Jak je to s těma cajkama?

Featured Image

V televizi major Zeman mravokárně kázal mlaďonký Ivance Andrlový o zodpovědnosti a dospělosti. Už zase. Blanka nechápala, jak na to ten její trouba může čumět pořád dokola. Dyť to dávali naposledy snad před tejdnem. Nebejt těch starejch filmů a seriálů, neměli by dneska lidi na co čumět.

„Blážo, pamatuješ na tuhle Tatramatku s tím modrým pruhem? Co jsme ji měli, no, snad dobrejch dvacet let. Co? Jo, to byly mašiny. Ne jako dneska, že to nic nevydrží“.

Blanka vykoukla z kuchyně nejdřív na obrazovku a pak na svého plešatého manžela, rozkydlého v obýváku v křesle před televizní obrazovkou. Jasně, ty blbečku, pomyslela si; ale to, že jsem na ní musela při ždímání sedět, protože by jinak vypochodovala ze schodů, že dělala rámus jak sbíječka, že z ní prádlo bylo zapraný a úplně mokrý, takže jsem ho musela věšet kde se dalo, ale hlavně venku, aby zase zbělelo, toho sis už nějak nevšim. Bodejť jo, protože jsi v celým svým životě ani jednou nepral. Ale pán tvorstva rozumí všemu, samozřejmě, hlavně praní, žehlení a uklízení. I když na to v životě nesáh! A že jsme jí spláceli dva roky Multiservisu, protože stála víc než dva tvoje snížený měsíční platy, to snad nevíš dodneška. Hlavně, žes byl hrdina, že jo.

– „Akorát pak musel jednou za rok-dva soused vyměnit ložiska, jinak byla super“, pochvaloval si Milan. „Vzpomínáš, jak jsem vždycky přišel domů a on byl jenom ve slipech, aby se k těm ložiskům dostal?“, chechtal se Milan na celý kolo.
– „V lednici jsou mandarinky, a taky ty jogurty už budu moct vyhodit“ přerušila ho Blanka stroze. „Koukej to jíst! Vždycky toho nakoupím, a pak to můžu naházet do popelnice. By ses nejradši cpal jenom masem“.
– „Ále prosim tě, až bude reklama, tak tam skočim“.
– „Já jsem s tou naší pračkou náhodou spokojená“ pronesla Blanka do nastalého klidu. „je tichá, ani nevím, že pere, vypere úplně do běla a nemusím prádlo namáčet a skoro ani žehlit“ zavolala na Milana a rozklepla vajíčko. „Stála sedm tisíc a jede už sedmým rokem, takže za tisícovku ročně“.
– „Ále di, ty jsi taky spokojená se vším“ odbyl ji manžel a napjatě sledoval obrazovku.
– Kdyby ne, těžko bych to s tebou ty roky vydržela, pomyslela si Blanka a šla do ledničky pro řízky, které včera naložila.

Jo řízky, tenkrát bys měl ve čtvrtek k večeři tak maximálně ten kyselej natvrdlej chleba z Jednoty s vajíčkovou pomazánkou. Prdlajs řízky! Tak maximálně v neděli, a to každej jenom jeden. Zaplácnul by ses bramborama a nebyl bys aspoň takovej tlustoprd. A lednici jsi měl třetinovou a poloprázdnou.

– „A tu opletenou sifonovou flašku jsme přece taky měli“ rozplýval se dál Milan v křesle.
– „Jo, to měli. Ruku od ní mám pochroumanou ještě dneska a bublinky tam byly tak sotva pro návštěvu. Buď rád, že můžeš za pětikorunu koupilt dvoulitrovku sodovky v Lidlu, co má bublinky ještě za tejden“, kontrovala Blanka. Tvoje problémy bych fakt chtěla mít!
– „Jé, hele, Rosnička! Naše rosnička tam parkuje! Tu sem neviděl, ani nepamatuju! Ta s náma, holka, prožila kus života, co?“ rozplýval se Milan před televizí při vzpomínce na jejich ostře zelenou Škodu 120 L, kterou ve dvaaosumdesátym kupovali ojetou v Autobazaru v Hradci, šetřili na ní snad tři roky a spláceli jejím rodičům dalších pět. „No jo, ale major má samozřejmě Žigula, jako všichni lampasáci a komouši“, pokračoval Milan. „Jo, holt už to néni, co to bejvalo. Ty věci tenkrát něco vydržely, to byla nějaká kvalita, a ne jako dneska, kdy jsme rádi, že to vůbec přežije záruku“.

Blanka se otočila na svého manžela a kroutila hlavou.

– „Jasně, jenže ta záruka byla tenkrát půl roku, a reklamace se zásadně neuznávaly, protože by to znamenalo přiznat, že soudruzi udělali něco špatně. A to nemohli, to je fakt. A taky je fakt, že stodvacítka s náma prožila víc jak patnáct let ne proto, že byla tak super, ale proto, že jsme se na nic jinýho nezmohli. To už jsi zapomněl, jak jsme cestu do Bulharska skončili už u Devíti křížů, protože se z motoru začalo kouřit a pak teklo všechno odevšad? A jak jsme po Brně jezdili večer taxíkem, abychom sehnali někoho, kdo ji odtahne a opraví, jinak máme po dovolený? Že na to padla celá šeková knížka Sporožíra a spláceli jsme to ještě rok? Nebo jak nám cestou k našim upad vejfuk? Nebo jak jsme půl roku nemohli jezdit vůbec, protože nebyla nějaká hadička k nějaký pumpě nebo co? Jak jsi po hospodách sháněl Frantu, aby ti zařídil technickou, protože to brzdilo na jedno kolo a k tomu ještě blbě, to jsi jako taky zapomněl? Jak jsi se víkendy válel pořád pod autem, pořád něco spravoval, zapatlával červený a šedý shnilý fleky? A jak nás Lojza natáhnul, když měl vyměnit blatníky a já nevim co a místo domluvenejch dvanácti tisíc to stálo skoro čtyřicet a nastříkal na to tu příšernou oranžovou barvu?!? Zapomněl jsi i jak tě kolikrát někdo přitáh na laně, protože Rosnička prostě odmítla nastartovat? Máš nějakou krátkou paměť, drahoušku. Já jsem naprosto spokojená s naším Hundé nebo Hnujdé nebo jak se to vlastně menuje. Mně se fakt nestejská ani trochu!“

– „Ále přeháníš! Mělo to ňáký mouchy, ale bylo to kvalitní auto, který vydrželo. A hlavně nemělo žádnou tu pitomou elektroniku a podobný nesmysly. K čemu to jako je? Akorát to sou zbytečný kurvítka. Na Rosničce se nakonec vždycky dalo všechno spravit, ne jako dneska.“

– „Dalo, protože muselo. Pořád jsme se museli kolem ní točit. Na to naše současný nešahne nikdo jak je rok dlouhej, ale pánovi se stejská po smradlavý stodvacítce. Pokud vím, tak jednou tomu svítila nějaká kontrolka a samo auto si v servisu přes počítač řeklo, co mu vlastně je.“

– „Ále, bylo to prostě kvalitní auto, který vydrželo všechno“, vedl si dál Milan svoji.

– „Jo, všechno.“ Ale za jakou cenu, pomyslila si Blanka. A já taky musím vydržet všechno. Jsem taky dost kvalitní? A jsem taky tak stará? Dobrá leda do šrotu? Taky mě budou muset napíchnou na počítač, aby věděli, co potřebuju?

– „Jo, jo, už to nejni jako dřív“, skuhral Milan.

Blanka nechápala tuhle jeho nostalgii po starých „dobrých“ časech. Všechno bylo prej lepší, když jsme byli mladý. Hovno! Tys to měl lepší, protože jsem za tebe všechno oddřela já. Už bych mladá bejt nechtěla. Nikdy! Vstávat ve štyry ráno do vlhký, slizký zimy, vyndat máslo, postavit vodu, zmrznout na hajzliku, mejt se ve studený vodě v koupelně s odpornýma hnědýma kachličkama, jejichž praskliny se na ní ještě leta šklebily ze spaní, jak je znala zpaměti a ráno co ráno musela na ty štibry čumět. Žádný italský obklady, jako dneska, byl’s rád, že si sehnal druhou jakost pod rukou za flašku Klášterního tajemství a tvrdý Sparty. Vykopat děcka z postele, nacpat na ty spící gumáky oblečení, do nich vyklopit snídani z natvrdlýho chleba a sprintovat na autobus, aby stihly družinu a já píchačky. A když byla zima nebo pršelo, tak čekat, mrznout a trnout, jestli soudruzi vůbec nějakej verk vypraví a vejdem se alespoň do vleku. Ty jsi s dětma doma nebyl, když byly nemocný, že jo. Odpoledne zase vyzvednout děcka, oběhat všechny krámy s rukama vytahanýma jak vopice, tlačenka v autobusu, uvařit, namočit prádlo, abych ho druhej den mohla laskavě hodit do tý úžasný pračky, Pán Bůh zaplať alespoň za ní, nakrmit dravou zvěř, pofackovat úkoly, umýt nádobí ve dřezu, ne v žádný myčce, a v jedenáct umřít v posteli. Jenomže to bys mě musel drahoušku nechat a nedělat scény, jak mě zase moc potřebuješ. Stejně jako každej večer. Jo, to věřím, žes měl príma život. Ty jo! Ale co já?

Blanka byla ráda, že se důchodu vůbec dočkala. Na rozdíl od svého manžela byla teprve teď alespoň trochu spokojená. Teprve na starý kolena má pocit, že život za něco stojí. Že žije. Že si může i něco užít, koupit něco jen tak pro radost. Že nemusí počítat každou korunu, přemýšlet, co odsune, na čem ušetří a co si nebudou moct nikdy dovolit. Zajedou si do obchodu jen tak, můžou si dovolit všechno co potřebujou a vlastně taky hromadu věcí, který vůbec nepotřebujou, ale který jí dělají radost. Však se v životě nadřela až až, tak si snad ve stáří může něco dopřát, ne? Vždyť to není hřích. Celý život jen dávala, tak co?

– „Zvoní ti telefon“, křikla na mažela.

– „Ježíš, a kde ho mám“ začal zmateně plácat otylýma rukama přes pupek v křesle jak pavouk převrácenej na záda.

– „Asi tam, kde zvoní“ odvětila jedovatě Blanka, sahla na stůl pro brýle a šla do kabátu manželovi pro zvonící a vibrující telefon. „To je Káča, já to vemu“ křikla na Milana a přejela prstem po obrazovce.

– „Ahojky Kačko, tak co Milánek, jak mu je? Teplotu už nemá?“

Milan se zase usadil k televizi a napjatě sledoval potápěčskou akci na záchranu Honzy Zemana. Alespoň bude chvíli klid. Ty dvě budou o banálním nachlazení vnuka kafrat nejmíň půl hodiny. Záchrannou operaci na obrazovce ale přerušil řev reklamní znělky. „Do prdele!“ ulevil si Milan a sápal se po dálkovém ovládání, aby reklamu ztlumil. Tak klid zase nebude. „Lidi dneska nemaj děti, protože maj televize na dálkový ovládání“ zabrblal si jen tak pro sebe. Jenže na druhou stranu nebyly tyhle votravný reklamy, kvůli kterým člověk zapomene, na co se to vlastně díval. A televize jim taky vydržela snad dvacet let. A kdyby nebyla černobílá, vydržela by mnohem dýl. Dostali tenkrát od jeho rodičů patnáct stovek, aby si ji vůbec mohli pořídit. Dva víkendy pak podle nákresu vod údržbářů z práce skládal anténu a další dva víkendy ji na půdě ustavovali. Jo, to byla tenkrát pohoda. Rodina byla doma, pohromadě, a to měl Milan rád. Ne jako dneska, že sotva jednou za tejden zavolaj. Vyletěli z hnízda, fakani nevděčný, a na rodiče si ani nevzpomenou.

– „Co to tu máš?!“ uslyšel najednou za sebou hysterický ječák svý ženy. Svírala v ruce jeho mobil a čuměla na displej jak husa do flašky. Milanovi cvaklo, co asi našla.

– „Ále prosim tě, Honzík mi tam stahnul nějaký vobrázky z netu, když mi to nastavoval, asi jen tak z legrace, a já nevim, jak se to maže, tak jsem to tam nechal…“ snažil se Milan vykroutit ze situace, která zvěstovala peklo.

– „To toho jako doma ještě po těch letech nemáš dost?“ začala vztekle natahovat jeho manželka. „Co na tom furt vidíš? Co na ní vidíš? Ńáká rozcapená fuchtle! Na to musíš jako furt zírat, jo? To ji musíš mít pořád u sebe na očích jo? Dyť ji je sotva patnáct, je to ještě holátko… ty prase… by to mohla bejt tvoje vnučka, ty hnusáku… co ty… ty by ses měl léčit, rozumíš? Seš pedofil, nebo co? Se… to… To fakt není normální…“ Blanka měla vlhké oči a ječela jak na lesy.

– „Co blázníš? To byl prostě vtip a já nevím, jak se to maže“ hrabal se Milan těžkopádně z křesla, aby opatrně zbavil manželku svého mobilu.

– „Takhle se to maže Milánku, takhle se to maže, víš? Takhle na tý prasárně podržíš prst, klidně na tomhle asi nejzajímavějším místě viď, a takhle ťukneš na odstranit obrázek! A je to, ty… ty nevinnej…chudáku!“ hodila po něm Blanka mobil přesně v okamžiku, kdy se načetla další fotka krásného, mladého koťátka s tělíčkem jak proutek. Naštěstí už ve chvíli, kdy mobil dopadl displejem na křeslo.

Uf!, to bylo vo fous. Jednu snad vysvětlí, ale další? To by byl tyjátr až do večera.

– „Ale no tak, Blážo, co blbneš? To měl bejt asi fór… neblázni… vidíš, kdybysme měli svůj starej telefon, tak by to Honzík nemusel nastavovat, nestahnul by tam fotku žádnou a byl by klid“ snažil se chlácholit svoji manželku. „Dyť říkám, že ty dnešní věci jsou leda pro zlost.“

– „Co na ní prosím tě vidíš? Dyť je holá jak novorozeně! Jak jsem ti mohla kdy svěřit dítě, když seš takovej pedofil? Co bys jako chtěl s takovým děckem dělat, ty zoufalče?“ začala Blanka brečet, ale už nekřičela, nevztekala se. „To se ti tak líbí?“ vzlykala.

Tak to už bude dobrý, konstatoval Milan a zahleděl se láskyplně na kredenciozní postavu své ženy. Tohle se prostě těžko vysvětluje, milá zlatá. Ačkoli mu ty obrázky už zdaleka nedělaly to, co zamlada, tenhle pohled se prostě nikdy neomrzí. To se neokouká a když jich je teďka všude plno… kam se člověk podívá… a on je tak slabý, tak strašně slabý. Asi jako každej normální chlap. Moh by se na to koukat pořád, pověsit si takový krásný fotky místo obrazů v obýváku, ale to by nesměl mít doma tuhle hysterickou bečku sádla. Nebo to normální není? To je teď vlastně fuk.
Ale proč vlastně dělá Bláža takovej cirkus po tolika letech, když už spolu dloooouho nic neměli? Proč se tak vzteká? Vždyť jí jsou tyhle věci už leta lhostejný, jakoby sex vůbec neexistoval; pochovala ho, zazdila, tak proboha proč ta hysterie?

Jo, kdyby tyhle mobily s foťákama a velkýma displejema byly, když byli oni mladí! Jak rád by si svoji, tehdy štíhlou, mladou a krásnou ženušku fotil a natáčel, když mu ukazovala všechna tajemství svého úžasného dívčího těla! A Bláža bývala tak krásná holka! Byla suverénně nejhezčí z celý školy a on nikdy vlastně nepochopil, proč vlastně byla s ním a nedala přednost nějakýmu perspektivnějšímu samečkovi. Třeba Pištovi Hufnáglovi… ježíš, co to melu… Škoda, že nic takovýho za jejich mládí nebylo, s telefonem si tak mohl zavolat z práce leda na nádraží a vzrušovat ho mohly jedině dírky v kruhovym číselníku. Ach jo.

Hovno! Nic nebylo lepší. Lepší bylo jen to, že byli mladý. Samozřejmě věděl, že Rosnička nebyla lepší než jejich součaná i30. Vždyť by do ní dneska už ani nesed, protože má nohy i páteř zhuntovaný. Ani Tatramatka samozřejmě nebyla lepší, jako nebyl lepší ani fén, mixér, vysavač nebo spíš vířič prachu… nic nebylo ve skutečnosti lepší. Kdyby to pořád někdo neopravoval, tak se to rozpadlo ještě v záruce a svoji funkci to plnilo sotva kdy. A vydrželo jim to ne proto, že to bylo tak kvalitní, ale prostě proto, že muselo. Nový koupit jednoduše nemohli, tak museli všechno opravovat, hýčkat a šetřit. A vážili si toho proto, že byla makačka na to vydělat.

Vlastně – bylo to v něčem tenkrát lepší. Bylo to všechno nějak jednodušší, snadnější. Protože dneska být mladý je nesrovnatelně těžší. Obě děti se jim odstěhovaly ne proto, že by chtěly být o daleko od svých rodičů, ale proto, že tu nenašly žádnou práci. Žádnou. Nikde. Nejsou daleko proto, že chtějí, ale proto, že musí. Proto rodina už nemůže být pohromadě, jak si svůj důchod Milan vždycky představoval. S celou rodinou, mezi dětmi a vnoučaty, které vidí sotva jednou za měsíc. A nebude to tak už asi nikdy. I jejich vnoučata, až dospějí a dostudují, se odstěhují za prací. A třeba až za hranice. Možná, že někam, kde se jim to ani nebude líbit. Prostě proto, že budou muset, aby přežili. Že nebudou mít na vybranou.

Oni si tenkrát tady vybrali ten krásnej kousek země, protože se jim tu prostě líbilo. Slíbili si, že si tu postaví domek, a pak teprve řešili živobytí. Bylo to jednoduché, byli tak svobodní! Všude byla nějaká práce, šlo jen o to, aby to nebyla moc velká pakárna. Ale člověk se mohl sám rozhodnout, kde bude žít. Tenkrát věděli, že tu budou moct prožít celej svůj život, že tu založí rodinu, budou se plahočit po víkendech na stavbě, pak šetřit na auto, za deset let si snad budou moct dovolit i nějakou dovolenou… jasně, bylo toho málo, co měli, ale měli to jistý. Měli naplánovanej celej život, mohli počítat s tím, co přijde, a mohli se na to připravit. I když na to, že jeho ženě nechají soudruzi doktoři prasknout slepák, protože se jim nechtělo v noci vstávat, na to připravenej teda nebyl, a dneska by za to šli ti parchanti sedět. Tenkrát se to zahrálo do autu. Tenkrát totiž stačilo jen držet hubu a krok. A když Milan hubu nedržel a při prověrkách v sedmdesátým nepodepsal soudruhům svoji pomýlenost z osmašedesátýho, letěl z místa ředitele na pouhýho referenta na to tata. Ale práci měl a plat taky. Sice menší, ale rodina měla z čeho žít. Dneska by skončil na dlažbě a exekutoři by mu sebrali barák i se vším, co v něm je. Dneska by teda hrdinou být nemoh. Dneska… dneska vůbec neví jak by se zachoval. Co by jako dělal? A co by dělat měl? Asi by sklapnul, aby si udržel práci za každou cenu. A pak by denně blil nad svým obrazem v zrcadle. Ještěže je to všechno už dávno pryč!

– „Zatracenej život“ povzdechl si Milan a přitáhl si svoji ubrečenou manželku na prsa. „Vždyť ty víš, že jsem vždycky miloval jenom tebe a nikoho jinýho“, chlácholil ji. „Ten obrázek jsem neřešil, nenapadlo mě, že by tě to ještě dneska mohlo nějak brát“ usmál se a pohladil svoji ženu po buclaté tváři. Už byla klidnější, jemně štkala a skrz slzy jí prosvítal úsměv. Podívala se na něho a on i přes všechny ty vrásky, žilky a nánosy tuku zase viděl ten obraz krásné, madé dívky, který mu – stejně jako tenkrát – dokázal zaručeně rozklepat kolena. Tak tohle je opravdový štěstí, pomyslel si.
„Koho by kdy napadlo, že jedna fotka, a ještě k tomu v telefonu!, nás dokáže takhle rozhodit, viď?“ smál se a Blanka se už smála s ním. „To by ani Pepíček Bláhů a jeho Návštěvníci neuhodli!“ chechtal se Milan na celé kolo a políbil svoji stárnoucí, ale stále nadevše milovanou manželku.


15.02.2015 Integrale

12345 (5x hodnoceno, průměr: 3,60 z 5)
455x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:51
D-FENS © 2017