Za léta naivity, kdy jsem míval pocit, že je tak nějak samozřejmost nechat věci prošetřit policií, jsem se setkal se spoustou kuriózních případů a díky své pomalosti až časem pochopil, že policie mi pomůže maximálně, když potřebuji něco sepsat kvůli pojišťovně, případně zatoužím po botce na předním kole, v jiných případech ale okrádám o čas sebe i konkrétního příslušníka, který stejně nakonec případ odloží.
V paměti mám třeba případ, kdy jsem oznámil vykradení provozovny bezprostředně po incidentu, po hodině čekání z nudy objel město a poznal v jedné z hospod obličej z kamerového systému, dotyčného cikána chytil, přivlekl zpět, bohužel už bez zboží v ceně 150tis. Po třech hodinách jsem ho pustil, obávaje se aby mě nakonec ještě nezažaloval za omezování osobní svobody. Policie přijela i přes urgence po hodinách pěti, s omluvou že je jich málo a měli nějakou pátračku. Případ odložen, tímto zdravím policejní oddělení Beroun.
Nicméně dnes bych rád popsal, kterak mi policie pomáhala aktivně najít moje vozidlo. Je tomu asi dva roky kdy jsem na chodníku před domem musel zaparkovat své rok staré vozidlo v nákupní ceně 3.3 mil kč zdaněných, v garáži to z nějakých důvodů prostě toho dne nešlo. Protože jsem nespavec, někdy si čas krátím i zíráním z okna. Věděl jsem proto, že v 3.15 ještě stálo vozidlo na svém místě, ve 3.25 bylo ovšem v prdeli a to úplně. Vytočil jsem tedy linku 158 a celou záležitost nahlásil, situace mi ještě moc nedocházela a byl jsem celkem v klidu, operátorka měla hezký hlas a dokázal sem si představit jak někde prasíme v tý její hnusný a jistě nepadnoucí uniformě. Řekl jsem milé slečně, že teď půjdu spát a celou věc ráno nahlásím na služebně. Na to opakovaně oponovala, že to nelze a pro úspěšné pátrání je třeba okamžitě podrobnosti nahlásit na místním oddělení, aby mohla policie začít neprodleně konat. Nakonec jsem souhlasil a ve své primitivnosti si říkal, že najít ne úplně se běžně vyskytující vozidlo, v půl čtvrté ráno, kdy jezdí vesměs jenom taxíky, asi nebude zas takový problém.
Poměrně brzo jsem procitl a pochopil, že moje auto je každému u prdele. Pět minut jsem zvonil u místního oddělení na Praze 5. Poté konečně otevřel rozespalý příslušník s poněkud mastnými vlasy vypadající tak na šestnáct let a řekl, že to tedy půjdeme sepsat. Vysvětlil mi, že na služebně je sám, mají málo lidí, málo aut, málo benzínu….kdo někdy něco řešil, už tuhle storku zná. Každopádně šlo o bystrého příslušníka, který sice psal na stroji jedním prstem, o to víc byl ale podezřívavý, navíc mu to dost pálilo. Problém byl v tom, že příslušník chtěl vyčíslit škodu. Na to jsem mu sdělil nákupní cenu vozidla, on ale hned zavětřil, že ho ta podnikatelská mrdka naproti asi chce okrást a požadoval aktuální cenu vozidla, protože cena se zajisté značně od nákupu snížila. V tom měl samozřejmě pravdu, ale nebylo v mých silách nějakou aktuální cenu stanovit. Po hodině sepisování jsem začal uvažovat, jestli sem si to auto vážně neukrad sám.
Protokol byl hotov a policie konečně mohla konat, dohnat ty sráče, seřezat je s pytlem na hlavě pendrekem a ukázat jim že neslušnost se nevyplácí. Hůů. Tohle byl vtip, radši to píšu, abyste mi to zas nevpálili v diskuzi. No a pak…pak se už nedělo vůbec nic. Za celou dobu mě nikdo nekontaktoval, nikdo nic nechtěl. O to větší překvapení bylo, když mi následně přišel papír o odložení případu, v kterém jsem se dočetl, kolikrát policisté místo ohledali, kolikrát vyslechli sousedy i mě a co všechno pro nalezení udělali, ale bohužel se prostě nezadařilo. Bystřejší už tuší že se v ulici vůbec nikdo neukázal, natož aby mluvil se mnou, nebo se sousedy. Tenkrát jsem si říkal, že když fízl falšuje vlastní dokument tak není něco v pořádku.
Dostal sem vyplacenou pojistku a pochopil, že mít pojistku neznamená být v klidu. Auto mělo benzín s více než pěti sty koňmi a pokles ceny na trhu byl značný. Snad týden po vyplacení pojistky volal fízl z kriminálky. Nadšeně mi ohlásil, že našli nárazník z mého auta a moje osobní věci, podle kterých vůz identifikovali. Vůz tedy již neexistuje, ale chce mi to říct, abych věděl, že police koná a to co se o nich povídá, není pravda. Říkám oukej a že už jsem dostal pojistku, tak se mě to naštěstí už vlastně netýká. A fízl mi povídá, že si mě detailně proklepli včetně majetku a účtů a jak viděl tak se stejně nemám zle. Znělo to zhruba, jako když říká – ty máš oproti mně tolik prachů, že je nám tvoje auto u prdele a je jen dobře, když zmrdum jako seš ty, někdo občas něco ukradne. A to bylo poprvé v životě a snad naposled co mi došla řeč. Deset vteřin sem lapal naprázdno po dechu a pak se ho řevem otázal, jestli tím chtěl teda vážně říct, že když našel na mých účtech prachy tak je to vlastně úplně jedno že mi někdo něco ukrad. Načež se fízl začal vykrucovat, nemotorně přiznal, že jo, ale prý nemyslel zle. Mít toho sráče u sebe, dostal bych osmičku za napadení policajta.
Po roce se moje podle fízla rozřezaný a navždy zmizelý auto našlo a objevilo se v aukci zabaveného majetku z trestné činnosti v naprosto stejném stavu, jako když mi ho ukradli, s pouhými 300 najetými kilometry. Byl to smutný pohled.
(4x známkováno, průměr: 3,50 z 5)