V prvním článku jsem se vší pokorou popsal události svých řidičských začátků. Neunudil jsem čtenáře k smrti a nebyl jsem označen za nebezpečného devianta, který má místo sepisování hovadin raději zpytovat svědomí. Proto se vracím s druhou částí, která již byla poznamenaná aspoň základními řidičskými zkušenostmi a přesto ve dvou popisovaných událostech dopadla zle.
Sanitka
Je o rok víc a já kormidluju Fáčko velkoměstem s o poznání větším nadhledem. Neřekl bych, že bych v té době nějak přibrzdil, ale pár 10-tek tisíc km mi umožnilo si všímat i okolních aut a sem tam vykompenzovat i chybu někoho druhého. Toho večera večer jsem pelášil po 4 proudovce vstříc zaslouženému odpočinku a dojížděl jsem k zúžení na 2 pruhy. Je nutno si popsat místo činu. 4 proudovka se po stažení do dvou pruhů vlévá do místa, jež u nás zdomácnělo pod názvem „Myší díra“,což je podjezd pod železniční tratí. Těsně před tímto místem je kolmo k této hlavní silnici zprava silnice vedlejší, kterážto logicky končí křižovatkou tvaru T, kdy je z ní možno doprava do „Myší díry“, nebo doleva na 2 a následně 4-proudovku. Já se tedy šinul (povolenou) 90-kou směrem k Myší díře po hlavní. Bylo pár minut po lehkém deštíčku, silnice čerstvě mokrá.Těsně před zúžením jsem začal dojíždět vozidlo Opel Omega, které mělo o 20-30km/hod nižší rychlost. Měl jsem puštěné rádio ne úplně nahlas. Dodnes nevím a už se asi nikdy nedovím, jestli ta sanitka houkala. Já tvrdím že ne. Dneska mám v autě snad 8 reproduktorů, hudbu si pouštím občas poměrně hlasitě a i přes den sanitku nepřeslechnu. V klídku jsem pustil nohu z plynu a zpomalujíc jsem dojížděl kufr s bleskem. Těsně před Myší dírou se z vedlejší ulice zprava zablesklo a vyrazila odtud rychlá s barevnou hudbou a zalomila to doprava před nás do Myší díry. Připomínám, že zprava z vedlejší, kde je z důvodu naprosté nepřehlednosti i stopka. Oplista to zmerčil na poslední chvíli a zašlápl brzdy. Já, protože jsem ho dojížděl a měl tak aktuálně vyšší rychlost, jsem mu samozřejmě se zablokovanýma kolama na mokré cestě doplachtil až do kufru a pochopil jsem, že 2 tuny na brzdách jsou pro 1 tunu při dopadu nerovný soupeř. Předek auta se mi sroloval skoro až k oknu. Omegu jsem posunul o asi 10m a já jsem se vydal na inspekci předního skla (pro pořádek, sanitka bez problému projela a po rekognaci škod pokračovala dál). Události těsně po dopadu mám trošku zkreslené, pamatuji si, že jsem se vyděsil, že pořádně nevidím. Z omylu jsem byl vyveden sám sebou, a to, když jsem si chtěl na nose posunout brýle, které jsem v té době nosil. Byly pak nalezeny v servisu někde mezi palubkou a oknem. Hrozně mě bolely stehna a hlava v oblasti temene. Po čelním impaktu se totiž neletí jenom dopředu, ale po kotrmelci dopředu a nahoru, takže ještě než stihnete vyrazit hlavou přední sklo, vezmete palubku zespodu nohama a posunete si ji nohama směrem vzhůru a vpřed (nevím jak v jiném autě, ve Favoritu každopádně). Mě osobně to dost překvapilo, druhý den jsem měl modřiny přes obě stehna. No a hlava na závěr, tou jsem prorazil čelní sklo. Při tomto manévru jsem přišel o zmíněné brýle. Pointa tohoto incidentu je naprosto všední. Sanitka prý houkala, a i když to nikdo neslyšel, bylo to koneckonců jedno. I když nedala přednost, tak ubrzdit jsem to měl hlavně proto, protože Opel to ubrzdit stihl. Omega vypadala záhadně bez následků, tedy pouze do okamžiku, kdy majitel otevřel kufr, zavřít už bez svářečky nešel. Mně auto odtáhli, škodu zaplatila (opět) pojišťovna (podruhé díky) a naštěstí se nikomu nic nestalo. A ponaučení? Co se týče samotné nehody, jestli se tomu dalo zabránit, to nevím. Možná vyhnout se, ale byla to vteřina, těžko posoudit. Já si každopádně při dojíždění pomalejších aut už dávám větší pozor. Nedá se v žádném případě spolehnout na to, že řidič před vámi z nějakého naprosto nepředvídatelného důvodu nezačne prudce brzdit. Není to tak dávno, co mi jeden starší pán tahle zabrzdil před čumákem na rovné cestě v levém (rychlém) pruhu. Naštěstí jsem nejel rychle a vpravo bylo volno, takže jsem stihl to ubrzdit a bez infarktu se i vyhnout. Důvod jsem se dozvěděl na nejbližší benzince, kde jsme oba stavěli. Nejsem zrovna asertivní a vždycky si říkám, že pokud se nemačkají plechy a nedejbože neteče krev, chce to hlavně klid, takže jsem se šel jenom slušně zeptat, proč v rychlém pruhu v povolené 90-ce skoro zastavil. Čekal jsem nějakého psa, kočku, ježka, krtka nebo bůhvíco živého v kolizním směru, prostě něco, kvůli čemu je vhodné zariskovat dvě rozsekaná auta. S úsměvem mi odpověděl, že se chtěl kouknout kolik stojí benzín na Esu. Ona totiž byla na druhé straně čerpací stanice Eso…
Tehdá bych do té Omegy natankoval tak jako tak, taková byla situace, zkušenosti atd. Co jsem ale mohl a měl, bylo zapnout si pás. Ten jsem zapnutý neměl a proto jsem vyzkoušel odolnost stehenních svalů a tvrdost čelního skla. Díky tomu, že jsem měl možnost narazit na sice těžkou, nicméně pohyblivou překážku, která navíc stála směrem z kopce, se nárazová rychlost smrskla z nějakých 70-ti na možná cca 50km/hod a můžu zodpovědně prohlásit, byla to fakt brutální pecka. Navíc dle dostupných informací to je v dnešní době ještě o něco zábavnější, protože je dnes spousta aut vybaveno airbagem a ten – nejsou-li pásy – se může postarat o vážná zranění. Mám kamaráda na rychlé a ten mi na téma „pásy“ řekl, že měli nehody s vážnými zraněními v minimálních rychlostech na parkovištích u supermarketů. Spousta lidí si při často zoufalých manévrech na parkovacích plochách nezapíná pásy a ani se pořádně nedrží volantu. Pokud se jim podaří šikovně nabourat, tak jsou-li vybaveni airbagy jim polštář letící do úsměvu 300km/hod způsobí vážné poranění krční páteře, těm nejšikovnějším může zlámat i vaz. Za sebe tedy říkám, být to do kopce, nebo já jet rychleji, bez pásu můj možná finální úsek za volantem. Od té doby pásy používám bez výjimky.
Letiště
Je to těch již zmíněných 10 let zpátky a z poskytnutých životních lekcí to byla ta zásadní. Byl tehdá podzim a měl jsem v pořadí 4-tý vůz. Prvního Favorita vystřídaly dva Oply a následoval japonec, Honda Accord, rv. 1997. Dlouhá limuzína s typicky japonských charakterem benzínového motoru. Jezdilo se s ní skvěle. Jako firma jsme byli pozváni na promo akci do jednoho většího města na jižní Moravě na adrenalin party na letiště. Pozvánka zněla na dvě osoby, takže jsem měl s sebou i kolegu z práce. Sraz na letišti byl v 10:00 s tím, že ten, kdo dorazí včas, vyzíská tím jakousi bundu a husto-promo tašku s reklamními předměty. Co vám budu povídat, výzva jako hrom. RZ-tu dlouhou 300km jsem nepodcenil. Vyrazili jsme s předstihem a klidným, předpisovým průletem D1 jsme dorazili do blízkosti města. GPS navigace slavily boom o pár let později, takže nám k orientaci „výborně“ posloužila mapka zaslaná pořadatelem předem, kterou bohužel pravděpodobně vygeneroval nějaký ne-místní ichtyl. Byla nám platná jak hluchému iPod, protože nás dovedla úplně jinam. Skončili jsme někde v poli. Po chvíli tápání a ptaní se místních (divnej a podezřelej kraj, tři naprosto nesouvisející lidé věděli přesně kde letiště je, bohužel každý nás poslal jinam) jsem pomocí zrychlených přesunů se snažil sjezdit všechno v okolí a na letiště narazit. Hodina H se přiblížila a ve chvíli, kdy zbývalo mrzkých 5 minut, jsem zahlédl letadla. Byli jsme od letiště co by kamenem dohodil. Stačilo po stávající trase usprintovat cca 1 km, pak 90 stupňů doprava z vedlejší, následně cca 5 km rovně. Byl jsem ve skotačivé náladě, volná cesta, takže ze čtyři na tři a plný plyn. Doskotačil jsem až na to T-čko s hlavní kolmo, no, a pak už jsem měl cca 3 hodiny čas. Bylo okolo 10-15ti stupňů, pod mrakem, lehounce mrholilo. Honda docela dobře těsnila, takže se za těchto klimatických podmínek mlžilo co mohlo. Čelní sklo bylo v pohodě, ventilace v kombinaci s klimou odmlžila sklo takřka okamžitě. Byla nám trochu zima, takže jsem klimu zapínal dávkově, jak bylo potřeba. Každopádně boční skla byla trochu mimo hru, vidět přes ně nebylo v rozích, tedy tam, kde je vidět už tak mizerně vlivem stínících zpětných zrcátek a A-sloupků. Přiřítil jsem se do inkriminovaného „T-čka“ naprosto nepřiměřenou rychlostí. Ne že bych nebrzdil, ale cesta končila mírným kopečkem a křižovatka byla jakoby na horizontu, zleva nic nejelo a vpravo v nekolizním směru jsem viděl přes částečně zamlžené sklo ne úplně vše. Místo očekávaného zpomalení se mi na vlhké cestě do kopce rozvibroval pedál a chytlo se ABS, auto sice zpomalovalo, ale ne dost. Tady trochu odbočím od popisu následné situace a pozastavím se u onoho „naskočení ABS“. Pravda je, že jsem podobnou situaci zažil na jiném konkrétním místě, kde mě před zastavením v křižovatce nekonfrontoval kopeček a snížená adheze vlivem deště, ale prachsprostý výtluk na vozovce. Při pokusu o zastavení a standardním sešlápnutí brzdy se po vjetí jedním kolem do onoho výtluku opravdu chytilo ABS také a auto přestalo brzdit. Jel jsem opravdu pomalu, přesto jsem se musel zapřít do pedálu plnou silou, abych vozidlo zastavil. Pravda je, že mi dnes s odstupem času přijde, že v oné Hondě byl nástup a hlavně vypnutí ABS velmi letargické. S jakýmkoli dalším autem, které jsem poté vlastnil, jsem podobný problém nezažil. Ale zpátky. Auto nebrzdilo dostatečně, ale já jsem si byl jist, že se na cestu vlezu, protože dle dostupných údajů široko daleko nikdo nebyl. Vlezl bych se, ale potřeboval bych k tomu částečně i protisměrný pruh. Ten se ovšem značně zúžil vlivem ve stejném okamžiku zde projíždějícím autem jedoucím zprava – ano, bohužel právě v tuto chvíli se v křižovatce zjevil Fiatek Uno, o kterém jsem neměl nejmenší tušení. Čumák Hondy až po chladič zmizel. Spolu s letítím nárazníkem zmizely světlomety, ohnuly se blatníky a odplachtila nádržka na vodu. Narazil jsem do Fiatka, který to chudák chytnul celou levou stranou. Po rekognaci škod, kdy v dorazily 3 hasičské jednotky a dvě RZ-ty (každý, kdo mezitím projel na adrenalin party na letiště zavolal hasiče a sanitku a ti se nějak spolu nebavili nebo co…), skončilo Uno na podvalu odtahové služby. Já jsem po odeznění šoku po nehodě několikrát překontroloval škody na Hondě a po zralé úvaze po dohodě s hasiči jsem auto nastartoval. Na pohled totálně zdevastované auto chytlo na první škrt a po připevnění pozohýbané kapoty drátem ke kastli a odřezání kusů plastu a gumy, které drhly o kola, se stalo pojízdným. Vypadalo a možná to i zní divně, ale destrukce auta nedošla ani do chladiče. Náraz šel zprava doleva takřka kolmo a chirurgicky byl odstraněn kompletně předek vozu, zbytek byl i přes šílený vzhled auta v pořádku. No a rada na závěr? Řídit střízlivě znamená mimo požití alkoholu i řídit bez přebujelých emocí. Já jsem tehdy předvedl učebnicovou ukázku ztráty soudnosti, kterou dodnes nechápu. Ztráta soudnosti vlivem jakési euforie hravě překoná racionální úsudek o aktuálních možnostech, vlivech a také nezbytný pud sebezáchovy a pak už spoléháte jen na štěstí a to bývá vrtkavé. Chtěl jsem na pár příkladech demonstrovat, že jsem se díky vlastní blbosti dostal do situací, kdy stačilo velmi málo a pokud bych si sám nevykoledoval hrobku, tak mohly mít dohru v soudní síni a následně i v druhé cenové v base. A je k tomu opravdu potřeba pouze (nejlépe čerstvý) řidičák, vlastní tupá hlava, tuna pojízdného plechu s motorem a shoda událostí, kdy se onoho „štěstí“ tak nějak nedostává.
A nad tím bych se nad rámec slibovaného popisu dvou událostí rád pozastavil. Jakkoli si štěstí občas v popisovaných případech vybralo svou daň a odepřelo mi náklonnost objevivšího se auta v tu nejhorší možnou chvíli tam, kde jsem ho neviděl, nečekal atd. bohatě mě odměnilo už dvakrát ve chvíli, kdy jsem ho potřeboval velmi nadstandardně. Jako závěr jednu z těchto situací stručně popíšu a v duchu za něj opět poděkuji, protože v opačném případě by mě k identifikaci skládali jako puzzle.
Jel jsem přes den po notoricky známé čtyřproudové silnici Rudná protínající Ostravu a dojížděl jsem v rychlém pruhu kamión jedoucí v pravém pruhu. Dojížděl jsem do místa, kde se blížil sjezd, na který jsem mířil. I když bych pravděpodobně stihnul kamion ještě předjet, neudělal jsem to a přibrzdil jsem, za kamion jsem se zařadil a chtěl jsem najet do odbočovacího pruhu. Z naprosto neznámého důvodu jsem to neudělal okamžitě a zůstal jsem za kamionem viset i ve chvíli, kdy odbočovací pruh byl za svojí třetinou. Vzápětí potom, co mi blesklo hlavou, že bych se měl konečně vynořit a najet tam, jsem minul odstavený Tranzit PPL, který z neznámých důvodů v odbočovacím pruhu, zhruba právě v oné třetině, zůstal stát. Nemohl jsem ho vidět. Kamion jel hodně vpravo a stínil mi přesně do místa, kde tyhle dvě tuny stály. Vyjetí zpoza kamionu do odbočovacího pruhu např. na dálnici je běžná praxe. Ruku na srdce řidiči, máte v těch 100, až 130km/hod vždy těch 30-50m, výhled a předpokládáte, že tam není něco jako betonová zeď? Nemyslím, že vždy. Měl jsem prostě jenom štěstí…Tak bacha.
(Zatím nikdo nehlasoval)