Stal jsem se v tomto týdnu objektem výzkumu společnosti STEM.
Ve čtvrtek mi na můj nový služební mobil zavolal kdosi z neznámého čísla a ozvala se poměrně příjemná slečna, zda bych jí nevěnoval pár minut ze svého času. Zeptal jsem se jí vtipně, kam teda půjdem, ale pravila, že měla na mysli pouze telefonický styk. Jsa v dobré náladě, svolil jsem i na to.
Mimochodem, tímto telefonátem se projevilo, jak agentury pro výzkum veřejného mínění shánějí vzorek obyvatelstva. Někdo jim práská čísla nově prodaných SIM karet. Z toho mimo jiné vyplývá, že když z nějakého důvodu nevlastníte mobilní telefon, není váš názor zajímavý.
Slečna od agentůry mne nejprve podrobila výslechu stran osobních údajů, aby si mne mohla zařadit do příslušné sociální přihrádky (věk, vzdělání, počet dětí, velikost bydliště, přibližný příjem) a pak už následovaly otázky na mé osobní politické názory.
Ptala se mne postupně, jak mám rád Paroubka, Grebeníčka, Kalouska, Topolánka, Železného a (zřejmě v souvislosti s jeho právě probíhající návštěvou u nás) kancléře Schrodera. Z toho jsem usoudil, že výzkum si zřejmě objednala sociální demokracie a že mou anketu tedy pravděpodobně vyřadí jako nevyhovující. Zejména poté, co jsem pravdivě nahlásil svůj vztah ke všem výše zmíněným pánům.
Nejveselejší moment výslechu nastal, když se mne slečna zeptala, koho bych volil do parlamentu.
Pravil jsem, že v současné době nejspíš Konservativní stranu. Slečna znervózněla a mně bylo jasné proč. Moje odpovědi totiž on-line datlovala do počítače a u této otázky měla zřejmě připravený combobox s výběrem našich 4 státostran + možná Zelených, Kaslovců a Železného různorodých. Takoví excentrici jako já ztěžují počítačové zpracování dat a vůbec jsou s nimi jenom problémy!
Slečna se nakonec s oříškem nějak popasovala, zřejmě měla vedle comboboxu ještě textové pole, kam musela pracně vypsat celý název strany. Ovšem další otázka zněla, s kým by mnou vybraný favorit měl asi tak uzavřít ve sněmovně koalici. Tady už se mi agentka snažila vnutit někoho přijatelného z povoleného seznamu, konkrétně jmenovala ODS a Nezávislé Vladimíra Železného. Zůstal jsem neoblomný a řekl jsem, že ODS je na můj vkus příliš levicová a každý, kdo o sobě tvrdí, že je nezávislý, lže jako když tiskne. Dovedl bych si ovšem představit koalici konservativců s Českou pravicí a Pravým blokem, popřípadě s Korunou Českou. Slečně nezbylo než opět zapsat ručně, čímž jsem byl definitivně zařazen do kolonky „extrémista“.
Celkem vzato jsem byl dotazovací akcí lehce pobaven, už jsem v životě strávil čas většími ptákovinami. Nejsem paranoidní a tak se nedomnívám, že jsem byl ihned zařazen do registru Říši nepřátelských osob. Ostatně i kdyby tomu tak bylo, mám ve své minulosti mnohem horší škraloup – v roce 2002 jsem kandidoval za jednu z výše zmíněných „extrémistických“ stran do parlamentu.
Neúspěšně, pochopitelně.
Další volby budou zanedlouho, já už asi kandidovat nebudu, mám jiné starosti. Kromě toho, výsledek je předem dán, žádná z malých stran se opět do sněmovny nedostane. Vítězem voleb bude klasický český vohnout, který buď k volbám nepřijde vůbec, nebo, pokud přijde, bude volit toho, o kom si myslí, že vyhraje. Že by prostudoval programy a rozhodl se podle svého vědomí a svědomí, jej ani nenapadne.
Správný český vohnout je skutečně exemplář par excellence – v hospodě neustále nadává na současné politiky, ale pak je zase volí. Zdůvodňuje to tím, že pokud se jím volená strana do parlamentu nedostane, jeho hlas „propadne“. A přední čeští politici znají své pappenheimské a dovolují si to, co by si jinde nedovolili, spoléhajíce na nechuť místních voličů přihlásit se ke svým názorům a chuť raději splynout s davem.
Přitom antivohnoutí recept existuje.
Jeden velice roztomilý není mým nápadem, mám jej z internetu.
Úplně by stačilo při roznášení volebních lístků přibalit ke každé sadě jeden poukaz na tisícikorunový nákup v některém z nadnárodních prodejních řetězců, který by byl k realizaci nejpozději jeden den před volbami. A volební lístek, vhozený do urny den poté, by byl platný pouze v případě, že by k němu byl přibalen ten nerealizovaný nákupní poukaz. Geniálně by se tím odfiltroval hlavní elektorát komunistů a sociální demokracie, jehož životní horizont končí u otevřených dveří nejbližšího supermárketu. Naopak k volbám by šli pouze občané, kteří tuší, že existují i důležitější věci, než výhodný nákup v akci „vše o 3,886254% levněji“. Peníze vydané státem za vohnoutí nákupy by se nám bohatě vrátily v tom, že by tito vohnouti nekecali do personálního obsazení vedení republiky.
Nápad je to hezký, avšak z mnoha důvodů nerealizovatelný. Jednak, jak jste si jistě všimli, jsme v Evropské unii, a tak si nemůžeme jen tak schvalovat zákony, jak se nám líbí (ale rozhodně se nejedná o omezení státní suverenity, zeptejte se Cyrdy Svobodů). Druhak, i kdybychom nebyli členy evropského sociálního ráje, to poslední, co mohou naši současní poslanci potřebovat je to, aby je volili pouze myslící lidé. Ti by je totiž nevolili.
Takže zase smůla.
Recept tudíž zní tak, že začneme každý sám od sebe, ukážeme naší současné politické reprezentaci občansky hrdě vztyčený prostředníček, budeme volit toho pro nás nejpřijatelnějšího a vykašleme se na to, že náš hlas s největší pravděpodobností propadne.
A tak i když opět zvítězí vohnouti, odměnou nám bude, že alespoň my říkám a děláme to, co si skutečně myslíme a ne to, co je pro nás v danou chvíli nejvýhodnější.
(Zatím nikdo nehlasoval)