Dovolím si zde prezentovat úryvek ze svého textu, který se mj. věnuje vztahu pravdy a moderní vědy. Přiměl mě k tomu článek OC Bůh (ne)hraje v kostky, který pěkně ilustruje nešvary většiny moderních úvah ‚o světě‘:
Tím prvním nešvarem je (implicitní) přesvědčení, že k pochopení ‚nejistoty experimentálního poznání‘ jsou nutné hříčky kvantové fyziky; tím druhým a hlavním je pošetilá víra, že by snad fyzika mohla nějak zakládat pochopení ‚světa‘.
K jakým (kontradiktorickým) závěrům to vede, je krásně vidět i v článku samotném: OC z výsledků experimentů kvantové fyziky vyvozuje, že žádný experiment nemůže potvrdit teorii. Jenomže, je-li tomu tak, tak samotné experimenty kvantové fyziky nemohou nic potvrdit; tedy vývody OC neplatí absolutně; tedy je možné, že experiment může něco potvrdit či vyvrátit atd.
Shrnuto: OC, a s ním velká část moderního intelektu, používá nesmírně složitý technický aparát moderní vědy, aby se následně dál nachytat stovky let starým paradoxem Kréťana („Kréťan tvrdí, že všichni Kréťané jsou lháři.“ – v našem podání „experimenty kvantové fyziky potvrzují, že žádný experiment nemůže nic potvrdit“).(Stejně tak kontradiktorické je říci: „O světě okolo sebe nemůžeme nikdy vytvořit žádnou jistou teorii“ – protože právě tímto výrokem jsme ji vytvořili).
To je však pouze podružná námitka, a uvádím ji jenom pro úplnost. Zde jde primárně o to, jaký je skutečný důvod, že experimentem nelze získat jistě poznání.
Tak tedy:
Moderní člověk se většinou domnívá, že nepohnutelné, jisté (resp. nejjistější možné) pravdy ‚o světě‘ představuje moderní věda a její ‚přírodní zákony‘, ověřené experimentem. Zde ovšem musíme říci, že se moderní člověk zásadně plete ve své víře ve všemocnost experimentu (a vědy). Cokoliv je ověřeno (pouze) experimentálně nemůže být stoprocentně pravdivé. Jak to?
Experiment totiž vychází ze základní teorie, že cokoliv vyšlo N krát, vyjde po (N+1) stejně. Ale co zaručuje tuto teorii? Co nám zaručí, že při (N+1) pokusu získáme opět tentýž výsledek? Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že nic. Neexistuje žádná stoprocentní záruka toho, že experiment, byť se (zdánlivě či úplně) stejnými vstupními podmínkami, vyjde stejně; napr. nic nezaručuje, že se přírodní zákony mezitím nezmění atd. Platnost experimentem ověřených vědeckých tvrzení, a dokonce i tzv. přírodních zákonů, je tedy pouze pravděpodobná, nikoliv jistá (i když je to pravděpodobnost vysoká). Nejen to, nikdy naprosto jistá nebude a být nemůže(to lze tvrdit naprosto jistě) – důvodem je právě omezenost experimentálního,empirického zkoumání jako takového.
Obecně se tedy dá říct, že naprosto jistě poznání zcela jistě nelze zajistit experimentem. (Z toho mj. plyne, že věda a technika, jakkoliv vyspělá bude, nebude nikdy schopna zajistit odpověď na takové základní otázky, jako napr. co je svět, co je realita, zda existuje to či ono atd.)
To ale tedy znamená, zoufá si čtenář (spolu s OC ve výše zmíněném článku), že nemůžeme poznat nic jistě, pouze pravděpodobně? Takový soud by byl ukvapený. Především už víme, že s jistotou nemůžeme poznávat experimentem. Ovšem když se zamysíme nad předchozími odstavci, můžeme zjistit, že to, co je v nich tvrzeno, je samo o sobě naprosto jisté. Není to založeno na žádném experimentu. Nemá to základ v žádném měření, které se může časem změnit. Není to ani založeno na vzájemné dohodě. Přesto (resp.právě proto) je to 100% jistě. Doložili jsme to totiž jen a pouze rozumem.
Z toho plyne, že pokud lze poznat pravdu absolutně jistě, toto poznání musí mít základ v rozumu (nikoliv v experimentu, konsenzu apod). Příkladem takové naprosto jisté pravdy je např. tvrzení „část nikdy není větší než celek“. Pokud rozumíme tomu, co je část a co celek, lze rozumem dojít k tomu, že tento výrok naprosto jistě platí.
Výše uvedené navrací rozum na místo, které mu patří. Pravdivé poznání zjevně lze získat rozumem. Pokud deset miliónů lidí něco tvrdí, a já rozumem chápu (správné) opak, pak se těch deset miliónů lidí mýlí. Jejich počet, nebo experimenty, které provedli, jim nijak nepomůžou. Taková je moc pravdy. (Odkud rozum vzal tuto schopnost zakládat pravdivost, to už je jiná otázka, a námět k velmi zajímavé úvaze).
Sečteno, podtrženo: Nejistota poznání moderní vědy je zásadní a pramení z postupu, které používá k získávání informací; nikoliv z – jinak ovšem atraktivních – experimentů kvantové fyziky. Ty samy o sobě mohou být sice užitečné, protože mohou podněcovat právé otázky; na druhou stranu mohou mít negativní vliv, protože jednak odvádějí pozornost pozorovatelé od něho samotného k nějakému vnějšímu ‚cirkusu‘, druhak vnucují – dnes ovšem populární (a kontradiktorickou) – víru, že ‚pravda neexistuje‘, resp. že ji nelze poznat.
Na druhou stranu, ze zkušenosti je známo, že věci se tak úplně náhodně nedějí. Pro praktické použití fungují fyzikální zákony docela dobře: Je možno předem propočítat zátěž, kterou unese ocelový most, aniž by se pak člověk musel příliš starat o to, jestli mu tento znenadání ‚náhodou‘ nespadne. Navzdory výše uvedeným zásadním problémům s experimentem, tím spíše navzdory výsledkům pokusu kvantové fyziky, naše vlaky jezdí a mosty stojí. A tak největší hodnota uvedených informací bude spočívat v tom, že lidem, kteří chtějí zjistit, jak ‚svět‘ opravdu funguje, mohou napovědět, že prostřednictvím fyziky a experimentálních věd obecně se to nikdy dovědět nemohou.
(Zatím nikdo nehlasoval)