Jak jsem kupoval auto v Kanadě, část 2

Featured Image

Po tom, co mi štěstí přálo a rychle jsem získal kanadský řidičák, bylo na řadě pořízení auta. Jelikož jsem ho potřeboval jen necelého půl roku a v Ontariu se platí daň z koupě i ojetého auta, tak jsem se pohyboval ve vodách těch nejlevnějších vraků a podivných individuí.

Po online nastudování toho, jak prodej a přepis vozidla v Ontariu teoreticky funguje, by se to dalo shrnout asi takhle, čtenáři z Kanady kdyžtak opraví. Jelikož tam neexistuje nic jako velký techničák, prodejce by si k autu měl pro kupce v Service Ontario pořídit takzvaný UVIP – Used Vehicle Information Package, ve kterém jsou informace o historii vozidla a předchozí registrace. Nejdůležitější je informace o tom, jestli vozidlo nebylo někdy odepsáno jako totálka nebo jestli na něm nevisí nějaký dluh, protože pak by za něj byl odpovědný nový majitel. K přepisu je pak potřeba průkaz totožnosti (řidičák), kupní smlouva, UVIP, pojistka, certifikát bezpečnosti a půlka malého techničáku, kde jsou informace o novém majiteli. Při přepisu se také platí ta zasraná daň, jejíž výše je 13% buď z kupní ceny nebo z tabulkové hodnoty uvedené v UVIP podle toho, která je vyšší, to aby vás nenapadlo podvádět. Těch 13% je prý proto, že bazar musí odvádět z kupní ceny 13% DPH (nebo daň z příjmů, nevím), tak aby to pro chudáčky v teplákovce nebylo nespravedlivé. Pro provoz je pak nutné ještě zařídit registrační značky a zaplatit roční sticker. Jestli vám z toho už teď jde hlava kolem, tak se nedivím. A to si teprve počkejte na ty cifry.

Kvůli dani jsem si stanovil strop 5.000 dolarů, z čehož bych platil nějakých 11.000 Kč daň, víc jsem nebyl ochoten javorům odevzdat. Jelikož jsem taky potřeboval auto hned a neměl jsem tam žádné nářadí ani zázemí na opravy, tak byla druhá podmínka certifikát bezpečnosti. Auta tam totiž nechodí na STK, ale při koupi ojetiny je nutné navštívit státem certifikovaný servis, což jsou klidně i vesnické opravny, kde auto projedou, prohlédnou a buď vydají certifikát bezpečnosti nebo seznam závad, které je nutné odstranit před tím, než ho auto dostane. Trvá to asi hodinu a stojí kolem 100 dolarů. Závady jsou dosti podobné s naší STK, nesmí být prasklé čelní sklo, vůle na podvozku, špatné brzdy, nebezpečná koroze atd. Ačkoliv zrovna s tou korozí jsou značně benevolentnější než u nás, protože jinak by tam po první zimě neprošlo nic.

Mít certifikát není při prodeji povinnost, ale jinak je koupě ojetiny ještě větší loterie než u nás. Buď tam bude pár blbin, které za pár kaček opravíte doma nebo v tom taky utopíte majlant, než to bude moct zase na silnici. Moc nevím, jak to funguje se skrytými vadami, ale jestli jste koupili auto jak stojí a leží, tak asi smůla. Doma bych to klidně risknul, protože se i doma dá opravit většina věcí, ale v Kanadě, kde si za práci účtují šílené pálky, to taky může znamenat solidní provar. Ostatně mi přijde, že bych si tam někde v garáži vydělal víc jak vědou, manuálně šikovný člověk se tam rozhodně neztratí. Někteří prodejci, zhruba tak každý desátý, nabízejí auto už certifikované, samozřejmě o to dražší. Trochu nevýhoda pro prodejce je ta, že certifikát má platnost jen 36 dní, takže nejde prodej moc protahovat, ale certifikovaná auta mizí rychle. Zkoušel jsem nejdřív autobazary s tím, že bych si od nich koupil auto a po půl roce jej s o nějakou předem dohodnutou slevou prodal zpět, ale jsou to vesměs stejní zmrdi a vychcánci jako u nás. Ptal jsem i v práci, jestli někdo něco neprodává a nic, ale všichni mě odkazovali na jednu dílnu kousek od laborky, kde si nechávají servisovat auta.

Šéf servisu Chris byl mimořádně ochotný a dokonce mi i jedno takové auto nabízel, bohužel to byla malá dvoudveřová předokolka od Hondy, navíc nad rozpočet. Prý za svoje auta musí ručit, takže tam povyměňuje a opraví kdeco a pak to holt není levné. Celkově ceny v bazarech byly nesmyslné, takže jsem nakonec skončil na Kijiji, což je kanadská obdoba Bazoše. V téhle cenové kategorii bylo certifikovaných aut pomálu, protože uvést auto po x letech zanedbávání do stavu pro certifikaci kolikrát přebije hodnotu toho vraku. Z těch zajímavých jsem se byl na několik podívat, kupříkladu jeden pěkný Dodge Journey, protože jsem na tohle auto už dlouho měl zálusk a tak jsem si říkal, že by bylo fajn si ho tam vyzkoušet. Byl zachovalý a majitel byl sympaťák, bohužel to ale byl čtyřválec 2.4, s kterým to vůbec nejede a navíc za něj chtěl 6.000 dolarů.

Málem jsem koupil cosi jménem Ford Taurus X, byla to sice vevnitř taková pelešárna, ale byla to čtyřkolka s fungl novými zimáky s hroty a stál jen 3.500 doláčů. Prodával jej servisák pro klienta a před certifikací bylo ještě potřeba udělat pár drobností, proto jsem pár dní musel počkat. A zrovna v den, kdy jsem pro něj měl jet, se objevil ten můj Ford F-150, tak jsem si řekl, že se na něj pojedu pro jistotu ještě kouknout. Prodejce nezvedal telefon, ale za chvíli volal zpět s tím, že byl zrovna srát, takže jsem se na setkání s touto sofistikovanou bytostí nesmírně těšil. Pickup vypadal celkem dobře, nájezd sice skoro 350 tisíc a byla prorezlá korba, ale jinak rozhodně nadprůměr z toho, co jsem za tím za ty prachy viděl. Samozřejmě tu byla časovaná bomba pod kapotou jménem Triton 3V, u které vystřelují nebo se lámou svíčky, ale to s tímhle nájezdem už předpokládám někdo pořešil.

Další notorická slabina těchto motorů je zanášení mazacích kanálků olejovou emulzí při delších intervalech výměn oleje a následné problémy s mazáním. Mimo jiné to pak odnese systém proměnného časování vaček, který je ovládán právě tlakem oleje, začne to rachtat, někdy se to celé rozsype a popadá do vany. Blbě pak funguje i napínák rozvodových řetězů. Bohužel, většina lidí to řeší jen výměnou rozvodů a časovacích kol vaček, což odstraní následek, ale ne příčinu, takže po chvíli se to opakuje znovu, spolu se zadíráním vaček, protože nahoře v hlavách je malý tlak oleje. Zrovna jsem byl minulý týden u svého servisáka, co se specializuje na ameriky a pomáhá mi s Oldsem, a má tam dvě F-150 a dva Lincolny Navigatory, všechno Tritony a všechny menší nebo větší problémy s hlavama. Na druhou stranu se jen F-150 prodá skoro milion každý rok, takže si říkám, že nemůžou být všechny KO, to by tam z nich vysoudili i trenky. Údajně kdo mění olej poctivě v krátkých intervalech, tak s mazáním problémy nemá vůbec.

Ale zpět k autu. Vidlák bydlel náhodou asi jen kilometr od Chrisovy dílny, takže jsem mu to tam během zkušební jízdy zavezl. V motoru to jako skoro v každém Tritonu vesele cvakalo, ale podle Chrise to bylo ještě docela v pohodě. Když jsem se ho ptal na prorezlé díry v korbě, tak řekl, že je to taky v pohodě, korba se dá vyměnit a navíc rám je na místní zimy fakt zachovalý, celkově se mu to dost líbilo, za pět tisíc je prej certifikovaný truck fakt super. Na Taurus ať se vykašlu, je tam snad CVT převodovka, dělali to navíc jen dva roky, takže je nemožné na to sehnat díly, bude to pak neprodejné. Vrátil jsem se teda k týpkovi, stáhnul ho na 4.500 a přišlo na řadu papírování, kdy šla do hajzlu veškerá ta teorie, kterou jsem si nastudoval.

Týpek totiž neměl k autu UVIP, což by ale měla být zákonná povinnost. Přesvědčoval mě, že to není potřeba a že díky tomu můžeme ošulit tu daň. Věřil jsem mu asi jako Rumunovi, co u cesty prodává zlaté prsteny, takže jsme zajeli do místního Service Ontario, kde mi ochotná úřednice potvrdila, že jelikož je pickup těžší než 2.200 kg, tak je na něj výjimka, UVIP opravdu není potřeba a daň budou vyměřovat z kupní ceny na smlouvě, mrk mrk. Jelikož ve mně redneck nevzbuzoval zrovna moc důvěry, tak jsem měl obavu, jestli tedy na tom nevázne nějaký dluh nebo průser. Paní se podívala do registru a prý vypadá všechno OK, takže jsme si tedy plácli. Kupní smlouva v jeho podání byla jen cár papíru, kde stálo něco jako Já, Vidlák Kanadský, jsem prodal svůj Ford F-150 za 1.500 dolarů a podpis, nic víc. Obvykle se vyplňuje vzorová smlouva, která je součástí UVIPu, ale muselo mi stačit tohle. Kupec totiž dostane ještě půlku malého techničáku, kde prodejce vypíše, na koho vozidlo převádí, takže je pravda, že kupní smlouva víceméně slouží jen k udání ceny.

S tím malým techničákem je to vůbec zajímavé, říkám mu tak proto, že je nutné ho mít u sebe, ale jinak je to takový mix našeho malého a velkého. Je vytištěný na obyčejném papíru a je rozdělený na dvě půlky, zepředu jsou informace o autě a majiteli. Při prodeji se odtrhne jedna půlka, kde prodejce zezadu vypíše, komu auto prodal. Kupující tam pak dopíše údaje o pojistce a značkách a jde auto přeregistrovat. Funguje tedy cosi jako polopřevod, ale nemusí se kvůli němu na úřad, to až kupující při finálním převodu. Prodejce ale snad má možnost jít prodej ohlásit a tím se zbavit odpovědnosti za průsery nového majitele. Ta první půlka techničáku zůstává prodejci, protože jsou tam informace o značkách a stickeru (viz příště), které si může převést na další auto. Značky jsou totiž na majitele a ne na auto. Na té půlce je ještě další odtrhávací třetina, která slouží k nahlášení změny adresy. Díky tomu jsem ten techničák měl po měsíci natrhaný a zmuchlaný ze všech stran, je to totální salát a prý se celkem často falšuje, čemuž se nedivím.

Po prodeji stejně jako u nás nastává problém, že auto je sice vaše, ale registrováno i pojištěno je stále na původního majitele. Pokud bych měl vyřízenou pojistku a měl značky, tak bych mohl hned na Service Ontario přehlásit a jet, ale vyřízení povinného ručení je v Kanadě úplně na palici, takže mi pantáta auto odvezl domů, odmontoval si svoje značky a odfičel. Měl jsem tak na dvorku auto a v hlavě představu, že si na netu za pět minut vyřídím povinné ručení stejně jako u nás, ale čekal mě docela šok z jejich totálně dementního systému.

 


16.08.2020 Redguy


Související články:


12345 (209x hodnoceno, průměr: 1,06 z 5)
14 123x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!