Jak jsem kupoval auto

Featured Image

I jal jsem se koupit si auto. Protože a poněvadž jsem fanoušek benálů, respektive odpůrce ropovodů, dehtových aut, tédéíček, říkejte si tomu, jak potřebujete, hledal jsem benzín. Ne, že bych nutně nechtěl něco malýho, ale semtam něco odvezu, občas se v autě i vyspím, a zrovna to by kupříkladu Opel Tigra nesplnil.

Jako první mi padl do oka jeden FoFo, pro neFordaře, Ford Focus, trochu starší, ale vypadal zachovale. R.v. 2000, dva litry objemu, 130 kobyl továrního výkonu, bůhví, kolik jich cestou pochcípalo, léta na hlínách, zimy na plecháčích, kombík,… Jediný mi k tomu autu nesedělo a sice jeho prodejní cena, která byla nastavena na 50 000 našich českých korunek. Než jsem stihnul druhej den zvednout telefén a domluvit se na to, že bych se přijel podivat a tak, inzerát zmizel. Nu což, beztak tam bylo něco špatně, utěšoval jsem se.

Druhá mně padla do vočka paní Mazda 6. Mohutná 2.3, u které z původních stopětasedmdesáti kobyl přežilo určitě víc, jak u výše zmíněného FoFo byla také jakýmsi lákadlem, ač jsem si byl vědom, že mě to sežere i s peněženkou. Utěšoval jsem se fičurou, zvanou variabilní časování ventilů.

Každopádně, Mazda byla v sedanu a sídlila v Prahé u Andy Aut, či nějaké takové prasárny. Už když jsem z inzerátu vyčetl, že se auto nachází v takto nehostinném prostředí, vůbec se mně tam nechtělo. I přemluvil jsem se, vytáhl jsem kamaráda s tédécéíčkovym mondeem, ne snad aby mně poradil s výběrem, na tohle je horší jak já, ale abych se měl jak dostat domu, kdybych to „náhodou“ nekoupil. Autobusové dopravě moc neholduji. Dojeli jsme do ó velectěné Prahé a zamířili přímo do onoho prase-hausu. Protože a poněvadž řídil kolega, zaparkovali jsme docela daleko a zbytek jsme museli v dešti dojít. Pozor, začalo nám dramaticky pršet, předzvěst katastrofy, měl jsem to tušit. Vešli jsme do prase-hausu, kde vysedával pan Prase, vlastně tam byli asi 3. Jeden vystřelil ze židle ihned, co nás zmerčil, až jsem zůstal překvapen, s jakou silou a rychlostí dokáže rozhoupat ten svůj metrák a půl hmotnosti bez provozních náplní. Natáhl k nám svojí zpocenou a usoplenou pravici, že se jako seznámíme. Ač neochotně, s vědomím, že nemám při sobě ani jeden kapesník, jsem mu podal pravici svou a představil se. Samozřejmě neotálel a vyptával se, co sháníme. Po zjištění, že jsme se přijeli podívat na Mazdinku se mu rozsvítili oči a bylo vidět, jak mu z vršku jeho cédéčka vylejzají růžky. Už se na nás chystal, v obrovskym fochu našel papíry k oné Mazdě, hodil na sebe bundu z asi 4 hektarů látky a šel k východu. Před východem jsme se ještě jako úplně sblížili, páč nám nabídnul deštník. S díky jsem odmítnul a těšil se, až ji přiveze. Mazda byla zapikaná docela vzadu, takže mu chvíli trvalo, než se tam vocaď dostal a určitě to nebylo způsobený tim, že se do toho auta musel nejdřív nějak nasoukat. Přijel před prase-haus, vylezl z auta jak z tanku a otevřel nám kapotu. Motor nechal schválně běžet, abychom jako zjistili, že je naprosto fpořádku. Motorovej prostor vypadal relativně v pořádku, úměrně svému 13 letému stáří. Tlumiče v pořádku, bylo tam dokonce docela čisto. Pak začalo něco trochu smrdět. Ne metaforicky, doslova, smrad, jakej jsem dosud nepoznal a pan Prase to rozhodně nebyl. Celou myšlenku na vlastnictví 2.3 benzínovýho motoru zahnala myšlenka jiná a to sice ta, že by to mohl bejt rozvodovej řemen/řetěz. Zatím jsem nic nedával najevo, čekal jsem, jestli se k tomu vyjádří Prase. Nic neříkal, tak jsme uzavřeli zdroj smradu pod kapotu a šli jsme obhlédnout zbytek auta. Podběhy vypadaly až podezřele v pořádku, zato prahy a kraje všech 5 dveří trpěly na oranžovou svini. Zevnitř to auto vypadalo skvěle, kožený čalounění a spoustu serepetiček, který si jenom dokážete představit. Ve svý době asi plná palba. Zeptal jsem se, jestli si jí můžeme projet. Prase neměl sebemenší problém a odšinul se na sedadlo spolujezdce. Objeli jsme kousek slavné Prahe v dešti a mně se to nelíbilo ani trošičku. Onen smrad byl cítit v kokpitu daleko víc, než u otevřenýho motoru a auto se i jaksi divně chovalo. Divně v tomto případě znamená, že když se Mazdě šlapalo na krk, moc se jí nechtělo budit ty kobyly, jela líně a docela silně cukala, jako když jí chybí benzín. Poprvý jsem myslel, že to je akorát nerovnost naší infrastruktury, ale druhý i třetí případ mě přesvědčil o opaku. Pan Prase se ale tvářil, jakoby nic, vesele navigoval dál, naprosto nevnímající skoro vražedný smrad. Laicky jsem usoudil, že by to mohla být spojka. Bylo jasné, že to auto tam zůstane. Všem, až na Prase to bylo jasné. Sotva jsme jí zaparkovali, pozval nás do prase-hausu, abychom jako sepsali papíry. Galantně jsem mu vysvětlil, že to auto úplně nechci s tím, co tam smrdí. Až teď jakoby mu došlo, že tam vlastně něco smrdí, přestal vychvalovat onu vskutku slušnou výbavu Šestky a začal se vyhýbat otázkám ohledně smradu.

„Když my nemůžeme vědět o každym autu, co tu máme, úplně všechno“

Samozřejmě, že ne, nashledanou.

Nakonec jsem si našel trochu jinou kategorii, než jsem původně hledal, ale účel plní. Na inzerát menšího autobazaru jsem po zkušenosti s FoFo odpověděl ihned, co mi padnul do oka. Dojeli jsme na místo, vyřídili formalitky, jízda, prohlídka, naprosto v pořádku. Auto prostě odpovídalo svému stáří, nic velkého se tam nedělo, ani po nahlédnutí do pečlivě vedené servisky.

Tak jsem si odvezl 2003 Ford Mondeo v kombíku, 1.8 litru, 16 ventilů, 125 kobyl, 8 kol. Vypadá opravdu pěkně. Výkon dostačující, velikost víc než dostačující, odjel jsem spokojen. S čímž jsem až tak spokojen nebyl, byla cena, kterou po mně chtěl známý automechanik za opravy. Potom, co mi ale ukázal účet, jsem se uklidnil, poněvadž to byly jenom nezbytné spotřební věci. Znáte to, takový ty filtry, náplně, v mém případě jeden svazek kabelů a sada svíček navíc. Jinak, připomínám dost dobrý známý, mechanik pokřtil auto na „dost slušně zachovalej kousek“. Trochu jsem se pozapomněl zmínit, že nálet činil v době nákupu asi 260 tis. Z asi 5 známek, co mi předchozí majitel velkoryse zanechal na čelním skle, jsem usoudil, že to lítalo hlavně do ráje českých dovolenkářů. Správně, Chorvatsko.

Teď už ke zkušenostem. Jak je celkem dobře známo, aktuální spotřeba u Fordu je asi tak vídaná, jako Andrej navštěvující hospody, které si vychvalují elektronickou evidenci. Takže tady nebudu házet číslama, jak jezdí ve městě, mimo a tak. Jediný číslo, co mam je průměrná spotřeba, kterou na mě hází palubní počítač a ta momentálně činí 8,5 l/100 km, reálná se pak pohybuje okolo 8l/100 km v zimě. S něčím takovým jsem počítal, takže žádné překvapení. 125 13 let starejch kobyl mi přijde dostačující, většina z nich ožívá okolo 3500 rpm, takže předjíždí se nejlépe a nejbezpečněji za 3. O Fordech se tuším říkávalo, že drží jak přibitý v zatáčkách, že mají slušný podvozky. Viděl jsem pár lidí tuto domněnku vyvracet, každopádně mohu jen potvrdit. Na skoro půldruhýtuny těžkou krávu se v zatáčkách pohybuje až s překvapivou lehkostí, polyká je jednu za druhou, a když se začnete opravdu prasit, ledacos vám odpustí.

Jelikož se mé cesty skládají převážně z cest z Písku do Kladna (cca 130 km, větší část po dálnici, okresky a Praha) a opačně, trochu mě svírá absence šestého rychlostního stupně, který bych vesele využíval pořád. Pětka totiž u 140-150 km/h dálniční rychlosti točí asi 2800 rpm, což je na můj vkus více, než bych chtěl. Na druhou stranu jezdit ve městě 55 za 5 nečiní jednaosmičce sebemenší problém. V otáčkách, kdy by většina ropovodů kuckala, jak s rakovinou plic, se mu jede dobře a pohodově. Pětka je vskutku víceúčelová, vezme vás ve městě při padesáti až na zmíněnou dálnici ve stopadesáti. Nikdy jsem necítil, že bych měl nedostatek výkonu, i přesto, že je to auto jak stodola.

Tím se dostávam k rozměrům. Složený zadní sedačky znamenají transformaci Mondea v dodávku nemalých rozměrů a pár nocí jsem tam již strávil bez sebemenšího problému. Ze začátku jsem trochu přemýšlel o koupi aftermarket parkovacích senzorů, po pár zaparkováních mě to ale přešlo, páč to až tak velký a složitý není.

Ačkoliv Mondeo vzhledem ke své velikosti a motorizaci docela papá, jsem s ním naprosto spokojen a osobně bych se MKIII vůbec nebál. Dokonce si dovolím zajít tak daleko a doporučit ho!

 


19. 03. 2017  Bob


Související články:


12345 (90x hodnoceno, průměr: 3,58 z 5)
12 598x přečteno
D-FENS © 2016