Jak jsem si splnil svůj životní cíl.

Featured Image

Zhruba před patnácti lety jsem začal chodit s jednou žínkou, ne geniální, ne přehnaně krásnou, ale prostě jsem si myslel, že je normální. Asi deset let jsme si žili v míru a pokoji.

Bez půjček a dluhů jsme opravovali naše sídlo – 200 let starou chaloupku. Po tom co jsme tam vybudovali slušné bydlení, jsme se rozhodli, že je na čase zplodit potomka. Mám rád černý humor, a tak jsem své drahé žertem říkával, když to bude holka, tak je zabetonuju do studánky ve sklepě. Po půlročním snažení má drahá zabřezla a já byl šťastný, že na světě bude následovník rodu -nemám žádné příbuzné. Po tříměsíčním těhotenství má drahá potratila. Nesli jsme to oba špatně, a já jsem poté udělal největší chybu mého života. Nevyhnal jsem ji z domu. Když totiž viděla, že za ní vážně stojím, zjistila, že si může dělat co chce. Po dalším roce, jsem sice s pochybnostmi, ale šťastný z toho že máme konečně syna už vesele plnil její rozmary a příkazy typu „kup auto, natři tu novou podlahu jinou barvou -tahle se mi nelíbí…“ Nyní je synovi pět let. Má IQ 164, což mne převyšuje o 11 bodů.

Z mámy má srandu, jelikož už zjistil, že mámu nic nezajímá. Také má drahá zjistila, že dohoda je pro měkoty. Začala si dělat pouze co chtěla, bez ohledu na domácnost a rodinu. Víceméně domácnost začala likvidovat. Posledních pět let jsem byl pro celou obec manžel terorista, který prudí svoji ženu. Tak jsem byl prezentován. Má drahá polovička s oblibou mluvila o tom, co dělám špatně a jak ji psychicky týrám. To že opustila běžné životní návyky jako je zavírání vody, zhasínání světla, zavírání dveří, jsem jí jemně vyčítal těch posledních pět let. Stav našeho hnízdečka lásky se mílovými kroky zhoršoval a já jsem již ani nemohl dokončit to, co jsem začal. Např nová stěna po doštukování měla několikanásobné kolize s kyblíkem, nábytkem a prostě čímkoliv čím šla vomlátit. Ještě nebyla ani vymalovaná. Byl jsem jak Sysyfos. Mé každodení připomínky k zavírání vody a šetření energiemi se stávali spíše komické. Loni se nám na 6 let staré kuchyňské zdi objevil velký mokrý flek.

V té době jsem měl ony obligátní připomínky k zavírání vody (především teplé) i k tomu, že se na prkýnku nespláchnuté toalety objevovaly kapky krve. Vzhledem k tomu, že má drahá jako nezaměstnaná, neměla čas na nic jiného, než na výrobu textilních šperků a vánočních ozdob jsem ji ani nezatěžoval tím, že by mohla pomáhat s nápravou mokré zdi a proklínal jsem instalatéra, který nám dělal potrubí. Tato situace byla komická ještě víc: Já v jedné místnosti za igelitovou plachtou s majzlíkem a kladívkem v rukou a paní v opačném rohu místnosti na gauči, protože jí dneska bolí hlava. Únik vody jsem nenašel, zato jsem našel příčinu mokré zdi. I přes 5 let mých připomínek, paní nebyla schopná vodu zavírat a tím jak neustále tekla a cákala i mimo dřez vyplavila kuchyňskou zeď. V duchu jsem se instalatérovi omlouval a plácal si na torzo zdi novou omítku.

Sprchoval jsem se především v práci, jelikož pouhých 200 litrů teplé vody nám stačilo každý den vykapat a když jsem se nesprchoval byl jsem krutě kárán slovy „Ježiš to je hnus, ty smrdíš“. V té době už moje paní měla předem rozjetou kampaň s tetičkami a kamarádkami týkající se mého domácího teroru. Všechny a všichni jí samosebou radili, ať uteče, že s psychopatem se nedá žít. Tou samou informací byli po okraj naplněni i všichni mí přátelé svými polovičkami. Za celých patnáct let si vzpomínám na to, že jsem ji jednou řekl, že je kráva. Ona nadávkami nešetřila. No a jak jí kamarádky radily, tak udělala. Utekla. I s klukem, který né, že by jí tak moc zajímal, když má opruzený zadek a jaro v botách, ale proto, abych ho nevídal já. Za poslední tři měsíce, jsem ho viděl devět dnů. Pokaždé mi říká, že si nemá s kým hrát a že doma je to stejně nejlepší. Jinak kočuje s maminkou po kamarádkách a je ponechán zcela na pospas vůli jeho matky. A nyní jádro věci: Jak je možné že dáma bez příjmů, bez trvalého bydliště, bez výchovy, nebo s duševní chorobou, bere svého potomka do bahna pomluv a kočovného způsobu života, když její manžel řešil a dlouhodobě řeší důsledky její nevychovanosti a i přes to, že má právo na svého syna 50/50, nemá šanci z nějakých neznámých důvodů ho vídat? Jak je možné že ani OSPOD, ani soud s tím nic neudělá? Jak je možné že jí to všichni věřili? Jak je možné, že když „rodina je základ státu“ se labilní osoba rozhodne a unese potmka z funkční domácnosti? Jak je možné že jí to legislativa vůbec umožňuje?.

Odpověď je jednoduchá: Feminizace školství.

Takže, se sebemenší připomínkou se, vážení pánové nebojte slušně, ale tvrdě ozvat. Politika „Pro mámu“ je zcestná. A naše feminně smýšlející spoluobčanky bych rád upozornil: Chcele-li rozhodovat -prosím, ale nejdřív si k tomu musíte vybudovat právo. Ženský pláč a drby nepovažuji za dostatečné oprávnění. Celá společnost se s tímto potýká a spousta tátů bez svých dětí strádá a později rezignuje.

 


11.07.2014 Puďa
 
 

12345 (2x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
156x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:52
D-FENS © 2017