Jednoho krásného dne jsem se tak nějak vřítil do obce poněkud rychleji, než káže litera zákona. To se asi občas stalo každému z nás a nemá cenu polemizovat o tom, zda je předepsaná rychlost na území obcí adekvátní, či ne.
Obzvlášť v případě, jako byl ten můj, kdy se jednalo o překročení daného rychlostního limitu o cca 100%. Samozřejmě bych to mohl svádět na opravdu špatně viditelnou ceduli, označující začátek zmiňované vesnice, která byla navíc umístěna v neuvěřitelné vzdálenosti od civilizace, tudíž se snad ani o jízdu obcí nejednalo. A aby tam ceduli nebylo tak smutno, dal jí tam jakýsi chorý mozek jako kamaráda automatický radar. Brzdil jsem, brzdil, ale málo. Jelikož jsem už několik nesrovnalostí s úředním šimlem ohledně dopravních předpisů zažil, rozhodl jsem se pro jednu z největších píčovin, co mě kdy napadly. Stanu se slušným řidičem!
„A jak řekli, tak i udělali.“ Tak se to aspoň říká v pohádkách. A jako v pohádce jsem si opravdu připadal. Dokud člověk jezdí „normálně“, nevnímá tu spoustu radostí, které silniční provoz běžnému účastníkovi skýtá. Toto je tedy pohled do světa dopravní infrastruktury očima jednoho šílence, který se rozhodl jeden den dodržovat předpisy bez výjimky.
Matka všech měst, Praha naše nejdražší, si vyžádala moji přítomnost a mně nezbylo, než její žádosti vyhovět. V důsledku nedávných událostí jsem se rozhodl, že striktně dodržím, co vládce všech dálnic, silnic, stezek a pěšin, ministr dopravy, nařídí. První zkouška v podobě zácpy čekala po absolvování asi deseti kilometrů světově unikátního dopravního skvostu, nesoucího hrdý název D1. Ale jelikož studie Ředitelství silnic a dálnic z roku 2008 jednoznačně prokázala, že naše dálnice jsou stejně kvalitní jako zahraniční a jejich cena není v žádném případě přemrštěná, čemuž všichni přirozeně věříme, zůstal jsem klidný. Nemyslel jsem ani na nikdy nekončící revolvingový systém oprav, ani na zácpy, které tento systém způsobuje. Poslušně jsem týral svůj vůz nekonečným poskakováním a závistivě sledoval spěchající spoluobčany, míjející nás poctivé odstavným pruhem. Po dvaceti minutách jsem zjistil, že celý problém spočíval jako tradičně v tom, že je nad možnosti našich řidičů, plynule „zipovým“ způsobem sloučit provoz ve dvou jízdních pruzích do jednoho. Ale co, hlavní je, že už zase jedeme. Užil jsem si asi dvacet klidných kilometrů při rychlosti 130 km/hod, kdy mě nepředjížděly jen kamiony a pár hodobóžových řidičů. Pak se objevila tabule, nařizující 80 km/hod s vysvětlující tabulkou, že je to kvůli vyjetým kolejím. Napadlo mě, že by tedy mohla být osmdesátka rovnou po celé délce D1, ale polkl jsem jedovaté sarkasmy a poslušně přibrzdil. Jako jediný. Předjížděly mě i ty kamiony, kterým jsem předtím tak „dával na frak“ a někteří řidiči mě obdařili i pohrdavým pohledem. Ale vytrval jsem. Pár podobných situací jsem si ještě zažil a slavnostně se vřítil na městský okruh. Moje drahá osmdesátka se rozhodla mě v tom nenechat samotného a byla tam taky. Jen občas ji vystřídala sestra sedmdesátka. Tímto bych rád pozdravil tu paní, očividně vyděšenou provozem, která se za mnou s povděkem vlekla v předepsané rychlosti, zatím co nás všichni ostatní míjeli a to jak zleva, tak i zprava. Dalším masivním atakem na moje rozhodnutí byla cedule, přikazující 30 km/hod. Navíc asi půl kilometru před tou jedinou dírou, kvůli níž brzdila provoz. Tedy brzdila provoz… tou brzdou jsem byl vlastně já. Pravda, někteří jeli rychleji, než je zdrávo, ale třicítka? Zkusil si ten tvor, který rozhoduje o umístění těch značek, jet někdy tímhle tempem? To je snad rychlost do obytných zón! Pardon, tam je dvacet. Zůstal jsem nekompromisně tvrdý a zabrzdil celou kolonu vzteklých řidičů.
Tady jsem začal pochybovat o správnosti svého rozhodnutí, stát se Mirkem Dušínem naší dopravy.
Čím dál víc jsem si v průběhu dne připadal méněcenný. S hledáním poctivého místa k zaparkování jsem rovněž nebyl několikrát úspěšný, což mému odhodlání rozhodně nijak nepřidalo. Vysloužil jsem si i několik sprostých posunků, jež jsem přirozeně opětoval, za to, že jsem znovu zabrzdil provoz ve snaze získat titul „Pražský pouštěč“, za poskytnutí prostoru k přecházení chodců po vyhrazených přechodech a pak jsem se vydal domů. Pod rouškou tmy jsem dorazil do místa bydliště, kde mě očekávala poslední zákeřná rána mému utopickému ideálu. Silniční uzávěra. Měl jsem dvě možnosti. Objíždět, objíždět, objíždět, nebo projet čtvrtí podstatně movitějších spoluobčanů, kteří si zaplatili na všech komunikacích, vedoucích do zmiňované lokality dopravní značku, zakazující průjezd. „NASRAT!“, zakřičel jsem si z plných plic za současného sešlápnutí plynového pedálu a prosvištěl jsem mezi vilkami.
Slušné ježdění je sice hezká věc, ale já svou štafetu nesl celý den. Teď by se jí měl ujmout zase někdo jiný. Třeba někdo z těch, co podobné nesmysly vymýšlejí pod lživými záminkami ochrany naší bezpečnosti. Samozřejmě, že někdy jsou omezení oprávněná, ale tak už to bývá. Nic není ani jen černé, ani jen bílé. Každopádně by stálo za zvážení, kolik omezení, vyskytujících se na našich komunikacích, má opravdu smysl.
(Zatím nikdo nehlasoval)