Všichni to určitě znáte. V jedněch novinách čtete o tom, že včera pršelo a byly záplavy a v jiných novinách je zase článek o tom, že bylo hezké počasí. Dále se v nich píšou věci, které u odborníka vzbuzují úsměv a jako bonus se můžete dozvědět věci téměř propagandistické, jakože Evropské unie je nejlepší vynález za celé dějiny lidstva, dokonce lepší než vynález kola a písma.
Proč je tomu tak, na to se vám teď pokusím odpovědět, protože jsem kdysi (vlastně teprve nedávno) novinářskou onucí býval.
Dovolte, abych se vám na začátek představil. Pocházím z dělnické rodiny, přičemž otec i matka volí komunisty, já sám se považuji za libertiána (z čehož plynou dlouhé debaty s mým otcem, přičemž táta tyto debaty zakončuje slovy „ty seš úplně blbej a nerozumíš tomu“). Na střední škole jsem objevil své tvůrčí schopnosti, zkusil to na uměleckou školu a ono to vyšlo. Nebudu říkat, jakou uměleckou školu a ani ve kterém městě, protože tento svět je malý a kdyby se mí velmi levicově a cyklisticky naladění kolegové dozvěděli, že publikuji na dfens.cz, tak by mě umlátili barevnými barety a uškrtili pruhovanými tričky.
Po škole jsem pracoval na velkém tvůrčí projektu, který mi měl vydělat na můj věk zajímavé peníze, ten ale zkrachoval a nebyla mi vyplacena ani koruna.
Kvůli nejen finančním důvodům, nýbrž i kvůli tomu, že mě k tomu nabádala má samička, jsem se vrátil do vesničky rodné střediskové, blízko města okresního a začala sháňka po práci.
Můj rodný okres je trochu zapadlý, daleko od všech center, z většiny se nacházející na nejmenované vrchovině, takže jistě chápete, že člověk s mou profesí má trochu problémy nějaký ten džob sehnat. Přes rodinné konexe jsem mohl a) učit na poloviční úvazek výtvarku na místním gymnáziu. Zavrhnul jsem to z finančních důvodů, i když by mě to bavilo. b) dělat nějaký zájmový kroužek v kulturním domě. To jsem zamítl hned. Důvod: peníze a ani by mě to nebavilo. c) novinařina. Šéfredaktorka sháněla člověka do rubriky kultura a moje kvalifikace se jí zamlouvala. Tak jsem se stal na plný úvazek novinářskou onucí.
Představoval jsem si to takto: Budu informovat o výstavách, doporučovat filmy v kině a propagovat kulturní akce, které se mi líbí. Leč svět nepřeje iluzím a nakonec jsem dělal úplně všechno, psal o autonehodách, o pěkném počasí, dělal fotografa, blogera a ve vlastním volném čase jsem psal o věcech, které mě zajímaly, přičemž ty většinou skončily na straně dvanáct pod reklamou na viagru a nad inzerátem propagující prodej rakví.
Noviny, ve kterých jsem dělal, byly regionální mutací velkého celostátního deníku. My jsme připravovali pět stran regionu, zbytek byl celostátní obsah.
Pojďme si popsat jak probíhal chod redakce:
Ráno v osm byla porada. Na ní přišla šéfredaktorka a nevyspalí redaktoři protože v noci ještě psali blog. Naše crew: Šéfredaktorka, „sporťák“, „černá kronika“ „politika“ a já, „kulturista“. Toto vymezení bylo jenom formální, ve skutečnosti psal každý o všem, tedy kromě sporťáka, který byl tak trochu natvrdlý a dokázal zplodit jenom článek typu „TJ Sokol Horní Cerekev porazil FC Žírovnice“
Za stěnou zatím už seděla ženská zodpovědná za inzerci a o jednu místnost dále si válel koule editor a ajťák v jedné osobě.
Po poradě, kde byly navrženy různé náměty a probrány jejich úskalí, jsme se rozběhli k počítačům, kde jsme měli rozdělanou práci od včerejška. Po jejím dodělání jsme je poslali šéfredaktorce, která je schválila a případně udělala jazykovou korekci.
Zatím všichni začali dělat na nových článcích. Nepředstavujte si prosím redaktora jako někoho, kdo s diktafonem rajzuje po okrese a sbírá informace, tyto doby jsou už za námi a ani na to není čas. Drtivá většina věcí se zjišťuje po telefonu a internetu, případně v archivech starých článků. Autem se někam jede pouze výjimečně a většinou jenom proto, že je potřeba něco nafotit.
Jak vzniká novinářská onuce
Představte si, že jste v posledním ročníku gymnázia. Máte spíše průměrné známky a nenávidíte matematiku, za to ale vám nikdy nedělalo moc problém psát slohovky, případně jste přispívali do školního časopisu. Žurnalistika je jasná volba. Studujete a sníte o tom, že budete jako Karel Čapek psát chytré sloupky, případně budete jako investigativní novinář odkrývat zlo tohoto světa.
Tento pocit vyprchá s první praxí.
Máte po škole, přemýšlíte co dělat. Už nemáte o novinařině žádné iluze, škola vás naučila, že je to docela nuda. Chcete jít pracovat někam do kanclu, jenže tam chtějí, abyste měl ekonomku nebo alespoň práva z Plzně. Zkusíte to do státní správy, neboť tam berou „absolventy škol s humanitním zaměřením“, to také nevyjde, nemáte správnou tlačenku.
Ale v redakci, kde jste byl naposled na praxi, vám řekli, že vás po škole vezmou. Tak se necháte najmout. Seznámíte se s kolegy, někteří z nich o žurnalistice neví nic. Mají jenom střední školu, ale dokážou sestavit větu s hlavou a patou a nedělají moc překlepů, což je dostačující kvalifikace. Nejdřív píšete ne přímo rebelské jako spíše netradiční články, vyhledáváte neotřelá témata, dáváte si s tím spoustu práce, ale ten středoškolák vedle vás zrecykluje pět let starý článek o včelím moru a může jít z práce o hodinu dřív.
Říkáte si: „já budu lepší“. Pak přijde šéfka a sdělí vám, že ten článek o špatné péči v LDNkách je dlouhý a nezábavný, přičemž vám mezi řádky sdělí, že až moc čeří klidné vody a s lehkým zamyšlením vám navrhne nové téma, například „teď je léto, tak napiš článek o tom, jak se v létě přehřívají psi“. OK. Zvednete telefon a zavoláte veterináři. Ten na vaše otázky odpovídá velice skoupě, po pár vteřinách arogantně, protože vám musí věnovat svůj čas, nic z toho nemá a zákazníci čekají.
Nakonec vám řekne tak polovinu informací, co potřebujete a zavěsí. Zavoláte jinému veterináři a nastává naprosto stejná situace.
Nakonec sedíte před neúplnými informacemi, otravovat třetího veterináře je vám blbý a tak použijete svou tvořivost.
Veterinář vám sdělil docela šokující skutečnost, přehřívání psů je fáma, výmysl. Dobrá. Začnete smolit článek „„Přehřívání psů je mediální bublina, problémy s horkem mají jenom některá plemena a to ještě jenom konkrétní jedinci““ sdělil pan veterinář Ocásek.
Napíšete, dvě hodiny v háji, odešlete a pak za vámi přijde šéfka, že chtěla článek o tom, jak se psi přehřívají a ne o tom, jak se nepřehřívají. Mezi řádky vám sdělí, že se musí psát to, co lidé chtějí slyšet, nesmí se dělat vlny, prostě piš bezzubé věci a každýho jedenáctýho za to dostaneš svých dvanáct tisíc, nic jiného se po tobě nechce.
Na tom pitomém článku se vám už vůbec nechce dělat, tak se podíváte do archivu. Bum ho. V Liberecké mutaci o přehřívání psů psali v roce 2003, takže ctrl+c, ctrl+v, změnit slovosled, přidat pár vytrhnutých citací, co jste si vytelefonovali a už jenom čekat na svých dvanáct tisíc čistého.
Důvod č. 1 pro vznik onuce:
Připosranost vedení
Noviny se autocenzurují ne kvůli nějakému vládnímu spiknutí, průmyslové lobby nebo infiltraci CIA, autocenzurují se jednoduše kvůli tomu, že vedení je ultrapředposráno, začíná to od šéfredaktorky a končí neznámým velkým šéfem v Praze. Předposraní jsou kvůli inzerentům. Protože když napíšete o tom, jak ekologisté (zelení, greenpeace, duha a jiné físiz) škodí přírodě, tak by se také mohlo stát (byť je to třeba nepravděpodobné), že se proti listu se strhne demonstrace a inzerenti sympatizující s ekologisty by mohli přestat inzerovat. Nebo by, můj ty bože, noviny dostaly nějakou nálepku, například „pravicový tisk“ a už by nebyly Univerzálními Objektivními a Nezaujatými novinami, což je průser, protože by to mohlo znamenat odliv levicových inzerentů.
Je to samé „kdyby“ „co když“ a „možná“, ale to už k připosrání stačí.
Ale hlavním důvodem této připosranosti je král – samotný majitel novin. Jeho hlavním zájmem je, aby listy vydělával pořádné prachy a čím víc inzerentů, tím víc peněz. Jestli list nevydělá na nového bavoráka a dovolenou na Novém Zélandu, přičemž je ještě v plánu výlet na fotbalové mistrovství v JAR, tak bude zle.
Piště o roztomilých věcech, objektivně informujte o vraždách a pohoršujte se nad věcmi, na kterých je vyzkoušeno, že je správné se nad nimi pohoršovat. Třeba silniční pirátství.
Když se vrátím k článku o špatných podmínkách v LDNce. Za nějakou dobu vyšel na dfens.cz článek na to samé téma. Pak se toho chytl někdo v konkurenčních celostátních novinách, teď už nevím kterých. V nich se vyzkoušelo, že pohoršovat se nad LDNkami je správné. Nabídl jsem šéfredaktorce znovu svůj článek s odvoláním na to, že v konkurenčním listu už podobný článek je. Tentokrát to vyšlo. Sice jsem to musel trochu změnit, protože jsme přece jenom lokální plátek, ale už si to lidé přečetli. Později byla i reportáž v televizi. Tím narážím na to, že je docela možné, že se širší obyvatelstvo pravdu o LDNkách dozvědělo právě kvůli D-fensovi, d-fens.cz mohla být ta vločka, která rozhýbala lavinu.
Důvod č. 2 pro vznik onuce:
Nedostatek času.
„Nic není starší, než včerejší noviny“ říkalo se v době, kdy noviny vycházely každý den.
Dnes by se toto úsloví dalo změnit na „nic není starší než pět minut stará zpráva.“ U současného novináře se cení hlavně rychlost a nikoliv kvalita jeho článků.
Názorný příklad bychom našli v případě „bratislavského masakru“. Kdo to sledoval od samého počátku, tak se mohl dozvědět
1. po lidech střílelo teroristické komando ozbrojené kalašnikovi, 11 mrtvých.
O pár hodin později:
2. po lidech střílel šílený muž kalašnikovem, 11 mrtvých, později
3. po lidech střílel muž samopalem, jedná se o rasistický útok na Romy, 6 mrtvých, 5 zraněných.
Není důležitá kvalita, ale rychlost.
D-fens jistě ví, jak je těžké zplodit každý týden kvalitní článek bez ohledu na momentální duševní rozpoložení, zdraví a časové možnosti. Občas se stává, že mu to nepovede, to prostě tak je a nedá se to ovlivnit.
Novinář musí psát články, optimální je dva denně, napsat názorový sloupek (a nikoho nezajímá, že je vám téma „reforma školství“ úplně ukradený), průběžně aktualizovat web, psát blog a k tomu fotit a shánět informace k článkům budoucím. Osmihodinová pracovní doba – čistý sen.
Takže – pohádali jste se svou samičkou, nevyspali jste se, protože vám celou noc řvalo dítě a ještě na vás leze nějaká chřipka. Honem do práce a něco zplodit. Bolí vás hlava a vůbec vám to nemyslí. No tak na internet. Ha. Auto*mat vydal tiskovou zprávu o své cyklojízdě. ctrl c, ctrl v, změnit odstavce, zbytek je vám buřt. Víte, že byste to neměli dělat, ale ten článek prostě potřebujete i kdyby trakaře padaly a čas a síly nejsou, protože odpoledne musíte řešit servisovaný automobil.
Nebo prostě s Automatem sympatizujete (i takoví lidé jsou) a tak jim prostě věříte, že jejich tisková zpráva je v pohodě. Doufáte, že to vyjde někde uvnitř čísla a lidi to moc číst nebudou. Nebo, ještě lépe, to skončí v archivu. A najednou bum prásk, jste na první straně a v celostátním vydání, protože cyklojízda je momentálně in a nikoho jiného toto téma nenapadlo. Dostali jste speciální finanční bonus. Morálně slabší jedinci, a že jich je dost, pochopí, že přesně toto se po nich chce. Sice nekvalitně, ale rychle informovat. Časem pochopí, že nejrychlejší je prostě tiskovou zprávu otisknout bez jakýchkoliv úprav.
Večer ještě honem napsat blog. Nejradši byste už byli v posteli a tak napíšete půl stránky na téma „to se ale dneska povedlo počasí.“. Konec vašeho dne. Lehnete si do postele a přemýšlíte o čem proboha budete psát zítra.
Poznámka: Celá mediální skupina, což je společnost, který vlastní hned několik listů včetně našeho deníku, je napojena na společný archiv, kde jsou články, fotky, rozhovory, vše na co si vzpomenete. A všechny listy z této mediální skupiny si můžou s věcmi z archivu dělat co chtějí. Stalo se mi, že jsem napsal „Na Šumavě rostou borůvky.“ A pak tento článek vyšel ve východočeské mutaci, akorát pod nadpisem „V Krkonoších rostou borůvky“. Článek byl úplně stejný jako můj, jenom pozměněný místopis. Nebo když jsem něco fotil. Dělal jsem docela dobré fotky, ne snad proto, že bych byl skvělý fotograf, jako spíš kvůli tomu, že mi na škole řekli něco málo o kompozici. Kvůli tomu se mé jméno (celé jméno, křestní a příjmení) objevovalo pod obrázky v jednom bulvárním deníku. Kamarádi si mě dobírali, že dělám bulvár. Jedno přijel do našeho městečka přijel koncertovat Janda. Udělal jsem spoustu fotek, jedna vyšla tak, že Janda měl zavřené oči, ve ksichtě blbý výraz a stál na jedné noze, vypadalo to, jako kdyby vrávoral. Na první straně bulváru vyšel článek „Janda, potíže s alkoholem!!!“ a u toho má fotka. S celým jménem. Tehdy jsem se styděl.
Důvod č. 3 pro vznik onuce:
Hrozba informačního embarga.
Teď budu psát z pozice regionální mutace, jak to chodí v Praze nebo stotisícových městech nevím. Jednou mě napadlo, že udělám do kulturní rubriky portrét místního divadla, co se v něm hraje, co se bude hrát, co plánují do budoucna atd.
Nejdřív internet, abych věděl, kde začít. Našel jsem výroční zprávu o hospodaření divadla. Zpráva byla docela vágní. Dotace od města, sponzoring, kolik se vydělalo na lístcích, kolik dostávají souhrnně zaměstnanci, kolik souhrnně stojí všechny inscenace. Potud v pořádku Zaujaly mě ale body „údržba“, „doprava“ a „různé“, zejména kvůli svým vysokým částkám a také bylo zvláštní, že položka „různé“ se téměř shoduje s částkou ze sponzoringu.
Stačilo se poptat, údržbu a dopravu dělají starostovi kamarádi. Hm. Položka různé, telefonát na radnici: „V této položce je spoustu různých aktivit, jejichž cena se sčítá, proto je položka „různé“ tak vysoká.“
Dobrá, paní tisková mluvčí, ještě jednu otázku: „proč se položka různé číselně skoro shoduje se sponzoringem?“ „Promiňte, nemám teď čas, odpovím mailem.“
Za tři dny: „Do položky různé spadá doprava herců na zájezdy (tak na co je tam paralelní položka doprava???), jejich motivační a vzdělávací programy a z této položky je také financována antidrogová kampaň zaměřená na školáky. Důvodem, proč je tato položka shodná s položkou sponzoring je ten, že sponzor, který si nepřeje být jmenován, přispívá konkrétně na antidrogovou kampaň.“
Není jednoduššího než zavolat herci, který o praní špinavých peněz ve svém divadle nemá ani tušení a zeptat se ho, jaký mají motivační program.
„Byli jsme před rokem na, jak se to říká, týmbyldingu v lanovým centru“.
To musel být pěkně drahej teambulding, když stál půldruhého milionu.
Téma na článek jako Brno, makám jako fretka, všechno zdrojuji, aby to bylo nenapadnutelné.
A pak se v redakci zjevil pan náměstek.
Křičel na šéfredaktorku, že se doslechl, že se někdo šťourá v divadle a že on si to nepřeje, neboť divadlo je seriózní instituce a článek v novinách by mohl odradit diváky (ano, přesně takhle to řekl). A že kdyby „tenhle váš plátek“ toto doporučení ignoroval, tak město už novinám nepodá žádné informace, vstup na kulturní a sportovní akce spolupořádané městem (což je 99%) bude redaktorům zakázán a městská policie nebude posílat svodky a „může se stát, že vám svodky nebudou posílat ani státní.“
Což jsou věci vpravdě likvidační, jeden deník v našem městě na to už dojel.
Takže sklapnout uši a jako otvírák článek o tom, jaký bude v našem městě skvělý akvapark, že je to kvůli našemu skvělému starostovi, ale už pomlčet o tom, že to staví za dvojnásobnou cenu starostův brácha.
Tento problém nevznikl kvůli novinářské zbabělosti. Je to spíš kvůli politické kultuře a celkovém klimatu ve společnosti. Kdyby článek o divadle vyšel a poslední odstavec by ještě informoval o návštěvě náměstka, který nám vyhrožoval málem smrtí, tak jsme namydlení a nikdo se nás nezastane a starosta si bude starostovat dál.
Důvod č. 4 pro vznik onuce:
Musíte mít „otvírák“ i když se nic neděje.
Hlavní otvírák je na první straně a má vás donutit, abyste si noviny koupily. I jednotlivé stránky a rubriky mají své otvíráky, ale ty už nejsou tak důležité.
Otvírák musí být bulvární a bombastický. Je často nespravedlivý k osobám, o kterých je tam řeč.
Vzpomínám si tam na jeden takový nespravedlivý otvírák.
I stalo, že kluci upálili koťátko. Takové to několikadenní, které ani ještě nemá srst a vypadá jako nějaká krysa. Šéfredaktorku to šokovalo, protože si v mysli představila koťátko hezké, mourovité a bezbranné. Napadlo ji, že z toho bude otvírák jako hrom i týdenní téma. Z týdenního tématu se stala měsíční štvavá kampaň na ochranu koťátek. Těm klukům bylo třináct let a hráli si v zalesněné kotlině. Byli tři. Přišel čtvrtý a měl v tašce právě narozené kotě. Čtvrtý byl ze sociálně slabé rodiny (nebyl to Rom) a jeho polodementní otec ho poslal s igelitkou, aby ji zavázal a kotě hodil do řeky.
Jeho polodementního syna napadlo, že s kotětem zamachruje před kamarády. Že ho neutopí, ale zapálí. Ti tři kluci byli úplně normální děti ze střední vrstvy, bez násilnických sklonů. Přišel k nim Sociálně Slabý, kotě vysypal na beton, polil ředidlem a zapálil. Jeden z těch tří kluků si to nahrál na mobil. Na špatné nahrávce je slyšet, že tomu Sociálně Slabému spílají do debilů.
Nahrávka se dostala na internet, shlédla ji šéfredaktorka a pak to jelo. Ze všech čtyř kluků se udělali bestie a každým dnem, kdy už nebylo co psát, protože se vlastně nic nestalo, pouštěli si redaktoři fantazii naplno a bestialitu kluků ukazovaly v nových a nových barvách. Jeden kluk obdržel podmínečné vyloučení z nižšího gymnázia, další dostal důtku a vyloučení ho z mezinárodního tábora „Evropského přátelství“. Třetí se z toho vyvlékl, protože měl inteligentního otce, který to zahrál do autu a otec Sociálně Slabého šel před soud za týrání zvířat a za zanedbání výchovy, nebo tak něco.
Skočil vám na přechodu do cesty chodec a vy jste ho srazili? Když máte štěstí, tak novinový otvírák bude o tom, jak vlaštovky táhnou na jih. Když máte smůlu, tak tento otvírák bude o vás. Stane se z vás krvelačná bestie naprosto bez citu a morálky.
A budete sedět až zčernáte.
Pravidla otvíráku jsou neúprosná.
Důvod č. 5 pro vznik onuce:
Neznalost tématu..
Jak jsem uváděl na začátku, já jako redaktor kulturu jsem psal o všem. Kdyby jsme měli rubriku „automobily“ tak bych možná i musel psát „nová škoda fabia je super, protože má spoustu odkládacích poliček.“
O kulturních věcech jsem psal, docela slušně, alespoň si to myslím, prostě se v tom docela vyznám. .
Ale teď si vemte, že jste vystudovaní žurnalisti a jediného co znáte jsou různé teorie žurnalistiky a věci s tím související.
Takže článek na odbornější téma může být plný dezinterpretací a chybných zjednodušení, protože prostě redaktor neví o čem píše, ale udělat se to musí. Prostě MUSÍ. Když to neuděláte, tak se poprvé možná nic nestane, ale když to zopakujete, tak letíte. A co budete dělat, když jedinou kvalifikaci máte právě žurnalistiku?
Nyní cvičení. Představte si, že jste v redakci. Jste v budově někde na okraji města, protože tam jsou nízké nájmy. Jste v malé místnosti. Kolem dva redaktoři klapou na klávesnici, jeden hlasitě telefonuje. Celou noc jste nespali, protože vás šíleně bolí záda, i teď je cítíte. V hlavě vás trápí jedna věc: máte napsat sloupek o tom, jestli je odstřel přemnožených bobrů v místní řece správný nebo ne. V tom sloupku bude celé vaše jméno i s fotkou. Budou to číst vaši kamarádi, přátelé, známí. Když řeknete ano odstřelu, tak vás půlka nebude mít ráda, když řeknete ne, tak vás druhá půlka nebude mít ráda. Přemýšlíte, jak to zahrát do autu.
Najednou přijde šéfredaktorka, že ji napadlo téma, jak globální oteplování působí na rostliny v okolí redakce.
Vy víte, že globální oteplování je blbost, ale zároveň víte, že se ten článek musí udělat. Kvůli pudu sebezáchovy a kvůli tomu, že potřebujete výplatu si shrnete základní fakta:
Připosranost vedení. Nedělat vlny.
Nedostatek času.
Hrozba informačního embarga.
Musíte mít „otvírák“ i když se nic neděje.
Neznalost tématu.
Co uděláte?
Na internetu si najdete tiskovou zprávu Greenpeace, opíšete, zavoláte pár ekoaktivistům,
sesmolíte několik odstavců. Vznikne krásný, vykastrovaný, ale přesto zajímavý protože apokalyptický článek, přesně tak, jak si to přejí inzerenti, šéfové….
Redaktoři za to nemůžou.
Česká žurnalistika potřebuje osvícené šéfy, kteří se neposerou z toho, že jim jeden či dva inzerenti odejdou a neleknou se štěkajícího politika.
Novinář je jedno z nejhorších povolání, které znám.
Ale jeden známý mi říkal, že ve větších redakcích jsou podmínky daleko lepší.
To už nevím, nikdy jsem tam nebyl.
(11x známkováno, průměr: 1,36 z 5)