Před nějakým časem tu kdosi v komentáři prohlásil zcela samozřejmě, že soukromí hasiči jsou naprostý nesmysl. Myslím, že dotyčný pak musel být velice překvapen, když jsem se vlastně z pouhého rozmaru s ním jal nesouhlasit.
A nebylo to opravdu nic jiného než pouhý rozmar. Diskuse se však rychle stala notně emocionální, navštívili jsme dokonce i hořící panelový dům, před kterým stojí několik málo zachráněných (platících zákazníků) a přítomná zásahová jednotka si balí fidlátka, zatímco zbytek obyvatel (ti neplatící) vyskakuje s křikem a v plamenech z oken. Jen nemnohé oko zůstalo suché. Kdekomu hned bylo jasné, že není pitomějšího nápadu, než představovat si hasiče jako soukromou firmu, a také to kdekdo dával hlasitě najevo. Když z vás ale někdo dělá vola, tak vás to alespoň přiměje najít způsob, jak mu to vrátit.
Rozhodně zde nejde jen o dánskou firmu Falck, která je proslavena svým letitým záznamem láce a spolehlivosti (a podniká mimochodem už i na Slovensku). Nemluvím ani o tom, že si lze lehce (pár minut s Google) vyhledat další příklady soukromých firem, které poskytují ochranu průmyslovým podnikům nebo ochranu cennějších nemovitostí. Něco tu není v pořádku logicky. Neexistuje totiž vůbec žádná homogenní „státní protipožární ochrana“ ™, protože různé státy poskytují různé stupně ochrany v různých místech, někde dokonce skoro žádnou. Je nesmyslné tvrdit, že státem poskytovaní hasiči jsou a priori vždy a všude lepší než jakákoliv soukromá alternativa. Za druhé, stát intervenuje v mnoha směrech do našich životů, že často jen těžko zhodnotit výsledný efekt. Kupříkladu nedávné katastrofální požáry ve státě Viktoria si vyžádaly tolik obětí jen proto, že bylo zakázáno mýtit ochranná pásma kolem obydlených míst. Kdo zákaz porušil, byl souzen, jako třeba Liam Sheahan, který byl v roce 2002 donucen zaplatit 100 tisíc AUD za pokácení stromů na svém pozemku. Jeho útěchou může být, že po požárech jeho dům zůstal stát jako jediný v okolí dvou kilometrů. Není očividně možné tvrdit, že pouhým zřízením požárních stanic nás stát chrání, protože zároveň s těmi stanicemi produkuje i spousty legislativy, která má závažný dopad na prevenci požárů. Jak můžeme ex ante vyhodnotit výsledek takových intervencí? A kdo ze zastánců státu jako vrchního hasiče se o to kdy pokusil? Konečně třetí potíží etatistů je fakt, že jejich závěr neplyne vůbec z žádné teorie. Požární ochrana není ani podle slavné (a proklatě keynesiánské) Samuelsonovy definice veřejným statkem, protože nemůžeme hovořit o nevyloučitelnosti ze spotřeby a nezmenšitelnosti. Krátce řečeno, všechna ta argumentace zastánců státních hasičů je jedno dlouhé non sequitur. Zkusme si proto představit svět, kde stát do této oblasti nijak nezasahuje, ať se ukáže, kam to vede.
Než abychom se zaobírali přímo hasičskými firmami, mluvme raději o pojištění před požárem. Nedává totiž velký smysl sjednávat si smlouvy přímo s hasiči pro případ potřeby. Stejně tak přeci neuzavíráme smlouvy s doktory o poskytnutí péče v případě ohrožení života, anebo se stavebními firmami, aby nám postavili znovu dům zničený živelní pohromou v případě, že k ní snad někdy dojde. Namísto toho uzavíráme smlouvy s pojišťovnami a ty pak teprve s jednotlivými poskytovateli (lékaři, stavaři, hasiči). Kdyby nějaká hasičská firma poskytovala takovýto produkt, šlo by de facto o pojištění, takže označení pojišťovna je na místě. Ani nás nezajímá, jestli pojišťovna má specializované oddělení hasičů, jestli je to hasičská firma se specializovaným pojišťovacím oddělením, anebo zda jsou to dvě oddělené firmy. Jako zákazníky nás zajímá jen služba jako celek, pokud tedy si právě nechcete najmout výhradně svou hasičskou jednotku. Na jedné straně tak kupujeme ochranu před ohněm samotným (hasiči) a ochranu před jeho následky (náhrada škod), vše v jednom balení jako pojištění.
To je mimochodem závažným argumentem proti státem zřízeným hasičům. Když dnes uzavíráme pojištění, pojišťovna dodává pouze ochranu před následky požáru, nikoliv ochranu před požárem jako takovým. O těchto faktorech tak pojišťovna nerozhoduje, v jejích modelech vystupují jako exogenní veličiny, poskytovaný rozsah hasičských služeb stanovují politici a byrokrati. Buď se vykloní z okna a navlhčeným prstem stanoví přibližnou rychlost větru, anebo nahlédnou do křišťálové koule či vyvrhnou nějaké zvíře a rozhodnou podle jeho vnitřností (běžněji se tomu říká raut). Soukromá pojišťovna by se dokázala v těchto složitých otázkách rozhodnout racionálně, jelikož se může řídit neocenitelným kompasem každého podnikatele, a sice ziskovým motivem. Stát to nedokáže, získává přeci peníze zdaněním a směřuje je jinam, než by sami občané chtěli (jinak by jeho existence postrádala účel). Zatímco tedy pojišťovna by srovnávala rozsah pojištěných majetků v různých oblastech s ochotou tamějších rezidentů platit náklady protipožární ochrany, státem zřízená ochrana je poskytována v podstatě iracionálně, často v naprostém rozporu s objektivními riziky i jejich subjektivním vnímáním na straně občanů. Proto ex ante si můžeme být jisti, že státem poskytovaná ochrana je nevhodná. Naopak soukromé pojišťovny by usilovaly poskytnout vždy tolik ochrany a v takové kvalitě, jakou si jejich zákazníci přejí.
Základním principem pojištění je vzájemná dobrovolná výpomoc, platí to pro všechny typy pojistek. Je-li kupříkladu známo pro určité povolání riziko úrazu s trvalými následky tři ku stu, pak není třeba, aby si každý vytvořil rezervy pro případ takového neštěstí, ale stačí v podstatě, aby stovka lidí vytvořila rezervy pouze pro tyto tři lidi (plus rezervy pokrývající nebezpečí chyby v odhadu a transakční náklady). Očividně je tím zajištěna určitá míra životních jistot bez nutnosti silně si ukrajovat ze životní úrovně. Podobně je-li stanovena míra rizika požáru, není třeba si najímat vlastní hasičskou stanici. Lidé vytvářejí společně fond ochrany před rizikem, vytvářejí jej navíc ze své svobodné vůle. Mnozí zastánci státních hasičů a dalších služeb jaksi předpokládají, že bez státu jsou lidé neschopni vůbec koordinovaného a racionálního postupu, takže je třeba moudrých úředníků a karabáče. Sama existence pojišťoven ale ukazuje, že lidé stát vůbec nepotřebují k tomu, aby rozeznali nebezpečí a podle toho jednali.
Zájmem soukromé pojišťovny je mít co nejlepší modely rizik, co nejdokonaleji mezi různými jeho mírami rozlišovat. Kupříkladu není možné, aby domy v zátopových oblastech byly oceněny stejně jako domy na kopcích, kde je povodeň naprosto nemožná, protože vzájemné sdílení rizika je smysluplné jen mezi stejně rizikovými skupinami. Není těžké spatřit, když si problém takhle zformulujeme, v čem spočívá další problém takzvaných „pojištění“ orchestrovaných státem. Kupříkladu zdravotní pojištění je sdílením rizika mezi pojištěnci naprosto neslučitelných kategorií. Ničit si vlastní tělo nedostatkem pohybu, nevhodnou stravou, nebo naopak příliš namáhavou fyzickou aktivitou, případně ohrožovat sám sebe rizikem úrazu, ať už v práci nebo při sportu, je dnes zvýhodňováno na úkor rozumné životosprávy a opatrnosti. Méně riziková skupina je nucena přispívat více rizikové. Lidé se proto obecně vystavují vyšší míře rizika, než jak by tomu bylo, kdyby každý dostal, co jeho jest. Podobně je tomu v případě pojištění před živelními pohromami. Stát sype spousty peněz do ochranných opatření, přehrad, zábran, varovných systémů apod. To vše zatěžuje obyvatele relativně bezpečnějších oblastí na úkor těch méně bezpečných. Proto se více staví v zátopových oblastech, než by tomu bylo bez státní intervence. Nejinak je tomu s ochranou před požáry, kde je vybírán paušální poplatek za ochranu nerozlišující mezi bezpečnou a méně bezpečnou čtvrtí, mezi různou kvalitou staveb a různými riziky prostředí. Důsledky státních intervencí v oblasti pojištění jsou tedy dvojího druhu. Předně stát přerozděluje ochranu před riziky od těch, kdo si ji cení více, k těm, kteří si ji cení méně. To nesporně snižuje blahobyt společnosti, ať už jej hodnotíme jakkoliv. Za druhé stát tímto přerozdělováním snižuje motivaci celé populace se před rizikem chránit, škody jsou proto v absolutních číslech vyšší (v řadě případů může jít o zajímavá procenta HDP).
Kdosi namítl, že důležitou rolí státu je tvorba a vynucení norem. Avšak bezesporu by soukromé pojišťovny měly všechny důvody zasahovat už v okamžiku stavby nového domu. Jen sama skutečnost, že by některým domům udělily slevy na pojistném, by motivovala stavebníky, stavební firmy i jejich dodavatele, aby dohromady vytvářeli a dodržovali standardy bezpečnosti. Takové normy by byly lepší než dnešní, protože by obsahovaly právě jen ta doporučení, která jsou efektivní, jejichž prospěch převyšuje náklady. Pojišťovna by totiž zvýhodňovala jen účinnou ochranu, takže všechno drahé a zbytečné by investoři sami z projektů vyškrtávali, stejně jako by rychle přecházeli od méně účinných starších opatření k novějším. Spotřebitel, tedy kupující domu nebo bytu, by ve svém vlastním zájmu žádal doklad o dodržení uznávaných standardů, které by mohly dodat nezávislé certifikační firmy, pojišťovnami uznávané jako platné autority v dané oblasti. Pokud by nedbal, musel by hradit rizikovou prémii, což jej efektivně motivuje. Navíc pojišťovna sama je vedena k účinnému vynucování protipožárních směrnic, protože platí nejen škody, ale také zásah samotný a vůbec i sílu hasičů a vybavení pouze čekajících na požár. I kdyby se tedy snad dokázala z pojistného plnění vyvléci s odkazem na nedodržení nějakých klauzulí smlouvy, nemůže to vědět v okamžiku, kdy hoří, aby zásah zastavila. Proto se pojišťovna nespolehne jen na pojištěnce a jejich slovo, ale vytvoří i důsledný systém kontrol, kterým bude zaměřen ke snížení absolutní četnosti výskytu požárů jako takových. Dnes pochopitelně nic takového nepřipadá v úvahu, jelikož stát stanovuje normy a vymáhá je, přičemž pojišťovny jako svého druhu privilegia požívají práva nestarat se o nic z toho.
Tím jsme snad ukázali, že idea soukromých hasičů je víc než životaschopná, ona je nesporně lepší než současné uspořádání! Dovedu si živě představit, jak barvité obrazy zkázy dokáží zastánci státu vykreslit, jak hrozivé bubáky vymalují na zeď v odpověď. Těmi živými pochodněmi s křikem vyskakujícími z šestého patra panelového domu to jen začne, řekl bych. Podstatou všech jejich námitek ale může být jediné, a sice pohrdání intelektem spoluobčanů. Nemají na výběr, protože jak ví každý školáček, soukromé firmy jsou skutečně lepší než státní podniky, co se týče kvality produktu i nákladů. Dále jsme zde ukázali, že politici ani nemohou vědět, kolik si lidé protipožární ochrany přejí, jaká by měla být, kde by měla být atd. Takže zastáncům státních hasičů nezbývá než tvrdit, že lidé jsou pitomí a ještě pitomější, že si bezstarostně pojištění vůbec nesjednají, čímž riziko vyletí ke stratosféře. I na to jsme do jisté míry odpověděli. Předně ti domnělí prosťáčci si dnes pojištění v řadě jiných případů sjednávají. Navíc právě stát svým zásahem zavinil, že lidé jsou bezstarostnější a že normy týkající se požární bezpečnosti jsou méně kvalitní. Pokud se dnes některé skupiny obyvatel chovají hloupě, co se týče zdraví nebo rizika živelní katastrofy, pak je to především důsledek tohoto odměňování hlouposti na úkor rozumné opatrnosti. Bude-li intervence odstraněna, uvidíme namísto růstu rizika více předvídavosti a opatrnosti.
Tohle všechno můžeme říct tady od stolu. Co už říci nemůžeme, anebo co alespoň nemůžeme říct s jistotou, je konkrétní podoba smluvních ujednání nabízených pojišťovnami v případě, že stát by nezasahoval. Tržní proces je vždycky chytřejší než akademické úvahy. Zkusme však alespoň odpovědět na námitku, že lidé jsou hloupí a výsledek bude proto katastrofální. Předem můžeme vyloučit scénáře, jakým je ten panelový dům, ve kterém majitelé jednotlivých bytů zavírají smlouvy individuálně. To je podobně hloupé, jako si představovat situaci, kdy by si majitelé těchto bytů rozdělili různé části fasády mezi sebou a udržovali by každý jen ten „svůj“ kus, takže některé by byly opraveny a nesly by dodatečnou tepelnou izolaci, zatímco ostatní nikoliv. Malebné scénáře hořícího panelového domu, ve kterém soukromá firma zachraňuje pouze platící zákazníky, zatímco zbytek uhoří, proto můžeme rovnou zavrhnout. Problém neplatiče by se projevoval na úrovni celých domů, kde se s ním tedy musíme vypořádat.
Bloky nových domů nechá developerská společnost pojistit všechny a prodá je s doložkou ve smlouvě, která zajistí, aby noví majitelé dále svá individuální pojištění obnovovali. To proto, že tak zvýší jejich cenu de facto šmahem pera. Zákazníci by její domy koupili pouze za nižší cenu, pokud by již nezajistila ochranu, jelikož by pak museli sami ji mezi sebou vyjednávat, což by pro ně bylo náročnější. I to je však možné. V existující zástavbě bude pojištění levnější, pokud okolní doby budou také chráněny, v opačném případě bude nutné platit rizikovou prémii. Tento motiv pak pochopitelně přiměje jednotlivé pojištěnce, aby usilovali navzájem se smluvně zavázat a pojistit se všichni. Konečně v případě prodeje své nemovitosti budou moci tuto výhodu také kapitalizovat. Sice je to obtížnější varianta, ale jakmile je jednou dosaženo potřebných smluvních ujednání, věc je tím vyřešena definitivně. Výsledný stav tedy bude vypadat tak, že nějakou měrou bude proti požáru pojištěna drtivá většina majetku. Ten majetek, který pojištěn nebude, zřejmě nemá v očích svého majitele dostatečně vysokou cenu, anebo dotyčný má natolik vysoké časové preference, že se nad svou budoucností nehodlá zamýšlet. Pokud snad se někde vyskytne nepojištěný dům uprostřed pojištěných, pak uvalená riziková prémie umožní pojišťovně zajistit lepší ochranu dotčené oblasti pro případ požáru. Tedy i v případě, že lidé budou ohroženi svými nezodpovědnými sousedy, budou se moci proti tomuto riziku alespoň bránit, místní hasičská stanice bude lépe vybavena jim pomoci. Srovnáme-li to s dnešním stavem, kdy se lze pouze přestěhovat, je i tento „nejhorší scénář“ pořádným zlepšením. Ty hrůzné scénáře, které mnozí malovali, jsou dobré tak ke strašení dětí.
Tady je myslím vhodné definitivně téma uzavřít. Když tehdy někdo prohlásil, že soukromí hasiči jsou nesmysl, chytl jsem se toho z pouhého rozmaru, v životě jsem tomu tématu nevěnoval ani vteřinu. Čím více jsem ale o tom přemýšlel, tím víc se ukazovalo, že správnou otázkou není, jestli jsou možní soukromí hasiči, ale spíš, proč by ksakru neměli být. Když se nad tím člověk pak zahloubá ještě více, napadnou ho určitě další zajímavé a provokativní otázky. Ty ale už nechám na někom jiném, třeba na vás, mně zatím stačilo se ujistit, jak je to s těmi hasiči.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)