Jak jsem kupoval Moto Guzzi z roku 1970

Featured Image

Po brokovnici další stará italská zhovadilost do Redguyovy sbírky kuriozit? Aneb jak jsem si chtěl koupit zánovní motorku, ale domů jsem jel na jeden válec 50 let starou strojovnou, z které po cestě odpadávaly součástky.

Motorky mě odjakživa bavily, jako dítě jsem ve stodole drandil na tátově rozbitém Manetovi (o kterém bude nějaký příští článek) a od patnácti jsem lítal na Bábě po vesnici. Na různých mašinách jsem se pak projezdil až do třicátnického věku, kdy se stalo něco, čemu bych nikdy nevěřil, že se může stát. Prostě mě to přestalo bavit. Jako dopravní prostředek do práce dobrý, ale nějak se vytratila ta radost z jízdy. Už se ani nestávalo, že bych se jel o víkendu jen tak projet. Buď jsem zfotrovatěl nebo tomu něco chybělo. Zapojil jsem tedy mozkové myšlení a usoudil, že za to může zejména stroj, japonský nezajímavý nevýrazný dříč. Ostatně kdo by se těšil, že se zase sveze na jednostopém ekvivalentu Golfa. Zatímco dosud ve výběru hrál prim mozek a poměr výkon/cena, teď uzrál čas na zapojení srdce a výběr nějaké brutální kraviny, která svým charismatem způsobí, že se zase budu těšit na každé svezení.

Ačkoliv se mi líbí produkce Harley Davidson, nějak ji mám spojenou s podivnými kluby a vestičkami s nášivkama, takže jsem při hledání motorky s charakterem, či jak to něco navíc nazvat, celkem rychle zacílil na italskou produkci. To byl podzim 2012 a já tak měl celou zimu na prohlížení obrázků a čtení recenzí, ale stejně jsem se pořád čím dál víc vracel k jednomu stroji. Totálně mě uhranula Moto Guzzi Griso ve speciální edici v zelené barvě Tenni. Líbil se mi nejen design, což u Italů nepřekvapí, ale i konstrukční a technická řešení. Typicky podélně uložený dvouválec, suchá spojka, kardan (jak já nenáviděl čištění řetězu) a letmé uložení zadního kola. Prostě takový hezčí bavorák, ostatně podobnost koncepcí je příčinou vzájemného pošťuchování, včetně narážek o povislých kozách.

O motorce tedy bylo rozhodnuto (alespoň jsem si to tehdy myslel) a tím i víceméně o tom, kde ji koupit. V zákoutí Šumavy se totiž nachází jeden prodejce/servis dobře známý všem českým Guzzistům, “trochu” výstřední První Kozí. Je dost osvěžující vidět, že se někdo i na poli českých prodejců ojetin dokáže chovat zcela férově a nejen nezbankrotovat, ale vybudovat si takové renomé, že se k němu sjíždějí z celé republiky. Zavolal jsem tedy s tím, že bych měl zájem o zánovní zelenou krysu a ať mi dají echo, až se něco objeví. To byla ta sladká doba bez dětí a hypotéky, takže peněz na kraviny bylo dostatek. Mezitím jsem si občas prolétl jejich nabídku, zejména kvůli vtipným popiskům u motorek. Až se tam jeden den objevila taková stará bílá vrána, která mě hned na první pohled zaujala. Pokud jste to totiž ještě nepoznali, mám rád starou techniku – zbraně, auta, motorky, vlaky, letadla, prakticky cokoliv. No nedala mi spát, až jsem se domluvil, že si ji přijedu prohlédnout, na fotkách prý vypadá líp než v reálu, vůbec nebrzdí, takovej krám, určitě mě to odradí.

Neodradilo, naživo mi naopak přišla ještě úžasnější a když jsem uslyšel zvuk motoru (asi každý zažil, že veteráni prostě jinak voní a jinak zní), už mi nebylo pomoci. Ještě asi desetkrát jsem si v deliriu vyslechl, že to fakt nebrzdí a řadí se na opačné straně, než jsem zvyklý, tak ať to hlavně nepoložím, ale to už jsem se natěšený soukal za řídítka. Opatrně jsem zařadil dvojku a tam už to ze strachu z brzd a převodovky nechal. Když jsem přijel zpátky, všem z mého výrazu Otíka muselo být jasné, že žádné Griso se kupovat nebude. Složil jsem zálohu a jel jsem do Prahy navštívit majitele, který si vozil staré italské mašiny, zejména Ducati, a snad na nich i jezdil historické závody. V Guzzině ale ustřelil, hlavně díky přehozenému řazení na ní prý nebyl schopný jezdit, takže ji hned prodával dál. Sepsali jsme smlouvu, poslal jsem peníze a za pár dní jel zpět do Sušice pro motorku. Trochu jsem přecenil stav a spolehlivost 50 let staré italské techniky a nechal jsem vozík doma s tím, že přece odjedu těch skoro 200 km po ose, což se ukázalo jako ne zrovna prozíravý plán.

Začátek byl ještě veselý a plný nadšení, přesně jak jsem po tom toužil, byl jsem v rauši jako válečníci z posledního Mad Maxe. Ale hned po asi 50 km začal jít motor zničehonic poněkud divně a když jsem zastavil, hned chcípnul, skvěle. Že by došla šťáva? Nastartoval jsem a motorka se třásla jak stará Tatramatka. Marně jsem kolem toho rozklepaného krámu chodil a říkal si, co jsem to za kokota. Když už jsem se chtěl zoufalstvím rozbrečet, všimnul jsem si, že z rozdělovače visí zapalovací kabel. Naděje na rychlé řešení mi zatmavila mysl, takže jsem při pokusu vrátit polorozpadlou fajfku zpátky na svíčku při běžícím motoru dostal slušně nakopáno, což dost pobavilo manželku, která za mnou jela autem. Každopádně porucha opravena, takže se mohlo vesele pokračovat dál. Tedy aspoň do chvíle, než se od předního kola ozvaly strašné pazvuky. Z hrůzou jsem zastavil a už ne v úplně dobrém rozpoložení zkoumal, co se stalo tentokrát. Uvolnily se a upadly šrouby držící jednu stranu předního blatníku, takže škrtal o kolo. Nic vhodného k upevnění jsem neměl, takže jsem odmontoval zbytek šroubů a blatník hodil do kufru. V tom samozřejmě začlo pršet. Trochu s obavami jsem zasednul zpátky za řídítka a jelo se dál.

Po dalších pár desítkách kilometrů cítím, jak mi něco bouchá do stehna. Sáhnul jsem pod sedačku a nahmatal uvolněný dekl baterky. Šroub, který ho držel, je nenávratně v čudu, takže dekl putuje do kufru a já zpátky za řídítka té italské smrtonosné pasti. Předek opravdu moc nebrzdil, takže bylo nutné občas přibržďovat i zadní brzdou. Najednou byl ale pedál takový gumový, až se propadnul úplně a zadek přestal brzdit. Pro změnu upadla matka, která drží vnitřní část bubnové brzdy a pakny se tak pootočily spolu s bubnem. S obavami o život kontroluju přítomnost a utažení alespoň těch nejdůležitějších matek a šroubů, co drží motorku pohromadě a po krátké modlitbě pokračuji v cestě. Žádné další překvapení mě už naštěstí nečekalo, takže po zaparkování v garáži jsem se mohl vrhnout na důkladnou prohlídku. Při té se ukázalo, že se uklepal ještě kontakt čidla neutrálu a čidlo zadní brzdy.

Největší překvapení na mě čekalo, když jsem chtěl zkontrolovat hladinu oleje v motoru. Je tam ocelová tyčka přivařená k víčku. Po odšroubování víčka samozřejmě tyčka v prdeli. Není to žádné párátko, takže sice asi byla relativně bezpečně uložená na dně vany, na druhou stranu volný kus kovu uvnitř motoru na klidném spánku nepřidá. Vanu zrovna sundali a přetěsnili v Kozách v rámci preventivní údržby, takže se mi úplně nechtělo to znova rozdělávat. Naštěstí se mi po chvilce gynekologických hrátek s magnetem podařilo vytáhnout měrku vypouštěcím otvorem. Druhý den jsem koupil kýbl Loctite a zalepil a utáhnul všechny šrouby a matky, obzvlášť ty, co drží motorku v jednom kuse a mě při životě. To naštěstí zafungovalo dobře, za dalších 7 let z té pojízdné vibrační desky už neupadlo nic.

Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli Guzzinu po tomhle zážitku neodvézt hned zpátky, ale byla fakt ve velmi zachovalém stavu a když zrovna jela, tak navozovala úžasné stavy mysli, takže jsem se rozhodl to risknout a nechal si ji. A co že je tenhle italský zázrak vlastně zač? Brzy stoletá fabrika od jezera Como má za sebou famózní závodní historii, mimo jiné 8 vítězných šampionátů v prvních 9 letech existence MotoGP, včetně failu s ikonickou Moto Guzzi V8. Její designér, Giulio Cesare Carcano, pak v šedesátých letech stvořil další ikonu, vzduchem chlazený vidlicový dvouválec uložený nezvykle podélně, který se stal hlavním poznávacím znakem motorek z Mandella del Laria. První motorkou s tímhle motorem byla V7 v roce 1967, v první generaci označovaná V7 700 podle objemu motoru. Následovala značně vylepšená druhá generace V750 v roce 1969 a ještě vychytanější 850 v roce 1972. A právě druhá generace V750 mi přistála v garáži.

To jsem ještě netušil, že ta první jízda byla jen takovou přípravou na to, co mě dalšího čeká. Sice s ní ze všech veteránů jezdím nejvíc, ale taky vyžaduje jednoznačně nejvíce péče, úprav a oprav. Za těch 7 let a 20.000 km jsem ji měl několikrát rozebranou a řekl bych, že ji znám už lépe než borci v Kozách. I přesto ale pořád dokáže přivodit tu správnou euforii už jen nastartováním, když se vrtí na stojanu, takže mise rozhodně splněna. Pořádnou recenzi si nechám na příště, stejně jako předlouhý seznam těch nejzajímavějších oprav, ať tu nejsou články jen o koronaviru.

 


05.04.2020 Redguy


Související články:


12345 (222x hodnoceno, průměr: 1,15 z 5)
15 841x přečteno
Updatováno: 5.4.2020 — 22:37

Reklama

D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!