Jak jsem kupoval auto v Kanadě, část 1

Pro svůj půlroční pobyt v Kanadě jsem potřeboval pořídit nějaké přibližovadlo a jak už jsem psal minule, nakonec jsem koupil mamutí Ford F-150. Ale co je poměrně jednoduchá záležitost u nás, je pro cizince v Kanadě docela solidní pakárna. Ovšem nebyl by to přece Redguy, aby to vzdal jen proto, že je něco několikaměsíční byrokratický očistec.

Přípravy na tohle dobrodružství začaly už pár měsíců před odletem. Zatímco sehnání nájmu, vyřízení pracovního povolení, rezervace pickupu v půjčovně, dokonce i vyřízení školky pro děti, to všechno šlo relativně bez problémů zařídit na dálku online, bojová příprava pro nákup vozidla vyžadovala staré dobré obíhání nejednoho úřadu osobně. Základní problém byl totiž v tom, že ačkoliv auto si může stejně jako u nás koupit kdokoliv, tak povinné ručení vám tam nikdo neudělá bez kanadského řidičáku, respektive přímo ontarijského, každá provincie má svůj.

Ontario má pro osobní auta tři úrovně řidičáku. G1 si můžete udělat v 16 letech, je k němu potřeba jen oční vyšetření a písemný test. Při řízení pak s vámi musí být spolujezdec s alespoň 4letou praxí, nesmíte pít, nesmíte na dálnici a nesmíte řídit v noci. Nejdříve po roce si můžete zažádat o G2, k němu je potřeba pouze úspěšně udělat jízdy se svým autem, poté padá většina restrikcí, hlavně ta o přítomnosti dozoru. Zůstává pouze nulová hladina alkoholu a omezení počtu mladistvých spolujezdců v noci. Opět nejdříve po dalším roce je možné zažádat o plné G, stačí podepsat prohlášení o tom, že máte zkušenost s jízdou po dálnici a absolvovat trochu náročnější jízdy, opět se svým autem.

Mým cílem bylo samozřejmě získat full G, nejenom kvůli omezením, ale i proto, že cena pojistky se odvíjí od úrovně řidičáku, začátečníci platí i násobky toho, co zkušený řidič. Řekli byste si, že ukážete evropský standardizovaný řidičák s 20 roky praxe a je to? Hovno, evropský řidičák uznávají pouze Rakušanům, Němcům, Belgičanům, Francouzům, Britům a Švýcarům. Tihle tam jen odevzdají svoji kartičku a dostanou kanadskou. Doma pak stačí nahlásit třeba ztrátu a máte oba dva. Že jejich evropské řidičáky vypadají prakticky stejně jako náš? No a co, nasrat, česká untermensch není na seznamu a hotovo.

Přitom věřím, že by stačilo, kdyby ministerstvo dopravy podepsalo nějaký cár papiru s Kanadou. Ale oni tu přece nejsou od toho, aby svým občanům usnadňovali život, že. Nečlenům klubu vyvolených nezbývá nic jiného než nejdřív projít proceduru získání G1, který je ale v reálu samozřejmě k ničemu. Naštěstí pokud poskytnete nespecifikovaný důkaz o praxi a podepíšete prohlášení, můžou vám uznat odježděný rok a tím pádem máte možnost si hned zažádat o jízdy na G2, ale nezkoušel jsem to, takže nemohu potvrdit. Já šel o level výš, pokud totiž doložíte potvrzení z českého konzulátu, tak uznají celou dobu praxe a pokud je delší než dva roky, můžete rovnou po úspěšném absolvování zkoušek na G1 žádat o jízdy na G.

To potvrzení není nic jiného než anglický překlad výpisu z evidenční karty řidiče, či jak se to přesně jmenuje, je to papír s datumy získání všech skupin řidičáku, stavem bodového konta a záznamy přestupků. Když už jsme si pro to na úřadě byl, nechal jsem si udělat i mezinárodní řidičák. Představa byla taková, že to bude potřeba pro půjčovnu a kdyby moje mise neuspěla a já získal jen G1, tak bych se na něj sice pojistil, ale jezdil bych na ten mezinárodní, abych se vyhnul absurdní situaci, že mě bude muset jako spolujezdec dozorovat manželka. Realita byla taková, že ten salát nikdo nezná, nikoho nezajímá, za celou dobu to nikdo nikde nechtěl vidět, hlavní je klasická plastová kartička.

Vyšlo mi to dobře tak, že asi měsíc před odletem s celou rodinou jsem měl týdenní služebku v Kanadě a tak jsem se objednal na generálním konzulátu v Torontu s tím potvrzením a mezitím jsem se učil otázky na zkoušku. Spoustu odpovědí člověk dá správně už jen proto, že nějakou dobu řídí, ale je tam samozřejmě plno otázek na nějakou konkrétní hodnotu rychlosti, pokuty atd., které je nutné se nabiflovat. Pak jsou ještě pravidla provozu specifická pro Kanadu, ale ty je dobré si nastudovat tak jako tak. Jinak byste třeba nemuseli zastavit před blikajícím školním busem, co stojí v protisměru o 4 pruhy dál, nebo vás nenapadne zastavit u krajnice houkajícímu autu, ačkoliv jej nijak neomezujete, a je z toho až statisícová pokuta a případně vězení. Kdo si chce test zkusit, může třeba tady.

Moje sestra žije shodou okolností v Torontu a synovci bylo čerstvě 16, takže jsem mu nabídnul, že mu zaplatím zkoušky a půjdem na testy G1 spolu. Mimochodem, je zajímavé, jak je současná generace mládežníků odlišná od té mojí, co se vztahu k vozidlům týká. Já si dělal papíry v 15 a hned jsem úspory vrazil do Babetty, na auto jsem se těšil nejvíc na světě, všichni kolem tunili dvojkové a trojkové Golfy, protože auto významně zvyšovalo atraktivnost u bitches. Zato většině dnešních teenagerů je auto úplně u prdele, street credit u holek se buduje na síti, večer nikam jezdit nepotřebujou, vystačí si s kompem nebo telefonem, ale třeba mám zkreslený pohled, uvidíme až vyrostou moji haranti. Nicméně zpět k testům, vypravili jsme se do Service Ontario, to jsou místa pro interakci občana se státní správou, což zní patřičně hororově. Vyřizuje se tam všechno, řidičáky, zdravotní karty, přepisy aut atd. U okýnek si opsali údaje a v jakési bedně nám úspěšně změřili zrak.

Pak nás poslali do místnosti s asi 30 lidmi, která vypadala jako školní učebna a tam jsme čekali, až se uvolní stoleček a napsali testy. Super bylo, že je okamžitě opravovali, takže nám za chvíli oznámili plný počet bodů a zpátky na přepážce vystavili dočasný řidičák G1. Když si tedy ráno usmyslíte, tak ještě ten den máte hotový řidičák a můžete okamžitě řídit, což je prostě boží. Co už boží tolik nebylo, tak ségra mu na oslavu tohoto úspěchu půjčila svoji “vymazlenou” káru a já měl sloužit jako dozor. Už jste někdy jeli v centru metropole s někým, kdo řídí poprvé v životě, je ve věku, kdy všechny rady a názory staršího má fpiči a vy před sebou nemáte naprosto žádné ovládací prvky, které by mohly odvrátit blížící se katastrofu? Jediné štěstí bylo, že sestry povoz byl v tak zuboženém stavu, že by mohl jít i třikrát přes střechu a nic by nepoznala. Na parkovišti jsem si vždycky musel dávat pozor, abych se omylem nepokoušel nastoupit do popelnice neboť vevnitř to vypadalo úplně stejně. Pro mě to má tu cennou zkušenost, že pokud chcete auto, které bude 10 let jezdit bez jakéhokoliv servisu a bez výměny oleje, jděte si pro Toyotu.

Následně jsem se stavil na konzulátu, kde to šlo jak po másle a během pár minut mi vystavili anglický přepis evidenční karty s jejich razítkem. Bylo super, že narozdíl od italské eskapády s brokovnicí náš úřad přesně věděl, co má vystavit a kanadský úřad přesně věděl, že tohle je to, co má chtít. Po příletu domů jsem zavolal do Sudbury, abych se objednal na zkoušky z jízd hned pár dní po našem příletu. V den D jsem se i s pickupem z půjčovny dostavil do místní autoškoly, kde jsem jim nejdřív musel nakecat, kolik kilometrů jsem za poslední měsíce najezdil po dálnicích, ačkoliv jsem přiletěl předevčírem. Minimální počty jízd i kilometrů jsou dané přímo v požadavcích ke zkoušce, takže jsem si vybájil cesty po celé provincii, načež mě poslali počkat na komisaře ven k autu. Moje naivní představa byla taková, že když týpek pochopí, že nejsem žádný začátečník, tak se povozíme po okolí, pokecáme, zasmějem se a bude to.

Z omylu mě měl vyvést už nervózní hlouček ostatních čekajících, z krátké konverzace jsem se dozvěděl, že většina z nich je tam už po několikáté. Ten pravý šok přišel až když kdosi zaskuhral moje jméno. Místo onoho pohodového týpka se na mě mračila nějaká stará vyzáblá čarodějnice, no skvělý. Před jízdou vždy probíhá kontrola všech světel, takže jsem si vlezl do auta a blikal a svítil podle toho, jak baba jaga poroučela. Pak najednou přiskočila ke dveřím spolujezdce a začala lomcovat klikou. Většina aut tam totiž klíčkem odemyká jen dveře u řidiče, takže nasraná bába buší do dveří, zatímco já zoufale hledám tlačítko odemykání v autě, které mám druhý den. Když jsem ho nakonec našel, baba otevřela dveře a řekla jen “To nebylo vtipné”. No ty vole, jsem totálně v hajzlu, to ani nemusím nikam jezdit. Snažím se jí vysvětlit situaci, že to je nové auto a nebylo to naschvál, ale baba jiný než nasraný xicht zjevně neumí, takže těžko říct, v jakém je rozpoložení.

Každopádně mě poučí, že se pojedeme projet, ona mi bude říkat, co mám dělat a já to mám plnit, pokud to bezpečnost provozu umožňuje. Z nějakého pokecu není vůbec nic, bába jen rozkazuje tady doleva, támhle doprava, po každé křižovatce si něco zapisuje do tabletu, neřekne ani slovo navíc. Po chvíli ježdění po městě se jede na dálnici, kde mi jen přikazuje měnit pruhy. Obzvláště si dávám záležet, aby bylo jasně vidět, že neustále při jízdě kontroluju zrcátka a při přejíždění z pruhu do pruhu se koukám i přes rameno. Prý se za to často vyhazuje, když komisař má pocit, že nedostatečně kontrolujete okolí, nejspíš kvůli těm jejich debilním plochým zrcátkům, v kterých není nic vidět. Takže jedu, neustále kroutím hlavou sem tam jak kdybych právě couval s kamionem a čekám, na čem mě potopí. Na jedné odbočce z dálnice následuje 3 point turn, tedy otočení s couvnutím. Musím čekat, až se odtamtud vymotají další dvě auta autoškoly, takže zjevně jezdí jednu trasu s každým.

Pak už jedeme zpět k autoškole, snažím se o co nejpohodlnější jízdu, baba furt něco zapisuje do tabletu. K autoškole vedou 3 vjezdy, baba řekne zahni, vybírám ten prostřední, načež mi jen suše oznámí, že myslela ten první, to už mám chuť ji přejet. Test končí nacouváním do parkovacího místa, chcípnu motor, bába chvíli něco zapisuje a poté jen oznámí “Úspěšně jste složil jízdy” a bez rozloučení vysmahne z auta. Jsem trochu v šoku, tak jdu zpátky k přepážkám, kde mi naopak velmi milá paní vydá řidičák a gratuluje s tím, že je super, že jsem to udělal napoprvé. Ségra, která tím byla taky překvapená, mi pak říkala, že autoškola prodává “dobrovolné” kurzy a rejžují na tom, že často vyhazují ty, kteří se odváží na ně nejít. Buď je to hoax nebo měli pro ten den už splněno, takže jsem dostal dočasný řidičák a za dva týdny mi do schránky přišel i pravý plastový ontarijský řidičák a já se tak mohl vrhnout na výběr auta.