Lékaři nám vyhrožují, že odejdou do ciziny. Divím se, že na to nepřišli už dávno, když je nemocnice dlouhá léta okrádají na mzdách. Myslím, že bychom to měli říct na plnou hubu. Okrádá je stát tím, že v minulosti zavedl – patrně v jejich zájmu – regulaci jejich mezd, takže sobě nemohou vyjednat vyšší platy. Budiž to všem varováním – takhle dopadají ty všechny „prospěšné regulace“ a „chytré regulace“ a všechny tyhle obamovský sračky. Regulace je vždy škodlivá a vždy hloupá, navíc na ní doplácejí ti, kdo za nic nemohou, tentokrát lékaři.
Pro lékaře to musí to být hrozná situace, protože někteří musejí bydlet ve vile velké jako sokolovna jako jeden pan ortopéd tady kousek ode mne. On je tedy prý lepší tenista než ortopéd, takže se k němu moc lidi nehrnou, třeba si vydělává tím tenisem. Pochybuju, že by zrovna tenhle exemplář chtěl emigrovat. Nebo naše obvodní lékařka. Ta měla emigrovat už před sedmdesáti lety, když hledali závodního lékaře v Auschwitz, jen místo „Ibuprofen“ by říkala „plyn“.
Představte si tu situaci. Lékaři emigrují, protože mají malý plat. Učitelé emigrují, budou německé děti učit hychykyrydytyny. Hasiči emigrují. Kuchaři emigrují, ano, ten kokot Babica taky. Všichni emigrují do míst, kde stát nebude regulovat jejich platy. Já taky emigruji, sice mi plat nikdo nereguluje a tak můžu bydlet poblíž pana doktora z ortopedie, ale určitě na mně za hranicemi čekají, a nasypou mi hromadů prachů. Nikdo tu nezbyde, jen kurvy, policajti, novináři a sociální demokrati. Najednou nikdo nebude, kdo by vám zasádroval zlomenou ruku, postavil knihovnu od Kaplickýho nebo ji uhasil, až náhodou chytne. Proč už se to vlastně dávno nestalo?? Funguje to takhle? No nefunguje to takhle, to dá rozum.
Ich hajse Krkal und ich bin ír Arct!
Doktor Krkal byl mladý muž podivného shrbeného pytlovitého zevnějšku. Nedovedl komunikovat jako člověk, jeho akustický projev se většinou omezoval na jakési huhlání. Když ho cizí člověk pozdravil, odpovědí mu bylo mlčení a koukání skrz. Pacientovy problémy vnímal podobně intenzivně jako já vnímám výzvy moderní organizované cyklistiky, tedy byly mu totálně u prdele. Během těch často diskutovaných služeb většinou chrněl v hrozivém pelechu zvaném lékařský pokoj. Sestra, která jej měla jít probudit, když rychlá přivezla nějakého otravného pacienta nebo když nějaké jiné oddělení potřebovalo jeho odbornou konzultaci, byla v podobné situaci, jako když Nastěnka měla namotivovat pařez, aby vykvetl. Vždy, když jsem viděl tuto uválenou karikaturu Hippokratových vizí, uvažoval jsem nad tím, jestli na těch jejich školách vůbec někdy uvažují nad tím, že kromě odborných znalostí, které jsem v Krkalově případě nedovedl posoudit, přicházejí při hodnocení v úvahu také osobnostní a charakterové předpoklady pro výkon tak náročného zaměstnání, kterým povolání lékaře nepochybně je.
Jednoho dne jsem takhle seděl na chodbě nejmenovaného oddělení jedné jihočeské nemocnice a čekal jsem, až mojí tehdejší nurse bitch skončí směna. V tom rozrazila dveře dvojice manekýnů vod rychlý. S sebou vlekli jakéhosi staříka. Neměli ho na nosítkách, šel po svých, jen s určitou oporou. Markantní na něm bylo, že se mu třásly všechny končetiny, a to v podivné a nepřirozené frekvenci. Nedalo se to připodobnit k ničemu, ani k typickému třesu pacientů s Parkinsonem, tohle nejvíc ze všeho připomínalo jízdu Toyotou Yaris po dlažebních kostkách. Nebýt jeho věku a konzervativního zevnějšku, myslel bych si, že se jedná o vyznavače trance.
Stařík měl toho dne smůlu. Nejen že se něco pokazilo na jeho řídícím systému, navíc to měl ještě napravovat ignorant Krkal. Podíval se na tremorózního dědu jako na něco, co vylezlo z pod kamene a pro něj typickým způsobem, kdy se jedním směrem dívá a jiným mluví, prohlásil: „Odveďte ho na vyšetřovnu“. Byl jsem potěšen, že použil třetí osobu jednotného čísla mužského rodu namísto rodu středního obvyklého u nižšího a středního zdravotního personálu, který nám vyhrožoval exodem do Německa před nějakými pěti lety.
Vzhledem k tomu, že jsem cosi pochytil od svých předchozích medicínsky vzdělaných známostí a sám také jevím o medicinu určitý povrchní zájem člověka, kterého by bavilo spravovat i něco jiného než auta, jenže na to nemá. Usoudil jsem, že stařík evidentně není v deliriu a příčina třesu je buď psychická nebo fyziologická, tedy že mu něco schází, třeba cukr.
V následujících chvílích Krkal mnohonásobně deklasoval Dr. House, jehož neurvalost k pacientům byla enormní stejně jako škála vyšetřovacích metod, které tento podivín měl k dipozici. Krkal neměl k dispozici nic, protože vyšetřovna byla ubohá místnost o velikosti větší koupelny vybavená věšákem, umyvadlem s oschlým mýdlem, lehátkem, lampičkou a psacím stolem. O to více byl zas Krkal neurvalý. Zahleděl se na vibrujícího geronta a pronesl:
„Přestaňte se třást.“
Tomu říkám slovo do pranice. Kristus musel aspoň přikládat ruku, aby se rána zacelila. Vnímal jsem v tom určitý prvek životní filozofie Dana Landy – stačí jen chtít a všechno jde.
Stařík neuposlechl a třásl se dál.
Malý odskok. Některé z vás asi napadlo, že to, co tady popisuji, jsem vlastně popisovat nikdy neměl. Neměl jsem to vidět. Byl jsem cizí osoba a detaily vyšetřování pacienta přede mnou měly zůstat skryty, protože se mělo odehrát diskrétně. Bohužel se tak nestalo, protože Krkal za sebou nezavřel.
V dalších minutách opakovaně napomínal Krkal dědka, aby se přestal třást, že jej nemůže vyšetřit, a ten mu odpovídal, že bohužel nemůže. Znělo to logicky, kdyby dědek mohl sobě poručit, aby se přestal třást, pak by nemusel absolvovat tohle martýrium s dementním Dr. Krkalem. Krkal zvyšoval hlas ze svého obvyklého huhňání až k ječení teplouše, kterému se v pračce srazily jeho oblíbené růžové slipy a teď mu utlačují ptáka. Evidentně celou situaci psychicky nezvládal, těžko říci, zda ji zvládal odborně, poradit si každopádně nedokázal. Umanutý pacient se pořád třásl a nevypadalo to, že by Krkalovou hysterií docházelo k úpravě jeho třesavky. Bylo evidentní, že tohle k ničemu nevede.
Přítomná sestra prohlásila: „Nenabereme mu teda krev?“
„Jo, to bychom mohli“, nechal si poradit doktor univerzální medicíny Krkal.
„Mám ho přijmout?“, tázala se sestra dále. Bylo tím myšleno, zda má dědka hospitalizovat.
„Já nevim. Co myslíte?“, drbal se Krkal v prořídlé mastné kštici, „třeba k nám vůbec ani nepatří.“
„Já ho zatim nechám tady a pošlu to statim, podle toho ho buď přijmem nebo ho pošlem na internu“, usoudila sestra.
V podstatě tam byl Krkal zbytečný.
Děsil jsem se situace, že bych někdy byl Krkalovým pacientem.
Tázal jsem se později svojí ex, zda je Krkal mentálně v pořádku. Odpovědí mi bylo, že je trochu podivín a je emočně labilní, protože ve svých 35 letech bydlí doma s maminkou, děvčata ho nechtějí (a vice versa, jak se později ukázalo) a že mu asi tlačí ejakulát na mozek. Někdy že je docela OK a jindy že podělává jako debil. Předpokládám, že se toho dne jednalo o druhý z uvedených stavů. Pokud ne, tak je to dost tristní. Také jsem se musel podivit, jak hodnotí Krkalovi nadřízení jeho práci a zda takto nevyrovnaný člověk má vůbec léčit lidi.
Příčinu Krkalovy nevyrovnanosti jsem odhalil později. Šel jsem jednou v Globusu nakupovat a viděl Krkala nakupovat s nějakým teplouškem. Já nevím, možná že se nebudou partnersky registrovat, možná mu jen ta buzna tlačila vozíček, každopádně to byl bukvajzník na první pohled a hoši asi chystali teplou house party. Tím spadl do mozaiky poslední kamínek.
Krkal může odjet do Německa třeba hned. Nic proti tomu nemám. Dokonce musím říci, že mi v jistém směru pomohl. Vůči vyhrožování stavu lékařského exodem a černou sanitkou jsem nyní imunní, protože si ho vždy představím. Vím, že každý má právo najít zaměstnání jinde, i mimo tuto zemi, a že bych byl rád, kdyby tak Krkal učinil, sbalil tomu svému buzerantovi bágl, naposledy nakupil v zasraném českém Globusu a vyrazil směr Rozvadov. Třeba na jeho místo přijde pak někdo normální. Plánované odchody lékařů do zahraničí jsou tak v mých očích nejen planou hrozbou, ale dokonce pozitivním procesem.
(5x známkováno, průměr: 1,60 z 5)