Né že bych měl nějaké přehnané ideály o stavu a provozu našich železnic. Na leccos už je člověk už zvyklý…
… ale někdy se stane, že i vaše pověstná nádoba trpělivosti přeteče a nejlépe se jí ještě utrhne ucho. Budu vám tedy vyprávět příběh z mé poslední nedělní cesty vlakem do školy…
Bylo něco po šesté večer a já jako vždy již stojím na nádraží v Benešově, netrpělivě očekávajíce vlak. O pár vteřin později se dozvídám, že má netrpělivost ještě rapidně poroste, spolu s narůstajícím zpožděním onoho rychlíku. …Patnáct minut… Upozorňujeme cestující, že ohlášená doba zpoždění se může změnit… Paráda…, na to abych se dostal do Holešovic budu mít devět minut. Přiblblý hlas z chrchlajícího repráku nad mou hlavou ještě po dojemné omluvě všem cestujícím duchaplně dodává, že zpoždění je zdůvodů provozních…Ještě že tak, už jsem se lekl, že třeba politických…
Deset minut pryč. Lidé na nástupišti začínají být nervózní. Skupinka opodál stojících, již podle výrazu velmi inteligentních pánů, nešetří kritikou na adresu bandy pitomců, čímž patrně míní dráhy obecně. Zaposlouchajíce se do jejich projevu nabývám dojmu, že na tenhle vlak čekali už čtyři hodiny v zaplivané nádražní hospodě chlemtajíce pivo s ostatním vohnoutstvem. Nyní vyrazili do světa vybraným výrazivem obohatit místní mládež.
Mládež okupujíce většinu laviček zatím utrousí jen znuděné vopruz a zapálí si další cigáro. Důležité je zůstat v pohodě… Důchodci postávajíce nervózně u kolejiště v domění, že takhle budou v Praze dřív, začnou nadávat zprvu na dráhy a pak i na mládež. Aspoň že je na co si stěžovat. To už se ale debata ve zmíněném hloučku vohnoutů posunula o značný kus a na hovno je vlastně celý svět…
Hlášení o zpoždění… Rušná debata ve všech skupinách rázem utichá a nahrávka se konečně dostává k jádru věci. …Bude asi dvacet minut…Omluvy ani provozní důvody už nikdo neposlouchal a s hláškou o další možné změně zpoždění je všudem kolem možno pozorovat projevy agrese, zoufalství a beznaděje… No to sem asi malinko přehnal :) ale chápete mě. Baví mě pozorovat okolí a chování různých lidí. Člověk se pobaví a zapomenu i na to, že navazující vlak IC z Holešovic už nelze stihnout a 150 kilometrů cesty do Ústí zdolám tedy jiným spojem zhruba za čtyři hodiny.
Nervózní pan podnikatel vedle mě odchytává jakéhosi nádražáka a dozvídám se, že chvátá na stejný vlak. Nádražák asertivně opakuje pouze že vlak přijede za devět minut, nic víc z něj nedostane. „To už určitě nestihnete…,“ informuji ho, protože nekonečná debata už mě rozčiluje. Pán opustil nádražáka a jal se svou historku o rozbitém rok starém autě, povinném ručení a posledním vlaku do Německa vyprávět mě. Sice jsem celou story příliš nepochopil, ale cizí nezdar větší než vlastní aspoň na chvíli člověka pozvbudí. Já vím, to ode mě není hezké…
Za devět minut rychlík skutečně dorazil. Otrvřel jsem dveře a málem mě zavalila hromada zavazadel. Ještě že je ta paní chytla. Ač běžně akrobacii neholduji, podařilo se mi nastoupit a zabouchnout za sebou dveře. Pohlédl jsem do zcela ucpané uličky a bylo mi jasné, že následující hodniku je mi souzeno strávit v nepřirozené poloze tady u dveří, nepohodlně rozkročen mezi taškami a s notebookem raději na rameni. Věřím, že by se tady lehce ztratil. Nad celou situací jsem se musel pousmát a pronesl jsem subjektivně vzato relativně vtipnou hlášku, pročež jsem očekával nějakou reakci od okolních spolucestovatelů. Paní dál stála a držela svou pyramidu z báglů, pán se snažil neoběsit se při instalaci tašky na věšák a slečny opodál ani nemukly. Jen jsem měl pocit, že na mě všichni tak nějak podivně koukají, jako bych nějak závažně narušil jejich zaběhnutý ekosystém utvořený již cestou z Budějovic. No nic, říkám si, sranda nebude, a rozhodl jsem se pokořit svůj mobilní přístroj v šachu. Jen jsem si těch lidí přestal všímat, rozhovořili se mezi sebou. Španělsky. Aha…
Když se mi v rozhoupaném vagóně podařilo zaostřit na miniaturní šachovnici a ještě titěrnější, řekl bych pouze několikapixelové figurky, vrazil do mě jakýsi „čundrman“ v maskáčích, div že mi ostrou hranou klobouku nezpůsobil tržnou ránu na čele. Zle jsem se na něj podíval, ale on se dál neohroženě prodíral džunglí zavazadel k záchodu. Na cestu zpátky už si klobouk raději sundal. Opět jsem se pokusil nalézt v omezeném prostoru relativní pohodlí a zabývat se hrátkami s telefonem. To už se na mě ovšem tiskne další vlakový turista s cílem záchod. Prostorově výrazná paní pak měla trochu problémy při cestě zpátky, ono totiž protahování se tří osob vedle sebe v uličce bylo moc i na mága Copperfielda. Nakonec prošla. Tak snad teď už bude klid…
Nebudu to protahovat a řeknu rovnou, že za tu cestu se už provoz vagón – záchod nezastavil. Téměř nepřetržitý proud putujících cestujících bezděčně vytvářel komické artistické představení, jak jednotliví lidé krásně plynule a synchronizovaně překonávali opičí dráhu a to v obou směrech, čili se zrcadlovým efektem zcela zdarma. Pravda, občas se vyskytl narušitel v podobě slušňáka dávající přednost unavenému důchodci, nebo dvou slečen okupujících místnůstku společně. A tak se, milé děti, narušením časoprostorové kontinuity začaly tvořit táhlé fronty, takže situace neznalí vohnouti z konce se samozřejmě začali prodírat v další vrstvě frontou skrz. Netřeba dodávat, že toto jednání bylo důvodem vzniku několika sociálních konfliktů ještě více zahušťujících atmosféru.
Nutno podotknout, že někteří jednotlivci z vedlejšího vagónu se rozhodli navštívit ten „náš“ a tak vznikala fronta druhá. Sofistikovaní cestující kupodivu dokázali tuto situaci snadno vyřešit a zcela živelně začali uplatňovat známé pravidlo zipu.
Připomínám ještě jednu věc. Jak to na takových záchodech bývá, ani tento překvapivě příliš nevoněl, ba naopak. A tak celá ta masová migrace, všechno to překračování protahování se a podlézání bylo doprovázeno zápachem, s nímž by si těžko poradil i štelovatelný antismrad Brise do zásuvky nastavený na maximum. Nebudete se mnou určitě polemizovat, ani nesouhlasit, že to komfortu cestování rozhodně rovněž nepřidá…
Vyvrcholení všeho přišlo v momentě, kdy se průchodem z vedlejšího vagónu nějak zázračně protáhla slečna i s pojízdným minibarem. „Nedáte si něco k pití?“ Grrr…
Tolikrát jsem se již zamýšlel, proč vlastně takto přeplněné vlaky jezdí. Nebylo by snad logickým řešením problému jednoduše přidat ke spoji, o němž víme, že je každý týden beznadějně přecpaný, další vagón? … A pak jsem na to přišel! S českými dráhami nejen že cestujete v rámci republiky, ale navíc pod záštitou speciálního programu máte jedinečnou možnost poznávat cizí kultury. Vždyť přesně takhle se běžně cestuje třeba v Indii…
(3x známkováno, průměr: 3,67 z 5)