Motoristický myslitel z Paperfertu Švidrnoch pustil do něčeho, co nemohlo dopadnout dobře. Šel kupovat auto na konci životnosti a světe div se, ono bylo na konci životnosti.
Švidrnoch je zvláštní postava české motoristické žurnalistiky. Zejména na mě udělal dojem jeho článek o nebezpečnosti vozidel zvaných SUV. Na základě nějaké objednávky sepsal hanopis, ve kterém SUV dělají samé hrozné věci. Nejzábavnější na tomto článku je, že sám Švidrnoch jezdí jeepem. S vyzněním zakázkového hanopisu následně kontrastoval nadšený článek o nejošklivějším autě na zeměkouli nazvaný Neotřelá volba pro automobilové labužníky: Ssangyong Rexton. V jiných věcech je pan Švindrnoch zase naprosto konzistentní. Například otestoval všechny Škodovky a všechny byly skvělé.
Švidrnoch také velmi pokročil ve vývoji nové žurnalistické platformy, která by se dala nazvat „pozitivní recenze na cokoli“. Jak jste si možná všimli, všechny spotřebitelské testy v mainstreamu jsou stejné. Ta věc je super a musíte si to koupit. To vede na otázku, zda je možné vytvořit nějaký generátor, do kterého by se zadal jen název předmětu a počet slov, přičemž by program vygeneroval pozitivní recenzi. Bylo by přitom jedno, zda se jedná o auto, přípravek na klouby nebo varnou konvici.
Švidrnoch také občas nezapomene apelovat na naši ukázněnost, je zcela konformní a utahování dopravních šroubů s ním nic nedělá. Dosud si pamatuji jeho oslavný článek na „řešení osoby blízké„, po přečtení kteréhož jsem měl nutkání jít se vyzvracet, a nebyl jsem sám.
Ostatně P.R. články na podporu vznikajících politických a regulačních záměrů jsou zcela běžná věc, viz například dnešní porce.
Tentokrát se automobilní geek pustil do autobazarů. Jak jsem už psal, téma je in, společenská objednávka existuje a velké bazary mají ambice měnit právní prostředí. Švindrnoch vyrazil s nějakým lůzrem kupovat mrtvý Subaru.
Společnost mu dělal Američan, který je již deset let v Praze. Vyznačuje se brilantním obchodním talentem a osvíceným myšlením, díky kterému usoudil, že částka 60.000 Kč neboli 3000 USD je adekvátní obnos k zakoupení vozidla jeho snů. „Levné, jen na víkendové výlety s přítelkyní a se psem v kufru. Takže větší kombík. Ideálně s automatem“, specifikoval Američan. To musel být ale vůl.
Nyní přijde to, kvůli čemu tento článek píšu. Představme předmět, který nezastarává technicky ani morálně. Například obyčejnou žárovku. Na světě existuje žárovka, která svítí už 113 let. Nemám teď na mysli ty kompaktní žárovky, které měním doma jednu po druhé, ale obyčejnou žárovku, co jsou v EU zakázané. Dejme tomu, že přijdete za sousedem, zda nemá žárovku, protože vám právě shořela. Soused polituje, že jste byl tak blbý a nenadělal si zásoby žárovek ještě když to šlo a dá vám jednu žárovku ze svých zásob. Vy mu dáte dvacku, protože tolik stojí v obchodě jeden heatball nebo žárovka pro speciální průmyslové účely. Ani vás nenapadne zkoumat, zda je žárovka jetá a i kdyby měla něco „odsvíceno“, stejně byste mu dali dvacku, protože životnost žárovky je jeden furt a kdyby to nebyl jeden furt, tak to stejně akceptujete. Designově také žárovky nezastarávají.
A teď auto. Bohužel, zastarává jak technicky, tak morálně. Mimoto má stanovenou životnost. Běžné osobní auto je navrženo na nějakých 300.000 km nebo 15 let. Jakou hodnotu má 15 let staré auto, které má najeto 300.000 km? Skoro nulovou. Je na konci životnosti a pravděpodobně už neodevzdá žádný užitek. Pokud ano, tak to bude jen díky tomu, že se jeho výrobce spletl a vyrobil ho trvanlivější, než sám chtěl, anebo ho jeho předchozí majitel používal ohleduplněji, než výrobce předpokládal, například s ním nejezdil v zimě nebo nejezdil s offroadem v terénu. Jakou cenu má takové auto? Tolik, kolik za něj kdo zaplatí, protože do toho vstupuje emo/ego přirážka. Většinou ale cena bude podobná hodnotě, když vynecháme speciální případy raritních vozidel a raritně blbých zákazníků. Bude tedy skoro zadarmo.
Proč nebude úplně zadarmo? Protože i nefunkční auta mají svoji cenu. Dají se sešrotovat nebo rozebrat na součástky. Takže pokud auto je ve stavu šrotu, ale ještě jezdí, stojí nějakou minimální částku, třeba pár tisícovek, protože se konec konců může najít někdo, kdo z něj získá ještě nějaký užitek. Dál existuje něco jako emo přirážka, kdy auto sice má nulovou hodnotu pro většinu populace, ale pro konkrétního zákazníka má určitou emoční hodnotu a koupí si ho jen pro ni. Taky existuje něco jako ego přirážka, kdy potenciální kupec usoudí, že auto je sice v roli dopravního prostředku nepoužitelné, ale mohlo by vhodným způsobem dokreslit jeho osobnost.
Například vylítaná Octavia v kombíku na naftu z roku 2002 s proběhem 300.000 km stojí nyní asi 70.000 Kč. Je to poměrně hodně, přestože ryze technicky vzato je mrtvá. Jenže se dá výhodně rozebrat (o komponenty jako turbo, vstřikovače nebo vysokotlaké čerpadlo je zájem), je spojena se značnou emo hodnotou („tédéíčka jsou držáky“) a nezanedbatelnou ego hodnotou pro určitou část populace (je to přece škodovka).
Máme vozidlo Subaru Forester, které nové stálo skoro milion v tehdejších cenách a nyní stojí 60.000 Kč. Jaké perspektivy má takové vozidlo? Morálně poněkud zastaralo, pochází ještě z dob, kdy u Subaru nevěděli, že karosérie by měli navrhovat designéři. Vážnější je ta druhá věc. I když je to odolný stroj, a Subaru takové je, nejspíš je auto na konci života. Je možné, že se někdo zbláznil nebo dostal záchvat filantropie, je možné, že se někde objeví nějaký exemplář po nějakým dědkovi, co si koupil auto za mega a uzavřel jej do stodoly. Ale pravděpodobně to bude tak, že auto v hodnotě méně než 10% jeho pořizovací ceny bude nejspíš na prahu klinické smrti.
A podle toho celý článek vypadal. Autor se sponzorem sháněli auto, které neexistuje. Potkávali trosky, jejichž zbytkový užitek se nápadně podobal jejích ceně, tedy byl skoro žádný. Tato auta, která se na 90% už houpají na magnetu někde v hutích, a tato auta měla různé vady, pro které nebyla prodejná v běžné síti autobazarů a dala se sehnat jen v low-level provozovnách, kam soudný člověk raději ani neleze. Z toho se odvíjelo všechno ostatní, včetně chování bazarníků.
Sem tam se svezli nějakou troskou a ona měla, světe zboř se, různé vady, což bylo v jejich očích u auta za šedesát litrů samozřejmě špatně. What a surprise. Co horšího. Nejen že jsou to trosky, ale dokonce nemají ani data v databázi Cebia. No hrůza. Samozřejmě, když přehlédneme tento drobný rozpor, tak se nám bude obsah článku jevit zcela skandální a bude v nás klíčit volání po tom, „s tím něco udělat“. A to je, oč tu asi běží.
Při čtení tohoto článku jsem si musel hned několikrát připomenout vtip, jak příjde řepák v Praze do bordelu, že by si chtěl užít. Bordelmamá se ho ptá, kolik má peněz. On odpoví, že má 100 korun. Bordelmamá není s to mu z jejího produktového portfolia nabídnout řešení a doporučí mu, že za ty peníze si to může udělat sám rukou. Vidlák se vzdálí a po nějaké době se vrátí s tím, že to bylo dobré a zde že je sto korun.
Švidrnoch měl pravdu. Bylo to čtení pro otrlé, ale trochu jinak, než jsem si myslel. Ani se nedivím, že to mají bazarníci s „koloušky“ tak snadné, když se najdou takto bláhoví zákazníci.
Jaké bylo řešení z pohledu Američana? 1. Work harder, get more money. 2. V případě, že varianta 1 není praktikovatelná, vybrat si třeba Fabii. Nová stála nějakých 250 tisíc, takže za 60.000 korun se bude dát sehnat auto, které je ještě docela perspektivní. Tato druhá varianta se nakonec uplatnila v podobě zakoupení starého zachovalého Golfa.
Příště si posvítíme na svéráznou analýzu autogeekova redakčního kolegy.
(3x známkováno, průměr: 1,33 z 5)