby kritizovali oblast, ve které je Rath skutečně slabý a to je volba jeho spolupracovníků, která dost jednoznačně svědčí o tom, kam to povede.
Zdravotnictví je velké politikum jedno z pěti, které vyhrává volby. I kdyby Rath selhal, zbaví se ho Chorche jako slupky od vymačkaného citrónu, jako to udělal se Zgarbou, čímž, ještě zvýší svoji popularitu. Zatím však přední stránky novin i headline news televizních zpravodajství jsou plné Ratha každý den. V TV zpravodajství je každý den alespoň jedna zpráva, ve které se vyskytuje slovo „Rath“. A jak řekl jeden politik: „Je jedno, co o mě napíšou, jenom nesmí zkomolit moje jméno“. Rath je osoba, která budí kontroverze takového stupně, že málokdo je vůči němu objektivní: buď ho nenávidí nebo jsou s ním 100% zajedno. Jenom jeden politik v ČR tohle dokázal a byl mu svého času podobný jako vejce vejci. Víte který?
Co se týče Rathových opatření, které provedl po vstupu na ministerstvo, pak jednoznačně jejich intenzita a rozsah nemají za tak krátkou dobu obdoby. Kromě boje proti VZP začal aspoň činit dojem, že chce dělat pořádek ve fakultních nemocnicích, které má přímo pod správou a vydal bonusový a sankční řád. No, nic proti němu, ale bohužel se obávám, že částka 600 000 ročně, kterou Rath ředitelům slibuje za splnění ekonomických a kvalitativních požadavků, nemůže ředitele k ničemu stimulovat, když od svých obchodních partnerů mohou dostat řádově miliony, aby hájili jejich zájmy. A že by je zbavil koryta? Na to Rath podle mě nemá, protože by si tím popudil spoustu lidí v samotné ČSSD proti sobě a nemůže Chorchemu takhle podrážet nohy. K tomu, že něco toto opatření vyřeší, jsem spíše skeptický, ale aspoň zlepší situaci managerů, kteří jsou slušní – menší část jich ve špitálech je (namátkou třeba nem. Homolka, i když ať to potvrdí ti, kdo tam pracují :-))). Rath vyzval fakultní nemocnice k omezení provozu kvůli zachování ekonomické bilance. Za to sklidil kritiku médií ale popravdě řečeno, tato opatření ve špitálech běží již roky a tento rok nebude z hlediska útlumu provozu nijak výjimečný. Byly roky, co pamatuji, že byl útlum plánované operativy z celého roku skoro 4 měsíce. Bylo zajímavé, že tehdy média neprotestovala. Dále nařídil nemocnicím jichž je ministerstvo zřizovatelem, aby publikovaly veřejně, jak léčí. Tento krok je dosud nevídaný a jednoznačně pozitivní pro občany této země, Otázkou je pouze to, jak budou data prezentována a jak budou v souladu s realitou. Co se týče očekávání do budoucna, jsem jednoznačně skeptický. Rath je totiž vázán ustanoveními, které mu zakazují zvyšování spoluúčasti pacientů v léčbě, což předurčuje prakticky vše, co udělá, k neúspěchu. Lékaři rovněž nemohou očekávat nějaký výjimečný zvrat. Ostatně, za celou dobu, kdy v řadách lékařů sílí odborové hnutí, nedošlo k nějaké radikální změně v jejich sociálním postavení. V roce 1996 byl průměrný plat lékaře na 199% průměrného příjmu zatímco v roce 2005, je tento poměr naprosto stejný, čili lékařům stoupají platy pouze v souvislosti s celkovým růstem příjmů ve státě. Těžko jen říct, zda by bez působení odborů rostly stejně.
Jak je to s Rathovou oblibou? U skupiny převážně dvaceti – třicetiletých uživatelů internetu je jeho obliba velmi malá, když si přečtu různé diskusní příspěvky, zdá se téměř nulová. Osobně jsem rád, že Rath již není prezidentem profesní komory lékařů, jelikož při případném vítězství opozice by jeho vyjednávací potenciál byl prakticky nulový a konfrontace nikomu neprospěje. Rath má ale drtivou podporu (podle mě přes 90%) lékařů zaměstnanců a i mnohých lékařů soukromých. Od nich bude mít klid. V průzkumech veřejného mínění si asi 55% občanů myslí, že Rath dělá správná opatření, ačkoli média mu toho času nejsou příliš nakloněna. Možná by se příslušníci jistých politických kruhů mohli zamyslet na tím, proč to tak je a co z toho vyplývá. Tedy pokud chtějí vyhrát volby.
(3x známkováno, průměr: 1,67 z 5)