Jak funguje (nejen) autopojištění II

Featured Image

Jelikož se zdá, že zájem o další článek je, pokračuji v minisérii článků o autopojištění druhou částí, kde bych chtěl nastínit jednak některé technické aspekty fungování autopojištění – především, jak pojišťovny počítají cenu pojistky (pojistné, předpis, GWP, anglicky „premium“) a potom se pokusil poradit nějakou strategii, kterou je možné použít při vyjednávání s pojišťovnou o výšce pojistného.

Dnes budu pokračovat mechanismem výpočtu a návrhem obchodní strategie při sjednávání povinného ručení a v třetím (na to, že jsem plánoval jen jeden článek, dost přetahuju) díle bych udělal totéž pro Havárku. Nejdřív, ale, odpovím na otázky, které jsem zaznamenal v diskusi a také na otázku, kterou mi položila redakce D-FENS. Všechny se týkaly spíše havárky a hodně se ptáte na likvidaci. Nikdy jsem nepracoval v likvidaci, tak se předem omlouvám všem pravým odborníkům, kteří mě jistě rádi opraví. Zároveň se omlouvám, že takhle natahuji počet a rozsah článků. Snažím se být co nejstručnější, ale ono to úplně vždycky nejde.

Q & A z minula

Q: Jak pojišťovna určuje cenu vozidla? Za auto, které bych koupil za 40k mi dali na totálce jen 16k

A: Myslíte-li vstupní cenu pro kalkulaci pojistného, tak tu pojišťovna určí na základě faktury nebo smlouvy, kterou jste předložil coby nabývací titul, eventuelně si můžete nechat vozidlo pojistit i na vyšší cenu, ale je potřeba si uvědomit, že autopojištění je škodové a nikoliv obnosové. To znamená, že likvidátor nějakým způsobem vyčíslí škodu, která vám vznikla a tu vám pojišťovna proplatí sníženou o spoluúčast. Nejsem likvidátor, a i kdybych byl, nesměl bych nic říct, takže po mně nechtějte, abych vám tenhle algoritmus vysvětloval. Neznám ho a i kdyby ano, neřekl bych vám to. V zásadě se ale likvidátor odpíchne od ceny, kterou jste uvedl (a doložil!) při úpisu rizika a tu pak sníží o nějaké opotřebení. Jestliže jste takové auto koupil za 40k a od té doby jste s ním jezdil několik let s průměrným nájezdem cca 15kkm, může to klidně spadnout na 16k. Opravdu neznám přesný algoritmus, který likvidátor použil, nevím, s čím porovnával cenu a jak k ní došel. Může to být „zlá vůle“ likvidátora, může to být zcela legitimní výpočet. Opravdu nevím. Takový „férový“ výpočet si představuju tak, že se likvidátor podívá na auto a řekne si: No, nový by stálo 40, ty díly, co v tom zbyly, jsou za 24, auto už nejde opravit – dáme rozdíl: 40-24=16. Ale to střílím naprosto od boku. Nevím, sorry.

Q: Má smysl pojišťovat generálkovaný a vylepšený youngtimery?

A: Ne, nemá. Ani náhodou. Likvidátoři, nakolik vím, nechodí hledat ekvivalentní cenu na specializovaný servery. Je to moc práce, kterou jim nikdo nezaplatí a čas, kterej takhle „proflákaj“ jim kazí KPIs. Navíc by to zvyšovalo vyplacený škody a to asi není úplně žádoucí. Stejně tak se běžně nepojišťují závodní speciály a podobný „laskominy“. Pokud si chcete takové unikátní vozidlo pojistit, musíte si ho nechat pojistit individuálně nějakou specifickou pojistnou smlouvou. Závodní speciály na rallye se havarijně pojišťují, pokud do toho vůbec nějaká pojišťovna jde, pomocí průmyslových rizik. Počítejte, ale, s tím, že takový „unikátní“ vozidlo bude mít potom také „unikátní“ předpis pojistného (směrem nahoru, samozřejmě).

Chemikova otázka je poněkud obsáhlejší a úplně nevím, jestli je to otázka…ale každopádně jde přímo do černého v tom uvažování. Pojišťovny upisují rizika do havárky zpravidla na obecnou neboli běžnou cenu. Dá se říci, že to funguje úplně stejně, jako když si zavedete automobil do účetnictví. Koupil jste ho za 100k a pak ho každý rok odpisujete až do nuly. Naprosto stejně uvažuje pojišťovna. Auto odpisuje a plní do ceny, za kterou byste si koupil totéž auto. Tedy ne to auto, které jste si koupil v době sjednání pojištění, ale auto o tři roky starší a s nájezdem o (plácnu) 40 tisíc kilometrů vyšším. Likvidátor na to má nějakou tabulku, nebo se dívá někam na web, nebo životní zkušenost…fakt nevím, a z toho vyprodukuje nějakou cenu. Proč? Protože z principu škodového pojištění se plní jen do výše škody, tedy do účetní ceny vozidla a ta opravdu může být po dalších třech letech a jánevímkolika kilometrech jen těch 60 tisíc. Od toho se odečte vaše pětiprocentní spoluúčast a jste na 55k. Chcete-li mít po totálce na nové auto, musíte (jak píše v diskusi destabilizator) pojistit na „novou cenu“. To je, samozřejmě, dražší, ale tam to bere v úvahu ty pořizovací náklady. K otázce, proč vašeho přítele pojišťovna neupozornila na to, že mu klesá cena, ale limit má nastavený výše je snadná odpověď: A proč by to, sakra, měla pojišťovna dělat? Jste na to jasně upozorněn ve VPP a ZPP a jestli vás to zajímalo, měl jste se na to zeptat při podpisu smlouvy. Pojišťovna, jak již řečeno, chce především vydělávat peníze pro akcionáře. Není to žádný dobročinný ústav. Ne, vážně – tohle je věc, kterou za vás pojišťovna hlídat nebude, musíte si to ohlídat sám a nebát se přistoupit na renegociaci vaší pojistky klidně každý rok. Ušetříte spoustu peněz a vyhnete se nepříjemným překvapením.

Q: Jak funguje pojištění GAP?

A: Pojištění GAP je specifický příklad havarijní pojistky na „novou cenu“, akorát, že platí jen pro nová auta. GAP vám chrání vozidlo v prvních dvou až třech letech stáří, protože v momentě, kdy si nové auto zaregistrujete jako první majitel, jeho reálná cena (tj. to, co by vám dali v bazáči) drasticky poklesne. Abyste dostali nějakou alespoň částečně reprodukční cenu v případě havárky (především totálky), můžete se připojistit tímhle riderem. Zvážení, jestli vám to stojí za to, nechávám plně na vás. Pojišťovny, obecně, tohle moc neřeší, není to nějak zvlášť užívané pojištění. Co si pamatuji z mojí praxe, tak se tohle pojištění moc neřešilo. Ani tam nebylo nějak moc škod. Těžko přesně odpovědět na takhle obecnou otázku. Máte-li nějakou přesnější otázku, budu za ní rád a pokusím se odpovědět.

Q: Pojišťovny kašlou na judikáty US, především v oblasti amortizace dílů.

A: Ano. A dokud se nezlepší fungování našich soudů a vymahatelnost práva a dokud nebude možné vymáhat škody pomocí „class action“, které by jediné pojišťovny doopravdy zabolely, tak to budou dělat. Pojišťovny to na lid obecný zkouší a zkoušet vždycky budou. Nemá smysl k tomu, po mém soudu, moc nic víc psát, proto se tomu nevěnuji v minulém díle a nebudu ani v budoucím. Vítejte v Kocourkově, jiné to fakt nebude. Pojišťovny (ale nejen je) vůbec nic nemotivuje k tomu, aby jednaly eticky.

Jak se počítá pojistné obecně

V obecné rovině – a to platí pro každé pojištění čehokoliv od všedních prkotin typu pojištění domácnosti nebo povinné ručení na váš fichtl až po složité individuální případy jako pojištění celých průmyslových komplexů – platí, že pojištění se počítá pomocí statistických metod, kde se odhaduje pravděpodobná frekvence škod a výše severity na těchto škodách. K tomu existují výpočetní metody založené (velmi zhruba řečeno) zákonu velkých čísel a teorii pravděpodobnosti. Prakticky to funguje tak, že pracovníci cenotvorby (aktuáři, pojistní matematikové, moderně řečeno „pricing“) vezmou reálná data za posledních N let (čím více tím lépe) o pojistnících a jejich škodách a zkoumají a hledají různé korelace. Výsledkem toho je segmentace klientů tak, aby pojistné co nejvíce odpovídalo riziku, které pojišťovna podstupuje + slevy + marže. Ano, čtete správně. Pojistné je stavěno tak, aby „uneslo“ slevu. Samozřejmě, excesy se mohou stát, jako například, když některý manažer opravdu moc chce nějakou konkrétní flotilu z důvodu prestiže (lituju pojišťovnu, která pojišťuje policejní, hasičská nebo vojenská auta, eventuelně sanitky – počet nehod na těchto autech musí být závratný a vzhledem k tomu, že jde o „prestižní“ (čer tví proč), obrovskou (v řádu tisíců vozů) a navíc veřejnou zakázku, bude na tom sleva v řádech vysokých desítek procent – odhaduji, že tyhle flotily musí být těžce ztrátové, osobně bych to neupsal ani za zlaté tele). Proč se to dělá takhle, je nasnadě – jde o obchodní hru, kdy pojišťovák nabídne nějakou cenu a pak má možnost ji slevou snížit („Dobře, pane Hejl, tak já si utrhnu vod huby a nevezmu letos děti ani k babičce do Pyšel a dám vám tady slevu, když říkáte, že je to moc drahý.“), eventuelně rovnou nabídne cenu o slevu sníženou se slovy: „Vy jste pro nás perspektivní klient, pane Hejl, proto vám tam dám tuhle speciální slevu.“ Jakkoliv je pravdou, že sleva snižuje provizi obchodníka (ta se počítá z finálního předpisu po všech slevách a přirážkách). Kdyby vám pojišťovna rozpustila slevu do sazby, tahle vyjednávací páka by zmizela. Rozpustit slevu do sazby se vyplatí u pojištění průmyslu a podnikatelů, kde se cena víc zkoumá z ekonomického hlediska a kde si standardně podnikatel řekne o nabídku u tří, čtyř pojišťoven a pak jde na nejnižší nabídku. Frantu Hejla z Horní Dolní přesvědčíte spíše tím, že mu napálíte pojistné za plnou palbu a pak mu dáte 30% slevu.

Jak se počítá pojistné na povinném ručení

Nakolik vím, tak se povinné ručení modeluje na frekvenci a nikoliv na severitu. Jinými slovy (pro ty, co nečetli první článek): pojišťovnu zajímá spíše, kolik uděláte škod, než jak velké jsou. Proč to tak je? Je to tak proto, že většina škod na povinném ručení jsou tzv. „plechové“ škody a to tak, že s průměrnou škodou v řádech desítek tisíc. Nebudu daleko, když plácnu něco mezi třiceti a čtyřiceti tisíci, ale neberte to za bernou minci – nemám k dispozici statistiky a to číslo se liší segment od segmentu. Navíc se dost těžko odhaduje, do čeho (nebo koho) zrovna vrazíte. To, že řídíte Fabii první generace, ještě neznamená, že nemůžete nabourat Mercedes CLS 350 generálního ředitele za dvě mega, když budete vyjukaní poprvé parkovat ve firemních garážích (protože vaše šéfová je na dovolené a dovolila vám zaparkovat na jejím místě) a spletete si brzdu a plyn. To sice není reálný případ, který bych za svou kariéru někde viděl, ale je to zcela reálná možnost – ostatně, některé pojistné události na povinném ručení jsou opravdový dopravní bizár a divili byste se, co všechno lidi dělají (a přiznají) – silvestrovské „humorné“ škodní události jsou opravdu reálné případy.

Nemohu mluvit za konkrétní pojišťovny, protože jsem neviděl jejich modely ani jejich „black boxy“, ale v zásadě platí následující:

Povinné ručení je tím dražší, čím

  • Máte silnější auto

  • Jste mladší (nejhorší věk je 18 – 25 +/- nějakej rok podle pojišťovny. Penzisté mají ale také povinné ručení vyšší, protože se u nich zase prodlužuje reakční doba, horší se jim zrak a tak dále)

  • Máte vyšší limit

  • Víc jezdíte

  • V čím hustějším provozu jezdíte.

Ono je to logické. Jedenadvacetiletej kluk silnym bavoráku, co mu táta koupil za maturitu, vole, kterej se potřebuje vytáhnout před tou holkou, co s ní chodí na cvičení z účetnictví na vejšce a která má kozy, Franto, tos neviděl a kerá mi určitě už brzo dá, způsobí nehodu mnohem spíš než vyježděnej čtyřicátník v Hyundai i20, kterej si na to auto musel vydělat sám a už tolik neriskuje, protože ví, že za těch deset minut časové úspory mu to úplně nestojí. A to teď, samozřejmě, odhlížím od toho, že čtyřicátník má vyjetý bonus, o kterém se tři roky jezdícímu chlapci ani nesnilo. Když jsem měnil auto z motoru o objemu 1.0 na motor o objemu 1.6, šla mi cena povinného ručení nahoru zhruba dvojnásobně. Na rozdíl od kolegy v diskusi se nedomnívám, že jde úplně o překonané počítání – reálná data sedí na hodnoty modelů a vyšší zdvihové objemy válců opravdu bourají častěji (v kombinaci s tím nízkým věkem je to naprostá tutovka).

To samé platí o limitu. Pojišťovna se sice dívá hlavně na škodní frekvenci, ale i tak je pro ni dost zásadní rozdíl, jestli v případě nějakého carmageddonu vyplácí do limitu 35 milionů (35 na každém člověku, 35 dohromady na všech materiálních škodách) nebo do limitu 100, 150 či 200 milionů (tuším aktuálně nejvyšší limit na trhu). Nevěříte, že může jeden člověk způsobit takovou škodu? Jeďte způsobit hromadnou nehodu na dálnici někde v Británii nebo v Německu. Jak jsem, myslím, už psal, viděl jsem ekologickou škodu za poměrně slušnou pálku, protože provozní kapaliny vytekly v Německu v nějaké CHKO nebo tak něco. Osobně se domnívám, že volit minimální limit 35/35 je nesmysl, sám bych si takhle auto nikdy nepojistil. Jak psal kolega Jack Daniels v diskusi – rozdíl v ceně mezi pojištěním 35/35 a 100/100 není nic, co by vám mělo urvat žíly (kvůli tomu, jak se modeluje). Také kolega správně píše, dovolím si to ještě jednou zdůraznit, že se limit počítá jinak pro škody na zdraví a pro škody na majetku. U škody na zdraví platí limit pro jednoho každého poškozeného, čili u limitu 35/35 za jednoho každého poškozeného vyplatí pojišťovna až 35 milionů (řekněme trvalé následky s pracovní neschopností + ušlé výdělky…tam můžete, když srazíte nějakou manažerskou hvězdičku klidně padnout i nad těch 35 mega, ale to se vám asi nestane). Druhá část limitu ale platí pro součet všech materiálních škod. Takže když způsobíte hromadnou havárii, můžete v tom klidně být přes oněch 35 milionů, když v tom bude něco dražšího. Cokoliv je přes limit, jde k tíži vám. Do škody POV se počítá také výjezd hasičů, nějakých 5700 za každou započatou hodinu a padá to do plechových škod. Opět – pokud způsobíte hromadnou nehodu, kde budou hasiči vystříhávat z několika vozů, obzvláště v „zahraniční cizině,“ může se vám taková sranda dost prodražit.

Co se týče ročního nájezdu – tohle zatím pojišťovny neumí moc hlídat, takže postihují jen ty, u kterých vědí, že jezdí hodně, tedy IČaře, především taxikáře (odhaduju, že pro taxík bude POV tak 1,5 – 2,5x dražší než pro běžnej i IČařskej individuál) a autodopravu. Ono to opět svou logiku má. Průměrnej českej Franta v oktáfce, co táhne vocpoda, najezdí nějakých 10 – 16 tisíc kilometrů. Taxík jich za stejnou dobu nasviští klidně 100 tisíc. Takovej IČař, kterej jezdí od klienta ke klientovi, asi taky najede víc než rodinka, kde se máma popoveze od bytovky ke škole (kde vyhodí děti) a do práce a jednou za čas teda jedou někam na výlet. Svoje sazby mají také autoškoly nebo půjčovny aut. Jak jsem říkal – tohle zatím pojišťovny neumídokonale ošéfovat, ale nebojte se, řešení problému existuje a spása přichází, jak jinak, z EU.


Totiž, až nám všem pojišťovny povinně nainstalují do aut černou skříňku, která nám zavolá záchranku, až se vybouráme, protože to strašně potřebujeme, aby bylo na silnících méně mrtvých, tak budou informace o nájezdu, ale i o stylu jízdy (především rychlost) a profilu trasy (myšleno nikoliv výškově, ale míra užití rychlostních komunikací, míra jízdy v zastavěných oblastech, oblastech s hustým provozem a podobně) pojišťovnám k dispozici. Nevěřte, že by tyhle informace pojišťovny nějak nezískaly.

O takovém systému se, ostatně, už delší dobu v pojišťovnách uvažuje, říká se tomu PAYD (Pay-As-You-Drive) či UBI (Usage-based insurance), v USA to dokonce i implementovali. Můj soukromý odhad je, že se tahle sranda bude nejprve implementovat u firemních flot. Totiž, retailoví klienti pojišťoven se asi budou spíše stavět na zadní proti myšlence, že by jim pojišťovna měla do auta montovat Velkého Bratra a účtovat jim podle kilometrů. Potenciál pro ušetření je tam ve valné většině klientů beztak malý. Ale firmy jednak už stejně zpravidla do aut GPSky montují (takže když je tam namontuje pojišťovna „za svoje“ tím lépe) a nějakému provoznímu řediteli je šuma fuk, jestli ty informace bude mít pojišťovna. Naopak, nějaký takový report se mu bude hodit, aby ukáznil neukázněné řidiče. Navíc, pokud provozujete flotilu o 20 firemních vozidlech, může být potenciál pro ušetření opravdu nemalý, pokud se vám podaří (i díky datům od pojišťovny) své řidiče umravnit. A to, samozřejmě, zejména u tahačů, jak o tom už vloni psal Vincenzo.

Naopak, pojišťovna to může prodat jako super benefit: „Navíc od nás, pane Hejl, dostanete tenhle bžúžasnej a barevnej report do vaší tabletový aplikace nebo přes tamten web, to pro vás udělaj naši pracovníci pomocí vižůl enelitiks úplně zadarmo.“ Teda…on ten report pravděpodobně spočítá visual analytics sám, ale proč to klientovi říkat? PAYD je, podle mého názoru, cesta budoucího flotilového autopojištění firem a ta budoucnost nemusí být až tak vzdálená. Pojistný trh je z principu konzervativní až rigidní, co se nových produktů týče, ale jakmile se někdo rozhoupe a takový systém implementuje, ostatní ho budou pravděpodobně následovat. Takové případy jsme již viděli vícekrát.

Retailoví klienti na to začnou přistupovat nejdřív v momentě, kdy tyhle pekelné stroje budou mít v autech stejně povinně. Lid obecný je sice hloupý, ale to neznamená, že si neumí spočítat dvě a dvě. Valná většina lidí pochopíš, že se o dost hůř jedná s pojišťovnou o ceně, když si může protistrana otevřít na webu informace o tom, jak jezdíte a říct vám: No jo, pane Hejl, vy jste sice žádnou nehodu nezpůsobil, ale konstantně porušujete dopravní předpisy a na padesátce jezdíte šedesát a to je tuze nebezpečný a taková havárka je u vás jenom votázkou času. Já bych vám rád to pojistný snížil, ale…“ Můžu se mýlit, ale osobně si myslím, že tohle je budoucnost autopojištění.

Máte-li motorku, čtyřkolku nebo kabriolet, kterými jezdíte jen v létě, stojí za to uvažovat o sezónním pojištění – tedy pojistit se jenom na měsíce, v nichž jezdíte. Ale pozor, pojišťovna za to zpravidla požaduje, abyste na dobu, kdy nejezdíte, dali značky do depositu, aby bylo zaručeno, že s vozidlem opravdu nebudete jezdit. Kdybyste s autem přeci jen mimo tu dobu vyjeli, jedete nepojištění se všemi důsledky, které to má.

Počítá se, samozřejmě, také kde jezdíte. Můžete se o to hádat, ale čísla hovoří jasně: S větší pravděpodobností někoho ťuknete v Praze (už jen kvůli expozici disproporčně vyššímu počtu aut) než na jižní Moravě. Pojišťovna opět nemá moc pák na to, jak tohle zjistit (ale bude mít, vizte výše PAYD), tak se opře o to, kde bydlí držitel vozidla. Města a oblasti s hustým provozem mají samozřejmě vyšší pojistné, vesnice a místa, kde projedou tři auta za den (z toho dvakrát – cestou do práce a cestou z práce – jste to vy) naopak.

Bez překvapení mají nejvyšší povinné ručení tahače a autobusy. Ale především tahače. Jsou velké, jsou nemotorné, hodně jezdí, často bourají, byť jsou to zpravidla jen ťukance.

Povinné ručení je tím levnější, čím

  • Máte novější auto

  • Máte vyšší bonus

A také v případě, že máte rodinu.

Novější auta mají více prvků aktivní bezpečnosti, měly by být méně náchylné k poruchám a navíc s novým autem jezdíte vždycky opatrněji než s omlácenou Fabií, u které vám je jedno, jestli ji o někoho ťuknete nebo ne, protože to nový světlo si prostě koupíte na vrakáči a stejně až doslouží, dáte ji sešrotovat a nepřemýšlíte o nějaké zbytkové hodnotě, proto platí, že čím novější auto, tím nižší předpis povinného ručení.

Čím máte vyšší bonus, tedy bezeškodní průběh, tím menší máte pojistné. Na kolik vím, tak se bonus aplikuje hned po základních technických koeficientech pojistné sazby. Mít vyježděný dobrý bonus je základní předpoklad pro nepřeplácení pojistného na POV (ale ostatně i na HAV). Bonusové stupnice mají občas pojišťovny přímo na svých stránkách, rozhodně se na ně zeptejte svého pojišťovacího poradce, existuje šance, že vám ji ukáže. Smyslem hry je, aby vám bonus nabíhal co nejrychleji. Bonus je přenosný od jedné pojišťovny ke druhé. Trochu stranou stojí tak zvaný sloučený bonus. To znamená, že si „přitáhnete“ na svoji pojistku bonus někoho jiného z rodiny (třeba syn tátův bonus). To vám rychle sníží cenu pojistného (dokonce o desítky procent), ale nevýhoda je v tom, že si nevyjíždíte nový bonus a dříve nebo později s tím budete muset přestat a pak pocítíte plnou tíži „neobonusovaného“ pojištění. Takže co s tím? Nevím. Rozhodnutí je na vás. Dříve nebo později to prostě té pojišťovně zaplatíte „za plnou palbu“.

Poslední, spíše zajímavost, je, že některé pojišťovny dávají slevu, pokud máte rodinu (po předložení rodného listu dětí). Proč? Protože když vozíte děti, jezdíte opatrněji. Opět – můžete s tím nesouhlasit, můžete mi říkat, že to je kravina, ale reálná data potvrzují předpoklad modelu v podstatě bezvýhradně. Rozhodně se při uzavírání pojistné smlouvy na tuto eventualitu zeptejte.

Jinak do ceny POV může vstupovat v podstatě skoro všechno včetně tovární značky a modelu vozidla. Kdyby byla pojišťovna schopná zjistit, které barvy vozidel bourají nejčastěji, buďte si jisti, že by na tyto barvy byla stanovena přirážka, která by tuto skutečnost odrážela.

Jakou zvolit strategii?

Předně si vyberte pojišťováka, kterému věříte. Pamatujte si, že v boji s pojišťovnou vždycky taháte za kratší konec provazu. Informační asymetrie jde těžce ve prospěch pojišťovny. Pojišťovna disponuje útvarem cenotvorby a útvarem analýz a já nevím jakým ještě útvarem a vy si někde to povinné ručení prostě udělat musíte. Jediné, co vám v takovém případě může pomoci, je že vás nebude pojišťovat člověk, který vidí jenom provizi. Vyberte si někoho, s kým se dá mluvit. Jen dávejte pozor, abyste si tím nezničili přátelství.

Za druhé si vyberte solidní pojišťovnu. Jak jsem psal už minule: Když někdo dává poloviční předpis, musí také vyplatit polovinu škod. Když už někde někoho nabouráte, asi by bylo lépe, aby pojišťovna škodu proplatila a to ideálně bez keců. Volba je na vás, ale asi není úplně dobrý se pak muset s někým ještě dohadovat post-ex, protože se ten člověk bude chtít zhojit na vás, když mu pojišťovna nebude chtít nic vyplatit. Nebudu jmenovat konkrétní pojišťovny, neptejte se mě na to, ale znám takové. Znáte-li majitele servisu, třeba vám takovou informaci po třetím rumu sdělí.

Zvolte si rozumný limit – osobně bych nešel pod 100/100. Důvody vizte výše, volba je ale na vás.

Nebojte se změnit pojišťovnu, pracujte s bonusem. Jednou za rok (na výročí) máte možnost změnit pojišťovnu. Nemusíte to udělat, ale minimálně je to vyjednávací taktika, kterou můžete použít. Provize je odměnou zprostředkovateli za obchodní činnost, kterou vykonává. Obchodní činnost neznamená sedět v kanceláři a pak klientovi fláknout první pojištění, které mi přijde pod ruku. Chtějte od pojišťováka, aby vám pojištění vysvětlil: Jak to funguje? Na co máte nárok? Proč je cena taková a ne jiná? Jak se bude plnit v případě, že způsobíte nehodu? To souvisí s první radou – člověk, který vám bude pojištění prodávat, by měl té problematice rozumět. Měl by vědět, na jaká rizika vás pojišťuje a měl by mít alespoň rámcovou tuchu o tom, proč to stojí tolik, kolik to stojí.

Řekněte si o slevu, protože předpis pojistného se počítá tak, aby nějakou slevu unesl. Možná nedostanete hned tu maximální, ale nějakou slevu by vám klidně dát mohli. Slev existuje zpravidla celý katalog od obchodní slevy „jen tak“ přes různé marketingové akce a spolupráce s firmami a jánevímco až po výše zmíněnou slevu „za děti“. Zeptejte se zprostředkovatele…asi radost úplně mít nebude, ale pravděpodobně vám alespoň něco dá. Slevy existují také za crosselling, respektive propojištěnost, tedy za to, že máte u téže pojišťovny další pojistky, ale nečekejte, že by to byla nějaká velká pálka.

Zvolte si dobře frekvenci placení. Jak také zmínil kolega Jack Daniels v komentářích, cenu pojistného také determinuje zvolená frekvence a někdy i způsob placení. Když zaplatíte celé pojistné dopředu, platíte méně. Když platíte měsíčně, je cena vyšší. Proč? Protože (vzpomeňte si na první díl) pojišťovna nenechává peníze z pojistky jen tak ležet na účtech, ale pošle je do světa vydělávat další peníze. Jestliže, tedy, zaplatíte pojistné dopředu, pojišťovna může hned užívat celou částku na vydělávání dalších peněz ve své druhotné činnosti. Nepočítejte ale, že by to byla nějaká velká pálka.

Last but not least: Pracujte s doplňkovými službami. K povinnému ručení máte často spoustu doplňkových služeb, jako například technickou asistenci vozidel (TAV). Měli byste vždy vědět, jaké doplňkové služby máte, protože za ně platíte v ceně pojistného. Tyhle doplňkové služby vám můžou jednoho krásného dne zásadním způsobem vytrhnout trn z paty. Asistence vás odtáhne do servisu, nebo vám opraví auto na místě, pokud to jde (pro dámičky: Ano, i kolo vám vymění). V asistenci můžete mít i zapůjčení náhradního vozidla, pokud délka opravy přesáhne nějakou dobu. V asistenci můžete mít také jízdenky domů (pokud byste měli totálku v zahraničí), tlumočení po telefonu, vyřízení formalit…výběr je nepřeberný. Že jste to nevěděli? Tak vám to říkám. Tohle jsou služby, za které platíte a na které máte v určitých případech nárok z pojistné smlouvy. Podívejte se do těch velkých desek, které vám dali k pojistné smlouvě a pročtěte si, za jakých podmínek a na co máte nárok. Případně si sjednejte schůzku se svým pojišťovacím poradcem a zeptejte se ho na totéž. Chtějte po něm, aby vám to doopravdy vysvětlil: za jakých podmínek máte na co nárok, měl by to vědět, nebo umět najít. Každá služba, které nevyužijete, i když byste mohli, jsou peníze, které jste pojišťovně darovali.

Na každý pád ale platí, že existuje nějaké minimální pojistné, pod které vám pojišťovna za daných parametrů nepůjde. Pokud se, tedy, bavíme o retailovém pojištění. U flotil to funguje trošku jinak, obzvlášť pokud existuje velký tlak na úpis té které flotily.

Nu, to je asi všechno. Příště tedy konečně otázky havarijního pojištění.


31.08.2016 Honza


Související články:


12345 (93x hodnoceno, průměr: 1,08 z 5)
9 309x přečteno
D-FENS © 2016