Z Vincenzovy iniciativy dorazil ke mně náborový letáček společnosti McDonald´s. Poté, co jsem si ho prohlédl a následně defibriloval síně a komory, dovolím se s vámi o ten zážitek podělit.
Předtím, než odpovíte na otázky samotné, nepřehlédněte vyzývavý nadpis „minitest ideálního zaměstnance“.
OK. Nyní jste s tím hotovi. Jste ideální zaměstnanec?
Nebo snad nesvéprávný smějící se debil s karbanátkem v ruce?
A co Justin, ten frajer? Taky se vám líbí?
Ty hamburgery, ty vám chutnají?
Normální člověk se podvědomě brání vzít existenci zmrdí machine vážně. Kolikrát jsem se musel ptát sám sebe, zda to, co vidím kolem sebe například v supermarketech, je jen výsledek souhry náhod a drobných opomenutí, nebo zda je to úmysl. McDonald je fajn, protože mě tohoto mučivého dilematu zbavuje. Tam je úplně jasno, o co kráčí.
Musím se tomu někdy smát. Puberťáci chodí do mekáče, protože je in a za peníze od rodičů si tam mohou koupit značkové střevní vycpávky coby doplněk k dalšímu značkovému hardware. Asi nechápou, že jsou v bufetu jako každém jiném a tlačí do sebe housku se sekanou. K maně nebeské to má rozhodně daleko: houska chutná jako houba na mytí nádobí a sekaná jako sekaná. To, co oni sami považují za totálně kchůl záležitost pro horních deset tisíc, v minulosti vzniklo jako fast-food vyrábějící levné jídlo pro dolních deset miliónů, něco na rozhraní regulérní restaurace a stánku. V zemi svého vzniku to ještě takto funguje, ale přenesení principu do středoevropského zmrdiprostředí akcelerovalo rozvoj sítě jiným směrem.
Sem tam společnost podrobí svůj produkt nějakému upgrade, třeba plátkem sýra nebo kouskem salátu, čímž střevní ucpávku mírně vylepší a může pro ní vymyslet nějaký totálně trendy McNázev, ve své podstatě je ale produkt už léta prost změn. K tomu jako přílohu McDonald provozuje svoji reklamní kampaň se zapojením Justinů a Leošů, kteří to tam taky milují (sloveso „love“ ve spisovné angličtině netvoří průběhový tvar, ale pro firma velikosti McDonalda dovede jistě znásilnit i jiná pravidla než gramatická, do češtiny by se to dalo přeložit jako „já to omilovávám“) a tak to tam musíme omilovávat všichni. Jde asi vážně jen o emoce, kdyby se celá populace chovala racionálně, už by se jí ty pochoutky dávno přejedly.
Celá podstata McVýkrmny spočívá v tom, že provádí velmi agresívní marketing svého jinak velmi průměrného produktu. Vytváří iluzi světa plného chutí a dobrůtek, přátelství a dokonce i lásky. Jinými slovy, je to epicentrum zmrdismu a velkovýrobna leštěných prdů.
Existence takové firmy samozřejmě vyvolala ve společnosti řadu zpětných mechanismů, žádný nebyl tak silný, aby vrátil psa do boudy. Ovlivnila terminologii mnoha nepříbuzných oborů. Označení Mc(něco) se vžilo jako termín pro něco vyráběného hromadně a nepříliš kvalitního, například hajzlplátky typu Blesku bývají označovány v anglofonních zemích jako McPapers. Mělo se za to, že McDonald´s představují prostředek pro export americké kultury do světa, mající stejnou roli jako v padesátých letech legendární americký brouk, ale stačí jedna návštěva a rádi pochopíte, že politika je tady na posledním místě.
Nepatřím k typům, kteří důsledně tvrdí – McDonald´s nikdy, tam nevkročím. Nicméně pokaždé, když jsem tam vkročil, jsem se cítil poněkud nesvůj. Byl jsem najednou ve světě, který mi byl zcela cizí, připadal jsem si jako prvek nějakého matrix, ve kterém jsem jen obětí systému a ne jeho pánem. Na druhou stranu, olej na smažení hranolků nemění jednou za rok, káva tam nesmrdí jako spálená polévka a zmrzlina chutná jako zmrzlina a ne jako syntetické sperma teploučkého robota Nicka. Jsem pokaždé fascinován množstvím odpadků, které tento stravovací systém produkuje – vynesou koš a za pár minut už je zase plný krabiček a kelímků. Je to zvláštní svět a identifikovat se s ním nemám zájem.
Ale o tom jsem původně psát nechtěl.
Chtěl jsem psát o tom, jaká je asi pozice zaměstnance v tomto matrixu. Jak vidí ideálního McZaměstnance firma, to už víme. Pochybuji, že takový jedinec existuje. I totální vohnoutí submisiv by stěží na všechno odpověděl ano. Je vidět, jak dalece je McDonald abstrahován od skutečné kvality. Kdyby firmě záleželo na kvalitě, nezajímalo by ho, zda je v něčích očích Justin Timberlake frajer, ale kladl by na první místo flexibilitu, preciznost nebo důslednost.
Předpokládám, že pocity zaměstnance budou poznamenány ještě naléhavějším stresem z bezmoci a z manipulace, než jaký zažívám v pozici zákazníka. Firma se snaží budit dojem, že disponuje ucelenou řadou procedur, které jsou jen proto, aby zákazníkovi zajistily určitou neměnnou kvalitu služeb, ve skutečnosti je to z nouze ctnost snažící se kompenzovat ztrátu zákaznické orientace, případně svědomitosti a iniciativy na straně personálu. V takovém prostředí je člověk degradován na lidský zdroj, který není motivován vlastní seberealizací, ale pouze uspokojováním požadavků, které na něj nakladla machine. Systém směrnic představuje určitou masku, kterou machine narazí jednomu každému lidskému zdroji na xicht a zajistí tím okamžitou 100% nahraditelnost kteréhokoli androida.
Skutečné poselství letáku je: firma ve skutečnosti neshání dobré lidi, kteří odvedou dobrou práci. Pohledává androidy, nesvéprávné blbečky, kteří jsou konformní s firemní kulturou, rychle se přizpůsobí systému (ať je jaký chce) a umí udržet nastavené tempo. Tento znak je ostatně typický pro všechny zazmrdované firmy, ve kterých časem vzniká zaměstnanecká struktura, která ohledně IQ a EQ nekopíruje známou Gaussovu křivku, ale připomíná hrušku. Nahoře je stopka tvořená několika supermocnými inteligentními zmrdy na vedoucích pozicích, kteří rozhodují naprosto o všem, a dole široká základna dezorientovaných chudáků oslněných leskem sponek na kravaty a vozů fmetle. Zmrdi je drží na vařené nudli nesplnitelnými sliby o tom, že když budou skromní a loajální, tak že se časem také propracují mezi ně a budou z nich také velcí zmrdi. Z principu se ale tak nikdy nestane, proč by také mělo.
(Obecně: zmrdi se ve firmách snaží eliminovat cosi jako střední rozhodovací úroveň. Udělají to buď zrušením těch pozic, instalací zmrdách agentů nebo omezením pravomocí. Zmrdi rádi řídí věci centrálně. Kromě toho, střední management jsou cosi jako praktici moci a když top management nařídí „skákat“, říká střední management, jak vysoko to bude. Jsou tedy pro zmrdy přirozeným nepřítelem. Analogii můžeme hledat v likvidaci střední vrstvy, kterou provádějí levicové zmrdivlády – to je odbočka).
Aby se dal moronský crew v dolní baňaté části sociologické hrušky dobře ovládat, je třeba vybrat snaživé exempláře, které motivuje vidina profesního postupu více než ostatní, a zkorumpovat je nějakou funkcí. Dát jim minimum pravomocí a udělat z nich nějaké – například – crew trainery. Tento iniciativní blbeček kromě toho, že zjednává elementární pořádek, je živoucím demonstrátorem toho, že v pyramidální nebo spíš hruškoidní struktuře je možný nějaký postup. Ve skutečnosti je na tom crew trainer stejně jako všichni ostatní okolo: dělá svoji práci, protože mu poručili ji dělat, a dělá ji tak, jak mu řekli, aby ji dělal.
Když se podíváme na skicu, která vypodobňuje organigram McDonalda a kterou jsem si půjčil z jejich stránek, vidíme sice pyramidu, ale při bližším zkoumání je to přesně ona hruška. Reálnou moc stanovovat nějaká pravidla mají horní tři pozice, zbytek jsou jen hulibrkové a poháněči oslů. Pardon, mule skinners.
Zmrdí pracovní lágry fungují zcela přesně podle hesla „Arbeit macht frei“, nebo dnešním slangem „Work makes you happy“. Happy budete ve zmrdím světě tehdy, když naplníte jeho pravidla, například se správně profesionálně šklebíte, vypadáte fresh, i když jste k smrti unavení, nebo správně osolíte hranolky. Kromě nějakých těch peněz totiž nenabízejí zmrdi to, kvůli čemu lidé často do práce chodí – totiž radost z dobře odvedené práce, seberealizace a sebezdokonalování, radost z proměny okolí kolem vás, jinými slovy „chtít něco dokázat“. Některé z těchto atributů jsou pro ně dokonce zdrojem ohrožení a tak se je snaží zadusit zpravidla i s vámi.
V případě „ideálního zaměstnance“ podle plakátu je zatěžko rozpoznat, zda je součástí systému nebo jeho obětí.
Takhle tedy vypadá realita firemního světa nalinkovaného zmrdy.
Popravdě řečeno nevím, co přiměje mladého člověka k tomu, aby mrhal svým potenciálem podáváním střevních ucpávek přes pult zákazníkům, předváděním pitvorného profesionálního šklebu a solení hranolků přesně podle instrukcí, kde je napsáno, kolikrát se musí máchnout slánkou nad pekáčem. Jediným ospravedlněním takového zoufalého počinu je pro mě hmotná nouze. Stát se součástí takového prostředí a ztrácet tam hodiny a dny života považuji za trestuhodné a proto mě zarazilo, že se McHovno obrací svým letákem právě na lidi kolem osmnácti, kteří zpravidla dodělávají střední školu nebo začínají vysokou. McDonald bych vnímal jako atraktivní práci pro člověka, který od života příliš neočekává, příkladem budiž otec rodiny představovaný Kevinem Spaceym ve filmu Americká krása.
Když jsem nad letákem vodmeka přemýšlel, dopustil jsem se ještě dalších úvah, které raději nebudu na web dávat, protože by u určité části čtenářské obce tohoto webu vyvolaly stejný pocit, jako by jim někdo narval do držky BigMac na výšku – mohli by se zadávit. Představme si například slušného pracovitého člověka, který nemá jinou práci a o místo u McDonalda by stál. Nyní drží v rukou tento letáček a říká si – k čemu je mi moje pracovitost a slušnost, když oni o ni vlastně nestojí? On se ten McSvět tváří, že je plný pochopení, lásky a snad i rovných příležitostí, ale ve skutečnosti je to jedna asociální bublina degradující kladné lidské vlastnosti pod úroveň vlastnictví debilních hraček z happy mealu.
Nedávno jsme tu řešili otázky kolem různých sekt a diskutovali, zda Ježíš přinde, kdy to bude a pro koho. Kdo se neztotožnil s mojí interpretací ideálního zaměstnance firmy McDonald uvedenou výše, může si myslet, že McShit je Sekta smažené krávy. Ti lidé se nechovají racionálně a obklopují se lidmi, kteří se rovněž nechovají racionálně, to vše za přítomnosti bohoslužebných předmětů (hraček z hepimílu) a subalterních božstev (Justin Timberlake), hostie je k dostání ve více provedeních, které chutnají stejně a v každém případě se pracuje s vidinou zlatého telete (první milión). Leták je pak prostředkem plošné evangelizace. I´m loving it, halelůja!
Dodatek: Energie
Zadní strana letáku je tvořena tabulkou, ve které jsou uvedeny energetické hodnoty jednotlivých střevních ucpávek. Souvislost s informacemi na přední straně mi dokonale unikla, asi se jedná o snahu managementu ušetřit a tak sloučili dvě informace na jeden papír, co na tom, že je jedna vo koze a druhá vo voze.
Zejména mě zaujala věta, že výrobky McDonald´s MOHOU být součástí vyvážené stravy. Takovou zmrdivětu aby člověk hledal týden s lucerničkou pod lampou. Jednak mám problém se slovem vyvážený. Dokud jsem se zajímal o lítání, měl jsem ve slově „vyvážený“ jasno – když se éro nastavilo těžké na čumák, padalo to k zemi, když těžké na ocas, nedalo se to udržet v horizontu. „Vyvážený“ byla mezipoloha.
Pak jsem se ale dozvěděl, že například vysílání veřejnoprávní ČT je také vyvážené, což v praxi znamená, že se smějí vysílat jen naprosto neutrální bezobsažné slinty, kvalitativně shodné s McDonaldovými houskami, jinak přinde Paroubek a zakáže. Slovu „vyvážený“ už tedy neumím přiřadit obsah a nejsem tady sám. Myslím, že se z něho stalo typické zmrdislovo.
Pak mi také neuniklo, že součástí vyvážené – tedy asi něco jako správné – stravy výrobky McDonald´s být mohou. Další zmrdismus. Jasně, oni nemohou napsat, že výrobky McDonald součástí vyvážené stravy určitě jsou, protože kdyby se někdo rozhodl živit jen těmi jejich střevními ucpávkami, nedopadl by dobře a mohl by je pohnat k zodpovědnosti. Takže tady máme takový malý skrytý disclaimer. Celá věta má význam pojistky proti výčitkám, které se snášejí na McDonald´s, že podporuje nezdravé stravovací návyky. Netřeba připomínat, že tyto připomínky jsou nelegitimní, protože ti lidé chodí do výkrmny dobrovolně, oni to tam přece milují. Jídlo si vybírají dobrovolně a dobrovolně ho konzumují, nikdo jim ho nevpravuje do žaludku gastroduodenální sondou.
Energetickým tabulkám jsem nerozuměl. Pomocí nutriční kalkulačky na stránkách pana McDonalda jsem spočítal, že Big Mac s hranolkami a zeleninovým salátem obsahuje 3487 kJ energie.
Vůbec jsem nerozuměl, proč mi McStránky vytrvale tykaly. Ale co. Angličtina mezi ty a vy nerozlišuje a když už se omilováváme, tak si přece nebudeme vykat!
Nevěděl jsem, zda je to málo nebo hodně, tak jsem si na internetu našel jinou nutriční kalkulačku a nasypal do ní steak s hranolkami a oblohou. Velikost steaku jsem zvolil tak, aby obsahoval přibližně stejně bílkovin jako hamburger. Nějaký ten sosík na steaku jsem kompenzoval započtením 20g slunečnicového oleje. Vyšlo mi, že 200g steak, 220g hranolků a 45g oblohy má nějakých 3592 kJ.
To mě dost překvapilo. Nedovedu se vyjádřit k absolutním hodnotám v kJ, ale zarazilo mě jedno: Hamburger jsem dosud považoval nikoli za plnohodnotné jídlo, ale jen za jakousi svačinku. Že je na tom energeticky skoro stejně jako středně velký steak s hranolkami, jsem rozhodně nečekal.
(4x známkováno, průměr: 2,00 z 5)