K dnešnímu panorama Prahy neodmyslitelně patří. Pamatuji si jako dítě, jak pomalu rostl i šílenství srovnatelné s dnešní paranoiou kolem 5G sítě krátce po roce 1989. Žižkovský televizní vysílač plní od roku 1992 svou funkci. Jedná se o výraznou stavbu, která si zaslouží naši pozornost a neuškodí ani znalost některých okolností jejího vzniku.
Komunistické režimy byly zvláštní v mnoha ohledech, výstavbu nevyjímaje. A tak vznikla celá řada pozoruhodných projektů. Televizní vysílač tyčící se vysoko nad hlavním městem je jedním z nich.
Televizní signál šířící se od roku 1953 z Petřínské rozhledny se ukazoval jako nedostatečný, a tak soudruzi přemýšleli co s tím. Média, tehdy stejně jako dnes, byla účinným nástrojem propagandy a pacifikace davů. Původně se počítalo, že nový vysílač vyroste ve stejné lokalitě jako stála Petřínská rozhledna. Řešení se zdálo optimální i z toho důvodu, že by nemuselo dojít k přesměrování televizních antén pro zachycení signálu. Dovedu si představit, jaká hrůza jímala podnikové pracovníky Kovoslužby. ,,Ježíš, soudruhu, to bysme museli plnit plán na 3000%.“ ,,To máš pravdu, až na toho Ježíše, soudruhu, já to teda nemám přesně spočítaný, kolik je v Praze antén soudruhu, ale je jich určitě hodně. A navíc zase nejsou trubky ani drátky. Přestože nic nevím, spočítal jsem to tak na tři roky soudruhu, než by byly všechny antény votočený, tak já to řeknu na poradě soudruhu, čest.“ A tak projekt 160 metrové petřínské stavby narušující panorama Pražského hradu žil i kvůli takovým připomínkám… dokud nepřišli ke slovu památkáři. ,,I kdyby tady přede mnou stál soudruh prezident Husák, stavbu vysílače na Petříně nepovolím,“ měla podle legend prohlásit úřednice držící moc nad vyjádřením památkářů. A tak, narozdíl třeba od likvidace krásné budovy Těšnovského nádraží, památkáři své moci využili. Když se přidaly i výpočty, že pro bezproblémový příjem po celé Praze musí být výška vysílače 200 metrů nad terénem, bylo jasné, že stavět se bude jinde a jinak.
A tak se začala hledat vhodná lokalita. Celkem se mělo zvažovat šestnáct lokalit, například Bohdalec, Vrch svatého Kříže nedaleko žižkovského nákladového nádraží prosazovaný architektem projektu Václavem Aulickým, nebo sedmset metrů vzdálené Mahlerovy sady. A právě ty dostaly zelenou. Architekti moc nechápali, proč tomu tak je, když u Vrchu svatého Kříže by stavba mohla být o 50 metrů nižší a tedy i na výstavbu levnější, oficiálním vysvětlením byl záložní koridor armádního letiště Kbely. A také blízkost armádního odposlouchávacího objektu, což asi ve zdůvodnění pro architekty nebylo. Určitou zajímavostí je, že v době rozhodování patřil Žižkov z hlediska životních podmínek k nejhorším lokalitám Prahy – většina domácností zde ještě topila pevnými palivy a zástavbu tvořily nepříliš udržované domy. Také žižkovské obyvatelstvo se mezi Pražany netěšilo úplně valné pověsti a noční návštěvy potemnělých uliček se příliš nedoporučovaly… Také vybrané sady byly místem dosti zpustlým.
Stěně jako bylo několik možností, kde by mohl nový vysílač stát, bylo mnoho variant jeho podoby. Na estetiku se tehdy hledělo méně než na peníze, a tak byli architekti tlačeni do prostého komínu s jednou kabinou. Zvažovaly se i varianty hyperboloidu nebo jehly s ,,napíchnutým jablkem“. Celkem vzniklo na dvě desítky modelů možných podob vysílače. Výsledný návrh tří tubusů s několika kabinami připomínající vesmírnou loď před startem tak vůbec není špatným výsledkem. Tři sloupy místo jednoho dostaly přednost kvůli aerodynamice a stabilitě stavby, více kabin místo jedné velké pak architekti prosadili kvůli lepšímu pohledovému ,,rozbití“ stavby, aby přeci jen trochu vylepšili její siluetu, která je takto pro panorama Prahy přijatelnější. Některá technologická řešení se dočkala i patentové ochrany – tím viditelným je například laminátový plášť kryjící anténní systémy na vrcholu hlavního sloupu stavby. Na té se uplatnila ostravská ocel i pracovní síla a možnost makat na stavbě byla prý v černé Ostravě považována za určité privilegium. Ale nepředbíhejme.
Hned po zveřejnění budoucí podoby vysílače zafungovala lidová tvořivost a stavba dostala několik přezdívek – Husákův / Jakešův prst, Bajkonur, raketa, Bilakova jehla, Trojkokot, Žižkovská šaltpáka, Ztopořený ropovod a mnohé další. Vzhledem k tomu, že lokalita i podoba stavby byly prosazeny spíše proti záměrům strany, je to trochu paradox.
V říjnu 1985 došlo v místě budoucí věže a bývalého židovského hřbitova k položení základního kamene. Patnáct metrů hluboké základy se pro čtyři metry vysokou kruhovou betonovou desku začaly hloubit vzápětí a ne na všechny pozůstatky hřbitova se braly ohledy. Stavba konstrukce, kterou tvoří duté ocelové tubusy vyplněné v mezikruží betonem, jejichž výkyvy vyvažují speciální závaží uvnitř konstrukce, neprobíhala v plánovaném socialistickém hospodářství také zcela hladce. A pak přišel rok 1989…
Zhroucení komunistického režimu předcházely nejen známé pražské studentské a disidentské protesty, ale také dnes méně připomínané protesty ekologické. A protože i pražští ekologičtí aktivisté (byť se takto tehdy ještě neoznačovali) potřebovali svého nepřítele, stal se jím žižkovský vysílač. V okolí se šířily zvěsti o škodlivosti vysílaných vln, městem kolovaly legendy o nutnosti chránit se nošením ocelových vest, pokud nemá elektromagnetické záření vysílače proniknout do organismu a podobně. Aktivisté požadovali odstranění rozestavěné věže. Vznikla tedy odborná komise, která došla k závěru, že výkon vysílače je hluboko pod hygienickými normami a i odpůrci stavby tehdy postupně, optikou dnešní aktivistů až nepochopitelně, závěr komise akceptovali. Vysílač tak mohl být dostavěn a na jaře 1991 uveden do zkušebního provozu. Hned následující rok se otevřel pro veřejnost.
Podobně jako všechny kontroverzní výškové stavby má výhodu. Když jste uvnitř, není vidět a výhled vám neruší. Ale nemyslím si, že to by byl hlavní důvod oblíbenosti ve výšce 93 metrů umístěné vyhlídkové kabiny nebo o necelých třicet metrů níže umístěné restaurace. Při rekonstrukci v letech 2011 až 2012 vzniklo přímo nad restaurací i hotelové apartmá. To si můžete za ceny od zhruba deseti tisíc pro dva za jednu noc pronajmout a objednat si zajímavé doplňkové služby, třeba horolezce, který se s libovolným nápisem slaní před jeho okna. Napadá mě třeba nápis ,,vyskoč,“ pokud by pokoj obýval jeden nejmenovaný vrcholný představitel naší země, pod nímž podobně nepřehlédnutelné výšky dosahují letos schodky veřejných financí. Kdyby byly dotace na skákání, skočil by. Tedy vlastně by skočili jeho děti. Ale zpět k věži. Za dobrých podmínek je prý z vyhlídky možno vidět až 100 kilometrů vzdálenou krajinu, tedy třeba Plzeň.
Od roku 2000 je na věži umístěno deset šplhajících miminek, které mají místo obličeje čip. Dílo Davida Černého mělo být původně pouze dočasné, ale pro kladný ohlas veřejnosti se stalo stálým prvkem věže.
Dnes je 216 metrů vysoká stavba, jejíž vrchol se ve větru může vychýlit až o 120 centimetrů, nedílnou součástí Prahy. Byť se pravidelně umisťuje v anketách o nejošklivější stavby světa na čelních pozicích, nikdy mi tak strašná nepřišla. Spíš naopak. Tehdy i dnes vzniká řada ošklivějších staveb, mají však to štěstí, že nejsou tak vidět. I odpůrci vysílače přiznávají, že za jeho vznikem jsou na podmínky a možnosti doby mimořádné výkony architektů, projektantů a stavitelů. A byť ti její stavbu zahájili za dohledu komunistického režimu, umístění, vzhled a náklady na stavbu jako by už předznamenávaly, že lidé už se nebáli prosadit svou vůli proti straně s vedoucí úlohou ve společnosti. A za to jim dnes patří dík.
08.09.2020 HoMor
(246x známkováno, průměr: 1,13 z 5)