Podotýkám, že nejdál jsem byl na Americkém kontinentě asi tak 50 km od hranice litosférické desky, takže to bude trochu jiný příběh, než psal pan RedGuy.
Abych neotrávil ty, co nemají čas na pohádky, napíšu nejdřív co jsem udělal. Protože jsem se tím ale bavil několik měsíců, přidám i strhující příběh plný napětí, jako vystřižený z románu z prostředí ubytovny mladých účetních, kde se až do pozdních nočních hodin řeší desetinná místa, kurzové rozdíly a správná kategorizace plateb.
Stručně
Nejdřív tedy to podstatné – na autotrader.ca jsem si našel auto a oslovil prodejce. Když dodal video a zprávu ze značkového servisu, kam jsem ho poslal, zaplatil jsem kartou zálohu a pak bezhotovostně i zbytek. Měl jsem tedy auto, jen za oceánem.
Tou dobou už jsem měl domluvený transport – českou firmu, která auto slíbila vyzvednout a dopravit až do Prahy před můj práh. To klaplo, chtělo to trochu papírování a slíbit, že auto nežere freony. A taky zaplatit dopravu, clo z ceny auta a dopravy přes oceán, DPH z ceny auta, té dopravy a cla. Jako bonus zaplatit dopravu z Brém a DPH z ní.
K přihlášení auta jsou potřeba dvě věci, první je dovozová STK – u té se zjistí hmotnosti, rozměry pneumatik a pak ty fakt podstatné věci jako emisní třída nebo spotřeba. Vzhledem k tomu, že v amerických papírech jsou ty hodnoty měřené dle amerických norem, je potřeba je přeměřit podle evropských. Kdo má kliku, dováží model, který už někdo měřil a údaje má Dekra – ta je za necelých 16 tisíc prodá. Dovozová STK je tedy záležitost někde kolem 20 tisíc, a to i když je auto nové. S přihlašováním auto staršího osmi let může být ještě podstatně větší kopec srandy.
Měl jsem původně ambici vzít auto na technickou sám, ale poté, co se cestou přes moře vybila baterka, jsem naznal, že to nechám na servise. Druhý krok před přihlášením – zařízení výjimky MD tedy zabralo pár dní a asi jsem na rozdíl od kolegy q intuitivně zvolil cestu s větší průchodností. Finální krok – vystavení TP a značky taky zajistil servis.
Zajímavá byla anabáze s tažným zařízením – při pohledu zezadu „tam něco bylo“. To něco byla díra čtvercového tvaru. Po týdnu u internetu jsem došel k tomu, že jsem koupil „hitch“, ale chybí mi „ball mount“ a „ball“. „Ball mount“ musíte koupit pro danou „class“ (tříd je pět, používají tři velikosti děr) a to tak, abyste splnili požadavek EU předpisu na umístění koule (střed 35-42cm nad vozovkou při zatíženém autě, a víc než 65mm od nárazníku). „Ball“ potřebujete od Curta #40099 – hezky popsáno je to v příspěvku pana zg tu.
No, a to je všechno, trvalo to zhruba dva měsíce a zkrátit by to šlo na tři věty.
Rozvláčně, avšak dramaticky
Část první – výběr modelu
Bylo, nebylo, řešil jsem to, co každou chvíli někdo – jaké auto bych si koupil, kdybych nějaké kupoval. Ne že by stávající Santa Fe 2.2CRDi 4×4 v něčem nedostačovalo, ale uznáte, že je třeba být připraven.
Položil jsem si tedy otázku, k čemu potřebuju auto. K vožení rodiny na krátké i dlouhé vzdálenosti, po městě i dálnici. Tím se tak nějak omezuji na kombíky a SUV. Surovým psychickým nátlakem na svou lepší polovičku („Auto už je staré a každou chvíli mu může něco upadnout, třeba podlaha a co když tam zrovna povezeme děti!“) jsem získal souhlas a půlmilionový rozpočet.
Začal jsem vylučovací metodou. Vyloučil jsem
- Auta vodíková – nejdřív jsem je chtěl a bylo mi celkem fuk, že se to nedá nikde natankovat. Věřil jsem si, že bych pořešil i to, že se nedají koupit. Problém ale je zamrzání vody v membráně v zimě, což membránu zničí a nová stojí desetitisíce (konkrétně jsem slyšel o třech. Přesnost ceny opravy u vozu, který ani není nabídce, je jistě tutová nebo vyšší). To by provoz dost prodražilo. Jako potvrzení odmítnutí vodíku jsem našel, že zatímco výhřevnost na kilo je vyšší než u benzínu, výhřevnost na litr je nižší – na stejně velkou nádrž ujede míň.
- Elektromobily – nemám tak dlouhý kabel a komín radši na autě.
- Auta koncernová – má to každý, krade se to
- Mercedesy – řekněme, že moje povolání tuto značku nevyžaduje
- Bavoráky – děda byl totálně nasazený, je mi líto
- Čínská auta – za oknem zrovna řádila čínská chřipka, takže je v tom Volvo možná trochu smolně
- Diesel – při nájezdu 12 tisíc se to nevyplatí. Kecám – 9 roků jsem jezdil se Santa Fe, naučil jsem se i rozmrazovat naftu, když pravidelně v lednu zamrzala (než jsem nechal vyměnit žhavidla), ale diesel už jsem měl
- Turbo – je neekologický – dělá oxidy dusíku, mikrosaze a musí se čůrat do nádrže. A už jsem to měl.
Vidíte, že argumenty proti jsou třeskutě racionální, pojďme si projít ten úhor, který zbyl
- Peugeot a Citroen – neviděl jsem žádný pěkný model a vlastně jsem Francouze zcela iracionálně vyloučil v minulém kole
- Alfa – na to nemám kuličky
- Korejce teď měním
- Zbývají Japonci a Američani
Když do tajenky dosadíme, že jsem chtěl atmosférickou čtyřkolku a požadavek na prakticky kapesní rozměry (Land Cruiser? „Na takovou velikou kraksnu zapomeň!“), zamíříme pomalu do Japonska a jakkoli si umím představit Mazdu i Toyotu, nejlíp vyhovuje Subaru Outback s 3,6l šestiválcem.
Vzhledem k nadpisu článku nepřekvapí, že se tenhle model v EU a okolí prodával naposledy v r. 2012. To je sice o pět let novější než stávající Santa Fe, ale mířil jsem ještě o pár let výš.
Část druhá – výběr vozu
Nejdřív mě ten nákup za vodou úplně nelákal. Procházel jsem tipcars.cz i mobile.de, ale úplně nadšen jsem z nabídky nebyl. Vybraná motorizace bývá občas k vidění v Německu, často v Lotyšsku a pár jich mívá Auto Jase v Nové Pace. Tak jsem se kouknul do Kanady – takhle z dálky to vypadalo, že autotrader.ca je místní varianta tipcars, takže jsem se koukal tam. No a cca. v květnu jsem si řekl, že není proč otálet – model vybraný, pojďme do toho.
První, koho jsem oslovil byl soukromý majitel červeného vozu r.v. 2016 za 23tis CAD. Napsal jsem mu na email s poněkud indicky znějícím jménem, jestli by prodal auto do Evropy a obratem dostal otázku, jestli chci zaplatit uvedenou cenu. To mě znejistilo, jestli mám peníze se mě v obchodě obvykle neptají, takže jsem se trochu zasekl. Proč se na to ptá? Možná to znáte od zkoušek – otázka obsahuje až 80 % odpovědi, takže – existuje snad důvod, proč bych tu cenu neměl chtít zaplatit? Kouknul jsem se pořádně na první ze čtyř fotek a místo zdvořilé prosby o fotky blatníku ve větším rozlišení jsem poslal protidotaz, jestli to náhodou nemá poškrábané. Od té doby se neozval. Možná jsem přehlídl varování, že inzeroval i „zimní gumy ve skvělém stavu po 4 sezónách“ a můj dotaz ho smrtelně urazil.
Druhý pokus měl udanou cenu 19800,- + poplatky dealerovi, byl to bazar a auto bylo modré.
Fotka je autentická, jistě chápete, že jsem byl nadšen a po krátkém rozmýšlení jsem napsal chlapíkovi jménem John.
Ukázalo se, že v zásadě není proti prodeji přes oceán, sice to nikdy nedělal, ale zkusí. Celkem brzo jsme se domluvili, že nebudu platit daň, naopak chvíli jsme si vyjasňovali, že auta v Kanadě nemají CoC ani Title, ale mají Registration. Pro klid duše jsem vyhodil tisícovku za Carfax zprávu (pět záznamů „registrováno“) a získal tím potvrzení dojmu, že existuje auto s uváděným VIN kódem.
S VIN kódem jen tolik, že nejlíp je to popsané tady a novější modely tam už nejsou. Zdálo se nicméně téměř prokázané, že auto má 3.6L motor a bude mít i deklarovanou výbavu. No, taky to bylo vidět na videu, které mi John poslal.
Než jsem mu poslal 1000 CAD zálohy, ještě jsem ho poslal do „autorizovaného servisu“, resp. k nejbližšímu Subaru dealerovi na prohlídku – za cca. 150CAD mi slíbili 41bodovou prohlídku a auto jí prošlo (prý přeprogramovávali okénko spolujezdce, aby šlo otevírat, ale to se už nimrám v detailech). Původně plánovaná platba téhle prohlídky kartou nakonec neproběhla, zaplatil to John a dostal i ty papíry a poslal mi skeny. Paranoidní já vzneslo připomínku, že to mohl John zfalšovat, vyřešil jsem ji vzetím na vědomí.
Malá odbočka – auto má 4 roky a 110tis km. Pro srovnání – v Auto Jase bych mohl mít za 609 tisíc stejně vybavené auto o rok mladší a s nájezdem 70-80 tisíc, jen tmavě modré. Přišlo mi, že dovozem po vlastní ose ušetřím. Když se Googlu zeptáte na „dovoz auta z USA“, jako první vám nabídne reklamu na firmu, která má na webu kalkulátor. Když jsem akci začínal, přišlo mi jejich 630 tisíc moc. No, uvidíme
Zpět k nákupu – měl jsem poměrně velkou jistotu, že mi ukazují auto, které chci, a tak přišel čas platit. Kartou by to šlo – jen bych (nemaje Revolut) dal cca. 5 % na kurzové změně. Takže jsem kartou zaplatil zálohu, tam byla ztráta snesitelná a zbytek domluvil na platbu převodem. Fajn, píšu Johnovi, dejte mi IBAN číslo. Od Johna přišla kopie šeku. Chvíli jsem prudil, že bez IBAN to neumím, ale nakonec jsem musel – v Kanadě IBAN nemají (PRVNÍ výsledek Googlu na téma „IBAN Canada“ je stránka začínající větou „Kanadské banky nemají IBAN čísla“. No dobře, kecám, je to druhý, první to říká jinak). Mají prostě číslo účtu v nějaké bance. Takže jsem na roklenfx.cz směnil Kč za CAD, převedl to do FIO na CAD účet a odtam poslal. Po třech dnech mi John napsal, že peníze dorazily a auto že je moje. Přišel čas překonat oceán.
Část třetí – doprava
Což je přece prosté – na jedné straně naložíte auto na loď a na druhé ho vyložíte. Komu se nechce lítat kvůli tomu do Kanady, najde si na to člověka – já jsem po průzkumu netu a orientačním nacenění zvolil firmu CargoLeader.
Jejich místní agent přijel k Johnovi do bazaru, auto vyfotil v plakátovém rozlišení 640×480 a pak snad odvezl do přístavu.
Lehce si to shrňme – právě jsem poslal CAD 20500 neznámo kam, chlapíkovi, co měl telefon, mail a 50 recenzí na Googlu. A úplně nezávisle na něm vybraný jiný chlapík mi slíbil, že když mu pošlu dvě stě tisíc korun (to už vypadá hůř, ale ve skutečnosti je to míň, než ty dolary), že mi je doveze. No, buď jsem a) narazil na poctivé lidi nebo b) kafka.
Ale uvěřil jsem, že auto existuje, že jsou v něm jak klíče, tak Registration formulář – ten jsem poměrně důrazně žádal nechat v autě, šéf bazaru mi ho chtěl poslat poštou. Asi by to taky prošlo, ale zase bych musel s formulářem běhat na celnici já. Nebo by ho ztratila pošta – prostě jsem se bál, takhle se mohl maximálně utopit spolu s autem, a to kryla pojistka.
Po krátké debatě s CargoLeaderem na téma „kolik to bude stát“ jsem odkýval cenu, ale to už auto bylo možná na cestě. A propos „kolik to bude stát“ – to se dopředu neví. Na celnici počítají s kurzem z 20. minulého měsíce a minulý měsíc je ten před tím, který je ve chvíli, kdy je auto na celnici. Takže auto na moři – hoďte si korunou. V tomhle jsem měl malou kliku – místo 17,5Kč/CAD byl celní kurz 16,93Kč/CAD, takže jsem ušetřil na novou baterku – ta v autě nepřežila cestu. V návodu jsem se pak dočetl „nedávejte klíčky nadlouho do auta“. Bezva, příště do plechové krabičky. Doprava samotná byla ~60 tisíc včetně převozu po Kanadě.
Ještě jedna zajímavost se tu udála – ze začátku byla možnost auto proclít v Německu (a zaplatit DPH v Německu, 19%). Němci nicméně naznali, že moje peníze nechtějí, neboť si řekli o 700€ poplatek za to, že můžu platit jim. Takže jsem to radši poslal Aleně, ať tím podloží ty nový schody. Teda platil jsem až poté, co jsem v autě seděl a tím možná některé z vás zklamu, pokud čekali, že žádné auto nebude. Tak bylo.
Popravdě, taky jsem byl trochu překvapen. 17. června jsem psal první mail Johnovi a 8. srpna jsem seděl v autě. Nebylo to za víkend, pravda, ale zase jsem to všechno řídil přes mail a telefon a dopadlo to.
Kdybyste váhali, jakou že má vlastně barvu, tak modrou – psali to na kanadské registraci.
Přihlášení
Zkraje anabáze jsem si říkal – jsi odvážný mladý muž, přihlásíš to sám a ušetříš peníze! Zažiješ dobrodružství a poznáš nové světy!
Když jsme si do auta prvně sednul a ono mě ignorovalo, rozhodnutí jsem zrevidoval. Rozhlídl jsem se znova po webu a zjistil, že na fóru Subaru fanklubu moc hezky píšou o AWD.cz. Třeba – „Na provoz tohoto webu přispívá AWD.cz“. Tak jsem auto nechal složit tam (spoiler: a dobře jsem udělal).
Možná jste se zamysleli, proč je poslední fotka zadkem. Kvůli nápisu 3.6R? Ale kdeže. Povšimněte si té krásné kanadské mlhovky dole v nárazníku. To ale milánkové není mlhovka, to je odrazka. No a v EU se bez zadní mlhovky jezdit nesmí – jak byste pak sdělili řidičovi za vámi, že má zapnutá dálková?
Oceňte se mnou krásu vozů vyrobených bez ohledu na ostatní kontinenty – jasně, že ten nárazník vypadá jako nárazník evropského modelu r.v. 2011. Vypadá. Ale není to ten nárazník. Je to úplně jiný podobný nárazník, takže kdo chce mlhovku na místě té odrazky, může si koupit nárazník na současnou Evropskou řadu, nechat ho nalakovat a stávající jím nahradit. Cena? Srovnatelná s STK.
V tuhle chvíli se člověk koukne, jak to mají auta v Auto Jase, tam to přece musí mít ošetřené. Mají – dodatečnou mlhovkou pod nárazníkem. Tak mám taky takovou. Stála 200,-, takže šetřím, kudy chodím. Její namontování už tak levné nebylo, celkem jsem v AWD nechal necelých deset tisíc. Počítám, že významnou část z toho zabralo pátrání, jak auto nastartovat na dálku – to jsem našel v manuálu a chtěl jsem to. No, bohužel.
Odbočka – jednou, až bude všechna práce hotova a budu se koupat v penězích, půjdu do varianty č. 3 – do tohohle nárazníku zapracovat kus nárazníku včetně mlhovky z EU verze r.v. 2011. Nabídkou tohohle řešení mě celkem dostali, ale neměl jsem kuličky to nechat udělat.
Radost s tažným zařízením jsem popisoval (montáž v rámci té ceny o kousek výš), takže vzhůru na STK –tam jsem ale nebyl, takže si nebudu vymýšlet. STK dopadla dobře, auto evidentně jezdí i brzdí, mlhovka svítí, blinkry jsou oranžové, paráda. Emise a spotřeba se zjistily, takže pojďme o krok dál.
Nejdřív ale krátký návrat na začátek – někdy v červnu jsem si myslel, že bude potřeba konzultovat situaci s importérem, koneckonců, Dekra se na něj u registrací ze zámoří odkazuje. Takže jsem zástupce importéra oslovil, jestli náhodou ty emise a spotřebu není schopen zjistit. Reagoval obratem, pochválil mi výběr modelu, ale „o modelech pro US trh nic neví“ a taky „přes polovinu auta tvoří zcela odlišné díly a s tím můžou být problémy“. To bude nějaká prkotina, říkal jsem si tenkrát – kdy na tom budu potřebovat něco měnit, no ne?
Nicméně mlhovka svítí a po úspěšné STK následují výjimky MDČR. Výjimka je na to, že na sklech máte místo EUfuj234 napsáno DOTfuj234. Výjimku jsem dostal, a její odůvodnění drží moje chatrná a chybující paměť v tomto znění: „Rozhodl jsem, jak jsem rozhodl, protože jsem se tak rozhodl, a protože se to po mě chtělo.“
Tomu ovšem na úřadě nemohli odolat, takže není překvapení, že vypsali všechny výjimky na okénka (pět řádků hustě popsaných černým inkoustem) a především ty veledůležité údaje jako je spotřeba (10) nebo emisní norma (2×3=PuPiiK:EU). A samozřejmě barvu vozu, jasně doloženou přiloženou fotodokumentací: modrá. A taky kraviny jako rozměr pneu 265/60 R18 100V a max. rychlost 230km/h.
Chodím tak kolem auta, které je obuté v 265/60 R18 100H, koukám se na ně a říkám si – tohle by jednou mohl bejt pěknej průšvih. Ale nebude – na internetech psali, že zimní gumy smějí být o jeden index pomalejší, jen tomu musíte přizpůsobit rychlost. A co je na internetu, to je pravda. Takže cajk, neb gumy jsou M+S, tedy celoroční, ale nesmím to na sněhu honit přes 210. Nebudu, slibuju.
Závěrem
Zazvonil zvonec, pohádky jen konec, vraťme se k jadrné stručnosti vyprávění. Slíbil jsem shrnout celou tu eskapádu do tří vět, tak tady jsou:
Chcete-li kupovat auto v Kanadě (a to možná chcete radši než v USA, protože pak nemusíte měnit blinkry a přepočítávat rychlost z mph na kmh), na autotrader.ca se auto dá koupit, CargoLeader vám je doveze a servis, který už to dělal, vám je přihlásí. Cena, za kterou to doveze simix, překvapivě není tak vysoká, jak to vypadá na první pohled – zvlášť přihlašování aut starších 8 let by mohl být problém, ale i mladé stojí ~20 tisíc. Nejefektivnější by bylo zajet tenhle model koupit do Nové Paky, ale hej! – to jsme vážně na srazu mladých účetních?
Jasně že nejsme, ale o tom, jak to vrčí po šlápnutí na plyn (spoiler – jako tygr), možná zase příště.
25.10.2020 kopřiva
(179x známkováno, průměr: 1,31 z 5)