Jak jsem dostal na prdel od Felicie 1.9

Tento web jsem našel docela nedávno a docela se bavím čtením článků, konkrétně v sekci Auta. Cca před rokem jsem chtěl něco podobného udělat sám poté, co mě den co den dokázala vytočit nějaká stupidita českých řidičů a co si budeme vykládat, naše policie společně s MD výrazně přikládají svoje polínka do ohně.

Zejména heslo Pomáhat a chránit by se mohlo zaměnit za „Prevence formou represe.“ ? Z nedostatku času jsem to ale zabalil a tak chci využít prostoru alespoň na tomto webu.

Můj dnešní příběh je pro mě tragickým a smutným, protože níže popisovaná událost ukončila moji závodní kariéru dřív, než vůbec začala. Nedovedu si totiž představit nic potupnějšího, než když Vás dá na rozjezd někdo, kdo řídí feldu jednadevítku dehet. Ještě tragičtějším a smutnějším se stává, když si uvědomím, že se celá tato groteska odehrála na cca pětistech metrech a časově to pak vychází na jednu až dvě minuty mého automobilového života. Na mou obranu musím říct, že šlo o pořádně vytuněný stroj, ale začnu od začátku. Nebo ne, raději od prostřed, ať tu nemusím rozebírat, jak došlo k tomu, že jsem narodil, jak jsem získal řidičák, kde jsem vzal auto a jak jsem přišel k té blondýně na předním sedadle (nejedná se o příplatkovou výbavu jako u koktávek :D)

Bylo, nebylo. Ten den si tak vezu snoubenku domů. Jelikož semafory ve městě docela znám, tak se nikam nehoním. V pohodě si dojíždím v pravém pruhu k semaforu, na kterém svítí červená, když tu se podívám do zrcátka a velkou rychlostí se zezadu řítí bourák jaxfiň a na křižovatce se zastavil přímo vedle mě. Mrknu na ten pekelný stroj a rozbuší se mi srdce. Vedle sebe vidím vínovou felicii v tuningu woe až mi spadla čelist. Mrknu na snoubenku a ta z toho byla úplně vlhká, až jsem začal žárlit. Mrknu dovnitř a tam takoví dva dvacetiletí kunďáci jak cip (nepište mi, že se píše cyp, protože to je tradiční ostravský omyl – vyjmenovaná slova po „c“ nejsou). Kluci jak ze žurnálu, ještě jim ani nerostly vousy a tuším, že ani ochlupení v rozkroku, zkrátka vypadali, jako by je někdo právě odtrhnul od matčina prsu, ale s těma slunečníma brýlema (asi jim večer vadí pouliční osvětlení) na očích vypadali jak dva mafiáni z Palerma, případně hlavní hrdinové amerických kriminálních seriálu ze 70. let. Peace. Očividně je moje blonďatá spolujezdkyně zaujala víc než Kulínského třináctiletá sboristka. Od této chvíle se odehrávají dva paralelní příběhy – můj a dvou technotuningářů. Abych ještě přiblížil to, co bylo na první pohled zjevné: ti dva měli dohromady takové IQ jako je výkon jejich vytuněné feldy minus součet jejich věku a to vše děleno dvěma.

Mafiáni: „Ty pikaczo, čum na tu kundu. Vidíš ji? Proč sedí s takovým blbečkem? Pojďmě mu to natřít!“ Načež si utřeli mlíko z brady a začali trápit vnitřnosti té motorové želvy, která s tím laďákem zněla jako by měla problém se zažíváním a byla v posledním tažení. Přitom se tvářili tak drsně, jakoby prožívali pocity, které znají snad jen řidiči některého z MUSCLE CARS?
Já: Při pohledu na ně jsem nasadil široký úsměv a mezi zuby říkám snoubence: „Beruško, vidíš ty dva blbečky? Chtějí na tebe udělat dojem, připrav se na závod.“ Jakékoliv tůrovaní jsem předem zavrhnul. Jednak mé auto není žádný závoďák, quasizávoďák a dokonce ani aspoňmaličkoušpetičkusportskár a v neposlední řadě nemám ani upadnutý výfuk. A druhak oni obstarali toho kraválu sami až až. Přece jen tichý benziňák nemá proti dehtu v dělání rámusu šanci, pokud nemá upadlou rouru od výfuku. Takže jsem chtě nechtě musel sklopit hlavu a stáhnout ocas.
….nastala chvilka pekelného soustředění… najednou na semaforu naskakuje oranžová….
Mafiáni: Plynový pedál na podlaze, přes ten rámus nejde slyšet, jestli hvízdaly i gumy nebo ne.
Já: řadím jedničku, pouštím spojku, s plynem se ani nenamáhám, vím že není kam spěchat.
….V tu chvíli mi mizí rezavé páté dveře zamaskované vínovou metlou v dáli několika mála metrů….
Mafiáni: „Ty pikaczo, kua viděls, jak jsme mu to natřeli, piczo? Kua my jsme dobří jak cyp. Tož fajně nam to vytunili v tym tesku. Pikaczo, ta z nas musela byt uplne hotova, kua. Piczo jsme to temu benzynowemu japoncovi pjekne natreli. Kua, brzdi, kua… červena!“
Já: „Beruško, dostal jsem na prdel. Kluci Tě vyhráli, promiň. Závod je závod nebo mi dáš ještě šanci na další křižovatce“
…zatímco mafiáni čekovali ostrost svých brzd značky Filson z teska, tak já jsem plynule dojížděl na další křižovatku zrovna ve chvíli, kdy naskakovala zelená a já mohl v pohodě se zařazenou trojkou projet….
Já: „Zlatíčko usmívej se a mávej“
Mafiáni: čuměli, jak se na ně usmíváme a máváme.
…samozřejmě si to ti dva nenechali libít, ale bohužel už feldoimpérium nevrátilo úder. Křižovatku jsem totiž projížděl cca 30-35 km/h, což felda v dehtu dá asi tak za stejnou dobu za jakou hlemýžd sprinter dá 110 metrů překážek a když je navíc f tuňyngu s obrovským křídlem vzadu, tak za jakou dá výše zmiňovaný šnek stejnou dráhu z kopce. Tento čas mi, shodou záhadných okolností, stačil k tomu, abych musel odbočit a ještě mezitím stačil zastavit chodcům na přechodu.