Internetová komunikace dosáhla takového rozvoje, že začíná nahrazovat jiné formy nepřímé i přímé komunikace a rodí se nové fenomény, které jsme předtím neznali. Jedním z nich je tzv. e-násilí.
Každý z nás měl občas chuť se sebrat a dát někomu přes držku. Toto nutkání může vznikat postupně (příklad: Můj ekologicky zaměřený soused sice neudělal nic, pro co by musel dostat přes tlamu akutně, ale uskutečňuje nepřetržitou řadu různých drobných útoků na moji svobodu a tak se jednou nepochybně stane, že zase s něčím přijde a odejde bez toho a s monoklem) anebo vzniká náhle. Neznám nikoho, kdo by na brachiální násilí nikdy nepomyslel, to by musel být skutečně svatý muž. Zato znám hodně lidí, kteří na brachiální násilí pomýšlí často, ale různé zábrany jim nedovolí jej konat.
Všechno, co je mezi tím, považuji za normální. Všichni, kdo čteme tyto řádky, jsme patrně po násilí sáhl a liší se jen míra, kdy se tak stalo. Počínaje hospodskými rvačkami s primitivy, kterým se nelíbilo, že fandíte nevhodnému fotbalovému klubu (nebo dokonce nefandíte žádnému klubu, jako já) nebo různých utkání s kradlavými menšinami a jinou sebrankou včetně té sebranky, která hají zlodějskou sebranku, konče pouličním provokováním typu „co čumíš pyčo“, které aplikují pro ukrácení dlouhé chvíle jedinci s dvouciferným IQ. Ten fenomén tu prostě je a existuje nezávisle na tom, kdo je v právu.
Jistě se nad touto množinou shodneme, že každý, kdo násilí okusil z obou stran, je obezřetnější v jeho aplikaci, neboť se přitom velmi drasticky ukazuje, že nepředstavuje užitečné východisko pro většinu životních situací. Platí to v mikro- i makroměřítku. Soused, kterému jste přelomili sanici, si stejně nedá pokoj. Středověké říše se neubránily úpadku, revolucím, defenestracím a podobným násilným aktům i přesto, že jejich představitelé pořádali nebývalé represálie mezi obyvatelstvem. Tuto systémovou nevýhodu násilí však logicky nerozpoznali lidé, kteří jej buď nezakusili nebo mají sníženou rozpoznávací schopnost. A proto málokdy najdeme inteligentního násilníka, který by vyzýval ostatní k násilí, to je práce pro debily nebo pro zakomplexované rachitické studentíky. Je to velmi podobné jako jiný fenomén – největšími verbální sexuální náruživost projevují osoby, kterým je z různých důvodů kvalitní sexuální vyžití upřeno.
Mít silný sklon k násilí a nemoci jej realizovat na živých lidech je jistě frustrující. Někteří frustráti se snaží aspoň umenšit riziko tím, že napadají prokazatelně slabší cíle a když to Samuel Colt nedorovná, pak je to velmi hanebné. Není ovšem třeba nad takovými lidmi ani přes takové lidi lámat hool. Existuje celá řada pomůcek, na kterých se frustrát může vybít: Namátkou boxovací pytle, různí gumoví panáci, BDSM salóny, kluby a internetové stránky. Nejnověji ovšem – internetová publicistika.
Zastydlý e-násilník se uspokojuje tím, že píše články do novin, články na internet nebo aspoň komentáře do diskusí, kde vyhrožuje různým lidem a jejich skupinám násilím na jejich osobách. Samozřejmě že e-násilí dává narozdíl od násilí fyzického mnohem širší možnosti, protože není svázáno omezenými možnostmi mnohdy neduživé tělesné schránky prolezlé různými nemocemi. Je tedy možné vyhrožovat násilnými kampaněmi celým skupinám obyvatel, kteří jsou navíc v evidentní fyzické převaze. Například ztřísk@t celou squadronu skinheadů. Lze vyvolávat různé násilné vize a sdílet je s dalšími frustráty, kteří také potlačují nerealizovanou touhu po fyzickém napadání. Příkladem takového chování jsou vize vyhrožující rozdupáním, kamenováním, použitím kladiva na lidi a jinými praktikami, které novověk nezná a předkládat návrhy na nevídané represálie mezi obyvatelstvem.
V podstatě existují dvě sorty e-násilníků. Přímý e-násilník e-páchá e-násilí tím, obvykle větou „já bych ho zmydlil, že by tři neděle žral mletý hadičkou“. Z formulace plyne, že mluvčí by to rád udělal, ale něco mu brání, například to, že objekt jeho zájmu není nablízku. Jenže e-násilí v kondicionálu a první osobě má významnou nevýhodu. V naší malé zemi se lze potkat s kýmkoli kdekoli a v okamžiku, kdy e-násilník predikovaný objekt svého zdrcujícího punishmentu potká a nezmydlí ho, tak prohrál. Tento nedostatek odstraňuje tzv. zobecněné e-násilí, které se zpravidla projevuje potřebou vyhlašovat lynčovací kampaně prostřednictvím třetí osoby. Takový postup se zpravidla vyznačuje hitlerovskými formulacemi jako „mělo by se rázně zakročit“, „policie by měla mlátit“ a podobně. I tento postup však má nedostatek v té podobě, že toto volání po represáliích je často přijato zejména státními orgány jako hlas veřejnosti, je uvedeno v život a džin vypuštěný z lahve má tendenci se vracet k tomu, kdo jej vyvolal. A tak například smažky tak intenzivně volaly proti tomu, aby policie zakročila proti nepovoleným shromážděním, až policie zmlátila při Czechteku je.
Nevěříte, že to takhle funguje?
V Mladé Frontě publikuje frustrát jménem Jan Jandourek. Spisovatel, absolvent teologické fakulty, autor knihy Pohanskokřesťanské meditace, žena, děti. Jeho články jsou zaplněny vizemi násilí, například tuto sobotu v článku „Pranýř, to nebyl hloupý vynález“, kde velebí středověký rituál kamenování (tehdejší obdoba internetových diskusí) a navrhuje promyšlený systém elektronického punishmentu, kdy by se média chopila role soudů a ze zákona dělala lidem ostudu. Minulý článek pana Jadourka, na který si vzpomínám, se dotýkal drcení neukázněných řidičů. Předpokládám, že v dalších statích otec Jandourek poukáže na přednosti upálení nebo nabodení na kool, od s obojího má jeho mateřská organizace významné know-how.
Co bych e-násilníkům poradil? Prostě to zkusit. Postoupit do vyššího levelu, když se jim někdo znelíbí, tak na něj hupnout. Například v rámci prioritního programu židovského násilí svolává Židovská liberální unie na příští týden do Prahy fyzicky zdatné jedince k vyvolání potyčky s nějakými holými lebkami, může tam stát taková malá armáda z e-násilníků, kteří nyní mohou okusit reálné násilí na reálných lidech. Riziko postihu i úrazu bude v tomto případě skutečně minimální, protože židovská násilná akce s jistotou proběhne mimo český právní řád a je to tudíž ideální příležitost pro frustráta, aby si pod policejní ochranou taky bouchnul. Přitom pochopí, jaké jsou reálné limity násilí jako prostředku komunikace a dopředu garantuji, že z něj potom nebude lepší člověk, nýbrž stejný kripl, jako předtím.
Někdy přemýšlím, kde se tolik násilí v těch lidech bere a zda je možno je z tohoto údolí stínů vyvést, aniž by dostali nakládačku. Praktiky, které někdy popisují, hraničí až s patologickým kultem násilí, inspirací středověkem v podobě drcení lidí nebo jejich částí. I zde na D-F jsme se několikráte setkali se sebevědomými prohlášeními diskutujících, že by „takový nejradši stříleli“, ale když jsem se otázal, zda dotyčný má nějakou zkušenost se zbraněmi a střelnými poraněními, odpovědí mi bylo jen nechápavé ne. Dokonce ani nemá tyhle žvásty nikdo za negativní, ačkoli třeba takový Adolf Hitler také sám nic špatného nespáchal a vždy jen hovořil o tom, že by se mělo zajistit si životní prostor nebo že by se Německo mělo zbavit židovského jha, a výsledek je nám všem znám.
(12x známkováno, průměr: 3,67 z 5)