Jak jsem kupoval (a prodával) auto v Kanadě, část 3

Řidičák mám, auto mám, teď už zbývá jen povinné ručení a značky a může se jezdit. Bohužel, pojistka není otázkou 5 minut online a pár tisíc korun ročně, ale zařizuje se skrz pojišťovacího makléře, je potřeba několik dnů bojovat o cenu a i tak stojí desetinásobek toho, co v Česku, přitom limity škod jsou směšné.

Nejdřív jsem zkoušel volat přímo do pojišťoven, ale všechny mě odkázaly na makléře. Bavili se se mnou jen v jedné, která má smlouvu na zaměstnanecké slevy s univerzitou, u které jsem byl na stáži po dobu pobytu. Ostatně zaměstnanecké slevy na pojištění, zejména zdravotním, jsou velmi významným benefitem, protože ceny pojistek jsou z našeho pohledu dost absurdní. Ač rozhodně nejsem levičák, tak si na ceny pojistek, školného a zdravotních úkonů v severní Americe vzpomenu vždy, když tu někdo tlačí vize o anarchokapitalistickém ráji. Cena pojistky u té společnosti byla jednoznačně nejnižší, ale volali mi, že mě nenašli mezi placenými zaměstnanci (byl jsem placen z ČR), takže nemám nárok. Když jsem zkoušel online makléřské společnosti, vždy se ozval nějaký Ind, kterému nebylo rozumět ani slovo a nešlo mu nic vysvětlit.

Všichni navíc nabízeli roční pojistku a brali mě jako řidiče začátečníka kvůli řidičáku starému pár dnů. Po pár hovorech jsem měl neschopných blábolících Indů naprosto po krk (Atom na ně, Rico!) a rozhodl se navštívit pár místních makléřů, abych mohl situaci vysvětlit osobně, což se ukázalo jako dobrý tah. Ochotní byli všichni, ale jedna paní byla naprosto super. Krátkodobé pojistky prý existují, ale jsou velmi drahé, takže mi sice udělala roční, ale s tím, že se platí po půl roce, tedy mi nikde nebudou viset peníze, které pak budu muset kdovíjak loudit zpět. Navíc si vzala kopii toho potvrzení od konzulátu a snažila se to protlačit jako důkaz mojí praxe a toho, že nemám žádné přestupky ani bouračky. Po dvou dnech mi volala s nabídkou na pojištění za 1.340 dolarů ročně, tedy skoro 23 tisíc Kč. Vzhledem k tomu, že Ontarijský průměr je někde kolem $1.900 a bylo to i méně, než platí ségra, tak to byla dobrá cena.

Bylo v tom povinné ručení plus nějaké připojištění. To povinné ručení má mimochodem ze zákona minimální krytí jen 200.000 dolarů, to tak asi pokryje škody na druhém autě, ale běda, jak někoho začne bolet krčíček a bude se soudit o bambiliony, což je tam oblíbená kratochvíle. Proto to všechny pojišťovny, od kterých jsem měl nabídky, měly nastavené na milion s možností zvýšení na dva za malý příplatek, takže jsem toho využil. I tak se mi ale dva miliony dolarů krytí zdá v tak drahé zemi směšně málo, u nás máte za desetinu ceny 150 milionů korun při zlomkových nákladech na opravy, léčení, ušlé platy, pohřby dětí zavalených komodami IKEA atd. Havarijko je samozřejmě pálka, takže z dobrovolných připojištění jsem vzal jen totálku v případě krádeže nebo požáru. Další zajímavost pro našince je ta, že případné další časté řidiče je nutné přidat do pojistky, manželka byla grátis, ale kdokoliv další by se už platil navíc.

Potvrzení o pojistce je růžový papír podobný naší zelené kartě. Vydal jsem se s ním, s kupní smlouvou, půlkou techničáku, certifikátem bezpečnosti a řidičákem na Service Ontario. Tam jsem zaplatil 32 dolarů za registraci a nový techničák, 27 dolarů za nové SPZky, 195 dolarů daň a 60 dolarů za roční sticker, což je takový ekvivalent silniční daně ve formě samolepky na SPZ. Sranda je, že u některých aut se to lepí na zadní značku a u některých na přední a ani báby na registraci se nemohly shodnout, kam to mám nalepit. Na parkovišti to měla většina trucků vepředu, tak jsem to tam mrsknul taky. Celkem tedy 314 dolarů, za které jsem dostal malý techničák k autu a SPZky. Je to nemálo peněz, na druhou stranu jsem ten jejich nenažraný stát odrbal o 390 dolarů na amorální dani z ojetiny, což zahřeje na srdíčku.

Jak tak koukám na doklady, tak truck byl dokonce z roku 2007 a nikoliv 2003, jak jsem mám dojem uváděl v článku o downsizingu, o to lepší úlovek. Půl roku mě vozil do práce skrz závěje a dost jsem si to užíval. K tomu přispěla vyklidněná dopravní situace v Sudbury, je to takové maloměsto na dost velké rozloze, skoro žádné zácpy, široké silnice, tím pádem tam nikdo nedělal žádné prasárny způsobené frustrací ze situace na silnici. Po každodenním dojíždění po Praze hotová oáza na nervy. Do toho ježdění bokem na sněhu, bublání osmiválce a benzín za 16 korun, prostě paráda. Jediná skvrna na jinak skvělém řidičském zážitku bylo jedno lednové pondělní ráno. Hlásili výstrahu před extrémním mrazem, v práci dali vědět, že kdo nenastartuje, tak do práce nemusí, ale já musel dokázat, že nejsem žádná srágora, mám přece drsnou káru s ohřívačem bloku, ne?

Takže ačkoliv jsem málem chcípnul už jen při cestě od dveří k autu, rozhodnul jsem se vyrazit do práce. Zařadím a po pár metrech couvání při výjezdu ze dvora křup a byl jsem bez zpátečky. Dopředu to naštěstí jelo, takže jsem dojel do práce a po šichtě se stavil u Chrise. Prý nejspíš prasknul kroužek zpátečky, která je podobná jako jednička, jen se tam sevřením kovového kroužku cosi otočí a udělá z toho zpátečku, hydroměničové automaty jsou pro mě jedna velká magie. Dal mi kontakt na borce, který dělá převodovky a ten tvrdil to samé. Poměr u oprav je tam z valné většiny opačný než u nás, tedy směšně levné díly, zato raketa za práci, tam to u vesnické dílny bylo kolem 100 dolarů bez daně za hodinu. Ten kroužek je až na úplném konci převodovky, takže muselo všechno ven, práce jak na kostele, ale zvládli to borci za 2 dny. Cena 1.300 dolarů byla každopádně dost nepříjemný zásek do rozpočtu.

Po půl roce pak nastal čas na prodej, zkusil jsem zajet do několika bazarů, ale žádný z nich nevykupoval auta, bazarníci brali pouze protiúčtem pokud bych u nich koupil jiné, takže jsem skončil zase na Kijiji. Nejdřív jsem to tam hodil bez certifikátu bezpečnosti, ale lidi nabízeli max 2-3 tisíce, což bylo málo. Jeden dokonce nabízel výměnu za sněžný skútr, což bych možná bral na začátku zimy, protože mě to dost lákalo, ale teď jsem potřeboval všechno prodat a fičet domů. Zajel jsem teda ke Chrisovi, ať mi udělá certifikát, protože jsem si tak nějak bláhově myslel, že když auto prošlo před půl rokem, tak tam bude všechno v cajku. Ukázalo se, že nefunguje ruční brzda, zatuhávají zadní brzdy, nestahuje se zadní okýnko a pár kulových čepů je vymlácených.

Je fakt, že ručku jsem nepoužíval, asi jako skoro nikdo s automatem, hlavně proto, aby brzdy přes noc nepřimrzly. A zadní brzdy zatuhávají u všech aut, obzvlášť přes zimu, proto je při přezouvání na letní každý rok rozhýbu a promažu pístek a čepy. Okna mi při koupi chodily, takže se někde něco rozbilo. A s těma kulákama nevím, od podvozku nešly žádné rány, takže buď měl předchozí majitel známého servisáka, který mu něco odpustil, nebo si chtěl Chris přivydělat. Každopádně jsem se toho co nejvíc snažil pořešit sám. Při pokusu rozchodit ruční/nožní brzdu prasklo lanko, takže tam bylo hotovo. Na čepy a zadní brzdy jsem neměl vercajk, takže zbylo to okýnko, kde hrozilo, že na tom servis stráví dost času hledáním. Půjčil jsem si v práci multimetr, ale víceméně jsem šel ze zkušenosti najisto po kabelovém svazku, co vede do řidičových dveří. A taky že jo, pod gumou už bylo několik drátů spravovaných a jeden zlomený, takže jsem vrátil multimetr a půjčil pájku. Kdo nikdy nepájel venku v -30, tak nezažil to zoufalství. Nakonec se mi to alespoň zvenčí podařilo obalit hroudou cínu a rozchodit tak okno.

Auto jsem pak odvezl Chrisovi na opravu a certifikaci a čekal, až někdo zavolá. Bohužel byl zrovna únor, což bývá obecně na kšefty s auty dost slabý měsíc, takže zájemců bylo minimum. Čas se krátil a já nechtěl nijak brutálně slevit, takže jsem se domluvil s Chrisem, že Forda nechám u něj do května, kdy jsem měl naštěstí do Sudbury naplánovanou krátkou služebku. Pojistku mi ochotná makléřka upravila tak, že zůstala jen ta případná krádež nebo totálka, platil jsem tak jen pár dolarů měsíčně. Do ČR jsem se tedy vrátil s tím, že mám na druhém konci světa auto a byl jsem trochu na nervy z toho, jak se ho zbavím. V květnu jsem tedy sbalil bundu a kulicha a vyrazil zpět do Kanady, kde to pořád vypadalo takhle.

Vyzvedl jsem pickup s hotovým certifikátem od Chrise a čekal na smršť telefonátů od chtivých zájemců. Ta se jaksi stále nekonala, proto jsem ze zoufalství přemýšlel, jestli auto odvézt ségře do Toronta nebo ho rovnou hodit ze skály. Naštěstí se pár dnů před odletem ozval jeden zájemce, přijel si to projet a domluvili jsme se na 4.500 dolarů, tedy stejnou částku, za kterou jsem to koupil já. To byl víkend, takže jsme se dohodli na předání rovnou při přepisu v pondělí. Když jsem mu řekl, že prachy potřebuju cash, protože nemám účet v bance a nestojím o žádné šeky, tak z toho ale začal couvat. Musel mu zavolat místní kolega, aby ho přesvědčil, že nejsem žádný loupežník. V Kanadě se totiž údajně falšuje všechno, techničáky, šeky, peníze, takže místní jsou mimořádně paranoidní.

V pondělí jsme se potkali na Service Ontario, kde jsme použili stejný trik ohledně daně, dokonce ani kupující jako Kanaďan o té výjimce pro těžká auta netušil a tak ho to dost příjemně překvapilo. Pro místní je taky zjevně mnohem jednodušší všechno to zařizování okolo, protože už si rovnou přinesl svoje značky a pojištění. Sundal jsem SPZky a mazal jsem za makléřkou zrušit pojistku, protože ještě ten den odpoledne jsem měl letět domů(!). Měl jsem tam nevyužitý přeplatek asi 100 dolarů tak jí říkám, ať to pošlou zpátky na kartu, z které mi strhávali platby, ale to prý nejde, posílají jen šek. Doprdele když se tak falšujou, tak co na těch šecích máte? Všimli jste si, že už nežijeme v 19. století? Navíc šek prý dorazí až tak za měsíc, což už mi bude k ničemu, takže mi ženská aspoň změnila adresu tak, aby došel k ségře. Prozradím, že to mělo dobrého konce a i když byl na moje jméno, tak ho ségra dokázala nechat proplatit v bance.

Byl to teda adrenalin, ale bláznům štěstí zjevně přeje, takže jsem si odpoledne v letadle mohl oddechnout, že to mám konečně za sebou. Bylo to sice spousta zařizování, ale za řidičák, registraci, daň, značky, sticker, opravu a certifikaci jsem dal nějakých 15 tisíc Kč, povinné ručení zhruba 12 tisíc, což za půlroční vlastnictví auta není až tak špatně, to z půjčovny stálo měsíčně víc. Dost zamrzí ta oprava převodovky za 22 klacků, ale i tak to byl asi nejlevnější způsob, jak si tam na šest měsíců pořídit auto, obzvlášť takové, které mě bude bavit. Bylo možné ještě vrátit značky a dostat pár doláčů za nevyužitý sticker, ale raději jsem si SPZky pověsil v garáži na památku. Nejradši bych Forda dovezl sem, zkuste si tu sehnat full-size pickup za 75 tisíc korun. Náklady by ale možná až několikanásobně překročily cenu auta, takže jsem ho nechal napospas kanadské soli. No a to je konec mé kanadské automobilové epopeje, ačkoliv řidičák pořád mám, tak kdoví.

31.08.2020 Redguy

Související články: