Máte 100 korun a můžete je věnovat nějakému politikovi. Třeba je to vaše poslední stovka nebo jsou pro vás stovka jenom drobné („Pánové, kdo z vás to má?“). Důležité je, jestli jste ochotni to stovku věnovat nějakému politikovi.
Dáte jí Bursíkovi s Kačenkou nebo Paroubkovi s bradavicí nebo Topolánkovi s gulami? Nebo je vašemu srdci bližší Íčko, Téčko? A co takhle naši spáči Schwarzenberg nebo Falbr? Líbí, nelíbí? Jestli si nějak nemůžete vybrat, jste na tom stejně jako já! Takhle totiž u nás fungují volby do parlamentu. Každá strana dostane za každý odevzdaný hlas ze státního rozpočtu rovných sto korun.
Co s tím?
1. Aktuální stav
Volič je v našem postdemokratickém zřízení degradován na úroveň kusu ve stádě (viz názorný volební klip zelenáčů) a má podle politiků právo pouze vybrat někoho z nich. Politici jsou si vědomi toho, že jimi většina voličů pohrdá a tak vymýšlí nástroje, které mají voliče přesvědčit, že na jejich volbě stále ještě záleží.
A. Metodologie
Uvádím pár příkladů používaných nástrojů technologie moci:
I. Dlouhodobé – potřebují soustavnou manipulaci médií a relativně velké množství užitečných idiotů (pseudo-odborníci, aktivisté, doomsayers apod.)
– Předložit voličům univerzálního nepřítele č.1 (u nás KSČM) a vyhlásit mu svatou válku.
Evergreen našich voleb: „Kdo nejde k volbám, volí komunisty“ je toho jasným důkazem.
– Vnutit voličům pocit viny. Běžnou praxí, je svalovat neúspěchy a neschopnost vlády plnit svůj volební program na voliče samotné. Politici běžně používají větu: „Musíme vládnout s takovými kartami, které nám voliči rozdali.„. A myslí si, že volič nevidí, že v poslední vládě nejvíc rozhodovali zelenáči, kteří měli pouhých 6 poslanců ale 3 ministry. Zelení jsou vůbec mistři v použití této taktiky! Celá jejich politická kariéra je postavena na vyvolávání viny u voličů. Jste vinni za stav životního prostředí. Jste vinni za klimatické změny. Jste vinni svou xenofobií vůči minoritám, muslimům apod. Pokud volič příjme pocit viny, jsou politici připraveni voliče spasit a nabídnout jim snadno pochopitelná, leč nesprávná řešení. A když se to nepovede, na vině je opět volič se svým rozdáváním politických karet. Jak geniální, milý Watsone!
II. Krátkodobé – mají pouze omezené trvání a volič si je v delším horizontu není schopen zapamatovat a tudíž ani připomínat politikovi
– Naslibovat voliči neproveditelné věci a tvářit se, že jste schopen je realizovat. Takže se množí volební sliby, které v daném zastupitelstvu, době nebo politickém kontextu ani nelze realizovat (např. v krajských volbách slibovat něco, o čem rozhoduje parlament apod.). Původně byl tento nástroj doménou oranžád, ale po úspěchu v krajských volbách je začala používat před volbami do EP i ODS (např. zde)
– Brnkat na struny nízkých lidských pudů, udělat z nich ctnosti a původní ctnosti zdiskreditovat. Závist povýšit pomocí progresivní daně na povinnou solidaritu, charitu deklasovat na dekadentní zálibů hnusných boháčů apod.
B. Voliči
Naše společnost oprávněných voličů se skládá z následujících skupin (jdo o mé vlastní členění a tudíž ho klidně zkritizujte):
I. Skalní voliči.
Skupina voličů se kterou se nedá nijak pracovat. Jejich volba je jasná a k volbám půjdou i kdyby hromy, blesky.
II. Bipolární voliči.
K volbám jdou a volí tzv. nejmenší zlo v pravé nebo levé části politického spektra. Jsou snadnou kořistí nově vznikajících stran, které jim dávají pocit, že do jejich části politického spektra přináší nový, svěží a nezkorumpovaný vítr. Pokud se nový vítr neobjeví, k volbám nejdou. Tito voliči na pravé části politického spektra volí postupně ODA, Uhelné Sklady, Kolalu a nakonec Zelenáče. Na levé straně spektra pak posilují řady ČSSD, kdykoliv se změní předseda. Dle mého odhadu (statistiku jsem nikde nenašel, ale posčítal jsem si volební zisky jednotlivých stran za poslední troje volby do parlamentu) tvoří bipolárové 20-30% snadno manipulovatelného elektorátu.
III. Mlčící dav
K volbám nechodí buď ze zásady (cca 25%) a nebo jsou to bipolárové frustrovaní ze své poslední volby (až 15%). Mlčící dav (často nazývaný mlčící většina, i když to evidentně většina není) lze přitáhnout k volbám jenom skutečně silným šrapnelem. Například vidinou zrušení Julínkovného.
Celkově u nás chodí k volbám do parlamentu 60-75% voličů.
Ve světě existuje ještě jedna významná skupina voličů, nazvěme ji třeba Revanšisté. Jsou to vlastně bipolárové, kteří klidně volí opozici, když se jim aktuální vládní garnitura nějak znelíbí. Tento typ se vyskytuje hlavně v dvoupartijních volebních systémech (UK, USA). I když jsem četl názor, že jsme málo demokratičtí, protože nemáme tento typ voličů, u nás nemá tento typ opodstatnění díky rozdrobení politických sil a silné pravo-levé polaritě.
C. Volební systém (z pohledu voliče)
Do parlamentu se u nás volí politické strany a to vhozením volebního lístku dané strany do volební urny (poměrný volební systém). Pak to někdo nějak přepočítá a podle toho se rozdělí křesla v parlamentu. Způsob přepočítávání se v průběhu času mění podle toho, jak se to momentálně vedoucím stranám hodí. Aby měl volič alespoň pocit, že může pořadí kandidátů na stranické kandidátce nějak ovlivnit, je mu dána možnost přidělovat tzv. preferenční hlasy. Tento systém v praxi ale nic neřeší (viz dále).
2. Návrh řešení
Samozřejmě, že se setkáte s radikálními řešeními typu defenestrace, pověsit, postřílet apod. Ale v praxi k tomu není ani odvaha ani společenská vůle a jde v podstatě jen o hospodské / internetové kecy. Jiná možnost je použít proti stávající politické garnituře stejné zbraně, které ona používá vůči nám. A to k tomu, aby jejich politická podpora klesla na minimum. Tím do značné míry ztrácí legitimitu (stejně jako Senát, EP a podobné atrakce) a je více ochotná k ústupkům, které tento, pro ně neblahý stav vrátí k normálu.
A. Metodologie
I. Dlouhodobé
– Předložit voličům univerzálního nepřítele č.1 (neoblíbený politik) a vyhlásit mu svatou válku.
V našem případě se již tak děje. Házení vajíček po Paroubkovi je spontání příklad takového jednání. Je potřeba podobné akce rozšířit i na ostatní „oblíbené“ politiky a zvýšit četnost tak, aby se staly běžnou součástí jejich politického života. Dále je přeba akce obrátit proti stranám celého spektra, aby politik jedné, napadené, strany nemohl situaci využít a postavit se do pozice mučedníka.
– Vnutit voličům pocit viny a zároveň jednoduchou cestu ke spasení.
Jste vinni za jednání svých politiků!
Jediná cesta jak se neušpinit politikou, je nevolit!
Volit menší zlo je horší než nevolit vůbec!
Neexistuje žádné menší zlo! Kdo volí zlo, jakoby sám zlo páchal!
II. Krátkodobé
– Naslibovat voliči věci a tvářit se, že jste schopen je realizovat.
– Vnutit voliči myšlenku, že tím, že nebude volit donutí politické strany ke změně chování a výměně zprofanovaných politiků. Že se vám povede vyvolat změnu volebního systému apod.
-. Brnkat na struny nízkých lidských pudů. Opravdu chcete dát svým hlasem ve volbách 100 korun Paroubkovi, Topolánkovi, Bursíkovi? Stejně jsou to všichni zloději a tuneláři, peněz mají dost, tak ať tu stovku radši dají do zdravotnicví ať nemusíme platit Julínkovné. Vhodnými polopravdami a pomluvami (i politici se navzájem pomlouvají, tak proč ne my?) a bagatelizací jejich činnosti upravovat veřejné mínění na politiky:
Ten Falbr si v EP schválil akorát zvýšení platu o 150 tisíc a zbytek tam prospal.
Topolánek je chap s gulami místo mozku! V parlamentě akorát oplodnil Talmanovou.
Paroubek je akorát závistivej hajzl, kterej si taky musel pořídit novej model, když ho měl Tupolánek. Češka by mu nedala, tak si našel pipinu z východu.
A tak dále, a tak podobně. Snahou je co nejvíce naštvat širokou veřejnost těsně před volbami. Ideální je vytahat na politiky všechny špínu, na kterou mysleli, že už voliči dávno zapomněli.
B. Voliči – cílová skupina
I. Skalní voliči.
Jak jsme již řekli – nepoužitelní. V nejlepším případě se z nich při použití pořádně silného šrapnelu mohou stát bipolárové.
II. Bipolární voliči.
Vhodnou masáží se dají přesunout do stavu Mlčící dav. Nebezpečím jsou nově vznikající subjekty na pravé straně spektra a nové vedení ČSSD na straně levé. Tato nebezpečí je třeba utlumit hned v zárodku.
III. Mlčící dav
Ideální cílový level. Cílovou skupinu je vhodné rozdělit na konzervativní část (lenoši, co je k volbám prostě nedostanete ani párem volů) a akční křídlo, které sice k volbám půjde, ale do urny vhodí prázdnou obálku, tudíž neplatný hlas. Vysoký počet neplatných hlasů už politici nebudou moci omlouvat počasím apod. Pokud bude skupina nevoličů dostatečně silná, budou politické strany ochotnější přistoupit jak na změnu volebního systému, tak k vlastní kultivaci. Možná. Možná taky ne, ale pak je třeba tento stát urychleně opustit.
3. Pokud by to vyšlo.
Pokud by se dostatečně agilní skupina lidí spojila a rozjela tuto „guerrilla tactics“ a její výsledky by vedly ke kýženému masivnímu přesunu voličů do cílového levelu, je třeba postupovat dál metodou postupného utahování šroubů. Radikální změny vyvolávají zbytečně silný odpor stávajících garnitur a celou věc akorát zbrzdí nebo dokonce zastaví. Společnost navíc není ochotná po příliš čerstvé zkušenosti s posledním pučem umělého kožíšku jít do další „revoluce“.
I. Soft: Doplnit do poměrného systému možnost dát ban(án)
Dneska máte možnost dát na kandidátce strany nějaké osobě preferenční hlas a tím ji posunout na kandidátce výš. To ale většinou volič nepotřebuje. Naopak, volič nemá jak poslat neoblíbeného politika na čele kandidátky do pr.., pardon, do pekel. Klasickým příkladem je Paroubek na 1. místě kandidátky ČSSD v Ústí a Tupohlav na prvním místě v Praze. Oba mají jistotu zvolení, protože v daném okrsku mají jejich strany vysoký volební zisk, ale voliči jejich stran jsou vzteky rozpálení doběla. Systém preferenčních hlasů se v takových situacích použít nedá. Aby jste dostali preferovaného šibala na nevolitelné místo, museli by se voliči v daném okrsku dohodnout a proporčně rozdělit preferenční hlasy mezi ostatní místa na kandidátce. To ale zavání ovlivňením voleb a poškozená strana by soud o neplatnosti voleb zřejmě vyhrála. Jiná situace nastává, pokud by měl volič možnost označit na kandidátce stejný počet banů jako preferencí. Stranou preferovaní šibalové by tak neměli nikdy jistotu, že se do volené instituce vůbec dostanou.
II. Medium: O zásadních věcech by strany mohly v parlamentu rozhodovat pouze na základě svých volebních programů
Platilo by pravidlo, že strany mohou o zásadních věcech (pro schválení je potřeba 101čková většina) pouze na základě svých volebních programů. Pokud by ve volebním programu řešení takové situace neměli, museli by se jejich poslanci zdržet hlasování. Příkladem je Lisabonská smlouva. ČSSD o ní ve volebním programu nic neměla (takže by se musela zdržet) a ODS a KSČM byli proti. Takže by asi nikdo nebyl schopen podle svých předvolebních slibů složit 101čkovou většinu a hlasování by se muselo posunout do následujícího volebního období. Vyjímkou by bylo pouze hlasování v případě ohrožení bezpečnosti státu a při zákonech řešících živelné pohromy.
III. Hard: Volby jsou platné pouze při nadpolovičním množství odevzdaných platných volebních lístků.
Pokud by ve volbách bylo odevzdáno méně než 50% platných lístků, byly by volby neplatné a musely be se nejpozději do 3 měsíců opakovat. Pokud by bylo neplatných 5 voleb po sobě, vládu by přebíral prezident na následující volební období 4 let. Volba prezidenta by byla přímá.
IV. – Hard Core: 10 po sobě jdoucích neplatných voleb by znamenalo zrušení dané volené instituce a lidé by v referendu zvolili jiný model zastupitelství.
Uff, to jsem se nějak rozepsal. Je to jenom návrh, který vznikl na základě mé nasranosti na současný volební systém a jeho zneužívání politickou sebrankou. Většinu změn jsem mířil na volby do parlamentu, ale určitě by se daly aplikovat i na volby do ostatních zastupitelství. Obcemi počínaje, přes kraje, senát až po EP. Nejsem politolog a tak se k problému vyjadřuji jenom podle svého selského rozumu. Takže to v diskusi klidně roztrhejte, rozcupujte, pohaňte či jinak sepsujte, ale zkuste to věcně.
P.S. Statement pro profesionální čtenáře tohoto webu:
Odvolávám se tímto na Listinu základních práv a svobod, zvláště pak na Článek 17 odstavec 2
Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozširovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(Zatím nikdo nehlasoval)