Jak a kdy se svět posere?

Featured Image

Už skoro měsíc sedím doma v režimu home office. Je to dost na palici. Když zrovna nepracuju, snažím se s pomocí internetu udělat si nějaký názor na současný blázinec. Večer chodím venčit psa a věnuju se přemítání nad tím, jakým způsobem asi dojde k tomu, že se svět posere a co s tím já můžu dělat.

On se ten svět nějak kazí už delší dobu, ale doposud šlo víceméně o relativně pomalý proces. Poté, co jsme se zbavili komančů, to chvíli vypadalo slibně. Pak ale nastaly průsery, které jsem si dříve vůbec neuměl představit – zelení v parlamentu, fotovoltaiky a větrníky, emisní povolenky, elektromobilita, politici naslouchající evidentně nemocnému dítěti a vůbec celé současné „ekologické“ šílenství pocházející převážně z EU. Na tohle všechno si názor udělám snadno vzhledem k tomu, že jsem technik a celý život pracuju ve firmách spjatých s energetikou. Zároveň dokážu přijmout jednoduchá opatření, kterými reaguju na nepříznivý vývoj. Nakoupil jsem si zásobu 100 W žárovek (dokud byly ještě k dostání), protože v mnoha aplikacích jsou žárové světelné zdroje prakticky nenahraditelné. Když EU vymyslela, že svět zachrání za pomoci snížení příkonu vysavačů, pořídil jsem si nový s příkonem 1600 W, protože od stroje očekávám, že prostě bude fungovat a sací výkon motoru těžko někdo nahradí přebarvením spotřebiče nazeleno a energetickým štítkem. A tak to jde dál – snažím se pro sebe nějak průběžně kompenzovat to, že se svět v mnoha ohledech obrací v kravskou prdel…

Se žárovkami to bylo snadné. Chci je a mám k tomu své důvody, tak si je prostě koupím a věc je vyřízena. O moc těžší to nebylo ani s bezpečností. Viděl jsem v centru města, jak se parta výrostků snědé pleti na tramvajové zastávce pere, snaží se jeden druhého vestoje kopnout do obličeje a normální lidi se raději dívají jinam, protože je jim jasné, že kdyby se to snažili nějak řešit, vrhly by se na ně svorně obě strany té rvačky. To pro mne bylo posledním impulsem, takže jsem se pro jistotu legálně ozbrojil a učím se střílet. Pevně doufám, že se nikdy nedostanu do situace, ve které bych ten kvér musel použít, a aktivně se takovým situacím snažím vyhýbat. Ale jeden nikdy neví…

Rovněž je to snadné se spotřebitelským chováním. Můžeme si vybrat, kde si koupíme to, co potřebujeme. Takže mám v hlavě seznam několika firem, které za žádnou cenu nesmějí dostat moje peníze, a prostě nakupuju jinde. O moc víc se s tím asi dělat nedá, ale aspoň něco.

S politikou je to už horší. Chodím sice k volbám a házím papírky do urny, ale problém je, že nějak moc není z čeho vybírat.

Svět se nepochybně stává horším místem, ale to se tak nějak dalo čekat.

Dočetl jsem se na webu o prepperech a podobně naladěných lidech. Vlastně ani nevím, jestli už mezi ně se svým přístupem k životu patřím nebo ještě ne. Nemám na zahradě vykopaný kryt ani nemám zásoby jídla nebo sbalený batoh pro případ náhlé apokalypsy. Ale na to, že se svět nějak zvrtne, se vlastně i podvědomě připravujeme skoro všichni. Možná jsou preppeři ve svých úvahách jen o trochu dál, než jsem dnes já…

V poslední době ale nabrala zkáza světa fakt grády – samozřejmě díky koronaviru. Tohle jsem si opravdu představit neuměl. Nemám na mysli přímo ten virus a jeho schopnosti. Vůbec nejsem kompetentní, abych se k němu nějak vyjadřoval – ostatně, to už tady perfektně udělali jiní. Ale mluvím se známými lékaři, čtu si rozhovory s dalšími odborníky (ne s politiky) a nějak si dávám dohromady názor na celou pandemii a hlavně na to, co to udělá s lidmi. A vůbec se mi to nelíbí…

Mám z toho pocit, že virus se šíří spíš po sociálních sítích a internetu než vzduchem či dotykem. A že napadá spíš mozek než plíce… Neumím jinak pochopit, že vláda zavede naprosto brutální opatření, zavře nás doma a nasadí nám náhubek a že se přesto najde taková spousta lidí, kteří jí za to zatleskají. Pro epidemii či pandemii jsou dávno stanoveny postupy, jak se má všechno hodnotit a vykazovat. Ale média v touze po sledovanosti vše uvádějí v absolutních číslech, která o skutečné povaze průseru neříkají vůbec nic. Nemohu věřit systému, ve kterém se predikuje budoucí vývoj epidemie, aniž by byla k dispozici data, která jsou pro správnou predikci nezbytná. Údaje o prokázaných případech jsou k ničemu, když je otestována tak malá část populace. „Zploštění křivky“ publikovaného v médiích lze dosáhnout snížením počtu testů. V nemocnicích jsou pacienti s meningokokem a podobnými nemocemi přesunuti na normální oddělení, aby mohla infekční oddělení se separovanými lůžky čekat na příjem Covid pozitivních pacientů, kteří ale zatím nějak moc nepřibývají. Politici se zcela evidentně namísto skutečného řešení problému hlavně snaží získat „lajky“ na sociálních sítích a následně pak voliče. Když jsou dotázáni na předpoklad vývoje, drží se „na bezpečné straně“ – tedy pro média předvídají horší vývoj a když tento pak nenastane, přičtou to k dobru chaotickým opatřením, která zavedli. A tak dále – názor si jistě udělá každý sám, informací je všude dost.

Ale ten vývoj epidemie pro mne sám o sobě není tak děsivý. Když jsem si přečetl, že u nás ročně zemře na chřipku cca 2000 lidí, jsem už v klidu. Opravdový strach mám z něčeho úplně jiného. Z mého pohledu se právě stalo něco, co se může snadno zvrhnout. Už teď nepochybně spousta mocichtivých parchantů pečlivě monitoruje vývoj situace a učí se. A říkají si: „ No podívejme… tak takhle se to dělá…. Stačí vyděsit lidi a oni udělají, co se jim řekne. Nasadí si roušky a ještě si je sami ušijí. Nebudou se k sobě přibližovat na méně než dva metry, což vylučuje komunikaci a tím pádem problémy. Nařízením zavřeme školy, hospody, služby, fabriky – prostě cokoliv. A odpor těch, kteří přicházejí o peníze? Hleďme, je celkem malý nebo aspoň zvládnutelný. To ustojíme kdykoliv. A ta masa, která tleská každé další restrikci a ještě to sdílí na síti – to je prostě nádhera. A jak hezky nám tito lidé pomáhají… bonzují souseda, že si zapálil na svém balkónu a neměl při tom roušku… Už víme, jak na to.“….

Právě jsme svědky zrodu nového způsobu vládnutí založeného na vyvolaném strachu. Mocnou podporou budou příštím vládcům mobilní zařízení, sociální sítě, média a obecně všechny technologie, pomocí kterých se dá efektivně realizovat jak samotná distribuce strachu, tak následná „opatření“ spočívající v kontinuálním dozoru nad jednotlivci.

Svět se sere právě teď a my nemáme moc možností, jak s tím něco dělat.

Je mi 55 let, mám tři dospělé děti. Žiju sám. Na procházku se psem chodím až po setmění, abych nemusel nikoho potkat. Mohl bych jít i dřív – ulice jsou prázdné i přes den. U pasu mám mobil s aplikací mapy.cz, která mne šmíruje. Ano, zapnul jsem to, i když si cením svého soukromí. Ale jsem zvědavý, co z toho všeho vyleze a tak jim data poskytuji. Zatím to vypadá, že přínos toho sledování není nic moc. Uvidíme. Při procházce jdu po ulici a mám na hubě roušku, protože „to moudrá vláda nařídila a já jsem loajální občan“. Nemám strach, že potkám osobu, od které se nakazím. Nemám ani strach, že někoho nakazím já (pokud tedy mám v sobě Covid – nevím, jestli ho mám a asi se to nikdy nedozvím, pokud nebudu mít příznaky). Mám ale reálný strach, že potkám člověka, který by se na mne díval zle, kdybych ten hadr neměl a třeba by mne pomluvil nebo rovnou někam bonznul. Jakmile vyjdu z obydlené oblasti, rouška jde okamžitě dolů, já opět začnu vidět (protože si můžu nasadit brýle) a zbytek procházky je v pohodě.

Nemám lidem vůbec za zlé, že jsou opatrní. Většina jich vychází z předpokladu, že kdyby o nic nešlo, tak by přece vláda nenařídila tak přísná opatření. Mají rádi své blízké a nechtějí jim ublížit, prostě se chtějí chovat zodpovědně. Osobně jsem ale o správnosti nastavených drakonických opatření přesvědčen čím dál tím méně. Absolutním symbolem toho, jak je svět nyní na hovno, se pro mne stala právě rouška. Uznávám sice, že rouška může pomoct zadržet část kapének a aerosolů a kdoví čeho ještě. Nemyslím si ale, že bychom ji měli nosit navěky. Vytočilo mne k nepříčetnosti, když jsem zahlédl zprávu, že jeden nejmenovaný šílenec uvažuje, že povinnost nosit roušky protáhne až do podzimu. Troufám si tvrdit, že dokud bude zavedena povinnost nosit roušky, svět se nevrátí k normálu ani omylem. Tu roušku nemáme ani tak na obličeji jako spíš v mysli. Dokud ji budeme muset nosit, lidi se nepřestanou bát normálně žít…

Myslím, že teď už nejde ani tak o test, co udělá rouška s nákazou, ale spíš o test, co všechno si necháme líbit a na jak dlouho. Data získaná z tohoto velkolepého experimentu budou jistě pečlivě zpracována a uložena pro příští použití.

Svět se sere docela hodně. Některé nejmenované asijské země z toho mohou v dlouhodobém horizontu nepochybně profitovat.

Je taky možné, že se všechno nějak vyřeší samo. Lidi časem přestanou vnímat mediální masáž, použijí zdravý rozum a na nařízení vlády se plošně vykašlou. Budou rozdány nějaké pokuty a určitě se najdou i lidé, kteří je klidně zaplatí a následně zvednou prostředníček. Časem všechno vyšumí a dotyčný hlavní chytrák se bude moci s metálem na prsou věnovat své oblíbené čínské tradiční medicíně. A my půjdeme na pivo, budeme sedět blízko sebe a povídat si bez hadru na hubě.

Chci být optimista. Doufám, že Covid může být v něčem i přínosem – například může pomoct zastavit nebo aspoň zpomalit šílenství zvané Green deal. Ale už si netroufám ani doufat, že se v budoucnu objeví politici snažící se hlavně o prosperitu národa, který jim dal mandát vládnout. A mám strach, že se v blízké budoucnosti budu muset domáhat svého práva nenosit u sebe mobil nebo nějaký jiný krám, který mě bude nepřetržitě sledovat…

 


19.04.2020 Rudolf


Související články:


12345 (266x hodnoceno, průměr: 1,32 z 5)
14 528x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!