Indoktrinace v českém školství

Již mnohokrát jsem ve svých textech vyjádřil nelibost nad tím, že státní školství vymývá mozky našich dětí již od útlého věku a nevyvíjí-li rodič soustavné úsilí v opačném směru, opouští mladý student školu naočkován tím, že demokracie je jediný správný systém vlády (která je sama o sobě bezpodmínečně nutná). V tomto článku bych se rád věnoval jednomu z mnoha případů útoku na volný trh v rámci výuky; a ačkoliv se lze s podobnými setkat relativně často, zvolil jsem jako téma článku tento, neboť jej považuji za obzvláště do očí bijící a navíc poměrně zákeřný.

Ještě než začnu dštít oheň a síru, bych rád poznamenal jednu důležitou věc – a totiž, že podobné vychvalování demokracie, hanění ostatních systémů vlády (či bezvládí), prostě prorežimní výchova obecně, není žádná náhoda, ba dokonce ani konspirace učitelů, ale naprosto oficiálně schválený způsob výuky; on totiž existuje „Národní program vzdělávání“ a „Bílá kniha“ (kdo neví, oč jde, tomu doporučuji googlovat), kde se píše o takzvaných klíčových kompetencích, což je šest základních principů, ke kterým mají všichni učitelé povinnost své studenty vést v rámci vyučování svých předmětů. Zajímavá je pak zejména kompetence občanská, do které patří mimo jiné „pochopení“ environmentálních „problémů“, trvale udržitelný rozvoj, úcta k zákonům a pořádkovým složkám státu a tak dále. Protože jsem studoval odbornou informatiku (nikoliv učitelství), ale chtěl jsem krom programování také učit informatiku a matematiku, dělal jsem si tzv. pedagogické minimum, což je sada předmětů, které musí člověk absolvovat, aby se mohl stát učitelem i bez toho, aby učitelství studoval; jedná se o pedagogiku, didaktiku, psychologii a podobně. V rámci těchto předmětů je věnováno klíčovým kompetencím obrovské množství času, během kterého jsou budoucí učitelé cvičeni k tomu, aby dokázali v rámci svých předmětů vychovat ze studentů ovce milující stát a demokracii; realita výuky klíčových kompetencí pak byla ještě daleko hrozivější (což bude asi značně záviset i na tom, kdo to učí), než by se mohlo z pouhého přečtení klíčových kompetencí zdát (obrovský důraz byl kladen na to, že máme ve svých studentech vzbudit důvěru k policii, odmítání šedé ekonomiky a daňových optimalizací, naučit je práskat a doslova je „vychovat k demokracii“).

A nyní k tomu, co jsem slíbil již v úvodu. Nedávno jsem měl tu pochybnou čest nahlédnout do učebnice „Literatura 19. a počátku 20. století“ od Vladimíra Prokopa. Na straně 23 je zvýrazněný rámeček, ve kterém stojí mimo jiné doslova: „Nedá se nic dělat, holou pravdou je, že kapitalismus druhé poloviny 19. století byl systémem, který řadového člověka likvidoval majetkově i psychicky. Volná hospodářská soutěž bez zábran zadupávala do země jakákoliv lidská práva…“ Podobných perel lze najít v učebnici více (např.: „Tržní hospodářství, jež bylo zcela volné a nebylo usměrňováno žádnými mantinely, rozdělilo ve svém důsledku společnost dle majetku. Hodnoty společenského života se zredukovaly na vztahy peněžní a zbožní…“).

Školy se na jednu stranu tváří jako šíleně apolitické instituce, na což jsem bohužel jednou narazil sám, když jsem měl určité problémy z toho, že jsem ve svém volném čase mluvil s některými svými studenty (na jejich žádost) o anarchii a dovolil jsem si prohlásit, že daně se z morálního hlediska nijak neliší od výpalného, neboť se jedná o násilnou konfiskaci majetku proti vůli vlastníka, takže daňový únik není nic jiného než obrana proti násilí a útlaku (což bylo dokonce z určitého hlediska v souladu s občanskými kompetencemi, podle kterých máme prý své studenty naučit postavit se proti fyzickému i psychickému násilí; nicméně tím asi není míněno násilí ze strany státu, ačkoliv napsané to tam není), podobně jako má žena měla určité oplétačky zase s tím, že pozvala na školní ekonomickou besedu Petra Macha, který měl přednášku o státním dluhu, což bylo následně některými jejími kolegy označeno za extrémismus a eskalováno k vedení školy (výsledkem je, že Petr Mach už na dané škole přednášet nesmí), ale na stranu druhou není vůbec žádný problém, když pan Prokop vyjadřuje své politické názory v učebnicích literatury, kde je ještě drze vydává za „holou pravdu“ pojednávající o zlém kapitalismu, který způsobuje utrpení lidí.

Zákeřnost Prokopových argumentů spatřuji především v tom, že porovnává tehdejší kapitalismus se situací dnes, místo aby jej srovnával s tím, co mu předcházelo. Kdyby se dnešní společnost nějakým způsobem změnila v čistě kapitalistickou, přičemž následkem by byla životní úroveň druhé poloviny devatenáctého století, bylo by podobné prohlášení jistě zcela na místě; kapitalismus druhé poloviny devatenáctého století jistě řadového člověka likvidoval majetkově i fyzicky v porovnání s tím, jak se má řadový člověk dnes. Když se však zaměříme na to, jak se tito řadoví lidé měli před obdobím onoho „divokého kapitalismu“, zjistíme, že si v drtivé většině výrazně pomohli a jejich životní úroveň (i průměrná délka života a podobně) znatelně vzrostla. Byl to právě kapitalismus, oslabení silných států, zrušení otrokářství a volný trh, co způsobilo tak nevídaný nárůst životní úrovně během neuvěřitelně krátkého období (v porovnání s tím, jak pomalý byl veškerý vývoj předtím); jednalo se možná největší pokrok, který lidstvo vůbec kdy učinilo. Prakticky kdekoliv státní moc oslabila, výrobní prostředky přešly do rukou svobodných lidí a začal kapitalismus, životní úroveň masivně rostla; posílení státní moci mělo snad vždy následky přesně opačné. Vlastně si nevybavuji žádný historický příklad, kdy by zvýšení moci státu přineslo růst životní úrovně; zná někdo z čtenářů takový?

Avšak bez ohledu na to, jak kvalitní či nekvalitní Prokopovy argumenty jsou, by mělo být vždy na rozhodnutí rodičů, co se budou jejich děti ve škole učit. Když si nějaký rodič nepřeje, aby jeho dítě bylo vychováváno k občanským kompetencím demokratického státu, mělo by mu to být umožněno; nicméně není tomu tak. Bez ohledu na to, na jakou školu rodič své dítě dá, vždy tam budou učit učitelé, kteří by měli do své výuky zahrnovat i klíčové kompetence; že to mnoho učitelů považuje za hloupost (většinou z jiných důvodů než já), je věc jiná. V souvislosti s tím mě vždy překvapí argumentace etatistů, že „i teď přece můžete dát své dítě do soukromé školy, když se vám nelíbí ty státní“; jistě, to sice mohu, ale celkem nic to neřeší, neboť i soukromé školy musejí učit děti podle státem nastavených pravidel (a zdaleka tu nejde jen o klíčové kompetence, těch pravidel –špatných pravidel– je nepřeberné množství), přičemž jakákoliv zásadní odchylka od nich znamená uzavření školy ze strany státu (bez ohledu na to, co o tom soudí rodiče, učitelé, děti).

Naprosto zásadní otázka pak samozřejmě zní, jak vůbec může někdo tvrdit, že žijeme ve svobodné společnosti, když je rodičům bráněno rozhodovat o hodnotách, ke kterým jejich děti budou a zejména nebudou vedeny. A daleko hrůznější je pak uvědomění si, jak těžké je společnost měnit či lidem cokoliv vysvětlovat, když jsou jim už od malička vymývány mozky propagandou; když porovnáme tuto indoktrinaci s tou předrevoluční, můžeme si sice říkat, že dnes to není tak zlé, neboť míra nátlaku byla tehdy daleko větší a obsah odlišný, což je sice pravda, avšak nic to nemění na tom, že dokud tato propaganda zcela nevymizí, nebudeme nikdy svobodní.

Související články: