Jak pejsek a kočička přivodili krajní nouzi

Featured Image

V regionálním zpravodajství mohli dnes dočíst, že i kočičku lze úspěšně bránit se zbraní v ruce. Majitelé pejsků mě asi za tento článek nebudou mít rádi, ale stane se i tak.

Před dlouhými dvěma týdy (proč se o tom tedy píše až teď) bránil v chatové osadě u Kamenného Újezda poblíž Českých Budějovic pán svoji kočičku (čtyřnohou) před volně pobíhajícími pejsky krátkou střelnou zbraní.

Policejní mluvčí Matzner uvedl:

„Muž venčil tři psy a měl je na volno. Oni si všimli kočky, kterou zahnali na malý strom a hrozilo, že by ji mohli napadnout a roztrhat.“

a dále

„Není běžné, že se něco takového stane. Zatím netušíme, proč muž například pouze výstražně nevystřelil do vzduchu.“

Článek dále uvádí, že majitel kočky nejprve házel po psech kameny, ale nebylo to účinné, že byl porušen zákon o zbraních a střelivu, protože byla použita zbraň v místě, kde je to nepřípustné a že majitel kočky pravděpodobně bude muset zaplatit pokutu, potažmo cenu, jakou zastřelený pes měl.

Viz např. zde, zde nebo zde.

Vyjádření pana policejního mluvčího je samozřejmě snůška nesmyslů, jak ostatně někteří čtenáři DF již komentovali. Pan policejní mluvčí se měl omezit pouze na konstatování, že vyšetřování dosud probíhá a na jeho konci může stát obvinění stejně jako odložení případu. Jenže taková informace není příliš atraktivní pro média, neobsahuje kruciální faktor potrestání někoho a navíc policie vždy ráda vyvolává v občanech dojem, že pokud se budou bránit sami, budou čelit oplétačkám. Proč? No přece proto. Kdyby se každý byl s to ubránit sám, žádná policie by nebyla třeba, vice versa většina policejních států se vyznačuje tím, že lidem seberou zbraně.

Jednání majitele kočky má znaky jednání v krajní nouzi, což je okolnost vylučující protiprávnost:

– hrozilo nebezpečí zájmu chráněnému zákonem (újma na majetku – kočce)
– nebezpečí hrozilo přímo (psi útočili na kočku) a trvalo (útok probíhal)
– nebezpečí se nepodařilo odvrátit jinak (křik, kameny)
– způsobený následek (postřelení psa) byl možná zřejmě stejně závažný jako zabití kočky, ale to musí někdo prokázat; dejme tomu, že to byla velmi cenná kočka, například uměla mluvit, což jejímu majiteli jistě potvrdí svědkové, i kdyby ne, majitel kočky nemůže na místě přezkoumávat účty za psa a kočku, musí jednat okamžitě
– majitel kočky nebyl povinen nebezpečí snášet

Podmínkou krajní nouze není střelba do vzduchu, kterou se ohání policejní chaot. Žádné paragrafy ani neříkají, na jakých místech je možné v rámci krajní nouze použít palnou zbraň a na jakých ne, i zde tedy policejní mluvka prezentoval svoje povadlé právní povědomí.

Musím se podivit té neobyčejné policejní důslednosti v tomto případě, protože se někdy stane, že myslivec někomu zastřelí domácí zvíře, myslivec zastřelí někomu rodinného příslušníka nebo kolegu myslivce, protože mu připadalo, že snad vypadá jako prase, a pak před námi stojí policejní mluvčí a kouše si ret, no že jo, že ho zastřelil, ale von to tak nemyslel, a střelil ho jen jednou z kulovnice jen tak trochu, fakt ne schválně, neměl tam chodit, když se tam provádí to honění ne, snad že to bude jen přestupek.

Ke způsobu obrany kočky nemám ani technických výhrad. Dělal bych to stejně, jen bych možná vystřelil více ran. Základní definice obrany střelnou zbraní říká, že úspěšná obrana se střelnou zbraní znamená střílet do někoho tak dlouho, dokud nezanechá toho, kvůli čemu jsme do něj střílet začali. Že se to odbylo jednou ranou, byl víceméně úspěch. Stejně tak se mohlo stát, že by psíkové přesměrovali útok na většího savce a pak by se z toho mohl vyvinout slušný problém.

Myslím, že to dopadlo dobře.

Podstatou problému je, že mnozí majitelé psů jsou zcela nekritičtí, pokud jde o hodnotu jejich miláčka. Všichni ostatní tvorové včetně koček a lidí jsou pro ně bezcenní a na světě existují v podstatě jen proto, aby si Azor měl s čím pohrát a těšit se dobré mysli. Skutečnost, že pejsek pronásleduje kočičku tak pro ně není impulsem, aby psa okamžitě přivolali a zmydlili ho vodítkem (jako to dělá moje žena), ale důvodem k rozkošnickému sledování, jak jejich predátor něco pronásleduje, protože von je přece děsně vostrej. Mám dojem, že i v tomto případě nastalo něco podobného, protože majitel psů měl možnost jednat po celou dobu, po kterou pes honil kočku, kočka lezla na strom, majitel kočky házel kameny a majitel kočky chystal zbraň. V součtu mohlo jít o možná desítky sekund, během kterých majitel psa nejednal a tak se nesmí divit, že musí teď vykopat Azorovi jámu.

Jakoukoli finanční kompenzaci majiteli psa pokládám za naprosto nesmyslnou. Náboje taky nejsou zadarmo.

V další fázi speciálně pedagogické kampaně pro nesoudné majitele psů by se dalo zaměřit hromadně na psí sraní. Už to praktikuji delší dobu. Nedávno jsem venku opravoval plot a pes velký jako kráva sral asi pět metrů ode mne. Panička, náramně dobře upravená dáma kultivovaného vzhledu, jej celou dobu láskyplně sledovala, jak krásně kaká. Vypadalo to, že pes ani nic jiného než kakat neumí. Hleděla na hovno s téměř posvátnou úctou, jako by pes vykadil žezlo krále Václava. Pak se jala odcházet. Zavolal jsem na ni, kdo se domnívá, že bude to hovno po tom psovi uklízet. V její tváři se okamžitě rozhostila ohromná nevole, která vystřídala předchozí nadšení z vydařeného hovna:

– protože jsem jejího miláčka nazval psem. Tohle je přece Azor
– protože jsem řekl, že její miláček dělá hovna. Psi přece neserou, psi se přece chodí venčit.
– protože jsem odmítl po Azorovi uklízet, ačkoli by mi mělo být vlastně ctí uklízet po tak skvělém ušlechtilém tvoru jako je ten její chlupatý sráč
– a hlavně protože jsem nedržel hubu, jak ona čekala.

Nakonec, když už bylo zcela zjevné, že na svém požadavku trvám, vytáhla mlčky z kabelky smotek jakýchsi igelitových pytlíků, navlekla si jej na ruku jako rukavici a obratně do něj uchytila hovno. Pytlík zavázala a odcházela s ním někam k domovu, kde si ho patrně vystaví. To mně nažhavilo ještě víc, protože ona v duchu s variantou uklízení hovna počítala a vzala s sebou pytlíky, jen z nějakého důvodu v mém případě očekávala, že ještě rád hovno po jejím všudeserovi uklidím. Na nějaké „promiňte“ nebo alespoň „jé já zapomněla“ jsem samozřejmě čekal marně.


15.10.2013 D-FENS
 
 

12345 (6x hodnoceno, průměr: 1,17 z 5)
501x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:53
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!